Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Malé dějiny koncilů - 2. vatikánský koncil (1962-1965) 1/2

Malé dějiny koncilů - 2. vatikánský koncil (1962-1965) 1/2

Hubert Jedin, 16.5. 2011

Prozatím posledním ekumenickým koncilem byl Druhý vatikánský koncil, jenž se uskutečnil v letech 1962-1965 a v jistém smyslu navázal na koncil předchozí, předčasně ukončený. Tento poslední koncil nebyl svolán, aby reagoval na dobové věroučné spory jako většina předchozích koncilů, ale aby zejména pomohl Církvi otevřít se světu a vést s ním dialog, tedy naslouchat mu a srozumitelně mu nabízet odpověď ve vtěleném Slovu.

 

Tridentský koncil tím, že jeho dekrety jako věroučné a právní normy utvářely církevní život po tři století, zahájil „tridentské období církve". Totéž se nedá říci o prvním vatikánském koncilu. Ten rezignoval na to, aby disciplinárními dekrety přizpůsobil hlásání víry a bohoslužbu, duchovní správu a organizaci církve poměrům zcela změněným industrializací a jen v jednom směru vyplnil mezeru v tridentských rozhodnutích tím, že definoval papežský primát a neomylnost učitelského úřadu papeže. Ale i tyto definice byly jen výsekem původně plánované konstituce o církvi, na niž se muselo v Tridentu rezignovat, protože tehdy se pojetí teologů a kanonistů o podstatě a struktuře církve ještě příliš rozcházela (více viz zde). Nyní francouzská revoluce a velké sekularizace roztříštily politické a hospodářské opory galikanismu a radikálního episkopalismu - ale také extrémní kurialismus, idea papeže jako světského panovníka utrpěla ránu po zmizení církevního státu. Cesta byla volná pro promyšlení nového pojmu církve a - jistě neméně důležité - pro nová uskutečnění církve samé, která nastala po osvobození od státu (ve většině evropských zemí) a ze zintenzivnění misionářské činnosti (na ostatních kontinentech). Možno rozeznat čtyři nové vývoje, které od přelomu století připravovaly prohloubené chápání církve:

1. Eucharisticko-liturgické hnutí, které začíná požadavkem častého a dětského přijímání od papeže Pia X. - ještě zcela s tradičními označeními - a které liturgickým hnutím od první světové války, zavedeným benediktiny z Maria Laach (Odo Casel) a šířeným hnutím katolické mládeže a pod vedením klosterneuburského Pia Parsche znenáhla zasáhlo ostatní evropské země. Oběť a svátost, ale i četba Bible a hlásání byly uznány jako podstatné uskutečňování Kristova mystického těla a byly prováděny ve farnostech a menších kroužcích.

2. Aktivizace laiků, rovněž připravená dnes často podceňovaným spolkovým hnutím v 19. století, v laickém apoštolátu a tzv. „katolickou akcí", kterou Pius XI. doporučoval a podporoval. Její duchovní kořeny spočívaly v novém pochopení církve, jen pomalu přemáhajícím klerikalismus 19. století, které mělo vrcholit v definici církve jako „lidu božího".

3. Začátek odevropštění, které se ohlásilo po první světové válce v podpoře domorodého kléru (až k episkopátu) Piem XI. a v papežských výnosech o přizpůsobení pro Japonsko a Čínu, spojené s přestavbou struktur kardinálského kolegia plánovanou již Piem XI. a provedenou jeho nástupcem, která vedla ke vzdání italské dvoutřetinové většiny, jež trvala přes čtyři století.

4. Katolická církev se sice dlouho distancovala od ekumenického hnutí, které od začátku 20. století více sbližovalo církevní společenství nespojená s Římem a ve světových církevních konferencích ve Stockholmu, Amsterdamu, Evanstonu a New Delhi je přivádělo k jednomu stolu a v založení světové rady církví a ženevského sekretariátu vrcholilo, ale společná fronta proti nacionálnímu socialismu, která v hitlerovském Německu spojila katolíky a vyznavačské křesťany, připravovala ze začátku s trpěním, později se souhlasem svatého oficia kontakty a rozhovory mezi katolickými a evangelickými teology a muži církve, které se rozšířily po založení katolické ekumenické rady (ve Freiburgu ve Švýcarsku roku 1951) Holanďanem Willebrandsem a připravovaly prostřednictvím papeže Jana XXIII. také pro papežství cestu pro ekumenické myšlení. Cesta ke znovusjednocení všech křesťanů, která není vysvětlitelná pouze z historických premis ani společnou frontou proti atheistickému komunismu, uchvátila velké části katolického křesťanstva a působila teologické uvědomování podstaty církve, které se již dávno projevovalo.

odo-casel-sep.jpgAčkoliv teologie mysterií Odona Caselse narazila na mnohý a částečně i odůvodněný odpor, na druhé straně od pozdního středověku převládající kanonistické chápání církve jako právní církve nebylo ještě zcela překonáno ve své jednostrannosti a kodexem kanonického práva z roku 1917 dokonce získalo posilu, vznikla nová, z Písma svatého a prohloubené znalosti jeho dějin živená teologie církve, která nalezla své první učitelské vyjádření v encyklice Pia XII. „Mystici corporis". Heinrich Schlier razil slovo „století církve". Ale církev tohoto století již nemohla být triumfující církví protireformace; cítila se sama jako církev na cestě, čekající na své eschatologické dovršení.

Toto zápolení o nové, hlubší vlastní pochopení církve zaměřené směrem dovnitř bylo ale jen jednou stranou ještě rozsáhlejší nové orientace směrem navenek ve vztahu ke „světu". Když se scházel tridentský koncil, bylo ještě jedno křesťanstvo a jedna církevně-západní kultura; první vatikánský koncil stál už naproti kultuře nevytvářené již křesťanstvím, ale ještě evropské, proti níž se Pius IX. ostře postavil v Syllabu (více viz zde). Neprohloubilo to mezeru, ale nepostavilo to také most k ní. Papež Lev XIII. se o to pokoušel ve svých velkých encyklikách; „modernismus", jemuž tanulo na mysli jako cíl usmíření mezi starou vírou a moderní vědou, ztroskotal na historickém relativismu svých nejvýznačnějších zástupců (Loisy).

Neexistoval žádný most? Musela církev zůstat v pozadí, do něhož se stáhla od Tridentu, ale zvláště během 19. století? To bylo přesvědčením „integralistů", kteří své protivníky, přimlouvající se za otevřenější stanovisko, rádi označovali za „liberály", tj. ne právě spolehlivé katolíky.

Spor nebyl nikdy rozhodnut, ale byl ukončen obratem světových dějin v našem století. Obě světové války nejen že smrtelně zasáhly kulturní optimismus 19. století a odstranily nadvládu Evropy, ale přivodily také atomový věk a „jeden svět". Lidstvo jako celek je postaveno před existenční otázky (atomová válka, populační exploze), jimž se nemůže vyhnout církev jako nositelka poselství spásy. Na místo třídních bojů nastoupil protiklad „bohatých", tj. industrializovaných, a „chudých", tj. málo vyvinutých, národů. V obou politických blocích proti sobě stojí různé společenské systémy lišící se růzností názorů o člověku. „Svět", který v 19. století usiloval o svoji autonomii a chtěl církev omezit na sakristii, požaduje její stanovisko a spolupráci. Nezbývá jí jiná volba. Chce-li být světlem na svícnu, musí si začít s tímto světem pyšným na vymoženosti a bez oddechu kráčejícím vpřed, ale právě také rozervaným a sklíčeným, ve svém působení jako nositelka pravdy a milosti se na něj zaměřit, přezkoušet metody své duchovní správy, své misie a usilovat ve své organizaci o co největší „efektivnost". Musí dokázat, že není vázána na jednu, křesťansko-západní kulturu a že není ochotna ji spolu s poselstvím spásy vnucovat jiným kulturám, jako např. kulturám Dálného Východu, že se chce zbavit evropeismu, který v liturgii a v církevním umění, v teologii a vzdělávání kněží nesporně dlouho převládal a že se chce s konečnou platností odříci kolonialismu uplynulých staletí. Centralismus její organizace, s jehož pomocí překonala krizi 16. století a proti nacionálně církevním snahám absolutistického věku uchránila svoji jednotu, potřeboval uvolnění, aby se vlastní život jak starých, tak nových křesťanských národů mohl svobodněji rozvíjet a nacházet si přiměřené formy. Úřední aparát římské kurie, v podstatě ještě týž, který vytvořil Sixtus V. po tridentském koncilu, bylo třeba k tomuto cíli předělat, přičemž zůstalo zcela nevyřešeno, jak dalece jeho „internacionalizování" bylo skutečně žádoucí.

Co bylo na prvním vatikánském koncilu opomenuto - a člověk je sváděn říci: naštěstí bylo opomenuto, protože tehdy se nové břehy ukazovaly jen prorokům -, to se muselo nyní dohnat. Jenom povrchní, předsudky zakalený pohled na poslední pontifikáty může přehlédnout zárodky, které byly učiněny za prozřetelného Pia XI. a jeho nástupce Pia XII., jejichž encykliky a řeči neopomněly žádný z naléhavých morálních světových problémů. Není spor o to, zda udělal mnoho, nýbrž zda udělal příliš málo, zda v pravý čas pronesl pravé slovo.

Nově nabyté sebepochopení církve a její nová orientace vůči současnému světu dneška byly na cestě. Musí se ponechat stranou, zda myšlenka, připisovaná Piu XII., pomoci oběma k prosazení ekumenickým koncilem, byla více než jednou uvažovanou možností mezi ostatními: ve všeobecném vědomí, jako tomu bylo před tridentským koncilem, „koncilní řešení" nebylo.

 

Ohlášení a příprava

Svolání druhého vatikánského koncilu bylo osobním činem Jana XXIII. Snad byl bývalý profesor církevních dějin seznámen s významem všeobecných koncilů, snad poznal za dlouhého pobytu v Sofii a Cařihradě synodální život východních církví; přesto neprovedl dlouho chovaný a uvážený plán, když 25. ledna 1959 po stacionární bohoslužbě u sv. Pavla ohlašoval kardinálům svolání římské diecézní synody a „ekumenického koncilu", uposlechl, jak několikráte ujistil, náhlého vnuknutí shůry.

Zpráva působila, jako zaznění fanfár, uvnitř církve a snad ještě silněji mimo ni. Zamýšlel papež velký unijní koncil zástupců všech křesťanských církví a církevních společností? Jím použitý výraz „ekumenický„ nasvědčoval tomuto významu, neboť od té doby, co existovalo ekumenické hnutí, tento výraz vyjadřoval snahy po užším semknutí všech křesťanů. Zapomnělo se, že v církevní terminologii a také v církevním zákoníku, „concilium oecumenicum" bylo označením všeobecných koncilů týkajících se celé církve. Papež chtěl svolat všeobecný koncil katolické církve, ale od začátku a na začátku ještě rozhodněji než v posledních stadiích mu na mysli tanula jakási účast křesťanů odloučených od Říma jako první krok k jednotě. „Osservatore Romano" mluvil ve své zprávě o úmyslu papeže „pozvat oddělené společnosti k hledání jednoty" jako o pamětihodné události. Že nebylo pomýšleno na formální pozvání k účasti na koncilu, vyšlo najevo konečně teprve z první tiskové konference, kterou měl kardinál státní sekretář Tardini 25. října 1959; zde se prvně vynořil později uskutečněný plán, vyzvat je k vyslání úředních pozorovatelů.

jan-xxiii.jpgMezitím papež budoucímu koncilu stanovil jeho vnitřně církevní hlavní úkol. V prvním zasedání přípravné komise (commissio antepraeparatoria), utvořené 17. května 1959, 30. června 1959 prohlásil, že církev se snaží o to, „aby věrna posvátným zásadám, o které se opírá, a neměnnému učení, které jí svěřil božský Zakladatel (...) se srdnatým rozmachem znovu posílila svůj život a svoji soudržnost, také s ohledem na všechny skutečnosti a požadavky dne". To znamenalo totéž co vnitřní reforma - výrazu „reforma" nebylo zde jako později použito - „aggiornamento", věnování se dobovým problémům, jak to později nazval papež.

Příprava koncilu začala tím, že všichni biskupové a řeholní představení, rovněž katolické univerzity a fakulty byly vyzváni, aby podali návrhy na program porad. 2812 „postulátů", které na to došly, bylo přípravnou komisí vytříděno a předáno příslušným kuriálním úřadům, které podle vlastního uvážení vypracovaly návrhy a podněty (proposita a monita). Když tak bylo ukončeno první třídění materiálu, zahájilo motu proprioSuperno Dei nutu" z 5. června 1960 bližší přípravu.

Nejdříve se v něm stanoví jméno příštího koncilu: Jmenuje se „Druhý vatikánský koncil". Pak se vytváří deset „přípravných komisí" (commissiones praeparatoriae) k vypracování návrhů dekretů, které mu mají být předloženy. Devět z nich se opíralo podle svého účelového určení a také organizačně o dosavadní centrální úřady římské kurie; teologická komise zpracovala všechny otázky učitelského úřadu, které náležejí do kompetence svatého oficia; komise pro biskupy a správu diecézí odpovídá konsistoriální kongregaci, komise pro disciplinu kléru a lidu koncilní kongregaci. Komise pro svátostnou praxi, pro církevní studia, pro řády, liturgii, východní církve a misie se věnovaly v podstatě stejným úkolům jako stejnojmenné ústřední úřady, jejichž vedoucí (prefekti, u svatého oficia a konsistoriální kongregace sekretáři) byli zároveň předsedy příslušných komisí. Jen komise pro laický apoštolát se neopírala o žádnou kongregaci, protože taková ještě neexistuje.

Když se srovnají tyto přípravné komise s pěti komisemi prvního vatikánského koncilu, vysvitne mnoho důležitých rozdílů: svými předsedy a svým složením byly spojeny úžeji než ony s centrálními úřady, v nichž se ztělesňuje tradice kurie; neskládaly se jako ony téměř výhradně z teologů a kanonistů, tj. odborníků bez hlasovacího práva na samém koncilu, ale obsahovaly asi z poloviny také biskupy a řádové představené, tedy budoucí koncilní otce s hlasovacím právem. První opatření je příliš podrobovalo - tak se bude moci asi nyní říci -vlivu kuriálního úřednického aparátu; druhé opatření velice zvýšilo jejich váhu, když účast budoucích koncilních otců je předběžně seznámila s tématy, která se budou projednávat na koncilu, a zdálo se, že od počátku je označuje za odborníky pro koncilní komise, které se měly později vytvořit.

„Sekretariát pro jednotu křesťanů" vedený kardinálem Beou byl sice vzhledem k přípravám návrhů jednání postaven na roveň deseti jmenovaným komisím, ale ve své funkci instance zajišťující kontakt s církevními společenstvími nespojenými s Římem stál nad kompetencí těchto komisí.

Přezkoušení a koordinování návrhů vypracovaných všemi těmito složkami příslušelo ústřední komisi za předsednictví papeže, jejímiž členy byli kromě předsedů komisí mimo jiné předsedové národních a regionálních biskupských konferencí, celkem 85 kardinálů, biskupů a řádových představených. Koncem roku 1961 stoupl jejich počet na 102 členy a 29 poradců. Protože také komise byly stále rozšiřovány jmenováním nových členů, stoupl jejich celkový počet koncem roku 1961 na 827, z nichž téměř dvě třetiny přicházely z Evropy.

Práce přípravných komisí po téměř dva roky od podzimu 1960 do léta 1962 trpěla tím, že jim nebyly dány žádné direktivy pro tvoření základních bodů. Komise měly volnost ve výběru témat svých návrhů - a to byla nesporně přednost; na druhé straně se ale uplatnil převládající vliv kurie, římských univerzit a řádových ústředí tak, že 69 návrhů postoupených jimi ústřední komisi bylo spíše inventurou v Římě vládnoucí teologie a praxe než očekávaným proniknutím do nových oblastí. Ze 17 návrhů (schémata), které byly vypracovány komisí pro disciplínu kléru a lidu za kardinála Ciriaciho, byl (ostatně po sloučení více textů) konečně jen jediný koncilem schválen, ze šesti schémat teologické komise za kardinála Ottavianiho dosáhly po úplném přepracování schválení koncilu jen dva, z devíti schémat komise pro svátosti dokonce žádný. Pouze komise pro liturgii, pro řehole a pro laický apoštolát předložily jen po jednom dokumentu, který tvořil východisko příslušných koncilních dekretů. Z pěti textů připravených komisí pro studia a výchovu vznikly stažením a přepracováním dva koncilní dekrety (o vzdělání kněžstva a o křesťanské výchově), čtyři texty vypracované Beovým sekretariátem vešly po sloučení s příbuznými texty teologické komise a komise pro východní církve do dekretů o ekumenismu, náboženské svobodě a nekřesťanských náboženstvích.

Jestliže se před koncilem mohlo slyšet, že druhý vatikánský koncil bude nejlépe připravený koncil církevních dějin, obrátil se úsudek po zahájení a během debat do opačného extrému: mohlo se slyšet, že příprava začíná teprve nyní. Ačkoliv se musí přiznat, že žádný z připravených návrhů koncil neuspokojil, nebyla práce přípravných komisí přece marná. Návrhy připravovaly pro vlastní koncilní práci materiál na první pohled svou masou ohromný, pak ovšem přece zase jednostranně vybraný a proto nepostačující.

Přípravné práce byly přísně drženy v tajnosti, takže jen málo z toho proniklo do veřejnosti. Tak se muselo stát, že se začalo šířit jisté zklamání, když se římský diecézní synod, který zasedal od 24. do 31. ledna 1960, držel ve stopách tradic a projevil málo vůle ke smělým reformám a velkorysé ekumenice, která tehdy pronikala v četných knihách a článcích. Očekávání mnoha kněží a laiků bylo napjaté, částečně přepjaté; lidé si neuvědomovali, že koncily nebyly nikdy revoluční, ale uměly spojovat potřebné nové s osvědčeným starým. Neodmítnutelné však byly hlasy z episkopátu, že koncil se má věnovat „všem problémům daným světovým vývojem" (poselství francouzských kardinálů a arcibiskupů ze 26. října 1961), že církev se musí stát v pravém slova smyslu „univerzální" (kardinál Frings v Janově 19. listopadu 1961), že je nutná decentralizace (kardinál Alfrink) a hlubší a širší ekumenické porozumění (arcibiskup Jaeger). V únoru 1962 žádal kardinál Montini z Milána „vysvětlení o podstatě a funkci episkopátu ve shodě s římským papežstvím"; prohloubené porozumění prý uschopní církev, aby se přizpůsobila požadavkům dne. Současně varoval před tím, aby byl v koncilu spatřován léčivý prostředek zázračného a okamžitého účinku.

Dříve než bylo očekáváno, již 25. prosince 1961, byl konstitucí „Humanae salutis" svolán koncil na příští rok do Říma, ale ještě bez udání termínu zahájení; motu proprio „Concilium diu" ze 2. února 1962 stanovilo jako den zahájení 11. říjen. Úkoly koncilu byly také v těchto dokumentech naznačeny zase jen ve velmi všeobecných obrysech. Cesta k církevní jednotě nebyla výslovně vyjádřena, ale konkrétní krok v tomto směru byl učiněn tím, že církve a církevní společenství nesjednocené s Římem byly Beovým sekretariátem pozvány, aby na koncil poslali úřední pozorovatele. V protestantské oblasti nalezlo toto pozvání lepší sluch než u východních církví: anglikánská církev, jejíž hlava, arcibiskup canterburský Fischer, vykonal 2. prosince 1960 návštěvu u papeže, odeslala tři zástupce; německá evangelická církev prof. Schlinka z Heidelbergu; luterský a reformovaný světový svaz jako ekumenická rada uposlechly pozvání, ale ne hlava řecko-orthodoxní církve, cařihradský patriarcha Athenagoras. Moskevský patriarchát silně agitoval proti „Sirénám" z Vatikánu. Tím větší bylo překvapení, když v předvečer zahájení bylo oznámeno, že na cestě do Říma jsou dva zástupci patriarchy Alexeje; je možné tušit, že tento obrat nutno připsat návštěvě nejužšího spolupracovníka kardinála Bey, Willebrandse, v Moskvě. Ostatní patriarcháty později následovaly tohoto příkladu.

Postavení pozorovatelů - novinka v dějinách koncilů - se stane zřejmějším, postaví-li se do rámce jednacího řádu koncilu.

 

Jednací řád a průběh jednání

V motu proprio „Appropinquante Concilio" ze 6. srpna 1962 dal papež koncilu jednací řád (ordo concilii oecumenici Vaticani II celebrandi), který byl před začátkem druhé periody zasedání v několika bodech upraven a před třetí periodou dostal ještě nějaké dodatky. V 70 článcích popisoval funkce účastníků a uváděl normy pro průběh jednání.

Členové oprávnění k hlasování (koncilní otcové ve vlastním smyslu slova) jsou všichni sídelní, titulární a světící biskupové, rovněž představení exemptních řádů. Valných shromáždění (generálních kongregací) se kromě nich účastní odborníci (periti) povolaní papežem a pozorovatelé (observatores), naproti tomu nikoliv soukromí teologové a kanonisté přizvaní na poradu koncilními otci. K těmto třem kategoriím přistoupila od druhé zasedací periody čtvrtá, „posluchači" (auditores), nejdříve jen mužové-laici, pak také ženy a konečně kněží.

Vedení generálních kongregací bylo v první jednací periodě střídavé, jedním z deseti papežem jmenovaných předsedů, kardinálů Tisseranta, Liénarta, Tappouniho, Gilroy, Spellmana, Plá y Daniela, Fringse, Ruffiniho, Caggianiho a Alfrinka. Počátkem druhé periody převzali tento úřad čtyři moderátoři jmenovaní papežem, kardinálové Agagianian, Döpfner, Lercaro a Suenens. S předsedou a členy koordinační komise utvořené ještě papežem Janem tvořili předsednickou radu, která zasedala za předsednictví kardinála státního sekretáře Cicognaniho a kterou je nutno chápat jako vlastní řídící orgán koncilu.

Poradním orgánem koncilu a orgánem tvořícím závěry bylo valné shromáždění členů oprávněných k hlasování, generální kongregace (dále jen GK). Scházela se denně od 9 do 12:30 hodin ve střední lodi svatopetrské baziliky důstojně upravené jako koncilní aula. Předsedové (a později také moderátoři) měli svá místa před konfesí. Na tribuně po jejich pravici seděli kardinálové, vlevo patriarchové. Pak následovali po obou stranách nejdříve arcibiskupové, pak biskupové dle data svého jmenování. Řádoví představení měli svá místa na nejpřednějších tribunách, odborníci na ostatních. Pro pozorovatele byla určena jedna tribuna po levici předsednictva, pro posluchače tribuny po ostatních stranách hlavního oltáře. Každá GK se zahajovala mešní obětí, často dle východních a slovanských obřadů.

2-vatican-001-men.jpgPřípravě návrhů (schémata), které měly být předloženy v GK, a jejich přepracování sloužilo deset stálých komisí po 24 koncilních otcích, z nichž dvě třetiny byly voleny koncilem, jedna třetina jmenována papežem; počet členů byl již na začátku (aby se vyloučila rovnost hlasů) zvýšen na 25. Na začátku třetí zasedací periody na 31. Předsednictví vykonával jeden papežem jmenovaný kardinál, kterému pomáhali místopřed-seda (od druhé zasedací periody ještě jeden další) a sekretář; komisím byli přikázáni odborníci, mohli ale být od nich také v případě potřeby přizváni. Deset koncilních komisí odpovídalo deseti přípravným komisím: teologická komise řízená kardinálem Ottavianim; komise pro biskupy a správu diecézí (Marella), orientální církve (Cicognani), pro svátosti (Masella), pro disciplinu kléru a křesťanského lidu (Ciriaci), pro řády (Valeri), misie (Agagianian), liturgii (Larraona), kněžské semináře, studia a katolickou výchovu (Pizzardo), laický apoštolát a sdělovací prostředky (Cento). Komise byly oprávněny pro části předloh utvořit subkomise. V mnoha případech byly utvořeny pro vypracování určitých předloh smíšené komise, které se skládaly ze členů dvou věcně příslušných komisí.

Za fungování koncilního aparátu byl odpovědný sekretariát. V jeho čele stál generální sekretář arcibiskup Felici, jemuž bylo přiděleno pět biskupů ve funkci podsekretářů, mezi nimi limburský biskup Kempf. K sekretariátu byl přičleněn koncilní tiskový úřad, jehož ze začátku suché, průběh debat spíše zastírající než informující zprávy v pozdějších obdobích pečlivě registrovaly všechny události a řeči v GK a staly se poloúřední kronikou vnějšího průběhu koncilu. Episkopáty velkých jazykových oblastí vydržovaly mimoto vlastní tisková ústředí a pořádaly pravidelně tiskové konference.

Jednací řád předepsaný ve článcích 30-36 jen v základních rysech nabyl v koncilní praxi tyto formy: „Schéma" připravené komisí bylo tištěné odevzdáno koncilním otcům, odborníkům a pozorovatelům a - když byl ponechán příslušný čas ke studiu jeho obsahu - bylo v GK vysvětleno předsedou komise nebo jiným členem v předložené rovněž tištěné relaci. Kdo k němu jako k celku nebo k nějaké jeho části chtěl mluvit, musel se hlásit tři (později pět) dní předem o slovo u generálního sekretáře; doba řeči byla omezena na deset (později osm) minut, užívání latinské řeči bylo nařízeno. Pozměňovací návrhy (modi) mohly být podávány také písemně. Na základě jednacího řádu platného od 2. zasedacího období (článek 57 § 6) byl moderátor zplnomocněn provést prostou většinou ukončení debaty, i když všichni řečníci se nedostali ke slovu; tito však směli podat svoje řeči písemně. Mimoto směli po skončení debaty ještě mluvit všichni kardinálové a každý koncilní otec, který mohl prokázat, že mluví jménem nejméně pěti jiných; poslední počet byl později zvýšen na 70.

GK rozlišovala generální debatu (o schématu jako celku) a speciální debatu (o jeho jednotlivých kapitolách). Rozlišování mělo smysl jen tehdy, když se po generální debatě hlasovalo o tom, zda schéma může sloužit jako podklad další práce. Avšak tento názor se ihned a nikdy zcela neprosadil; zamítnutí nějaké předlohy bylo ale v revidovaném jednacím řádu z roku 1963 usnadněno tím, že pro ně postačila prostá většina, zatímco pro přijetí zůstala potřebná dvoutřetinová většina jako dříve.

Když bylo schéma zásadně přijato, šlo s pozměňovacími návrhy zpět do komise, která měla rozhodnout o tom, které návrhy se přijmou a které odmítnou, a vypracovala tomu odpovídající zlepšený text, který pak přešel opět do pléna. O důležitých „modi" se hlasovalo ano (placet) nebo ne (non placet). Teprve když byl text při konečném hlasování schválen dvoutřetinovou většinou, mohlo dojít k přijetí ve veřejném zasedání s aprobací a promulgací papežem.

Tato komplikovaná tvorba koncilních dekretů zaručovala každému koncilnímu otci a - ve sporných otázkách - menšině možnost, aby uplatnili své názory. Každé slovo bylo dobře uváženo, aby se vyloučily nesrozumitelnosti. Na druhé straně se nemůže popřít, že snaha, aby se podle možnosti vyhovělo všem, šla také k tíži jasnosti schválených rozhodnutí. Zpočátku nebylo lehké pro mnoho účastníků sledovat řeči, ale obavy, že různá výslovnost latiny velmi ztíží porozumění, se neukázaly pravdivými. Rezignovalo se na použití již smontovaného simultánního překladového zařízení v hlavních světových řečech. Každý blok sedadel měl vlastní mikrofon, takže řečníci nepotřebovali dělat dlouhé cesty. Sčítání hlasů, jímž se na I. vatikánském koncilu ztratilo mnoho času, bylo rychle a hravě zvládnuto systémem děrných štítků: moderní technika zvládla problém masy.

Historicky tak těžce zatížený poměr papeže ke koncilu vedl také na tomto koncilu k napětím. Papež je hlavou, ale je také jako římský biskup členem koncilu. Jako takový musel dostat příležitost uplatnit své názory. To se mohlo stát v projevech, které při zahájení a jiných příležitostech adresoval koncilu, a při písemných poselstvích tomuto; normální, ale teprve ke konci pravidelně praktikovanou cestou bylo zasílání pozměňovacích návrhů komisím. Jako hlava koncilu fungoval papež jmenováním předsednictva a části členů komisí, vydáním jednacího řádu a ve veřejných zasedáních tím, že dekrety přijaté od koncilu „synodaliter" aproboval a uváděl v platnost.

 

Velké překvapení

Zahajovací zasedání 11. října 1962 velkolepostí zdaleka předčilo velkolepost prvního vatikánského koncilu, která učinila tak velký dojem na biskupa Ullathorna. Účastnilo se ho 2.540 koncilních otců majících hlasovací právo, počet, kterého nikdy předtím, byť jen vzdáleně, nebylo dosaženo. Bronzovou branou Vatikánu se pohyboval dlouhý průvod biskupů oděných pluviály a bílými mitrami ke vchodu do sv. Petra. Papež byl jako obvykle nesen na nosítkách, opustil je ale při vchodu do baziliky a kráčel pěšky řadami koncilních otců k jednoduchému trůnu pro něho zřízenému; nenesl tiáru, nýbrž mitru.

Ritus zůstal v hlavních rysech obvyklý od doby viennského koncilu: Veni Creator a mše k Duchu svatému, celebrovaná kardinálem Tisserantem; intronizace evangelia na koncilním oltáři zřízeném před předsednickým stolem; skládání vyznání víry; koncilní modlitba „Adsumus"; zpěv evangelia (Mt 28,18-20 a 16,13-18) v latinské, řecké, staroslovanské a arabské řeči; konečně zahajovací řeč papeže. Ta ukázala ještě jednou, aniž šla opět do jednotlivostí, koncilu jeho směr: posvátný „poklad tradice" přiblížit lidem v co nejpůsobivějším způsobu, s ohledem na změněné životní podmínky a společenské struktury; neodsuzovat bludy, ale „vydatně objasňovat sílu své nauky". Padlo slovo o pastorálním zaměření koncilu, které od nynějška mělo být tak často opakováno.

Ještě nikdy v celých dějinách církve nemohl žádný koncil dosáhnout takového stupně publicity jako tohoto dne: rozhlasové a televizní stanice téměř celého světa přenášely zahajovací zasedání, takže jeho průběh bylo možné sledovat téměř na každém místě Země. Světový tisk a všechny velké tiskové agentury byly zastoupeny asi tisícem zpravodajů. Velká úzkostná otázka zněla: Bude tento koncil odpovídat očekáváním, která se kladla na jeho svolání? Nebo to bude jen představení velikosti církve, i když velkolepé a jedinečné, představení univerzality, její vnitřní jednoty a tím její moci?

2-vatican-001-men.gifDemonstrací její univerzality byl koncil mimo veškerou pochybnost. Na tridentském koncilu byla zastoupena jen Evropa a i ona jen velmi různě. Ještě na prvním vatikánském koncilu zůstali biskupové evropských zemí v drtivé většině; nyní byli v menšině. Byly zastoupeny všechny světadíly a všechny rasy. Mezi mitrami biskupů latinského ritu bylo vidět koruny orientálních ritů; vedle vousatých misijních biskupů kráčeli zčásti ještě zcela mladí Indové, Číňané, černoši.

Proti prvnímu vatikánskému koncilu se počet biskupů téměř ztrojnásobil; aniž na sebe museli brát útrapy dlouhých cest trvajících týdny nebo dokonce měsíce, přicházelo více než 2.000 biskupů z nejodlehlejších částí světa do Říma letadlem několika dnů nebo hodin. Ale bylo takové ohromné shromáždění vůbec s to, aby vážně a věcně debatovalo? Nespokojilo by se tím, že by jednoduše přijalo připravená schémata, snad s nějakými retušemi? Pak by mohl být koncil v několika týdnech u konce. Nebylo málo těch, kteří to očekávali a v to doufali. Byli důkladně zklamáni.

V první GK ze 13. října byla na denním programu volba koncilních komisí. Kromě deseti kandidátek, na nichž se mělo napsat po 16 jménech, byly generálním sekretářem vydány koncilním otcům seznamy koncilních otců, kteří patřili do přípravných komisí - a to byli kandidáti kurie. Proti tomuto postupu vznesli pochybnosti nejdříve kardinál Liénart (Lille), pak důkladněji kardinál Frings (Kolín nad Rýnem): Lidé se ještě málo znají: vzhledem k významu těchto voleb je potřebí, aby byly pečlivě připraveny, ať jsou proto o několik dnů odsunuty. Návrh byl přijat s mohutným souhlasem a povýšen na rozhodnutí.

V následujících dnech se sešly biskupské konference zemí (případně oblastí, např. Latinská Amerika) a sestavily ze své strany kandidátky. Jako nejúspěšnější mezi nimi se ukázala kandidátka připravená kardinály ze Střední Evropy a Francie, protože brala ohled na vynikající odborné znalce ze všech částí světa. Mezi 160 členy komisí zvolenými 16. října jich bylo 26 z Latinské a 25 ze Severní Ameriky, 19 z Asie a Oceánie, 7 z Afriky; Evropa dodala 20 Italů, 16 Francouzů, 11 Němců, 10 Španělů, 5 Poláků, 21 z ostatních zemí. Váha Italů byla značně posílena papežským jmenováním 9 (místo původních 8) dalších členů každé komise, z toho četných úředníků kuriálních úřadů.

GK 13. a 16. října byly „vzrušujícím momentem" koncilu. V nich vyjádřil svou vůli činit svá rozhodnutí dle vlastního uvážení a svědomí a ne pouze schvalovat, co mu bylo navrženo nebo předloženo. Tato vlastní vůle episkopátu jako celku případně jeho většiny, současně ale také seskupování („strany" je mylné) se staly ještě zřejmějšími v debatě o liturgickém schématu, která začala 22. října a trvala do 14. listopadu. Předtím, 20. října, koncil vydal projev ke světu navržený čtyřmi francouzskými biskupy a jménem papeže koncilu předložený, který v návaznosti na jeho dřívější prohlášení oznamoval všem lidem „poselství spásy, lásky a míru, které Ježíš Kristus přinesl světu a svěřil církvi".

Schéma „O liturgii" přijalo základní myšlenku liturgického hnutí, že křesťanský lid nesmí být bohoslužbě pasivně přítomen, ale aktivně se účastnit, nejen poslouchat, ale spolu se modlit a spolu ji konat; v důsledku toho se přimlouvalo za rozsáhlé, biskupskými konferencemi stanovené zavedení národní řeči při bohoslužbě slova mše a při udělování svátostí a obrátilo zřetel k reformě liturgických knih a dokonce k opětovnému zavedení přijímání pod obojí způsobou (při určitých slavnostních příležitostech). Na těchto otázkách vznikl protiklad mezi „pokrokovými" a „tradicionalisty", který (ostatně v měnlivých seskupeních) měl vtisknout koncilu během jeho celého trvání svoji pečeť. Biskupové zemí, v nichž se liturgické hnutí již prosadilo nebo pevně zakotvilo (zemí německého jazyka, Francie, severní Itálie, USA) se zasazovali pro schéma (kardinálové Frings, Döpfner, Feltin, Lercaro, Montini, Ritter), jiní potírali - také jen částečně - nahrazení latiny národními jazyky a zapojení biskupských konferencí při jeho zavádění. Kardinál Ottaviani zapřísahal shromáždění, aby uvážilo, že se pohybuje na posvátné půdě a navrhoval, aby schéma bylo předáno k přepracování teologické komisi jím vedené, samozřejmě v úmyslu, že je předělá ve smyslu tradice, a to rubricistické tradice. Přisvědčovali mu italští biskupové (kardinál Ruffini) a vysocí preláti kurie (Parente, Staffa, Dante), ale také Američané (Spellman, McIntyre), ale nikoliv početně silný episkopát misijních zemí (např. kardinál Gracias z Bombaje, Číňan Lokuang aj.).

Opakovalo se překvapení první GK: biskupové latinskoamerických a vlastních misijních zemí, ačkoliv většinou vychovaní v Římě, se odhalili ve své většině jako zcela „nekuriální"; zkušenosti z duchovní správy je hnaly na stranu „progresistů". Co by byl někdo těžko mohl předvídat, se stalo: většina koncilních otců vzala vážně „pastorální" cíl, který papež Jan stanovil koncilu a vzala jej za svůj. Nositelé apoštolského úřadu to nepokládali pro sebe za nedůstojné, aby na koncilu učili a aby pronikli hlouběji do teologických problémů a problémů duchovní správy; měli odvahu vystoupit za své starší i novější názory slovem i hlasovacím lístkem. Teprve tak se druhý vatikánský koncil stal branou k novému odstavci církevních dějin.

 

Závěr prvního jednacího období - bez zřejmého výsledku

Během debaty o liturgii - kromě zmíněných - byly předneseny všechny záležitosti, které byly probírány v kruhu liturgického hnutí; přizpůsobení modlitby breviáře (původně ovšem vytvořené pro monastické společnosti) spiritualitě diecézního kléru obvykle žijícího jednotlivě, lepší výběr a rozdělení čtení Písma (čímž by se ovšem jinak doporučované soukromé čtení Písma nestalo zcela zbytečným); ústup svátků světců ve prospěch christocentrického církevního roku; otázka reformy kalendáře (s pevným termínem velikonoc); církevní hudba a církevní umění. Hlasování 14. listopadu podalo velkou většinu (2162 : 46 + 7 zdržení se hlasování) pro další zpracování schématu ve smyslu debaty; ještě dříve než se koncil rozešel, 7. prosince, byl schválen první díl, komisí nově pojatý (se 180 výhradami).

14. listopadu začínající debata o schématu o pramenech zjevení (De fontibus revelationis) vypracovaná teologickou komisí, především jejím sekretářem P. Trompem SJ, dostala svoji vyhraněnost nejdříve tím, že předložený text se snažil vyloučit interpretaci tridentského dekretu tübingenským teologem Geiselmannem („tradice" prý znamená, že bible se má vykládat církví a v jejím smyslu, ale ne, že existuje nějaký druhý nezávislý pramen zjevení), a tímto zostřeným odsouzením protestantského principu Písma se dotkl i ekumenického sblížení; mimoto byl zaměřen na to, aby zamezil vnikání moderní biblické kritiky do katolické exegese, což bylo již předmětem silné polemiky proti členům papežského biblického ústavu. Jinak než při „pokrokovém" schématu o liturgii, které vyvolalo odpor „tradicionalistů", byly nyní útočníky „progresisté". Část otců (např. kardinálové Frings, Döpfner, König, Alfrink) odmítla schéma zcela a připravila hned nové; jiná část (mezi nimi kardinálové Suenens, Bea, biskup De Smedt z Brugg) požadovala úplné přepracování a předložila zásady, které by se přitom respektovaly. Hlasování provedené 20. listopadu o schématu jako celku - první svého druhu - vedlo (zajisté v důsledku položení otázky, která pro přerušení debaty požadovala „ano") k výsledku, že se 1368 koncilních otců rozhodlo pro, 822 proti němu; protivníci návrhu nedosáhli tedy dvoutřetinové většiny. Na druhé straně bylo jasné, že tak, jaká situace byla, se nikdy nemohlo počítat s přijetím, leda po důkladném přepracování dotýkajícím se podstaty.

kardinal-suenens-men.jpgTak vzniklou situaci, nepředvídanou v jednacím řádě, rozuzlil papež, když pro další zpracování schématu dosadil smíšenou komisi za předsednictví kardinálů Ottavianiho a Bey, ve které byly oba směry přísně paritně zastoupeny. Toto opatření přijaté nejdříve mnohými s velkou pochybností se ukázalo správným: v nekonečně zdlouhavých vyjednáváních se nalezla konečně střední cesta.

V debatách o schématu o liturgii a Zjevení narazily protiklady tvrdě na sebe. Nyní nastalo jisté uklidnění. Předloha o moderních sdělovacích prostředcích: tisku, filmu, rozhlase a televizi, zpracovaná komisí pro laický apoštolát, nastínila již téma „Církev a svět", které mělo koncilu v jeho dalším průběhu způsobit tolik lámání hlavy, ale v podstatě se omezila na - zásadně pozitivní - stanovisko církve k nim, možnosti použít je pro apoštolát, nebezpečí, jimž je třeba se vyhnout. Někteří řečníci (např. kardinál Wyszyński, biskup Charriére z Fribourgu ve Švýcarsku) požadovali teologické a sociologické prohloubení, jiní silnější zohlednění spolupráce laiků na těchto úsecích - ale závěr, učiněný 26. listopadu, aby se koncilní komise pověřila zkráceným přepracováním schématu, schválil jeho rámcové projednání.

Při projednávání schématu o východních církvích předloženého téhož dne (26. listopadu) bylo zjevné, jak nedostatečně byly koordinovány přípravné práce, protože ve své první části, která pojednávala o jednotě církve pod jedním vrchním pastýřem, se schéma dotklo ekumenické otázky; obsahovalo místa, která, jak bylo poznamenáno v debatě patriarchou Maximem a jinými, byla vhodná k tomu, aby orthodoxní spíše rozladila než získala, což přece vlastně bylo úmyslem především papeže. Proto se kardinál Bea zasadil o to, aby návrh byl sloučen s návrhem vypracovaným jeho sekretariátem a třetím návrhem, který vyšel z teologické komise. 1. prosince koncil rozhodl, že jej vrátí zpět teologické komisi s tímto úkolem. Jednomyslnost, se kterou bylo toto rozhodnutí přijato (2068 : 36 hlasům) pocházela z toho, „že nebyla žádná jiná možnost, aby se schéma schválilo a žádná lepší, aby se zavrhlo".

Rozpor mezi katolickou církví a východními církvemi, tak bylo řečeno již v této debatě (arcibiskup Heenan z Liverpoolu), spočívá méně na rozdílnosti nauky než na představě struktury církve a autority pro ni směrodatné. A to bylo ústředním tématem schématu o církvi (De ecclesia), které objasňovali předseda teologické komise kardinál Ottaviani a splitský biskup Franič dne 1. prosince. Bylo ještě velmi vzdáleno od své konečné podoby; zvláště nauka o biskupském sboru byla teprve v zárodku. Jedna z vedoucích hlav tradicionalistů, biskup Carli ze Segni, to hájil a použil příležitosti k temperamentnímu vyúčtování s „ekumeniky" a „pastoralisty", kteří, podle jeho názoru, podníceni strachem obcházeli dogmata a základní prvky katolické zbožnosti jako „tabu". Kritikové považovali text za příliš juristický a triumfalistický (De Smedt z Brugg), pohřešovali v něm hlubší zpracování vztahu Krista k církvi (Montini) a nauky o církvi jako o Božím lidu a o biskupském sboru (kardinál Döpfner) a přimlouvali se za úplně nové uspořádání látky, jímž by vnitřní struktura církve byla postavena před její vnější poslání (kardinál Suenens). Tím byly stanoveny ukazatelé pro další zpracování, které - bez formálního rozhodnutí - bylo přikázáno komisi. Ale cesta, kterou měl urazit tento návrh, byla ještě daleká a plná výmolů.

Když 8. prosince papež koncil rozpustil, nebyla žádná z pěti projednaných předloh zralá k publikování. Utěšoval otce: „Je snadno pochopitelné, že v tak široce založeném shromáždění muselo být užito tolik času k tomu, aby se došlo k souhlasu." Veřejnost projevila zklamání, mnozí katolíci se pohoršovali nad „nejednotností", která ve skutečnosti přece byla jen ve všech koncilech nutným bojem o pravdivé a správné. Přesto byl učiněn velký, ano rozhodující krok: Episkopát se naučil cítit se jako jednota, uznal koncil za svoji věc a projevil svoji vůli, aby jeho rozhodnutí sám aktivně utvářel. A ani kdyby se koncil nebyl dále konal, byl by i tak zanechal svoji stopu v dějinách církve.

 

Koordinace

Stejně jako příprava koncilu, tak i první jednací období trpělo tím, že ze spousty připravené látky nebyly vybrány žádné podstatné věci - a tím konkrétní cíle a priority. Přípravná ústřední komise byla pro to příliš rozsáhlá: „Sekretariát pro mimořádné záležitosti" ustavený v jednacím řádě (čl. 7 § 2) za předsednictví kardinála státního sekretáře neměl pro to dostatečné pravomoci. Zkušenosti prvního jednacího období vedly k závěru, že musí být vytvořeno malé gremium, vybavené odpovídajícími pravomocemi, které má vybrat závažné body z látky, jež mezitím byla stažena do 20 předloh, a stanovit priority, současně ale stanovit směrnice pro další práci koncilních komisí v mezidobí a zabránit duplicitnímu zpracování stejných témat. Ještě před skončením zasedání, 6. prosince 1962, byla utvořena taková koordinační komise. K ní náleželi kromě kardinála státního sekretáře Cicognaniho, který zase předsedal, kardinálové Confalonieri, Döpfner, Liénart, Spellman, Suenens a Urbani, dále členové sekretariátu; krátce před začátkem 2. zasedacího období k nim přistoupili kardinálové Agagianian, Lercaro a Roberti. Z norem stanovených pro práci komise nejdůležitější byla, že všechny jednotlivosti týkající se nové redakce církevního zákoníku a prováděcí nařízení koncilních dekretů, které budou vydány, se mají přenechat pokoncilním komisím, jež se později utvoří. Již jen tím bylo dáno velké odlehčení koncilu.

Koordinační komise konala v lednu, březnu, červenci a srpnu 1963 sezení, v nichž byly diskutovány a „prosívány" texty vypracované koncilními komisemi. Nejvíce pokročilé, protože nejintenzivněji diskutované, bylo schéma o liturgii, pro jehož novou redakci bylo nutno vzít v úvahu 687 pozměňovacích návrhů. Všechny texty již projednané stejně jako ještě neprojednané byly zkráceny a zbaveny podrobností. V mnoha případech jich bylo více staženo do jednoho dokumentu. Možno tvrdit, že v tomto mezidobí se pomalu vykrystalizovala všechna později debatovaná schémata, většina ovšem ve formách ještě nijak uspokojivých. Stále se prosvětloval les, bylo možno poněkud přehlédnout úkoly, které ještě bylo nutno zvládnout.

Ale brzy se zdálo, že další pokračování koncilu je zcela problematické: jeho iniciátor, papež Jan, zemřel a dle platného církevního práva odpočívá práce koncilu, když mu byla vzata hlava.

 

Po Janovi následuje Pavel

Již v listopadu 1962 papež vážně onemocněl a neodbytně se udržovala pověst, že nemoc je nevyléčitelná. Ale zase se vzchopil: 6. ledna 1963 v listu „Mirabilis ille" připomněl všem biskupům, že také v jednací přestávce zůstali vlastními jednajícími koncilu. V mírové encyklicePacem in terris" zdůraznil, že - bez újmy odmítnutí atheistických zásad - je rozhodnut zachovat se přísně neutrálně ke komunisticky řízeným národům a státům (7. března 1963 přijal Chruščovova zetě Adžubeje); tuto zdrženlivost zachovával také v italské politice, když neobnovil tvrdé odsouzení komunistické strany svým předchůdcem, s tím důsledkem, že jejích hlasů při parlamentních volbách v dubnu přibylo, hlasů Democrazia Cristiana ubylo. Ale mezi velikonocemi a letnicemi upadly síly dvaa-osmdesátiletého. Večer 3. června 1963 zemřel, oplakáván celým světem jako jen málokteří z jeho předchůdců.

Papež Jan XXIII. je a zůstává velkým koncilním papežem. Může se pochybovat o tom, zda by bez jeho iniciativy bylo došlo ke koncilu a zda by se byl tak volně rozvíjel, jak tomu bylo ve skutečnosti. Jednou prý vyjádřil své stanovisko ke koncilu technickým příkladem: že někdy musí šlápnout na plyn, někdy na brzdu. Jeho přirozená otevřenost a srdečnost mu umožnila získat si pro sebe srdce biskupů, které během koncilu přijal v národních a regionálních skupinách. pavel-vi-001.jpgMusí se říci: Získal si srdce každého člověka, který s ním přišel do styku. Stal se nejvíce milovaným papežem našeho století, ale je možné se alespoň ptát, zda by byl trvale pevný k prosazení svých cílů proti vlivu svého okolí.

Z krátkého konkláve od 19. do 21. června vyšel milánský arcibiskup Montini jako papež Pavel VI. V koncilních debatách se poměrně držel zpátky, ale vědělo se, že kromě kardinála Lercara z Boloně byl italským kardinálem, který rozhodně schvaloval linii svého předchůdce, k čemuž kromě pastoračních zkušeností, které nasbíral jako duchovní správce akademiků v Římě a jako biskup největší a nejpokročilejší italské diecéze, přispívala jeho důkladná znalost francouzské teologie.

Nový papež ihned prohlásil, že povede koncil dále, a odsunul termín opětovného zahájení jen o tři týdny, které se ztratily neobsazením papežského trůnu, na 29. září. Mezi čtyřmi „moderátory", které jmenoval pro řízení GK - ne jako papežské legáty se všeobecnou plnou mocí, jak bylo původně uvažováno - byli tři exponenti „progresivního" křídla, jen jeden náležel aparátu kuriálních úřadů. Přísnost koncilního tajemství, která se dávno ukázala neúčinnou, byla uvolněna a omezena na předložené texty a práce komisí; tiskový úřad koncilu dával od té doby podrobné, přísně nestranně podávané zprávy tisku. V dopise kardinálu Tisserantovi ze 12. září vyslovil přání, aby ve větší míře než dosud byli laikové přizváni jako odborníci při vypracování koncilních textů; mimoto byla utvořena kategorie „posluchačů" (auditores), kteří, aniž by se účastnili koncilních prací, obdrželi právo účastnit se pravidelně GK. V řeči ke kuriálnímu úřednictvu 21. září uznal bez výhrad velké zásluhy kurie a její roli jako strážkyně dlouhých tradic, požadoval ale nikoliv nesrozumitelně od ní poslušnost a ochotu, aby se neprotivila časové nové organizaci se silnějším přizváním episkopátu. Současně zdůraznil, že tato přestavba není věcí koncilu, nýbrž jeho, papeže, čímž zaujal stanovisko, které papežství od konce středověku a na tridentském koncilu vždy zaujímalo.

V zahajovací řeči 29. září 1963 předložil koncilu, přesněji než to kdy učinil jeho předchůdce, čtyři úkoly: výklad učitelského úřadu o podstatě církve - čímž posunul schéma De ecclesia na vrchol -, její vnitřní obnova, požadavek jednoty křesťanů a - v této formě opět nový - dialog církve s dnešním světem. Pro první a nyní hlavní úkol, shrnout samozřejmost církve v konstituci o učitelském úřadu, byla dána rozhodující směrnice ve větě: „Bez dotčení dogmatických výkladů prvního vatikánského koncilu o římském papeži se bude muset prozkoumat nauka o episkopátu, jeho úkolech a jeho nezbytném spojení s Petrem. Z toho také pro nás vyplynou zásady, z nichž budeme ve výkonu svého apoštolského poslání mít poučný a praktický užitek." „Spolupráce" biskupů při výkonu moci primátu, kterou označil za žádoucí, ohlašovala již budoucí založení „biskupské rady". V ekumenické oblasti vzbudila velké vzrušení jiná věta řeči: „Padá-li na nás nějaká vina na roztržce, pak Boha pokorně prosíme o odpuštění a hledáme prominutí i u bratří, kteří by se cítili od nás ublíženi; ze své strany jsme ochotni prominout křivdy, které byly způsobeny katolické církvi." To nebylo nějaké bezpodmínečné doznání viny, jako papeže Hadriána VI., ale každému historikovi srozumitelné doznání, že příčiny roztržky nebyly jen na jedné straně.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)

 

Malé dějiny koncilů - 2. vatikánský koncil (1962-1965) 2/2 

 

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787) 
 
Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)
Malé dějiny koncilů - 1. a 2. lateránský koncil (1123 a 1139)
Malé dějiny koncilů - 3. lateránský koncil (1179) 

Malé dějiny koncilů - 4. lateránský koncil (1215)
Malé dějiny koncilů - 1. lyonský koncil (1245) 
Malé dějiny koncilů - 2. lyonský koncil (1274) 
Malé dějiny koncilů - Viennský koncil (1311-1312)
Malé dějiny koncilů - Kostnický koncil (1414-1418)
Malé dějiny koncilů - Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil (1431-1449) 
Malé dějiny koncilů - 5. lateránský koncil (1512-1517)
Malé dějiny koncilů - Tridentský koncil (1545-1563)

Malé dějiny koncilů - 1. vatikánský koncil (1869-1870)

 

[RSS]

Přečteno 516x

další články