Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Terezie z Avily - učitelka modlitby 1

Terezie z Avily - učitelka modlitby 1

Štefan Senčík, 5.12. 2008

První díl z obsáhlejšího pojednání o jedné z největších světic katolické církve, Terezii od Ježíše (či též z Avily; 1515-1582), učitelky Církve, v němž se po představení jejího života zaměříme na její nauku o modlitbě, která je spolehlivou vůdkyní k nejužšímu vztahu s Bohem.

 

sv-terezie-z-avily.jpgJistý ruský spisovatel takto duchaplně popisuje naši dobu: „Lidstvo se svým strachem z raketových střel je dnes jako člověk, který žije v ustavičném strachu, že jeho vlastní dům zachvátí požár. Nedokáže myslet na nic jiného, jen jak zabránit požáru. Přitom si nevšímá, že je postižen rakovinou. A tak nezahyne požárem, ale vnitřním rozkladem vlastního organismu, způsobeným proti organismem rakovinových buněk... Skutečné nebezpečí záhuby lidstva, které si lidé mlžně uvědomují téměř všude na světě, nám nehrozí z dálkových raket, ale dříve z rozkladu mravních sil v současném lidstvu."

Taková je diagnóza nemoci našeho světa.

Je přirozené, že se hledají léky na uzdravení. Jedním z takových léků na uzdravení současného lidstva je nepochybně modlitba. Podle ducha evangelia by měla být naší ustavičnou, každodenní stravou - naším každodenním chlebem.

Není pochyb o tom, že žijeme v rozpolceném světě. Šíří se v něm tělesné i duševní choroby. Na jedné straně se většina lidí uspokojuje s hmotným blahobytem a utišováním pudů a tělesných náruživostí. Nezajímají se o „věčný život", který slibuje Kristus. Nemají zájem ani o duchovní hodnoty a poklady, které „neničí mol, ani rez" (Mt 6,20). Na druhé straně, zvlášť po Druhém vatikánském koncilu, je možné pozorovat šíření duchovních hnutí, která objevují modlitbu a usilují ji praktikovat, protože v ní vidí jednu ze základních životních hodnot.

Je známo, že přes letní prázdniny tisíce mladých lidí odcházejí z Evropy na Východ, hlavně do Indie, s touhou naučit se „orientální metody" rozjímání, inspirované hinduismem a buddhismem, jako je „zen", „transcendentální meditace", „jóga", atd.  Mladí lidé by chtěli objevovat „tajemství", která Východ uchovává více tisíc let.

Z oběžníku francouzského Ministerstva vnitra se například ví, že kolem deseti tisíc mladých Francouzů odchází každoročně do Indie, a že mnozí z nich opouštějí všechno: studia, rodinu, přátele. Zajisté ne všechny přitahuje mystická Indie. Někteří sem přicházejí za dobrodružstvím, ale i proto, aby unikli evropské materiální společnosti, ve které se dusí. Velký počet tam jde hledat duševní pokoj a smysl života v naději, že se jim podaří zasvětit se do „orientální meditace".

Jak na tento jev reagují evropští křesťané?

Známý je výrok bývalého anglikánského arcibiskupa Dr. Ramseya: „My, křesťané, jsme doteď nezdůrazňovali význam rozjímání, proto teď naši mladí lidé jdou hledat mystiku k nekřesťanským hnutím."

Podobně viděl situaci i Svatý otec Jan Pavel II. Během návštěvy ve Francii biskupům a kněžím řekl:

„Je třeba naučit věřící modlit se, modlit se často a dobře, společně i soukromě, podle toho, jak vnukají rozličné chvíle a události, ale i bez těchto důvodů: modlit se důvěrně k Bohu. O mnoho víc lidí než si myslíme, je schopných se modlit. Nikdo je to však nenaučil. Pokřtění bez vnitřního života se vyčerpávají, jejich činnost se stává zvučícím cimbálem, ba i jejich náboženská praxe, pakliže existuje, brzy vyschne."

Tato slova Svatého otce, že „není nikoho, kdo by dnešní lidi naučil modlit se", na mne tak velmi zapůsobila, že v roce 1992 jsem se rozhodl starat se a vést duchovní hnutí „Akce 365" u nás na Slovensku. Jde o hnutí, které po druhé světové válce v Německu založil známý jezuitský kazatel P. Leppich. Členové tohoto hnutí usilují každý den vykonat alespoň jeden dobrý skutek (odtud jméno hnutí Akce 365), soukromně i společně číst Písmo svaté a rozjímat nad jeho obsahem tak, aby podle něj žili.

I jiná moderní církevní hnutí praktikují „meditaci nad Písmem svatým". Je to jeden z nejúčinějších prostředků „nové evangelizace", směřujícík přetvoření životního prostředí ak budování „civilizace lásky".

Mezi křesťany nikdo nepochybuje o potřebě časté a dobré modlitby. Přesto je však užitečné vyslechnout důvody velkých lidí.

Moderní teolog Romano Guardini tvrdí:

„Co se stane ze života, záleží z velké části na tom, jak se člověk modlí a jak se jiní modlí za něj. modlitba obyčejně vždy přinese velká díla."

Mohli bychom citovat stovky podobných výroků velkých lidí. Spokojíme se aspoň s několika.

Brazilský arcibiskup Helder Camara, velký apoštol chudých, se přiznává:

„Po kněžském svěcení jako dvaadvacetiletý jsem pochopil, že kdo chce udělat něco pro Boha a bližního, musí nevyhnutelně věnovat určitý čas a energii naslouchání Pánu v modlitbě... Zůstaneš nezkušeným začátečníkem, pokud nepochopíš, že se sepjatýma rukama můžeš o mnoho více udělat, než když jimi rozhazuješ a tak někoho poraníš, i kdybys nechtěl. Jinak bys zůstal prázdný a neměl bys co nabídnout bratřím a sestrám, ani Bohu. Od té doby využívám jistý dar, který mi dal Pán Bůh: je to schopnost probudit se a potom znovu bez těžkosti usnout. A tak každou noc o druhé po půlnoci vstávám a dvě hodiny se věnuji modlitbě. Dominikánskou V modlitbě usiluji objevit jednotu s Kristem. S ním prožívám setkání uplynulého dne... Apoštolát je podstatným prvkem křesťanství. Je nevyhnutelné spojit modlitbu s činností."

Carlo Carretto, který s velkým úspěchem pracoval v italské Katolické akci, zaposlouchal se do Božího hlasu, který mu říkal: „Existuje něco většího, než tvoje činnost - a to je modlitba. Existuje účinnější síla než tvoje slovo - a to je láska." Opustil otčinu a vydal se na saharskou poušť.

Francouzský jezuita P. Ravignan, velký apoštol úctyk Božskému Srdci napsal:

„Věřte zkušenosti třiceti let mé služby pastýře duší: všechna zklamání, každý duchovní úpadek, lhostejnost, mylné kroky, každé, i velmi tragické vybočení ze správné cesty, mají jeden společný původ: nedostatek vytrvalé modlitby."

Gándhí, velký indický vůdce a apoštol nenásilí, o sobě řekl: „Nejsem spisovatel ani vědec, ale poníženě mohu tvrdit, že jsem muž modlitby. Modlitba mi zachránila život. Bez modlitby bych už dávno přišel o rozum. Navzdory tolika příkořím jsem neztratil pokoj duše, protože tento pokoj pochází z modlitby. Modlitba je klíčem rána a závorou večera. Musíme se rozhodnout: buď se spojíme se sílami zla, anebo se sílami dobra. Hle, mé osobní svědectví: ať každý zkusí a osobně se přesvědč,. že každodenní modlitba přidává něco novéhok jeho životu, co se rovnocenně nedá ničím nahradit."

Francouzský lékař Alexej Carrel, nositel Nobelovy ceny za medicínu, který se obrátil v Lurdech po zázračném uzdravení své pacientky, napsal:

„Účinky modlitby nejsou iluzí. V průběhu našich dějin byla modlitba stejně základní potřebou jako vývoj, práce nebo láska.

„Modlitba je hanbou" - napsal Nietzsche. Ne, modlitba je to samé, jako pít nebo dýchat. Boha potřebujeme tak elementárně jako vodu a vzduch..."

Takových výroků „velkých lidí" o důležitosti modlitby pro člověka bychom mohli uvést stovky. Není to však třeba. Důležitějším se nám zdá vniknout do modlitby a naznačit cestu k ní. Chtěli bychom pomoci čtenářům osvojit si modlitbu, naučit se dobře modlit a meditovat.

Všichni světci praktikovali modlitbu a vynikali v ní.

Je mezi nimi však jedna světice, která nedávno obdržela titul „učitelka modlitby". Je to svatá Terezie z Avily, první žena v dějinách Církve, kterou papež Pavel VI. v roce 1970 prohlásil „učitelkou Církve". Nazval ji i „reformátorkou a zakladatelkou historické a eminentně řeholní společnosti, plodnou a geniální spisovatelkou, učitelkou duchovního života a neporovnatelně kontemplativní ženou, která byla současně i neúnavně činná."

Svatá Terezie byla už i v minulosti uznávána jako matka a učitelka duchovních osob. Jako učitelka duchovního života vynikala jednoduchostí a současně podivuhodnou hloubkou. Měla mimořádnou schopnost vysvětlovat tajemství modlitby. Celé její učení se soustřeďuje na modlitbu. Tajemství modlitby poznala ne teoreticky, ale z osobní zkušenosti... Zanechala světu jednoduché a přitom vznešené poselství, že „Pán prokazuje velké dobro duši, která je ochotná upřímně se věnovat modlitbě... Toto je, souhrnně řečeno, poselství sv. Terezie od Ježíše, učitelky církve - zakončuje vyhlášení Pavel VI. - Poslouchejme jej a usilujme si jej osvojit."

To je i cílem této knížečky. Chceme se zaposlouchat do poselství sv. Terezie a poznat její učení o modlitbě. Z citátů z jejich děl jsme sestavili jakoby nějakou „antologii" nejkrásnějších výroků o modlitbě. Výroky se budou opakovat, aby hlouběji vnikli do paměti čitatele.

Pokud se najde i jen jeden čtenář, který bude usilovat osvojit si učení sv. Terezie o modlitbě, vynahradí to autorovi všechno úsilí, spojené se studiem a sestavováním tohoto díla.

 

 

AVILA

 

JAK HNÍZDO SKALNÍCH ORLŮ

AVILA, OBEHNANÁ HRADBAMI:

BOD NEJSILNĚJŠÍ VĚŽ KATEDRÁLY.

MRTVÍ JSOU MAUŘI, KTEŘÍ TU JEDNOU VLÁDLI,

DÁL ŽIJE SVĚT, KTERÉMU SE SMÁLI.

 

PŘEŽILI HRŮZY VLNOBITÍ STALETÍ

TRVÁ HRAD v NITRU VELKÉ SVĚTICE.

TEN, KDO PRÁH PRVÝ PŘEKROČÍ,

ZA SEBOU ZDVIHL PADAJÍCÍ MOST:

ODŘÍKÁNÍM ZNAČIT BUDE DLAŽDICE,

DOKUD v SEDMÉ DVORANĚ NEPOCÍTÍ

MYSTICKÉ SVATBY BLAŽENOST.

 

ČERVNOVÉ ODPOLEDNE. Z  AVILY

KASTILSKÉ SLUNCE NEMILOSRDNĚ SÁLÁ.

JAK KDYBY NA NICH SVATÁ TEREZIE STÁLA

SE SRDCEM SVÝM PLNÝM PLAMENŮ.

 

ODEŠLA JEDNOU Z DOMU JAKO DÍVKA MLADÁ

A KRVÍ CHTĚLA VYZNAT BOHU SVOU LÁSKU,

NETUŠÍC, ŽE JEN VE VNITŘNÍM HRADĚ,

V DUCHOVNÍ VYPRAHLOSTI, SUCHU A TRUDU

STANE SE DCEROU KRÁLOVSKOU, KTERÁ MÁ

SLÁVU A KRÁSU VŠECHNU VEVNITŘ.

ŽÁDNÁ BOLEST NEZMĚNÍ NIC NA TOM,

ŽE VE VNITŘNÍ POUŠTI KVETOU LILIE,

NEJMLADŠÍ PLODY: RADOST v DUCHU SVATÉM.

 

TRPĚT ANEBO ZEMŘÍT STOJÍ NA JEJÍM ŠTÍTU,

VELKÉ LÁSKY BEZ BOLESTI NENÍ.

TŘI SLOVA, KTERÝM NEROZUMÍ SVĚT,

A PŘECE BLAŽENOST SE DO NICH VČLENÍ;

BLAŽENOST, KTERÁ NEPRAMENÍ ZDOLA:

HOJNOST A POKOJ STOLU BERÁNKOVA.

 

ZDVÍHÁ SE K NEBI HRDÁ PEVNOST AVILY,

VNITŘNÍ HRAD JEJÍ CHRÁNÍ HRADBY VĚŽATÉ;

VISÍ Z NICH JAKO VÝZVA MALÁTNÉMU STOLETÍ

MYSTICKÉ SLÁVY NEODOLATELNÉ PEČETI.

 

Mikuláš Šprinc

 

 

Životopisné údaje

Sv. Terezie žila ve zvláštní době. Charakterizovali ji tři velké události: objevení „Nového světa" - Ameriky r. 1492, osvobození Španělska od Maurů a vláda „katolických panovníků" Ferdinanda a Izabely, Karla V. a Filipa II. Tito panovníci vítězně odrazili útoky protestantské holandské armády i Turků a rozšířili vliv své země v Evropě, Asii, Africe a „Novém světě" - v Americe.

Terezie pocházela z obchodnické rodiny. V žilách jí kolovala i židovská krev. Dědeček, toledský obchodník, byl „converso", obrácený ze židovství. Nejednou býval i obětí zneužívání náboženství ve prospěch politické jednoty. Měl co do činění i s pověstnou španělskou inkvizicí. Udali jej jako „židáka", podporovatele Židů. Za pokání musel nosit v procesí sedm pátků ponižující znamení „sanbenito" (roucho kajícníků - pozn. překl.). Po smíření s církví se přestěhoval z Toleda do Avily, kde pokračoval v obchodování s látkami.

O Avile přísloví říká, že má jen skály a svaté. Skály je možno ještě dnes vidět v okolí Avily. Jen světců je už méně, než jich bylo v minulosti.

 

V rodinném prostředí

Když dědeček Terezie přišel do Avily, jeden z jeho synů, Alonso, měl kolem čtrnácti let. Celé jeho jméno bylo Don Alonso Sanchez de Cepéda. V roce 1505 se Alonso oženil. Jeho manželkou se stala Dona Katerina del Paso y Henao. O dva roky později (1507) zemřela, manželovi zanechala tři děti, dva chlapce a děvčátko. V roce 1509 se Alonso podruhé oženil. Jeho druhou ženou se stala Dońa Beatriz de Ahumada. Dvacátého osmého března porodila dcerku a budoucí světici, která dostala jméno Teresa de Ahumada. Z tohoto druhého manželství vzešlo devět dětí: Ferdinand, Rodrigo, Terezie, Vavřinec, Antonín, Petr, Jeroným, Augustin a Jana. Dońa Beatriz zemřela v mladém věku třiceti tří let. V rodině bylo, spolu s dětmi z prvního manželství, dvanáct dětí.

Terezie vzpomínala na rodiče a rodinu s velkou úctou a láskou.

„Můj otec prokazoval chudým mnoho lásky; měl velký soucit s nemocnými i se služebnictvem. Měl krásný vztahk otrokům: nechtěl mít ve svém domě žádného. Když u něj strávila několik dní otrokyně jeho bratra, zacházel s ní jako s dcerou. Říkával, že s nimi má velký soucit, když vidí, že nejsou svobodní jako jiní. Byl velmi upřímným člověkem. Nikdo ho neslyšel někoho posuzovat nebo na něco reptat. Byl mimořádně čestný" (Živ. I. 1).

Říkává se, že jablko nepadá daleko od stromu. Z dobré rodiny obyčejně vyrůstají dobré děti.

Na matku vzpomíná takto:

„I má matka byla velmi ctnostná a nad míru čestná. Velmi si v životě vytrpěla kvůli různým nemocem. I když byla obdarovaná velkou krásou, nikdy to nestavěla na odiv. Zemřela ani ne třiceti tříletá, ale chovala se už jako o mnoho starší a důstojná osoba. Měla niternou povahu a byla velmi inteligentní. Svůj strastiplný život završila opravdu křesťanskou smrtí." (Živ. 2).

Se stejnou úctou a láskou vzpomíná i na celé rodinné prostředí. Nedělal se zde rozdíl mezi dětmi z prvního a druhého otcova manželství:

„Byli jsme tři sestry a devět bratrů. Díky Bohu, všichni - kromě mně - se ohledně ctnostného života podobali rodičům. I navzdory tomu mě měl otec nejraději. A mohlo to mít svůj důvod předtím, než jsem začala urážet Boha. Má bolest je opravdu velká, když si uvědomím, jaké dobré náklonnosti mi Bůh dal a když pomyslím na to, jak špatně jsem je využila" (Živ. I. 3).

Životopisci nám zanechali podrobný popis Tereziiny postavy. Byla střední postavy, spíše silnější než štíhlá. Měla široké čelo, husté řasy, černé, velmi živé oči, malý nos a černé vlasy.

Povahově byla extrovertní typ: veselá a přátelská a ráda vyprávěla. Měla mimořádný talent na psaní. Doma se naučila pěkně vyšívat a háčkovat.

Terezii se dostalo obdobné výchovy jako dětem z bohatších rodin. Naučila se číst a psát, ženské domácí práce a starat se o domácnost. V té době se od dívek a žen víc nepožadovalo.

Už velmi brzy v dětství se u ní začal projevovat odvážný duch. Sotva měla sedm let, když se se starším bratrem Rodrigem vydala na cestu za palmou mučednictví do pohanských krajin.

„Milovala jsem všechny své sourozence, ale jednoho jsem měla raději než ostatní. Byl skoro stejného věku jako já. Často jsme společně četli životopisy svatých. Při myšlence na muka, která mučedníci vytrpěli pro Boha, se mi zdálo, že získáváme jaksi lacino úděl, ze kterého se budeme jednoho dne těšit, a velmi jsem toužila po tom, abych i já zemřela jako oni, pravda, ani ne tak z láskyk Bohu, ale abych už měla ta velká dobra, o kterých jsem se dočetla, že jsou v nebi.

Rozhodli jsme se jít do země Maurů, kde bychom žebrali pro Boží lásku v naději, že nám setnou hlavu. Takovou velkou odvahu vléval Pán do našich křehkých duší, kdyby se bývalak tomu naskytla příležitost. Největší překážkou však byli rodiče" (Živ. I. 4).

Už byli asi dva kilometry od města, když potkali strýce Františka Alvareza de Cepeda, který se jich ptal, kam jdou. Řekli mu pravdu. Přivedl je nazpět k matce. Myslela si, že se ztratili. Touha obou se později naplnila: Terezie se stala mučednicí lásky a Rodrigo padl v Latinské Americe při obraně misijní stanice.

„Když jsme neměli možnost nikam jít a zemřít pro Boha jako mučedníci, umínili jsme si, že budeme žít jako poustevníci. v zahradě za naším domem jsme se snažili, jak nejlépe jsme uměli, postavit si poustevnu z malých kamenů. Stále se nám bortila, takže ani v tom jsme nemohli ukojit svou touhu. Ještě i dnes se cítím dojatá, když pomyslím, jak brzy mi Bůh dal to, co jsem svou vinou ztratila" (Živ. I. 5).

Už v dětství se ráda modlívala svatý růženec. Naučila se to od své matky. „Byla velmi oddaná této modlitbě a usilovala tuto oddanost vštípit do srdce i nám" (Živ. I. 6).

Brzy se jí hluboce dotkla rodinná tragédie. Měla čtrnáct let, když jí zemřela matka.

Dvacátého čtvrtého listopadu 1528 podepsala svou poslední vůli a krátce nato zemřela.

„Hned, jak jsem si uvědomila tu velkou ztrátu, s bolestí jsem šlak soše Panny Marie a s mnohými slzami jsem ji prosila, aby mi byla matkou. Zdá se mi, že modlitbu, kterou jsem vyjádřila s takovou jednoduchostí, Panna Maria vyslyšela. Nestalo se mi, aby mě hned nevyslyšela v nějaké záležitosti, se kterou jsem se obrátila na tuto královskou Pannu. A nakonec mě přijala za svou. (Živ. I. 7).

Terezie však brzy ochladla v prvotní nábožnosti, které napomáhalo dobré rodinné prostředí.

„Velmi mě mrzí, když si vzpomenu na důvody, kvůli kterým jsem nezůstala věrná touhám své mladosti... Sotva jsem vyrostla, začala jsem poznávat přirozené dary, kterými mě Bůh zahrnul a ony mi říkaly, že jich mám mnoho. Měla jsem za ně děkovat, ale já jsem je použila, abych ho urážela..." (Živ. I. 8).

Pokračování.

(Štefan Senčík SJ, Terézia z Avily, učiteľka modlitby, Dobrá kniha, Trnava 1997. Ze slovenštiny přeložila Jana Šumpíková. Uveřejněno s laskavým svolením vydavatelství Dobrá kniha.)

 

Terezie z Avily - učitelka modlitby 1
Terezie z Avily - učitelka modlitby 2
Terezie z Avily - učitelka modlitby 3
Terezie z Avily - učitelka modlitby 4
Terezie z Avily - učitelka modlitby 5
Terezie z Avily - učitelka modlitby 6
Terezie z Avily - učitelka modlitby 7
Terezie z Avily - učitelka modlitby 8
Terezie z Avily - učitelka modlitby 9
Terezie z Avily - učitelka modlitby 10
Terezie z Avily - učitelka modlitby 11
Terezie z Avily - učitelka modlitby 12
 
Terezie z Avily - učitelka modlitby 13 
Terezie z Avily - učitelka modlitby 14 
Terezie z Avily - učitelka modlitby 15 
Terezie z Avily - učitelka modlitby 16

    

Související články:

Terezie od Ježíše: Sonet
Jan od Kříže: Duchovní píseň
Terezie od Ježíše: Výkřiky za bloudící
Terezie od Ježíše: Pokora znamená chodit v pravdě
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1
Lukáš Drexler: Velká Terezie a Malá Arabka (recenze)
P. Markovič: Stručné dějiny křesť. výkladu Písně písní do sv. Bernarda z Clairvaux

  

[RSS]

Přečteno 687x

další články