Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 3

Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 3

Jaroslav Ovečka, 18.8. 2008

Začátek systematického shrnujícího výkladu mystické básně "Duchovní píseň" sv. Jana od Kříže (1542-1591) od českého překladatele jeho děl Jaroslava Ovečky (1882-1953), sloky 1-5.

 

1.

Kde jsi se skryl,

Milovaný, a zanechals mě v nářku?

Jako jelen jsi prchl,

když jsi mě poranil;

vyšla jsem za tebou volajíc, a byl jsi pryč.

 

Duše se, puzena Boží milostí, rozhodla hor­livě sloužit Bohu. Aby ji však Bůh prozkoušel, pokořil a poučil, přestal ji oblažovat a povzbuzovat citel­nými útěchami a navštíveními. A kromě toho, že na ni do­pustil vyprahlost, jí dává pociťovat svou nepřítom­nost i s větší bolestí a ještě obzvlášť ji poranil láskou a touhou.

Duše tedy začala se steskem a nářkem hledat Milovaného, Slovo, Syna Božího, a když nevidí v hledání úspěch, volá k němu a stěžuje si mu na jeho nepří­tomnost.

Skryl se: je skryt v lůně Otcově. Milovaným jej na­zývá ze dvou důvodů: jednak že je mu zcela oddána a nelne k ničemu mimo něj, jednak aby ho více naklonila ke splnění své prosby, neboť Bůh, když je milován, s velikou ochotou vychází vstříc žádostem milující duše. Nepřítomnost Milovaného jí působí ustavičné nářky, neboť mimo něj nic nemiluje a také v ničem jiném nespočine a nenalezne úlevu.

Prchl jako jelen, to znamená, že citelná návštěva, kterou ji oblažil a povzbudil, velmi rychle pominula a na­stala vyprahlost. Ale kromě toho, že tak prchl, ještě ji i poranil, to znamená roznítil v ní tesknou lásku k sobě, souživou - a přece lahodnou a žádoucí, takže by duše nechtěla být bez ní. Na poranění láskou není lék, kromě od toho, kdo poranil. Proto duše z lásky k Milovanému, poraněná od něho samotného, za ním vyšla a volala k němu, aby ji uzdravil. Vyšla za ním - vyšla jednak ze světa, ošklivíc si všecko světské a jím pohrdajíc, jednak ze sebe, zapomenutím na se­be. Obojí se stane skrze Boží lásku, když ta se dotkne duše tak doopravdy, jak tu o tom mluvíme. Duše pak vyjde ze svého nízkého způsobu a své nízké lásky ke vznešené lásce Boží.

Duše chtěla tím voláním zachytit Milovaného - ale nepodařilo se jí to: byl již pryč.

Stran útěchy v její tesknotě ji však sv. Jan upozorňuje, že Milovaný je skryt nejen v Otcově lůně, nýbrž spolu s Otcem a Duchem svatým i v jejím nitru. Tam jej s dokonalostí a lahodností, s jakou to v tom­to životě lze, najde, když s vírou a láskou vyjde co do náklonnosti a vůle ze všech věcí a vstoupí ve svrcho­vané usebranosti do sebe samé a tam se skryje u Milovaného a bude mu sloužit ve skrytosti, a ovšem v tom­to životě stále ještě jakožto skrytému (i když se jí bude milostmi, zvláště spojivě-mystickými, více a více projevovat). Proto i naříkání, i když je (na nejvyš­ším mystickém stupni) již pokojné a ne strastné, úplně přestane teprve až při patření tváří v tvář v nebi.

 

2.

Pastýři, kteří půjdete

kolem košárů[1] k Pahorku,

jestliže snad uvidíte

toho, jejž raději mám,

sdělte mu, že churavím, bolestí chřadnu a umírám.

 

Jsouc raněna láskou vzkazuje duše Milovanému jednak přímo svými tužbami, hnu­tími a nářky, jednak prostřednictvím andělů, že churaví, chřadne bolestí a umírá.

Pastýři jsou její tužby, hnutí a nářky, a nazývá je pastýři, protože sytí duši duchovními dobry. Půj­dou a dojdou až k Milovanému, neboť vycházejí z čis­té lásky a projdou košáry, totiž kůry andělů, jimiž od kůru ke kůru jdou naše modlitby k Bohu, jehož zde pro jeho svrchovanou vznešenost nazývá Pa­horkem. (Ale těmi pastýři se mohou roz­umět i andělé, neboť u duší zastávají úkony dobrých pastý­řů.)

„Jestliže snad uvidíte toho, jejž raději mám", tj. dostane-li se mi toho, že Milovaný vás v tom již vy­slyší - on, jehož mám nade všecko raději. „Sdělte mu, že churavím, bolestí chřadnu a umírám", neboť duše nějak dokonale milující Boha v jeho ne­přítomnosti trpí zpravidla trojím způsobem: churaví co do rozumu - nevidí Boha, chřadne co do vůle - netěší se z něho, a umírá co do paměti - rozpomíná se, že je co do patření rozumem i co do spojení vůlí bez Boha, a to snad na celý tento život, a že i to spojení, které má, není jisté.

A stojí za povšimnutí, že milující duše zde Milovanému jen předkládá svou tíseň a bolest, ponechávajíc jemu, aby učinil, co se mu zalíbí.

 

3.

Hledajíc svou lásku

půjdu po těchto horách a dolinách,

nebudu si trhat kvítí,

nebudu se báti šelem,

a minu mocné i hranice.

 

Duše však brzy vidí, že jí k nalezení Milovaného nepostačí nářky a modlitby a používání prostřed­nictví andělů a svatých, bez vlastních činů. Rozhod­ne se tedy použít všech ostatních prostředků, které jsou pro ni možné, a hledat Milovaného skutky, totiž ráz­ným cvičením ve ctnostech a duchovních úkonech činného i nazíravého života a rozhodným umrtvováním svých libostí a choutek, s bojem proti světu, ďáblu a tělu.

„Svou láskou" nazývá Milovaného, „hory" jsou ctnosti, „doliny" jsou umrtvování, kajícnosti a du­chovní cvičení, jež míní konat, nenechá­vajíc se zaujmout ničím, co není ryze Bůh, s odhodlanou statečností.

„Nebude si tedy trhat kvítí", tj. nepřipustí si libosti a časné slasti, smyslové a duchovní, které by jí mohly překážet nebo ji zdržet při hledání Milovaného. „Nebude se báti šelem a mine mocné i hranice", tj. statečně bude přemáhat trojího nepří­tele, který jí zastupuje cestu za Milovaným: svět (šel­my), ďábly (mocné) a tělo (hranice).

 

4.

Ó háje a houštiny

sázené rukou Milovaného!

Ó lučino syté zeleni,

kvítí smaltem zdobená,

řekněte, zda vámi neprošel.

 

Při hledání Milovaného, jenž se jí skryl, se po něm duše ovšem dotazuje také těch, se kterými se ces­tou střetne. Jsou to tvorové - jednak hmotní, nižší, a jednak vyšší, duchovní. Duše jejich poznáváním a uvažováním o nich kráčí k poznání Milovaného, jejich Stvořitele, a jeho dokonalosti, a po cvičení v poznávání sebe je toto uvažování o tvorech v pořadí první na duchovní pouti, kterou jdeme pozná­ním k Bohu.

„Háje plné houštin" tu znamenají čtyři živly - zemi, vodu, vzduch a oheň - oživené hojnými druhy tvorů. Sázeny byly rukou Milovaného, totiž stvořeny vlastní rukou Boží, což duši velice pudí k lásce k němu. „Lučina syté zeleni" je nebe a nazývá je tak, protože věci stvořené na něm jsou stále v ne­vadnoucí svěžesti. A ono je také lučina „zdobená smaltem kvítí", totiž andělů a svatých duší. Koneč­ně slova „řekněte, zda vámi neprošel" jsou úvahou: řekněte, které dokonalosti ve vás stvořil.

 

5.

Vnad[2] tisícero rozsévaje

prošel těmito luhy v chvatu,

a patře na ně

pouze svým výrazem

zanechal je oděny v krásu.

 

Tvorové odpovídají duši kladně a podávají jí zprávu o Milovaném, a to svědectvím, které duši uvažující o velikosti a vznešenosti Boží vydávají sami se­bou. Sloka obsahuje v podstatě to, že Bůh stvořil všechny věci s velikou snadností a rychlostí a zane­chal v nich jejich existencí, jejich půvaby[3] a schop­nostmi a jejich krásným uspořádáním nějakou stopu toho, co on je, a že to všechno učinil svou Moudrostí, totiž skrze své Slovo, svého jednorozeného Syna, jenž je odleskem jeho slávy a výrazem jeho podstaty[4].

Milovaný „prošel luhy", tj. stvořil živly; „vnad tisícero rozsévaje", tj. plnil je nesčetným množstvím půvabných tvorů. A praví, že prošel, protože tvo­rové jsou jakoby Boží stopa - a prošel v chvatu, protože tvory v živlech učinil Bůh jen jako mimo­chodem, ve spěchu, kdežto více pozornosti věnoval dílům velikým, jako je Vtělení Božího Slova a jiným tajemstvím křesťanské víry.

A na všechny ty tvory Bůh „popatřil" - to znamená, že je stvořil a dal jim jejich přirozené i nadpři­rozené půvaby a tak „je zanechal oděny v krásu" - „pouze svým výrazem", tj. pouze skrze svého Syna, jenž je výraz jeho podstaty (Žid 1,3).

Pokračování.

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 4, 1936. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí RTh.) 

 

Více o sv. Janu od Kříže

 

Jan od Kříže: Duchovní píseň
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1 
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 2 
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 3 


 

Související články:

Jan od Kříže: Jak dobře znám já zdroj 
Jan od Kříže: O Slovu Božím - Del Verbo divino 
Jan od Kříže: Duchovní výstrahy 
Marie Konečná: Jan od Kříže - životopis
Peter Markovič: Stručné dějiny křesťanského výkladu Písně písní do sv. Bernarda z Clairvaux 
Peter Markovič: Všeobecný úvod ke Kázáním na Píseň písní sv. Bernarda z Clairvaux
Terezie od Ježíše: Výkřiky za bloudící

 

Poznámky:

[1] Košár - dřevěná ohrada pro ovce. Pozn. RTh.

[2] Tj. „půvabů", španělsky gracias, které lze přeložit i jako „milostí", „přízní". Pozn. RTh.

[3] V původním znění bylo slovo „vnady", podobně i v následujících řádcích. Pozn. RTh.

[4] Žid 1,3. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 348x

další články