Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Terezie z Avily - učitelka modlitby 14

Terezie z Avily - učitelka modlitby 14

Štefan Senčík, 30.5. 2009

Spolu se sv. Terezií projdeme postupně všemi sedmi komnatami, máme možnost přehledně nahlédnout do jejího výkladu duchovní cesty člověka. Skončíme ve čtvrté komnatě a v následujícím pokračování "exkurzi" komnatami uzavřeme, stejně jako celé pojednání o této velké světici.

Sedm komnat a tři cesty


Autoři asketických knih nejsou zajedno v počtu etap duchovního života. Klasické nebo tradiční rozdělení mluví o třech etapách nebo cestách ke křesťanské dokonalosti.

První je „očistná cesta“ - via purgativa – stav začátečníků, základní křesťanský život. Svatý Ignác z Loyoly mluví o prvním stupni poníženosti. Jeho charakteristickým rysem je boj proti smrtelnému hříchu a umrtvování nezřízených vášní.

Druhá je „cesta osvícení“ - via illuminativa - stav pokročilých v duchovním životě, asketický život. Charakterizuje ji boj proti všednímu hříchu a úsilí nabýt křesťanské ctnosti. Ignácův druhý stupeň služby Ježíši Kristu.

Třetí cesta je „cesta sjednocení“ - via unitiva – stav dokonalých nebo mystický stav. Ignácův třetí stupeň služby Bohu: volit to, co nejlépe připodobní člověka Ježíši Kristu.

Jaký je vztah mezi sedmi komnatami sv. Terezie a klasickými třemi cestami k dokonalosti?

Známý komentátor Hradu v nitru P. Baltazar od sv. Kateřiny připisuje „cestě začátečníků“ první tři komnaty.
Čtvrtá komnata odpovídá pokročilým a tři poslední „cestě sjednocení“, tedy dokonalým nebo mystickému stavu.
O páté komnatě Terezie píše, že duše tam může být proniknuta dokonalým sjednocením své vůle s vůlí Boží.

„Dobře si všimněte, dcery, že housenka musí bezpodmínečně zemřít, a to zemřít na naše útraty. V jiném spojení (darovaném) velmi napomáhá odumřít pro nový život, který ji očekává; avšak zde je třeba, abychom ji zabily, protože i nadále žijeme tímto životem. A toho nelze dosáhnout, leč za cenu velkých bojů; avšak tím větší bude bude odměna, čím větší bude vítězství. Není pochyby o tom, že k tomu může dojít, jen když je spojení s Boží vůlí opravdové. A po tomto spojení jsem vždy toužila a stále o ně prosím Boha, protože je zřejmější a bezpečnější“ (Hrad III,5).
Tedy pátá, šestá a sedmá komnata náleží dokonalým. První tři komnaty uvažují o duši od chvíle, kdy udělá první kroky v duchovním životě a vedou ji ke stavu, ve kterém se upevní v bázni Boží natolik, že se bude vážně zajímat o duchovní pokrok. Pro teology je to přechod duše na „cestu osvícení“. U sv. Terezie „cesta osvícení“ neboli cesta pokročilých začíná po třetí komnatě a čtvrtá je pro tento čas duchovního života.

První tři komnaty

teresabranches.jpg

Terezie se příliš dlouho nezdržuje v prvních třech komnatách, tedy na cestě začátečníků. V Hradu v nitru se více soustředí na mystické milosti.

Duše v prvních třech komnatách kráčí po dost nízké cestě.

„Nesmíme si tedy myslet, že je těch příbytků málo: je jich na miliony. Duše do nich vstupují mnoha způsoby a všechny s dobrým úmyslem. Poněvadž ale ďábel je zlý, musel rozestavit do každého pokoje legie sobě rovných, aby zabránil duším přejít z jedné komnaty do druhé, a tak chuděrky, jež o tom nic nevědí, jsou zapleteny do tisíce ok: to se tak snadno nestává těm, jež jsou blíže královské komnatě. Tyto naopak, protože jsou ještě ve víru světských věcí, zapletené do jejich rozkoší a ztracené v honbě za poctami a ctižádostivými cíli, se dají snadno přemoci, protože jejich vazalové, jimiž jsou smysly a mohutnosti, jsou zbaveni oné síly, kterou na počátku  dostali od Boha. Přesto však nechtějí Pána urážet a konají nějaké dobré skutky“ (Hrad I,12).

Nežijí ještě ve velkém světle.

„Co se týká světla, které vyzařuje královský palác, musíte si uvědomit, že první komnaty ho dostávají velmi málo... Nevím, jak bych to vyjádřila, ale je to asi tak, jako když někdo vstoupí do místnosti zalité sluncem a má oči tak zalepené bahnem, že je skoro nemůže otevřít... Zdá se mi, že tak je to s duší, která sice není v špatném stavu, ale je zabořena do světských věcí, tak zavrtaná do pracovního shonu a do honby za poctami, že o sobě nedokáže uvažovat a podle své libosti se kochat vlastní krásou, protože se jí zdá, že se nemůže zbavit tolika zábran. A přece – aby se člověk dostal do druhých komnat – je třeba, aby se osvobodil ode všech starostí a záležitostí, které nejsou nevyhnutelně třeba nebo už neodpovídají jeho stavu“ (Hrad I,14).

I když je duše ve stavu milosti, je ještě příliš rozdělená mezi Boha a svět, nelze říci, že vede opravdový duchovní život – ten začíná ve druhé komnatě. Pokud se pravidelně oddává modlitbě, meditaci a své schopnosti obrací k velkým pravdám víry, které se stanou základem nového života, tehdy se nechá vést šlechetností. V duchovním životě je potřeba hned na začátku pochopit, že „blaženější je dávat než přijímat“. Tak bude s větší odvahou snášet těžkosti zapříčiněné vyprahlostí, která se brzy dostaví.

Není třeba vyhledávat útěchy.

„Kdo se chce věnovat modlitbě, ten musí dychtit po jediném – nikdy na to nezapomínejte, protože je to svrchovaně důležité – udělat všechno, aby se změnil a byl ochotnější srovnat svou vůli s Boží. V tom... je největší dokonalost, po jaké může člověk toužit. Čím dokonaleji se člověk sjednotí, tím větší milosti dostane od Boha a tím větší bude i jeho pokrok na cestě. Nemyslete si, že jde o nějakou nejasnost nebo dosud neznámé či nepochopené věci: naše všechno dobro je v tomto. Pokud hned na začátku děláme chyby tím, že chceme, aby Pán konal podle naší vůle, jakou pevnost může mít budova? Naopak, usilujme se, pokud to na nás závisí, abychom se vyhnuli jakémukoliv styku s jedovatými zvířaty, protože Pán často dopustí, aby nás sužoval suchopár a zlé myšlenky bez toho, abychom se jich dokázali zbavit. Jindy zase dopustí, že náš pokoušou, aby nás naučil mít se na pozoru a aby viděl, jestli nás mrzí, že jsme ho urazili“ (Hrad II. 1,8).

Terezie velmi zdůrazňuje toto osvojení si Boží vůle. Ještě však nejsme na konci „cesty očišťování“.

Duše vstupující do třetí komnaty popisuje takto:

„Vroucně touží neurážet Pána, varují se i všedních hříchů, mají rády pokání, mají své hodiny soustředěnosti, dobře využívají čas, konají skutky lásky k bližnímu, jsou velmi umírněné v řeči a v oblékání a ti, kdo mají rodinu, dobře se o ni starají. Jejich stav je záviděníhodný a zdá se, že jim nic nemůže zabránit dosáhnout poslední komnaty. Pán jim v tom jistě nezabrání, pokud to budou chtít, protože je to příliš krásná dispozice, aby nepřivábila všechny milosti“ (Hrad III. 1,5).

Tyto duše už mohou naplno vstoupit do duchovního života. Jejich modlitba je zjednodušená meditace. Terezie ji nazývá „modlitba soustředění“. Zdůrazňuje: „Pokud to budou chtít.“ Už jsou blízko, ale bude se od nich vyžadovat ještě mnoho úsilí.

Těmto duším „velmi záleží na životě. To pravda, kvůli tomu, říkají, aby mohly sloužit Bohu: A to není nic zlého. A tak konají kající skutky velmi úsporně, aby si nepoškodily zdraví. Nemějte obavy, že se zabijí! V tomto bodě jsou velmi opatrné a jejich láska není tak prudká, aby konaly bezhlavě.
Já bych však chtěla, abychom se nespokojovaly s takovou službou Bohu, pořád tak pomalou, že nikdy nedosáhneme cíle... Jestliže stačí osm dní na cestu z jedné země do druhé, zdá se vám to dobré, vynaložit na ni celý rok, v sněhu, dešti, ve vichrech a na špatných stezkách? Není lepší vykonat to všechno v jediném okamžiku, zvlášť když jsou tam nebezpeční hadi?“ (Hrad III.2,7).

„Kéž to chceme! Je třeba ukázat velkodušnost a trpělivost, pokud Pán ještě drží zavřené dveře od komnaty, ve které bydlí. 

„Ano, všechny říkáme, že to chceme; abychom se však staly Božími dušemi, nestačí jen to chtít, jako to nestačilo mladíkovi, kterého se Pán ptal, zda chce být dokonalý (Mt 19, 16-22). Od počátku mého výkladu o těchto komnatách mám stále před sebou obraz onoho mladíka, neboť jsme v téže... nevšímejte si svých malých úkonů ctnosti, neboť jako křesťanky máme konat mnohem větší... Zahleďte se na svaté, kteří vstoupili do královského příbytku, a uvidíte rozdíl, který nás od nich dělí. Nežádejte to, co jste si nezasloužily. Vždyť potom, co jsme urazily Boha, neměly bychom ani pomyslet, že máme na něco právo, i kdybychom mu velmi sloužily. (Hrad III. 1,6).

Terezie má dar umění postavit nás před největší ideály bez toho, že by to bylo nebezpečím pro naši poníženost.
„Ach, pokora, pokora!“ - opakuje Terezie. „Nevím, proč nemohu přestat věřit, že je to pro nedostatek pokory, jestliže se dotyční trápí kvůli vyprahlosti... Jestliže se k Němu obrátíme zády, když nám říká, co máme dělat, abychom byli dokonalé, a jestliže smutně odcházíme, jako mladík v evangeliu (Mt 19, 22), co má Jeho Velebnost dělat, když nás má odměnit podle lásky, kterou k Němu chováme? A tato láska, sestry, nemá být plodem fantazie, nýbrž dokázaná skutky. Nesmíme si však ani myslet, že má zapotřebí našich skutků: ne, jen rozhodnost naší vůle“ (Hrad III. 1,7).

Terezie je mezi těmi, kdo vědí, že láska je více v dávání než přijímání. Duše se musí obrátit od vlažného života k velkodušnému.  
            
 

Čtvrtá komnata


„Cesta osvícení“ vede do duchovního prostředí, ve kterém se rozvíjí mystická kontemplace. Tam se v duši rodí a postupně rozvíjí nový život, který je účastí na božském životě, nakolik je to u stvoření možné. Terezie používá  k vysvětlení několik příkladů. Nejvíce se jí líbí přirovnání s vodou.

„Protože jsem nevědomá a mám malé nadání, nenacházím nic vhodnějšího k vysvětlení určitých duchovních věcí než vodu, kterou mám velmi ráda; věnovala jsem jí vždy víc pozornosti, než kterémukoliv jinému živlu. Ostatně ve všech věcech, které stvořil takový velký a moudrý Bůh, musí být skryto nesčetně tajemství, z nichž můžeme mnoho vytěžit, aspoň jako ti, kdo se v nich vyznají. Ba jsem přesvědčena, že každý sebemenší  tvor Boží, třeba i mraveneček, skrývá v sobě více podivuhodností, než si dokážeme představit“ (Hrad IV. 2,2).

Touto metaforou vody vysvětluje Terezie vlastnosti modlitby pokoje, charakteristickou modlitbu čtvrté komnaty. Zde ji nazývá „Boží chuť“, A vysvětluje, že se liší od toho, co zprostředkovává meditace.

„Vy byste snad chtěly mít hned tento stupeň modlitby, dcerušky, a nedivím se tomu, neboť duše ještě docela nepochopila, co jí Bůh v tomto stavu uděluje, ani jak velkou láskou ji k sobě přitahuje, a už má palčivé přání poznat, jak je možno tyto milosti získat...

Budeme se zbytečně namáhat. Protože tato voda nepřitéká vodními přívody jako předešlá, jestliže z pramene nic netryská, budeme se marně unavovat. Chci říci, že navzdory našim častým rozjímáním a úsilí, jež vyvíjíme, abychom prolévaly slzy, voda se stejně neobjeví, protože z toho nevyvěrá. Bůh ji uděluje komu chce, a často ve chvíli, když na to nejméně pomýšlí.

Patříme Jemu, sestry. Ať s námi činí, co chce a ať nás vede tam, kde mu budeme lépe sloužit.  Budeme-li pokorné a vnitřně svobodné – říkám opravdu – ne jen ve fantazii, jež nás často klame - jestliže tedy opravdu  nelpíme na ničem, Pán nebude váhat udělit nám tyto milosti a ještě mnoho jiných, které přesahují jakoukoliv naši touhu“ (Hrad IV. 2, 9-10).

Znovu připomíná potřebu cvičit se v ctnostech.

„Budete se mě ptát, k čemu slouží jednat o těchto vnitřních milostech a snažit se pochopit, co vlastně jsou. Ani já to nevím: je třeba se zeptat toho, kdo mi přikázal psát. Není mou povinností diskutovat s představenými...

A nadto tyto projevy přízně, jež pocházejí od Boha, zaněcují tolik lásky a dodávají tolik síly, že nám umožňují kráčet s menší námahou a růst v dobrých skutcích a ctnosti. Důležité je, abychom je vlastní vinou nezastavili. Dokážeme-li to, Pán je spravedlivý a dá nám jiným způsobem, co nám odpírá tímto“ (Hrad III. 2,11)
Pokračování.   
(Štefan Senčík SJ, Terézia z Avily, učiteľka modlitby, Dobrá kniha, Trnava 1997. Ze slovenštiny přeložila Jana Šumpíková. Uveřejněno s laskavým svolením vydavatelství Dobrá kniha.)  
 
  

  

Terezie z Avily v e-obchodě Theofil:

Na hlubinu s Terezií z Avily Životopis Terezie z Avily Cesta k dokonalosti Hrad v nitru Nad Velepísní Kniha o zakládání

Život Vnitřní modlitba Dopisy velkých osobností hříšníkům II. Rozhovor s Bohem Ženy ženám U Eliášova pramene

 

[RSS]

Přečteno 185x

další články