Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Terezie z Avily - učitelka modlitby 11

Terezie z Avily - učitelka modlitby 11

Štefan Senčík, 17.3. 2009

V pojednání o modlitbě se sv. Terezií se neobejdeme bez skutečnosti přátelství: A věřte mi, všemožně se usilujte být stále s tímto dobrým Přítelem... bude vám pomáhat ve všech vašich trápeních a všude bude s vámi. Myslíte si, že je to maličkost mít vždy pohotově takového dobrého Přítele?

Analýza přátelství


Pokud je přátelství jeden ze základních prvků modlitby v chápání sv. Terezie, bude užitečné tento pojem analyzovat. Přátelství spočívá v důvěrnosti projevované druhé osobě.

„Spisovatelé pod přátelstvím nemyslí tu samou psychologickou nebo citovou skutečnost“, píše francouzský spisovatel Ignác Lepp. „Pro ty, kteří se přidržují sokratovské tradice, znamená přátelství především intenzívní intelektuální společenství. U křesťanských spisovatelů jde zase především o společenství v Bohu... A protože jsem sám přesvědčen o tom, že přátelství představuje jednu z nejzákladnějších životních hodnot, ba dokonce, že může lidský život udělat nesmírně krásnějším a plodnějším, doufám, že o tom přesvědčím také své čitatele. Chtěl bych jim pomoci, aby si našli přátele, prohloubili svá přátelství a čerpali z nich stále více tvořivé radosti“ (Ignác Lepp, Cesty priateľstva, Dobrá kniha, Trnava 1994).

Pokud má přirozené přátelství takovou velkou hodnotu pro člověka, oč více to platí pro přátelství s Ježíšem Kristem. Ze zkušenosti lidského přátelství je možné ustálit zákony a aplikovat je v nadpřirozeném řádu.

V Písmu svatém nacházíme nádherný příklad opravdového přátelství, které bylo mezi Davidem a Jonatánem, synem krále Saula. „Jonatánova duše se přivinula k duši Davidově a Jonatán jej miloval jako sebe sama“ (1 Sam 18, 1).

Pravé přátelství nepotřebuje vymýšlet složité zákony. Terezie však přesto připomíná určitá pravidla lidského přátelství.

„Ti, kdo si uvědomují, že jsou zahrnuti takovou přízní (totiž modlitbou vnitřního soustředění a pokoje), ať se chovají jako silní Boží přátelé a ať se snaží řídit se pravidly dobrého přátelství, která vládnou ve světě“ (Živ. XV. 5).

Pokud jde o přátelství s Bohem, je třeba si uvědomit, že toto přátelství se musí nejprve očistit od nedokonalostí, které má lidské přátelství. Na základě porovnání, analogie, je možné pochopit, co to znamená být dobrým přítelem s Ježíšem Kristem.

Existuje aspoň pět základních zákonů přátelství.


1. Setkání je základním osobním kontaktem. Přítel musí být živý, jako i ten, kdo se s ním setkává. Přátelství nelze navázat s mrtvolou. Přítel musí být v té samé kondici jako ty – musí být totiž živý, lidská bytost, rozumný člověk. Aplikace v nadpřirozeném řádu znamená, že ten, kdo chce navázat přátelství, nesmí být duchovně mrtvý, ale živý – tzn. musí být ve stavu milosti. Je to první podmínka ze strany člověka, aby mohl navázat důvěrné přátelství s Kristem.

2. Dalším zákonem je oboustranné poznání. Čím lépe poznám přítele, tím hlubší důvěru v něj budu mít. Jde o poznání přítelova života, jeho zájmů, práce, ambicí, jedním slovem: mít účast na jeho zájmech. Pokud by chyběla tato účast, přátelství by se nemohlo navázat.

Vzájemné poznání se upevňuje častými rozhovory. A protože náš přítel je nejen člověk, ale i pravý Bůh, zná nás lépe než my sami sebe. My se však musíme namáhat, abychom ho vždy lépe poznali. To děláme v rozjímavé modlitbě. Pokud ji praktikujeme pravidelně, rosteme v poznání Boha. V rozjímání asimilujeme to, co má vztah k Bohu.

Evangelia jsou nejlepším pramenem poznání Ježíšovy osobnosti a jeho života. Svědčí o tom sv. Terezka Ježíškova:

„Ach, jaké světlo jsem čerpala z děl našeho otce sv. Jana od Kříže... Ve věku sedmnácti nebo osmnácti let jsem neměla jinou duchovní stravu, ale všechny pozdější knihy ve mně zanechaly prázdnotu a ještě i nyní jsem v tomto stavu. I když otevřu nějakou knihu od duchovního spisovatele (i nejkrásnější a nejdojemnější), ihned cítím, jak se mi svírá srdce a čtu takříkajíc bez porozumění nebo i když chápu, tak můj duch ustrne, takže nemohu rozjímat... V této bezmocnosti mi přichází na pomoc Písmo svaté a Následování Krista. V nich nacházím silný a zcela čistý pokrm. Při svých rozjímáních se však nadevše podivuji evangeliu, v něm nacházím vše potřebné pro svou ubohou malou duši. Odkrývám v něm stále nová světla, utajený a tajemný smysl...“ (sv. Terezie z Lisieux, Dějiny duše, 1973, str. 180 – 181).

3. Vzájemná láska je výsledkem poznání. Pokud by vaše poznání nevedlo k lásce, bylo by historickým nebo biblickým studiem, ale ne modlitbou. Terezie často zdůrazňovala, že pravá rozjímavá modlitba „není v tom, že mnoho myslíme, ale mnoho milujeme“. Nestačí jen přemýšlet, je třeba především milovat. Právě tím se liší křesťanská meditace od filozofického nebo historického studia. Každý člověk, dokonce i nevěřící, může analyzovat evangelijní texty, to však není modlitba, ale studium. Náboženské poznání vede k větší lásce, která duši uvádí do důvěrnějšího přátelství s Pánem Ježíšem: láska rodí lásku. Čím více se člověk snaží milovat Pána Ježíše, tím více on osvítí jeho rozum a jeho srdce bude tím více růst v lásce vůči němu.

  
mendoza.jpg4. Přítomnost přítele je pro opravdové přátelství nevyhnutelná. Musíme se snažit co nejčastěji být sami s tím, „o kterém víme, že nás miluje.“ Opravdoví přátelé u sebe nechtějí mít jiné, chtějí být sami. To je charakteristický rys lásky.

V lidských vztazích se musí často prožívat oddělení. V nadpřirozeném přátelství s Pánem Ježíšem není takového oddělení. Z víry víme, že Pán Ježíš je v nás vždy přítomný, pokud jsme ve stavu milosti. I my se z naší strany musíme usilovat, abychom žili v jeho blízkosti. Přítomnost Krista v nás je velkým tajemstvím našeho života modlitby. Terezie věnuje celou 26. kapitolu svého díla Cesta k dokonalosti tomuto tématu.

„A věřte mi, všemožně se usilujte být stále s tímto dobrým Přítelem. Zvyknete-li si na to, že se budete zdržovat v jeho blízkosti a On uvidí, že to děláte z lásky a že se snažíte mu ve všem vyhovět, a že bez něj nemůžete být, nikdy vám nebude chybět, bude vám pomáhat ve všech vašich trápeních a všude bude s vámi. Myslíte si, že je to maličkost mít vždy pohotově takového dobrého Přítele?“ (Cesta 26,1).

Když velký inkvizitor Španělska Don Ferdinand Valdes uveřejnil v roce 1559 seznam nejen zakázaných bludařských knih, ale i jiné náboženské spisy ve španělštině z obavy, že by mohly škodit prostým nevzdělancům, Terezii to velmi zarmoutilo. Potěšila ji Ježíšova slova, že on jí dá „živou knihu“.

„Když bylo mnoho knih v rodné řeči zakázáno číst, velmi mě to mrzelo, protože některé mi přinášely velké osvěžení a neměla jsem už co číst, protože ty dovolené byly latinské. Pán mi však řekl: ,Netrap se, protože já ti dám živou knihu.' Tehdy jsem neměla ještě žádná vidění a nechápala jsem, co by ta slova mohla znamenat. Už za několik dní jsem to jasně pochopila, protože jsem jen přemýšlela a hloubala o tom, co jsem vídala a Pán mě poučoval s takovou něžností a tolika rozličnými způsoby, že jsem téměř knihy nepotřebovala nebo jen velmi málo. Tenkrát jsem měla jen jednu jedinou knihu, abych poznala pravdu – Boha. Požehnaná je ta kniha, která zanechala tak dobře vryto, co se má číst a uskutečňovat, že na to není možné zapomenout“ (Živ. XXVI. 5).

5. Terezie se z vlastní zkušenosti přesvědčila, že k vědomí Boží přítomnosti je možné se dopracovat jen postupně. Po čase dojdeme k tomu, že se „budeme na něj pouze dívat.“

„Nechci po vás, abyste se už zcela soustředily na Něho, abyste si utvořily velkolepé pojmy a konaly hluboké a vytříbené úvahy. Žádám vás jen, abyste se na Něho dívaly“ (Cesta 26, 3).

Terezie očekávala těžkosti u spolusester, ale uměla na ně odpovídat.

„Namítnete mi, sestry, jak je toho možné dosáhnout, a že byste rády jednaly podle mé rady, kdybyste viděly Pána jako za jeho života na zemi, a to že byste na něho hleděly bez ustání. Avšak nevěřte tomu. Kdo se dnes vzpírá malé námaze, aby se usebral a nazíral Pána ve vlastním nitru, když to může udělat bez jakéhokoliv nebezpečí, jen s trochou píle snahy, myslíte, že by vydržel  s Magdalénou u paty kříže, která byla odevšad ohrožována smrtí... Nemyslete si, sestry, že byste byly ochotny snášet takové trýzně, jestliže se dnes nedokážete přemoci v malých věcech. Budete-li se v nich cvičit nyní, budete schopny vykonat jiné větší“ (Cesta 26,8).

Naučit se žít v Ježíšově přítomnosti je dlouhodobý proces, nedosáhne se toho hned, vyžaduje mnoho trpělivosti a vytrvalosti. 
Terezie je přesvědčena, že pokud má být přátelství „trvalé a láska ryzí... je nevyhnutelné, aby se zachovaly určité podmínky“ (Živ. VIII. 9).

Pokud chce Bůh vstoupit do duše, aby v ní nacházel své potěšení a zahrnoval ji dary, nemá jinou cestu než tuto: chce aby sama byla čistá a aby ho toužila přijmout. Jestliže mu však do cesty postavíme překážky místo toho, abychom ji upravili, jak má potom přijít? Jak si můžeme dělat nárok na to, aby nám dával své milosti?“ (Živ. VIII. 9).

Ne on se má přizpůsobit naší, ale my jeho vůli.

Toto je jeden z nejtěžších aspektů duchovního života. Tady nejde o nábožné touhy a sladká slova, ale o fakta: fakty musíme dokazovat, že jsme účinnými nástroji Kristova díla a Kristova poslání.

V čase tragického rozdělení církve Terezie toužila „pomáhat Pánu“ (Cesta 1, 2). Chtěla zůstat Ježíšovou věrnou přítelkyní. A snažila se získat i jiné spolusestry pro Ježíšovo přátelství. „Proto jsme tu... a proto píši i tuto knihu“ (tamtéž).
  
  
Pokračování.
 
(Štefan Senčík SJ, Terézia z Avily, učiteľka modlitby, Dobrá kniha, Trnava 1997. Ze slovenštiny přeložila Jana Šumpíková. Uveřejněno s laskavým svolením vydavatelství Dobrá kniha.)  
  
  

  

Terezie z Avily v e-obchodě Theofil:

Na hlubinu s Terezií z Avily Životopis Terezie z Avily Cesta k dokonalosti Hrad v nitru Nad Velepísní Kniha o zakládání

Život Vnitřní modlitba Dopisy velkých osobností hříšníkům II. Rozhovor s Bohem Ženy ženám U Eliášova pramene

 

Související články:

[RSS]

Přečteno 433x

další články