Nacházíte se na: Theofil > Umění, kultura > Duchovní píseň

Duchovní píseň

sv. Jan od Kříže, 6.5. 2008

Nejrozsáhlejší a zároveň jedna z nejznámnějších básní jednoho z nejvýznamnějších západních mystiků, Učitele Církve a španělského básníka sv. Jana od Kříže (1542-1591), v níž poetickou řečí popisuje nejvyšší stupně duchovního života.

 

Sloky mezi duší a Ženichem (Duchovní píseň)  

 

duchovni-pisen-cerv.jpg

  

 

Nevěsta:

1.

Ach, kam jsi jen skryl se, můj Milý,

mě v pláči zanechav a těžkém stonu?

Jak jelen jsi prchl v té chvíli,

kdy zranils mě téměř až k skonu.

Jdu, volám, pryč jsi, a já v bolu tonu.

 

2.

Vy pastýři, kteří snad jdete

kol košárů[1] až tam k oné výši,

když Milého spatříte, rcete,

že churavá soužím se v tiši,

že umírám - ať sám on zvěst tu slyší!

 

3.

Svou lásku chci vyhledat sobě,

chci kráčet po horách a doly jíti,

já netoužím po květů zdobě,

ni šelem mne neděsí vytí,

až přes hranice v dáli duch se řítí!

 

Dotaz tvorům:

4.

Ó milé vy houštiny, háje,

jež on svou drahou rukou pěstoval tu,

ó lučin ty zelená báje,

ó květiny ve zdobě smaltu,

ó rcete, Milovaný zda putoval tu?      

 

Odpověď tvorů:

5.

On luhem tím prošel jen v chvatu,

však rozséval v něm tisíceré vnady;

on do jasu oděl jej šatu,

krás rozkvetly hojné tu řady,

neb sladký jeho výraz prodlel tady.

 

Nevěsta:

6.

Ach, kdo mi jen vrátí mé zdraví?

Již oddej se! - Já tebe čekám dlouze!

Jak málo mi prostředník praví!

Nač posíláš posly mi pouze,

když slov jim chybí k mojí vřelé touze?

 

7.

Kdo k tobě své obrací líce,

dí, krás že tisícero v tobě zírá!

Však všichni mě zraňují více,

že větší jen bolest mě svírá!

Jich žvatláním mi duše v těle zmírá.

 

8.

Kde žiji, tam nežiji. - Lze-li

tak žíti v tomto smutném zemském dolu?

Ó živote, ničí tě střely!

Co s Milým jsme počali spolu,

to střílí tak, že zhynu v těžkém bolu!

 

9.

Když do srdce střelu jsi vrhl,

proč nemocné je necháš v jeho mdlobě?

A když jsi tam loupežně vtrhl,

proč samo je ponechals sobě

a nesaháš již po kořisti zdobě?

 

10.

Ach, strasti mé uhas a žaly!

Kdo jiný rozplašit je může v žití?

Dej, oči mé tebe by zřely,

jsiť světlo, jež ve tmách jim svítí,

a jenom pro tebe chci já je míti.

 

11.

Svou přítomnost odhal, ať padnu

já pohledem na všecku krásu tvoji!

Vždyť lásky již neduhem chřadnu,

ni léku je pro nemoc moji,

již přítomnost a podoba jen zhojí.

 

12.

Zrak ve zdroj se křišťálný noří.

Jak stříbrné se jeho rysy třpytí!

Kéž podobu očí mi stvoří,

jež touhami plní mé žití!

Těch očí, které mně v mém nitru svítí!

 

13.

Již odvrať je ode mne, Milý!

Vždyť letím, jak z nich touha moje plane!

 

Ženich:

Můj holoubku, vrať se v té chvíli!

Vždyť raněný jelen tu stane

a peruť tvá mu sladkou svěžest vane!

 

Nevěsta:

14.

Jest úval a hora můj Milý,

v něm samoty mám plné stinných hájů,

v něm ostrovy divné se skryly,

v něm řeky, jež radost jsou krajů,

v něm vánek šeptá, jenž je plný tajů.

 

15.

V něm tišiny, hudbou jež znějí,

v něm blahá noc, než ranní zora vzhoří;

v něm dálavy písně své pějí,

v něm sílu zas hody mí stvoří

a srdce moje do lásky se vnoří.

 

16.

Ať zloví nám lišky, kdo může,

vždyť naše vinice již kvésti míní.

Sad květem se zdobí a růže

se zatím nám v pinii vklíní.

A v hůrce nikdo nezjevuj se nyní!

 

17.

Ať severák mrtvý již stane,

však poledník, jenž lásku v sobě skrývá,

nechť zahradou mojí teď vane

a všecky ať vůně v ni svívá.

Nechť milý Pastýř mezi květy bývá!

 

18.

Ó víly vy z Judeje, dlete

jen v předměstích, když rozvíjí se kvítí

a vůní kdy ambrovou kvete;

keř růží když květy se třpytí,

vám našich od prahů je odejíti!

 

19.

Již ukryj se, skryj se, můj Milý,

nechť k horám milá tvoje tvář se stáčí!

Nic neříkej. Zrak tvůj však chvíli

ať na průvod té hledět ráčí,

jež po ostrovech přepodivných kráčí!

 

Ženich:

20.

Vás, ptáci, zvu na všechny strany,

lvi, jeleni a daňci skoční, hbití,

vás, vody, žár, větrů též vany

a přízraky, v nocích jež svítí,

pro jejichž bývá mátohy nám bdíti:

 

21.

Vás při loutny zaklínám hlase

a při Siréně zpěvem lákající,

hněv ustaň vás v tomto již čase,

vy k hradbě nám nechoďte čnící

a nerušte již Nevěsty mé spící!

 

22.

Již vešla Choť do zahrad vnady

tak půvabné a sladce přežádoucí;

hle, šťastně již spočívá tady

a skloněnu šíji má skvoucí

v paž Milého již libou v lásce vroucí.

 

23.

Tam pod stromem vstoupilas v sňatek

a podal jsem ti silnou ruku svoji.

Tam vrácen ti obnovy statek,

kde nevinnost matky kdys tvojí

se v oběť vzdala kruté zloby zdroji.

 

Nevěsta duše:

24.

Viz, lože nám celé je z kvítí,

doupaty lvími mocně obepjaté,

kment s šarlatem na něm se třpytí,

i v pokoje zbroji je svaté,

a v tisících kol visí štíty zlaté.

 

25.

V tvých stopách, hle, děvy jen letí,

tvou cestou mladice se rozbíhají;

tvou za jiskrou smějí již spěti,

tvém po víně v pospěch se mají,

a vůně balzámu se rozlévají.

 

26.

Já v sklepě jsem Milého pila,

ten nápoj, po němž mizí smyslů vláda.

Když odtamtud v nivách jsem byla,

mně rozprchla bravu se stáda,

jež kdysi hlídávala jsem tak ráda.

 

27.

Tam na hruď jsem v lásce mu klesla,

tam znát mě učil vědu slastnou, drahou,

tam celá jsem vstříc se mu nesla -

vše dáti mu bylo mou snahou -

slib davši: Budu tobě chotí blahou!

 

28.

Má duše mu chtěla se vydat

i všecek statek sladké službě jeho.

Již není mi brav třeba hlídat,

já nemám již úkolu svého

než jediný - mít ráda Milovaného!

 

29.

Když v luzích mne nenaleznete

a na pastvině nebudete zříti,

pak, že jsem se ztratila, rcete.

Však v ztrátu když láska se vznítí,

ta moje ztráta musí zisk jen býti!

 

30.

Ze smaragdů, ze všeho kvítí,

jež vybráno je svěžím jitřním časem,

si věnce teď budeme víti,

jež lásky tvé rozkvetly jasem,

mým jedním spleteny pak budou vlasem.

 

31.

Tím jediným vlákénkem vlásku,

jenž vzlet mi z šíje. Když jsi pozřel na ni,

on zajal tě, spoutal tě v lásku

a jho mé, hle, tebe již sklání

a jedno z očí mých již tebe raní.

 

32.

Ty popatřil na mne jsi kdysi;

v svou milostnost mě oči tvé tím noří.

Tím moje pak zasloužily si,

když ke mně tvá láska tak hoří,

že v tobě to zří, čemu teď se koří.

 

33.

Mnou nezhrdej, prosím, ó Milý,

ač vidíš, jak jsem pleti snědé temně.

Zřít na mne již můžeš v té chvíli,

co na mne jsi pohlédl jemně.

Vždyť milostnost a krásu nechals ve mně.

 

Ženich Syn Boží:

34. Hle, ty jsi můj holoubek bílý,

jenž do archy se vrací s ratolestí.

Již hrdličkou nalezen milý

je druh její, její to štěstí.

Na zelených je březích vidí kvésti.

 

35.

Že v samotě předtím si žila

a v samotě si hnízdo svoje hledá,

„již v samotu pospěš, má milá",

dí Choť, jenž ji v náručí zvedá,

ji v samotu, byv láskou raněn, veda.

 

Nevěsta duše:

36.

Ó Milý, již těšme se, zřeme

teď na druha druh v plné kráse tvojí!

Již na horu, na vršek jděme,

nuž vzhůru až k jasnému zdroji,

kde houští v hloubi rozkoše nám strojí.

 

37.

Pak k výši jest slují nám jíti.

Jsou v skalách skryty dobře jejich taje;

číš moštu tam budeme píti,

jenž v z granátných jablek nám zraje,

až vejdeme v ty divů plné kraje.

 

38.

Co duše má poznati chtěla,

tam rač mi nyní cele ukázati.

Co v den ten jsem obdržet měla,

mi potom chtěj, Milovaný, přáti

a dar mi přiřčený rač navždy dáti:

 

39.

Dech větérku, tise jenž věje,

slavičí sladké zpěvy přeúžasné,

háj, který se půvabem skvěje,

noc zářivou, ohně v ní jasné,

jichž plamen nebolí a klidně hasne.

 

40.

Vždyť nikdo to nevidí ani,

i Aminadab mešká skrytý v dáli,

a ustalo útoků klání.

Hle, jezdci též k vodám se dali

a v dohled jich se nyní odebrali.

 

(Přeložil dr. Alfred Fuchs. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 3, 1936. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)

 

Více o sv. Janu od Kříže

 

Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 2
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 3

 

Od téhož autora:

Duchovní výstrahy
Ó plameni lásky živé
Jak dobře znám já zdroj
O Slovu Božím - Del Verbo divino 

 

Související články:

Terezie od Ježíše: Výkřiky za bloudící
Marie Konečná: Jan od Kříže - životopis
Peter Markovič: Všeobecný úvod ke Kázáním na Píseň písní sv. Bernarda z Clairvaux
Peter Markovič: Stručné dějiny křesťanského výkladu Písně písní do sv. Bernarda z Clairvaux 

 

Poznámky:

[1] Košár - dřevěná ohrada pro ovce.

 

[RSS]

Přečteno 771x

další články