Osmé zjevení Boží lásky

   

1.

Potom mi Kristus ukázal část svého utrpení při svém umírání.

Viděla jsem jeho obličej vyprahlý a bezkrevný zsinalým umíráním. A později ještě zsinalejší, mrtvý a vysílený; a pak ještě více zmrtvěl do modra; a pak nabyl ještě více hnědomodré barvy, jak se tělo stávalo stále mrtvějším. Neboť Jeho Utrpení mi bylo ukázáno povětšinou v Jeho svatém obličeji (a zejména v Jeho rtech): tam jsem viděla ty čtyři barvy, ačkoli předtím se mi jevil svěží, zardělý a příjemný. Byla to žalostná změna na pohled, toto hluboké umírání. A rovněž tělesné tekutiny se srá­žely a vysychaly, jak jsem to viděla, a to líbezné tělo bylo hnědé a černé, celé se proměnilo ze svého světlého, živého zbarvení ve vyprahlé umírání.

V téže době, kdy náš Pán a svatý Spasitel umíral na Dřevě, vanul suchý, drsný vítr a bylo neobyčejně chladno, jak se mi zdálo, a po celou tu dobu drahocenná krev vytékala z líbezného těla docela volně, ale v líbez­ném těle Kristově zůstaly tekutiny, jak bylo ukázáno.

Bezkrevnost a bolest vysušovaly zevnitř; a vanutí větru a chlad při­cházející zvenčí se setkávaly v líbezném těle Kristově. A to čtveré - dvojí vnější, dvojí vnitřní - postupem času vysoušelo tělo Kristovo. A třebaže tato bolest byla pronikavá a ostrá, trvala podle mého vidění velmi dlouho a bolestně vysušila všechny životní síly Kristova těla. Tak jsem napohled viděla líbezné tělo vysychat část po části v údivných bo­lestech. A pokud v Kristově těle trvala nějaká životní síla, trpěl bolest.

Toto dlouhé trápení mi připadalo, jak by byl býval mrtev sedm nocí, umíraje, s duší na jazyku, zakoušeje poslední (předsmrtné) bolesti. A když říkám, že se mi zdálo, jako by byl býval mrtev sedm nocí, chce se tím říci, že líbezné tělo bylo tak bez barvy, tak vyschlé, tak scvrklé, tak mrtvolné a tak zbědované, jako kdyby byl býval mrtev sedm nocí, neustále umíraje. A podle mého názoru vysoušení Kristova těla bylo největší a po­slední mukou jeho Utrpení.

 

2.

A v tomto umírání byla má mysl soustředěna na Kristovo slovo: „ŽÍZNÍM."

Viděla jsem totiž u Krista dvojí žízeň: jednu tělesnou, jednu duchovní, o níž budu mluvit v kapitole jedenatřicáté.

Neboť toto slovo bylo ukázáno o tělesné žízni, jež, jak jsem vyroz­uměla, byla způsobena ubýváním vláhy. Neboť svaté tělo a kosti byly zbaveny krve a vláhy. Svaté tělo dlouho vysychalo svíráním hřebů a vahou těla. Neboť jsem vyrozuměla, že pro jemnost sladkých rukou a sladkých nohou a pro velikost, tvrdost a ohavnost hřebů se rány rozdíraly a tělo poklesalo pro svou váhu, visíc po dlouhou dobu. A k tomu ještě hlava byla probodávána a svírána Korunou celou pokrytou sra­ženou krví, a líbezné vlasy a prahnoucí maso lnulo k trnům a trny k prahnoucímu masu; a na počátku, dokud maso bylo svěží a krvácelo, ustavičné vtlačování trnů rozšiřovalo rány. A dále jsem viděla, že sladká pokožka a jemné svalstvo, s vlasy i krví, byly trny úplně odtrhávány od kostí, čímž byly trhány na mnoho kusů, jako látka, která se napíná, a jakoby náhle odpadávaly svou tíhou a uvolněností, dokud měly přiro­zenou vlhkost. A to mi působilo veliký zármutek a hrůzu, neboť kdyby bylo po mém, ani za nic bych to nebyla chtěla vidět. Jak se to stalo, nevím, ale pochopila jsem, že to způsobily strašlivé trny a prudké a zlo­myslné naražení trnové Koruny, surové a nelítostné. To trvalo chvíli a brzy pak se to začalo měnit, a já jsem se dívala a divila jsem se, čím to. A pak jsem viděla, že je to proto, že to začalo usychat a pozbývat části své váhy a slehávat se kolem Koruny. A tak to utvořilo dokola kruh, jakoby korunu na koruně. Trnová Koruna byla zbrocena krví a ta druhá koruna (krve) a hlava byly celé stejně zbarveny jako sražená krev, když uschne. Kůže, kterou bylo vidět na hlavě a na těle, byla svraštělá a za­hnědlá jako suché dřevo, když je staré, a obličej byl hnědší než tělo.

Viděla jsem čtverý druh vyprahlosti. První byla bezkrevnost, druhý byla bolest, která následovala, třetí bylo zavěšení ve vzduchu, jako lidé věší plátno, aby uschlo, čtvrtý byl v tom, že Král v těle žádal nápoj a nebylo mu ve vší jeho bídě a strasti ničím poslouženo k úlevě. Ach, jeho muka byla prudká a strašná, ale tvrdší a strašnější bylo to, když došla tělesná vláha a tělo začalo takto vysychat a scvrkávat se.

To byla muka, která se jevila na svaté hlavě: první působená při umí­rání, dokud hlava měla ještě vláhu, a ta druhá, pozvolná, se svrašťujícím vysoušením a s větrem vanoucím zevně, který Ho vysušoval a trýznil Ho chladem více, než mé srdce může pochopit.

A jiná muka, o kterých, jak jsem pochopila, vše, co bych mohla říci, by bylo nedostatečné, neboť se to nedá vylíčit.

Toto zjevení Kristových muk mě naplnilo bolestí. Neboť jsem věděla dobře, že trpěl jen jednou, ale On mi to chtěl ukázat a naplnit tím mou mysl, jak jsem předtím zatoužila. A v celém tom čase Kristových muk jsem necítila bolest leč pro bolesti Kristovy. Potom jsem si pomyslela: „Měla jsem pramalé ponětí o tom, jaká to byla bolest, již jsem si žá­dala," a já ubožačka jsem toho litovala, myslíc si: „Kdybych věděla, jaké to bylo, neměla bych chuť za to prosit." Zdálo se mi totiž, že ty mé bolesti přesahovaly tělesnou smrt.

Pomyslela jsem si: „Je nějaká bolest jako tato?" A bylo mi v duchu odpovězeno: „Peklo je jinačí bolest, protože tam je zoufalství. Avšak ze všech trýzní, jež vedou k Spáse, je největší tato trýzeň, vidět Lásku trpět. Jak by mohla být pro mne nějaká trýzeň větší než vidět trpět Jeho, který je celý můj život, celé mé štěstí a celá má radost?" Tu jsem ujištěně pocítila, že miluji Krista tak mnohem více než sebe, že není bolesti, kterou bych mohla trpět tolik jako pohledem na Jeho muka.

 

3.

Tu jsem viděla i část spoluutrpení naší Paní, svaté Marie, neboť Kristus a ona byli tak sjednoceni v lásce, že velikost její lásky byla příčinou velikosti její bolesti. Neboť v tomto (vidění) jsem spatřila pod­statu přirozené lásky tvorstva k Němu, pokračující v milosti, a tato vroucí láska se nejplněji projevila v Jeho sladké Matce a přesáhla u ní všechnu míru, neboť jako Ho milovala více než všichni ostatní, tak i její bolesti přesáhly všechny ostatní. Neboť čím je láska vyšší, mocnější, sladší, tím větší zármutek cítí milující, když vidí trpět to milované tělo.

A všichni Jeho učedníci a všichni Jeho praví milovníci trpěli bolesti přesahující jejich vlastní tělesnou smrt. Neboť jsem si z vlastní zkušenosti jista, že nejmenší z nich Ho miloval o tolik více než sebe, že to přesahovalo všechno, co bych mohla říci.

V tom jsem podle svého pochopení viděla veliké pouto jednoty mezi Kristem a námi, neboť když on trpěl, my jsme trpěli.

A všichni tvorové, kteří mohou trpět bolest, trpěli s Ním, to znamená všichni tvorové, jež Bůh stvořil k naší služebnosti. Obloha, země umdlé­valy zármutkem ve své přirozenosti v čas Kristova umírání. Neboť k jejich vlastnosti přirozeně nále­želo znát Ho jako svého Boha, v němž záleží všechna jejich síla. Když On umdléval, pak nutně slušelo i jim pro spřízněnost mezi nimi, aby cítily mdlobu s Ním, jak jen mohly, ze zá­rmutku nad Jeho utrpením.

A takto ti, kdo byli Jeho přáteli, trpěli bolest z lásky. A vůbec všichni, to znamená i ti, kteří Ho neznali, trpěli odnětím všelikých útěch kromě ta­jemné udržující moci Boží. Mluvím o dvojím druhu lidí, jak je mohou představovat dvě osoby, Pilát a svatý Diviš z Francie[1], který byl v té době pohan. Neboť když viděl neobyčejné a podivné bědy a hrůzy, jež v té době nastaly, řekl: „Buď nastává konec světa nebo Ten, jenž je Tvůrce Přírody, trpí." Pročež napsal na oltář: TOTO JE OLTÁŘ NE­ZNÁMÉHO BOHA. Bůh, jenž ve své dobrotě dává planetám a prvkům sloužit stejně lidem svatým i zlořečeným, odňal je v té době obojím, proto ti, kdo Ho neznali, měli v té době soužení.

Tak byl náš Pán Ježíš zmařen pro nás, a my všichni jsme tímto způ­sobem zmařeni s ním a budeme tak, dokud nedojdeme Jeho blaženosti, jak řeknu později.

 

4.

Tehdy jsem toužila pozdvihnout zrak od Kříže, ale neodvážila jsem se. Neboť jsem dobře věděla, že dokud pohlížím na Kříž, jsem v bezpečí, proto jsem nechtěla svolit k ohrožení své duše, poněvadž mimo Kříž nebylo jistoty pro postrach démonů.

Potom jsem byla v duchu pobídnuta, jako by mi bylo přívětivě řečeno: „Vzhlédni k Nebi k Jeho Otci." A pak jsem dobře viděla, skrze víru, kterou jsem měla, že mezi Křížem a Nebem není nic, co by mi mohlo ublížit. Slušelo se mi buď, abych pohlédla vzhůru nebo abych odpověděla. Odpověděla jsem v nitru celou mocí své duše a řekla jsem: „Nikoli, ne­mohu, neboť Ty jsi mé Nebe." Tak jsem vyjádřila svou nechuť. Neboť raději bych byla bývala zůstala v těch bolestech do Soudného dne, než bych byla přišla do Nebe jinak než skrze Něho. Věděla jsem totiž dobře, že On, jenž mě spoutal tak krutě, sejme mi pouta, až bude chtít. Tak jsem se naučila volit si za Nebe Ježíše, jejž jsem v té chvíli viděla jen v bolestech. Netoužila jsem po jiném Nebi než po Ježíši, což bude mou blažeností, až tam dojdu.

A to mi bylo vždycky útěchou, že jsem po celou tu dobu Utrpení a zármutku volila za své Nebe Ježíše, skrze Jeho milost. A to mi bylo poučením, abych tak činila vždycky - volila jen Ježíše jako své Nebe v slasti i strasti.

A třebaže jakožto bídné stvoření jsem toho litovala (řekla jsem již dříve, že kdybych věděla, jaká to bude bolest, neměla bych chuť o to prosit), zde jsem pravdivě poznala, že to bylo vzdorování a křeh­kost těla bez souhlasu duše, jíž Bůh nepřičítá žádnou vinu. Litovat volby a chtít ji, to byly dva protiklady, které jsem cítila zároveň v téže chvíli. A to jsou dvě části: jedna vnější, druhá vnitřní. Vnější část je naše smrtelná tělesnost, která je teď stažena bolestí a strastí a v tomto životě bude vždycky; to jsem v té době silně pociťovala a byla to tato část, jež litovala volby. Vnitřní část je vysoký, blažený život, který je celý plný míru a lásky; a to bylo cítěno více vnitřně; a právě v této části jsem mocně, moudře a s neochvějnou vůlí zvolila Ježíše za své Nebe.

A to jsem vpravdě viděla, že ta vnitřní část je pánem a velitelem vnější a nepřijímá na sebe ani nedbá na její vůli, nýbrž celé její chtění je zaměřeno k sjednocení s naším Pánem Ježíšem. Že by vnější část přiváděla vnitřní k souhlasu, to mi nebylo ukázáno, ale že vnitřní při­tahuje vnější skrze milost a že obě budou sjednoceny v blaženosti bez konce skrze Kristovu moc - to mi bylo ukázáno.

 

5.

A tak jsem viděla našeho Pána Ježíše umdlévat po dlouhou dobu. Neboť sjednocení s Božstvím dalo z lásky lidství sílu trpět více, než by mohli trpět všichni lidé; nemyslím jen trpět větší bolest, než by mohli trpět všichni lidé, nýbrž také že vytrpěl více bolesti, než by všichni lidé, kteří kdy byli od začátku až do posledního dne mohli vy­slovit nebo si představit, uváží-li se důstojnost svrchovaného vznešeného Krále a potupná, opovržená, bolestná smrt. Neboť On, jenž je nejvyšší a nejvznešenější, byl nejúplněji zmařen a nejúplněji opovržen.

Neboť nejvyšším dobrem, jež je možno vidět v Utrpení, je uvažovat a vědět, kdo byl Ten, jenž trpěl. A v tomto (vidění) dal mysli částečně spatřit vysokost a vznešenost slavného Božství a zároveň drahocennost a jemnost svatého Těla, jež byly spojeny, a také odpor, jejž má naše při­rozenost k utrpení. Neboť jako byl (Ježíš) svrchovaně jemný a čistý, tak byl i svrchovaně silný a schopný trpět.

A On trpěl za hřích každého člověka, který bude spasen, a viděl zármutek a sklíčenost každého člověka, a rmoutil se nad tím pro svou dobrotivost a lásku. (Neboť tak jako naše Paní se trápila pro jeho muka, tak i On se trápil pro její trápení, a více než ona, nakolik bylo Jeho sladké lidství vzácnější co do přirozenosti.) Dokud byl podroben utrpení, trpěl za nás a rmoutil se nad námi, a teď je oslaven a není již podroben utrpení, a přece trpí s námi. A já, spatřujíc to vše z Jeho milosti, jsem viděla, že Jeho láska, kte­rou má k naší duši, byla tak silná, že si ochotně zvolil (utrpení) s velikou toužebností a tiše je snášel se zalíbením.

Neboť duše, která na to tak patří, je-li zasažena milostí, vpravdě po­střehne, že bolesti Kristova Utrpení přesahují všechny bolesti, ty totiž, které budou proměněny ve věčnou nezměrnou radost silou Kristova Utrpení.

 

6.

Jak tomu rozumím, je Boží vůlí, abychom měli tři způsoby patření na Jeho svaté Utrpení. První je: patřit zkroušeně a útrpně na krutou bolest, kterou trpěl. A to mi v té chvíli ukázal náš Pán a dal mi sílu a milost, abych to viděla.

A očekávala jsem vší mocí poslední vydechnutí, a už jsem myslela, že vidím tělo nadobro mrtvé, ale neuviděla jsem Ho takto. A právě v tu chvíli, kdy se mi zdálo, že život už nemůže trvat dál a že musí nastat Vidění konce - pojednou (zatím co jsem patřila na týž Kříž) proměnil svůj svatý obličej. Změna Jeho obličeje změnila i můj a já jsem byla tak potěšena a rozradostněna, jak jen to bylo možné. Pak mi náš Pán radostně vnukl myšlenku: „Kde je teď bolest nebo tvůj zármutek?" A já jsem byla velmi potěšena.

Porozuměla jsem, že my jsme teď podle smyslu našeho Pána s Ním na Jeho kříži v Jeho bolestech a v Jeho utrpení a umírání, a když my ochotně budeme setrvávat na témž Kříži s Jeho pomocí a Jeho milostí až do konce, On náhle promění vůči nám své vzezření a my s Ním budeme v Nebi. Mezi jedním a druhým nebude prodlení, a pak se všechno pro­mění v radost. A tak řekl ve svém Zjeveni: „Kde je teď cokoli z tvé bo­lesti nebo tvého zármutku?" A my všichni budeme svrchovaně blaženi.

A zde jsem vpravdě uzřela, že kdyby nám teď ukázal svůj blažený obličej, nebylo by na zemi nebo na jiném místě bolesti, která by nás zkormoutila, nýbrž všechny věci by nám byly plné radosti a blaženosti. Protože nám však ukazuje čas svého Utrpení, jak je snášel v tomto životě, a svůj kříž, proto jsme v soužení a úzkostech s Ním, jak to žádá naše křehkost. A příčina, proč to dopustil, je, že nás ze své dobroty chce povýšit k sobě ve své blaženosti, a za tu nepatrnou bolest, kterou zde trpíme, se nám dostane vysokého nekonečného vědění v Bohu, jehož bychom nikdy nemohli dosáhnout bez toho. A čím krutější byly naše bo­lesti s Ním na Kříži, tím větší bude naše sláva s Ním v Jeho království.

 

 

(Zjevení božské lásky, XVI-XXI. Přeložil Timotheus Vodička. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 5, 1948. Mírně jazykově upraveno redakcí RTh.)

 

Více o Julianě z Norwiche 

 

Od téže autorky:

Bože, pro tvou dobrotu tě zapřísahám, abys mi dal sebe: jen v tobě se mi dostává všeho 
Kostel a cela Juliany z Norwiche (fotogalerie)
Juliana z Norwiche - životopis
Ježíš, naše pravá Matka  
Láska Kristova 

 

Související články:

Zrozeni Bohem v bolesti Kříže  
Anděla z Foligna: Jeho ranami jsme uzdraveni  
Wincenty Myszor: Symbolika kříže podle sv. Ireneje z Lyonu 
Hans Urs von Balthasar: Ježíšova smrt je interpretem jeho života  
Lev Veliký: Kristův Kříž - zdroj veškerého požehnání a příčina všech milostí  
Hildegarda z Bingenu: O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy  
Mechtilda Magdeburská: Jak za dnů bolestí zjevuje Kristus své rány  
František Saleský: Hora Kalvárie je pravou univerzitou lásky 
Brigita Švédská: Jak byl Kristus bičován a odsouzen k smrti
Řehoř Naziánský: Největší zázrak - zázrak mého spasení 
Tomáš Kempenský: O rozjímání nad Kristovým utrpením 
Bratr Roger, Matka Tereza: Pán Ježíš umírá na kříži
Kateřina Sienská: List bratru Tomášovi della Fonte
Angelus Silesius: Duše si přeje zemřít s Ježíšem
Tomáš Akvinský: Proč Kristus zemřel na kříži?
Elisabeth Leseur: Per Crucem ad Lucem
Bernard z Clairvaux: Pod křížem 
Jindřich Suso: Před ukřižováním  
Jindřich Suso: Povzbuzení duši 
Silvestr Braito: Kříž nad vodou 
Silvestr Braito: Cesta kříže
Kdo jsi, Bože? 

 

Poznámky:

[1] Je myšlen Dionýsius Areopagita podle legendy o sv. Denisovi. Pozn. RTh.