Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Malé dějiny koncilů - 1. vatikánský koncil (1869-1870)

Malé dějiny koncilů - 1. vatikánský koncil (1869-1870)

Hubert Jedin, 17.6. 2010

Kde skončil Tridentský koncil (1545-1563), tam chtěl navázat První vatikánský koncil (1869-1870). Ačkoliv ani tento koncil se nestihl věnovat všem otázkám, o nichž měl v úmyslu pojednávat, i přesto jeho plodem byly důležité dogmatické výnosy, jež zanechaly výraznou stopu v následném učení a praxi katolické Církve.

 

Jako vodopád šly vlny francouzské revoluce a následujících sekularizací přes zdánlivě shnilou stavbu katolické církve. Odplavily, co spojovalo církev se státem a společností absolutistického věku. Zmizela německá knížecí biskupství a francouzští dvorní biskupové, tisícileté kláštery jako Reichenau a Cluny. Již před nimi padl za oběť jezuitský řád osvícenskému absolutismu bourbonských dvorů. Když příval po Napoleonově pádu opadl, zůstaly nosné zdi budovy překvapivě zachovány. Po století nevážnosti ba pohrdání racionalisty si církev získala zase úctu. Bezbranný papež Pius VII. vystoupil proti všemocnému diktátorovi. De Maistre a Chateaubriand objevili velikost papežství jako nadnárodní instituce, Lamennais, Montalembert a Görres velké šance, které dalo kouzelné slovo „svoboda" církvi, dosud spoutané státním církevnictvím. Církev znovu prokázala svou nerozbornou, protože božskou životní sílu. Byť ochuzena a ještě mnohými zbytky státně církevního myšlení tísněna zevnitř i zvenku, vrůstala do nové doby, do věku techniky a mas, pomalu, ne bez odporu a reakcí - ale vrůstala.

 

„Syllabus" Pia IX.

Jako „liberál", tj. papež vnitřně otevřený novým úkolům církve, začal Pius IX. 16. června 1846 svoji vládu. Revoluce roku 1848, která poskytla katolíkům Pruska a Rakousko-Uherska volnost pohybu a zahájila tam rychlý vzestup církevního života, pro něho byla těžkým rozčarováním. Musel před revolucí uprchnout z Říma, cizí, pius-ix-001-vz.jpgfrancouzské oddíly mu upravily cestu k návratu. Hluboce přesvědčen, že proti vpádu moderních filosofických a politických idejí do nitra církve se musí postavit hráz, chopil se podnětu tehdejšího arcibiskupa v Perugii, Pecciho, pozdějšího papeže Lva XIII., a připravil soupis dobových omylů. Vídeňský nuncius předložil již v letech 1851-1852 kolínskému arcibiskupovi Geisselovi „syllabus" takových vět s výzvou, aby jej dal prozkoumat svými teology. Soupis, který měl původně vyjít současně s definicí o Neposkvrněném početí (r. 1854), nebyl ale v tu dobu dohotoven, protože kardinál Fornari, který tím byl pověřen, neukončil svoji práci. Pastýřská instrukce vydaná perpignanským biskupem Gerbetem v roce 1860, která odsuzovala 85 bludných vět, byla konečně použita kardinálskou komisí za kardinála Cateriniho jako pracovní základ pro plánovaný „syllabus". Byla stažena do 61 vět, rozšířená komise ji ještě jednou přepracovala a pak byla 8. prosince 1864 spolu s encyklikou (Quanta cura) zaslána biskupům.

„Syllabus" odsuzoval jak filosofické systémy jako racio-nalismus a pantheismus, tak také společenská pojetí jako komunismus, bludy o křesťanské morálce, zvláště o manželství, především ale bludy o církvi a jejím vztahu ke státu. Byl chápán téměř všeobecně jako odřeknutí se katolické církve moderní kultury a jako takový byl co nejusilovněji potírán; ve Francii bylo jeho publikování vůbec zakázáno. Ve skutečnosti byl obranným hnutím. Církev se znovu stáhla ke své nejvlastnější úloze, ochraně pokladů víry a brzdila nespoutanou víru v pokrok a kulturní optimismus této generace spějící rychle vpřed. Vně církve chápali jen nemnozí, co mohučský theolog Heinrich řekl prorocky na trevírském katolickém sjezdu roku 1865: „Posilující léky jsou často hořké. (...) Až bude za lidstvem ležet 19. století, zhodnotí [lidstvo] teprve dokonale, jak léčivý a nutný byl tento lék."

 

Ohlášení ekumenického koncilu

Dva dny před publikací „syllabu", 6. prosince 1864, zdržel papež po zasedání kongregace obřadů přítomné kardinály a sdělil jim svůj plán „tímto mimořádným způsobem (koncilem) pomoci od mimořádných nesnází církve." V nejpřísnější tajnosti pak vyzval 21 kardinálů sídlících v Římě, aby mu sdělili svůj názor na vhodnost ekumenického koncilu. Většina odpověděla „ano", dva „ne", šest mělo pochybnosti. Nejobsáhlejší dobrozdání, které pocházelo od německého kuriálního kardinála Reisacha, zdůvodňovalo nutnost koncilu tím, že poslední, tridentský koncil nezamítl výslovně hlavní blud reformátorů, tj. popření hierarchicky vybudované církve a její neomylné učitelské autority; tím prý vznikla uvnitř církve nejistota. Skutečně ve čtyřech galikánských článcích, které v roce 1682 formuloval Bossuet pro shromáždění francouzského kléru, byl schválen kostnický dekretSacrosancta" a postaveno tvrzení, že věroučná rozhodnutí papeže jsou jen a teprve tehdy neomylná, když si získala souhlasu církve. V Německu zastával trevírský světící biskup Hontheim pod pseudonymem Febronius ve svém díle „O stavu církve" (z r. 1763) názor, že papež nemá zásadně žádnou vyšší moc než biskupové, že jeho primát je čestným primátem. Revoluce a sekularizace sice zbavily moci tyto nositele galikánských a episkopálních idejí, ale ideje samy nebyly zcela přemoženy a zavrženy. Problém církve, od dnů Bonifáce VIII. a Marsilia z Padovy, vždy znovu diskutovaný a probojovávaný, trval.

9. března 1865 měla pětičlenná kardinálská komise, kterou jmenoval papež pro přípravu koncilu, své první zasedání v domě kardinála-vikáře Patriziho. Její sekretář, arcibiskup Gianelli, přednesl další motiv svolání: že již tři století se nekonal žádný ekumenický koncil a že tato mezera nemá v dějinách církve příklad.

Koncem dubna 1865 následoval další papežův krok: dotázal se 36 biskupů na plán koncilu: 11 z Itálie, 9 z Francie, 7 ze Španělska, stejně tolik z Rakousko-Uherska a Německa dohromady, po jednom z Belgie a Anglie. Mezi dotázanými byli mimo jiné budoucí protivníci, westminsterský arcibiskup Manning a orleánský biskup Dupanloup. Jejich odpovědi potvrdily podstatné argumenty dříve dotázaných kardinálů. Shodli se v tom, že duchovní zmatek, v němž se žije, vyžaduje jasného podání velkých křesťanských principů a autority církve. Osm dobrozdání se přimlouvalo za definici papežské neomylnosti.

Konečně rozhodnuto nebylo ještě nic. Přešly dva roky, než papež překonal všechny rozpaky. Jeho nejužší spolupracovník kardinál státní sekretář Antonelli byl málo nadšen projektem koncilu. Bál se politických zápletek a odrazoval od něho. Nyní povzbuzoval papeže Dupanloup: „Mým přesvědčením je, že nastávající koncil v Římě poskytne celému světu působivou podívanou 500 nebo 600 biskupů ze všech světových stran, kteří jsou úzce spojeni jednou vírou ve všech velkých otázkách, o něž se lidstvo zajímá."

 

Svolávání do Vatikánu

K uveřejnění dosud chráněného tajemství a veřejnému ohlášení koncilu se naskytla vhodná příležitost v červnu 1867, když do Říma přišlo téměř 500 biskupů ze všech dílů světa vzpomenout mučednickou smrt apoštolských knížat. Jim papež 26. června v alokuci sdělil svůj plán „uspořádat svatý ekumenický a všeobecný koncil všech biskupů katolického světa, na němž by mohly být stanoveny na společných poradách a spojenými silami za Boží pomoci potřebné léky proti bohužel tak četným, církev zužujícím zlům." Přítomní biskupové se prohlásili solidárními s papežem 1. července v adrese, kterou složil kaločský arcibiskup Haynald, a zdůraznili svoji víru ve florentský unijní dekret, aniž ovšem použili slova „neomylnost".

Přesně o rok později, 29. června 1868, vyšla pečlivě připravená svolávací bulaAeterni Patris", v níž byl jako termín zahájení stanoven 8. prosinec 1869 a jako místo jednání chrám sv. Petra. Byl adresován všem biskupům (včetně titulárních biskupů), předsedům mnišských kongregací, generálním představeným řádů a vymezil tím okruh účastníků oprávněných k hlasování podobně jako Tridentinum. Biskupy orientálních církví nesjednocených s Římem vyzval papež k účasti s odvoláním na unijní koncily v Lyonu a Florencii brevem z 8. září 1868, ale cařihradský patriarcha je vrátil neotevřené s poznámkou, že již zná obsah - přišel předčasně do tisku. Od účasti východních biskupů si proto nic neslibuje, protože breve vynechalo „úctu k apoštolské rovnoprávnosti a bratrství". Podobně se zachovali patriarchové nesjednocených Arménů, Jakobitů a Koptů. Biskupové anglikánské církve a jansenisté nebyli pozváni. Naproti tomu papež 13. září 1868 adresoval „všem protestantům a nekatolíkům" otevřený dopis, v němž je vybízel k návratu do jednoho Kristova ovčince. Reakce v protestantské veřejnosti byla rozhodně negativnější než u Vychoďanů. Berlínská evangelická vrchní církevní rada odmítla papežův dopis „jako neoprávněný zásah do naší církve". Důvěrníci liberálního protestantského spolku se obrátili 31. května 1869 z Wormsu, „u paty Lutherova pomníku", „proti každému duchovnímu nátlaku a útlaku svědomí". Ze Švýcarska, Francie, Holandska a Severní Ameriky došly další odmítavé hlasy. Tím již bylo rozhodnuto, že vatikánský koncil by nemohl být unijním koncilem.

prvni-vatikan-upr-2-vz.jpg

 

Přípravné práce a jednací řád

Na tridentském koncilu vznikla dlouhá a nikoliv ne nebezpečná protahování tím, že se odkládalo i stanovení programu jednání i propracování předmětů jednání až na koncilu samém. Řídící kardinálská komise, aby se vyhnula opakování tohoto zla, rozhodla zřídit pět subkomisí pro přípravu koncilu:

1. komisi víry s kardinálem Bilio pro vypracování dogmatických předloh (24 členů); převzala úkol tridentské teologické komise;

2. komisi pro církevní disciplinu s kardinálem Caterinim, prefektem kongregace koncilu (19 členů);

3. komisi pro řehole s kardinálem Bizzarim (12 členů);

4. komisi pro východní církve a misie za předsednictví kardinála Barnaby (17 členů);

5. církevněpolitickou komisi s kardinálem Reisachem (26 členů).

Všechny komise, včetně řídící, si přibraly kromě římských odborníků také cizí. Z Německa byli povoláni mezi jinými würzburští profesoři Hettinger a Hergenröther a tübingenský Hefele, autor dějin koncilů, naproti tomu nikoliv uznaná hlava historické školy theologů v Německu, mnichovský profesor Ignác Döllinger. Ten údajně proto, že někdo papeže ujistil, že on prý nepřijme pozvání, ve skutečnosti však proto, že se stal neoblíbeným svými přednáškami o světském panování papeže. Z Francie byl povolán kanovník Gay z Poitiers, který měl být nutně účasten při formulování dogmatických konstitucí, z Anglie, když Newman odmítl, rektor westminsterské koleje sv. Edmunda Weathers, ze Španělska profesor Labrador z Cadixu. Velké řády byly zastoupeny svými nejlepšími hlavami, Tovaryšstvo Ježíšovo dogmatiky Perronem, Kleutgenem, Franzelinem a Schraderem.

Subkomise zahájily svou činnost již v roce 1868. Vycházejíce ze žádostí, které byly podány biskupy (kolektivně nebo jednotlivě) a řádovými představenými vypracovaly předlohy, „schémata", pro každý jednotlivý předmět porad. Hlavním úspěchem této intenzivní přípravy byl však jednací řád uveřejněný bezprostředně před zahájením 27. listopadu 1869. Byl vypracován na radu Hefelovu a za jeho účasti. Navrhovací právo bylo rezervováno papeži jako hlavě koncilu; pro formulování dekretů byly určeny čtyři stálé deputace po 24 členech, které měly být voleny koncilem a které měly pracovat za řízení jednoho z pěti předsedů (Reisach, De Luca, Bizzarri, Bilio, Capalti). Jim byla dodávána schémata vypracovaná přípravnými subkomisemi. O návrzích podaných biskupy měla rozhodnout papežem jmenovaná programová deputace (de propositis). Pro valná shromáždění (generální kongregace) a slavnostní zasedání byl ustanoven zasedací pořádek. Sekretářem koncilu byl jmenován již 27. dubna 1869 biskup ze Sv. Hypolitu Fessler.

Začátek vatikánského koncilu byl nesrovnatelně lépe připraven než začátek všech dřívějších. Nesrovnatelně větší bylo ale také napětí, s nímž světová veřejnost tento koncil očekávala. Poprvé v dějinách koncilů mohla být informována tiskem a telegrafem o všech událostech.

 

Články Civiltà a veřejné mínění Evropy

Ve svolávací bule tridentského koncilu byli pozváni císař, francouzský král a všechna křesťanská knížata, aby se dostavili na koncil osobně nebo prostřednictvím vyslanců. Svolávací bula vatikánského koncilu neobsahovala žádné takové pozvání, pouze všeobecné přání, aby katolická knížata pomáhala ke zdaru koncilu. Motiv tohoto změněného postoje ke státu se lehce uhodne: snaha vyhnout se vměšování do vnitřních záležitostí koncilu. „Orátoři", které je vidět na obrazech tridentského koncilu, chybějí na scéně vatikánského. Jistě nebylo možné dosáhnout toho, aby se mocnosti vůbec nezajímaly o pořádání koncilu, a také to nebylo vůbec zamýšleno. Na jaře roku 1869 se ukázalo, že vatikánský koncil se mimo všechna očekávání vyvine ve vysoce politickou událost.

6. února vyšel v Civiltà Cattolica, poloúředním čtrnáctideníku jezuitů, článek označený jako „Pařížská korespondence" oznamující, že se ve Francii od budoucího koncilu očekává aklamací definice těch nauk, které jsou obsaženy v syllabu, především ale papežské neomylnosti. Článek, který byl sestaven na pařížské nunciatuře z adres francouzských duchovních opakoval názory, jak je hájil publicista Veuillot v „Univers". Veuillot si nesliboval nic od koncilních rozprav, jak byly dříve obvyklé; vylití Ducha svatého o prvních Letnicích, tak mínil, také prý nepředcházely žádné diskuse.

Článek v Civiltà udeřil jako bomba, očekávání se stupňovalo do nejvyššího vzrušení. Döllinger pod pseudonymem „Janus" uveřejnil v Ausburger Allgemeine Zeitung pět článků „Papež a koncil", v nichž na základě historických argumentů byla odmítnuta nejen nepochybně přehnaná představa o papežské neomylnosti, ale také byla napadena vlastní papežova autorita jako nikdy od doby Sarpiho. Články vyšly v červenci v knižní formě. Jejich účinek na veřejné mínění Německa byl sotva zmírněn protispisy jako Hergenrötherovým „Antijanem". Vyvolaly dokonce diplomatickou akci.

V oběžníku z 9. dubna 1869 varoval bavorský ministerský předseda kníže Hohenlohe vlády států před možnými důsledky definice papežské neomylnosti v oblasti státu. Ovšem nedošlo ke kolektivnímu kroku mocností, o který usiloval, protože šéfové vlád obou velmocí Pruska a Rakouska, Bismarck a Beust, se chovali vyčkávavě, zvláště odmítali jmenování vyslanců na koncil. Církev o něm vůbec neuvažovala. „Celá účast státních mocí na koncilu," psal Bismarck svému římskému vyslanci Arnimovi 26. května, „spočívá na zcela cizí, pro nás již neexistující půdě, na poměru státu k církvi, patřícím minulosti," který je nyní prý zcela změněn. Bismarck myslí přitom na tridentský koncil, jeho postřeh je nepopiratelně správný.

Francouzská vláda, jejíž oddíly od roku 1849 zaručovaly trvání církevního státu, trvala sice na právu francouzského císaře, aby se dal zastupovat na koncilu vyslancem (řeč ministerského předsedy Olliviera z 10. července 1869), ale Napoleon III. k velkému uspokojení papeže rezignoval na ustanovení koncilního vyslance, ačkoliv děkan Sorbonny Maret jej k tomu vyzval, aby způsobil pád „projektů, které jsou neblahé pro církev i stát".

prvni-vatikan-2.jpgMaret v rozsáhlém díle „O všeobec-ném koncilu a náboženském míru" (z r. 1868) a ve své apologiiPapež a biskupové" (z r. 1869) probojovával umírněný galikánský pojem církve: Ne papežství nebo episkopát, ale pa-pežství a episkopát jsou prý společně nositeli neomylnosti. Veuillot ho potom povazoval za arcikacíře. Ve svém časopise dal denně uveřejňovat seznamy přívrženců svého pojmu neomylnosti. Střední strana za vedení pařížského arcibiskupa Darboy a Dupanloupa označila definici papež-ské neomylnosti jako nevhodnou. Prý není nutno, pravilo se v Dupanloupových „Pozorováních", definovat neomylnost, neboť nauka, že církev je neomylná, stačila po 18 století; v Tridentu se definici vyhnuli prý proto, aby se zamezilo rozštěpení mezi biskupy; prý má velké historické a theologické těžkosti, zbuduje překážku proti východním církvím a protestantům a povede ke konfliktům se státem.

Také většina německých biskupů shromážděných ve Fuldě za předsednictví kolínského arcibiskupa Melcherse prohlásila v dopise ze 4. září papeži definici papežské neomylnosti za „méně vhodnou". Společným pastýřským listem se pokoušeli uchlácholit vzrušení vzniklé ve veřejnosti: „Koncil neustanoví žádné nové a jiné zásady než ty, které jsou vám všem vepsány vírou a svědomím do srdce." Otevřeně a rozhodně pro definici vystoupili naproti tomu mechlinský arcibiskup Dechamps a westminsterský arcibiskup Manning. Hlavami francouzských infallibilistů byli kardinál Donnet z Bordeaux a poitierský biskup Pie.

 

Zahájení

„Velkolepé, k nepopsání," to byl dojem, který měl birminghamský biskup Ullathorne ze zahajovacího zasedání 8. prosince 1869. Pravá příčná loď petrské basiliky byla zařízena jako koncilní aula. Seřazeno v osmi skupinách sedělo 642 k hlasování oprávněných prelátů, biskupové ve stříbrem vyšívaných pluviálech a bílých mitrách. Koncilní úředníci, „kancelář" včetně těsnopisců, kteří zachycovali jednání, seděli dole na rovině. Po obou stranách byly tribuny pro teology a čestné hosty. V zorném poli všech se zdvíhal oltář, na jakémsi trůně leželo Písmo svaté. „Nikdy předtím," mínil Ullathorne, „neviděl svět takové shromáždění prelátů, ať se hledí na počet nebo na charakter jejich vzdělání a velikost jejich zkušeností." Když připojil, že „nikdy koncil nezačínal v lepší a světější shodě", tak měl rovněž pravdu, pomyslí‑li se na sílu víry a věrnost biskupů církvi; posudek vyžaduje ale výhradu, vzpomene‑li se na jejich různé stanovisko v předchozích utkáních o neomylnosti.

Počtem přítomných biskupů předčil vatikánský koncil všechny dřívější. Z počtu asi 1050 katolických biskupů se zúčastnilo 774. Přišli ze všech pěti světadílů: 146 z anglosaských zemí, asi 30 ze Střední a Jižní Ameriky, tedy z krajin, které v Tridentu nebyly vůbec zastoupeny; 40 z Německa a Rakousko-Uherska, 50 bylo Výchoďanů. Pouze Rusko odepřelo svým katolickým biskupům výjezd. Ekumenický charakter byl patrnější než kdy předtím.

 

První dekret o víře

Schéma „O katolické víře" rozdávané 10. prosince jako úřední tisk, které navazovalo na syllabus, narazilo již v první ze šesti generálních kongregací, v nichž bylo debatováno, na ostrou kritiku u kardinála Rauschera z Vídně; prý bere malý ohled na skutečné potřeby doby a je cítit „příliš školou". Halifaxský arcibiskup Connolly ironizoval: „Kdyby četli schéma tridentští teologové, vstali by ze svých hrobů a řekli: Hleďte, jak jsme to udělali." Biskup Verot ze Savanny ze státu Georgia v USA mínil, že místo aby se zavrhovaly obskurní bludy německých idealistů, mělo by se raději odsoudit pojetí, že černoši prý nemají duši: uplynulo sotva pět let od války Severu proti Jihu.

Schéma sice nebylo „pohřbeno", jak se v debatě požadovalo, ale během měsíců ledna a února 1870 úplně přetvořeno a zkráceno subkomisí, v níž nejvíce pracovali paderbornský biskup Martin a teologové Gay a Kleutgen, a bylo v této nové podobě 1. března předloženo účastníkům koncilu a od 22. března do 6. dubna ještě jednou - ve druhém čtení - se o něm radili. Hned prvního dne došlo ke scéně, jediné toho druhu během koncilu.

Biskup Strossmayer z Djakova v Chorvatsku, jeden z nejlepších a nejtemperamentnějších řečníků shromáždění, vytýkal předloze, že dobové filosofické omyly, např. racionalismus a pantheismus, svádí na protestanty, ačkoliv již existovaly dlouho před rozštěpením víry a byly potírány také protestanty, jak ukazuje Guizotova kniha proti Renanovu „Životu Ježíšovu". Když pokračoval: „Protestanté skutečně bloudí, ale bloudí v dobré víře," shromáždění zneklidnělo a předseda Capalti řečníka přerušil: že se zde nejedná o protestanty jako osoby, ale o protestantismus jako naukový systém. Nato Strossmayer: „Děkuji Vaší Eminenci za toto poučení, ale Váš argument mne nepřesvědčuje o tom, že všechny tyto omyly se musí klást za vinu protestantům." Prý je mnoho katolíků, kteří by si z celého srdce přáli, aby v dekretu nebylo nic, co by mohlo být překážkou pro Boží milost, která je mezi protestanty účinná. Capalti popíral, že znění schématu k tomu dává podnět. Když ale nyní Strossmayer naznačil, že se cítí omezen ve svém svědomí většinovým principem při hlasováních, zvedla se taková bouře rozhořčení, že se cítil nucen opustit řečnický pult.

Scény tohoto druhu se vyskytují také v moderních parlamentech, aniž je z toho vyvozováno, že se potlačuje svoboda řeči. Strossmayerova kritika nebyla neoprávněná. Příštího dne se opakovala châlonským biskupem, aniž jej někdo přerušil, a způsobila, že celá řada pozastavovaných výrazů - ostatně ne všechny - zmizela z návrhu. Většina ze 300 navrhovaných korektur byla stylistického druhu, takže první dekret o víře, rozdělený do 4 kapitol, doplněný 18 kánony, byl přijat ve třetím sezení 24. dubna 1870 667 hlasy. Čtyři kapitoly pojednávají: 1. o jsoucnosti a poznání osobního Boha, 2. o nutnosti božského zjevení, 3. o podstatě víry, 4. o poměru víry a vědění.

 

Rokování o otázkách duchovní správy

V přestávce mezi oběma rozpravami týkajícími se dekretu o víře, tj. od 8. ledna do 22. února, se koncil zabýval otázkami církevní disciplíny a duchovní správy, o nichž došlo množství návrhů, 300 sloupců ve foliu, ze všech dílů světa. Rozmanitost situace duchovní správy v jednotlivých zemích vysvětluje, proč schémata navržená přípravnou komisí nenalezla bez výjimky souhlas biskupů a byla bezohledně roztrhána. Pařížský arcibiskup Darboy vytýkal, že je řeč jen o povinnostech biskupů a jejich generálních vikářů, ale ne také o jejich právech; že návrhům chybí jasné, době odpovídající postavení problému, že jejich autor mu připadá jako člověk, který pozoruje svět z pozadí nějaké jeskyně. Kardinálové Schwarzenberg z Prahy a Matthieu z Besançonu v předloze postrádali předpisy kardinálům a úřadům kurie, Strossmayer dbal zcela vážně toho, aby se během jeho pět čtvrtí hodiny trvající řeči nikdo nenudil.

Ve schématu o životním způsobu duchovních byla řeč o breviáři. Biskup Verot ze Savannah si přál lepší výběr lekcí ze svatých otců. „Musím doznat, že homilii sv. Augustina o 38 letech ochrnulého u rybníka Bethesdy (J 5,5) nemohu nikdy číst bez pobavení." Nato předseda: „Nejdůstojnější řečník ať ráčí mluvit s větší úctou o svatých otcích." Verot: „Eminence, přeji si mluvit se vší úctou o svatých otcích, ale mnohdy ‚spí i dobrý Homér‘... Apokryfní příběhy a nerýmované homilie, jako sv. Řehoře, že konec světa je již zde, by měly být vyloučeny." Předseda: „Předmětem řeči je život duchovenstva; řečník dal dostatečně výraz svému přání pro reformu breviáře." Ano, nebylo to lehké, při projednávání tak nevyčerpatelných témat přidržet řečníky u věci.

Z rozhovoru o zavádění jednotného katechismu pro celou církev (8.-22. února) vyplynulo, že názory o použitelnosti katechismů sv. Bellarmina a sv. Petra Kanisia se značně rozcházely. Schémata byla přepracována a v květnu ještě jednou prodebatována, ale žádné z nich nebylo zralé pro zveřejnění. Snad se poznalo, že v tomto úseku není jednotnost ani dosažitelná ani žádoucí. Haldy cenného materiálu, které se nahromadily při deputacích pro řády, východní rity a misie, se vůbec nedostaly k debatě. Spolu s materiály o církevní disciplíně poskytly desetiletí po koncilu dobré služby při přípravě nového církevního zákoníku.

 

Otázka o neomylnosti se stává akutní

Mezitím se otázka neomylnosti papeže, která již před koncilem vzrušila a rozdělila duchy, stala vládnoucím tématem. Fronty se formovaly již v prosinci, když byla zvolena deputace pro otázky víry. Pod vedením kardinála Manninga, kterého podporovali mechlinský arcibiskup Dechamps a biskupové řezenský Senestrey a paderbornský Martin, sestavili „infallibilisté" seznam, který neobsahoval ani jednoho zřejmého odpůrce papežské neomylnosti. Tito, většinou Francouzi (např. Matthieu, Darboy a Dupanloup), Rakušané a Maďaři (Schwarzenberg, Rauscher, Simor, Haynald) a Němci (Melchers, Hefele, Ketteler z Mohuče) nato postavili protiseznam, nemohli se ale prosadit. Povzbuzeni úspěchem se vůdcové infallibilistů rozhodli 23. prosince sebrat podpisy pro definici papežské neomylnosti. Koncem ledna měla žádost adresovaná papeži 380 podpisů; protipodání menšiny to dotáhlo jen na 140.

Metody agitace použité infallibilisty vzbudily u menšiny takové podezření, že v doplňovacích ustanoveních k jednacímu řádu uveřejněných 22. února viděla pokus o majorizaci infallibilistů. prvni-vatikan-1-men.jpg byly již úmysly jejích původců jakékoliv, viděno s hlediska věci samé, se bude moci sotva popřít, že sloužily naléhavě potřebnému zkrácení debat. Obsahovaly tři důležitá ustanovení: 1. již před začátkem rozpravy o nějakém tématu mohou být podány písemné zlepšovací návrhy; 2. hlasování se děje tak, že hlasující povstanou nebo zůstanou sedět; 3. návrh na skončení debaty podaný deseti otci koncilu musí být dán k projednání.

Je jisté, že doplňovací ustanovení byla novinkou. Jednací řád tridentského koncilu, ostatně teprve dodatečně sepsaný Mas-sarellim, tedy ne úřední, který byl dán do rukou menšině prefektem vatikánského tajného archívu Augustinem Theinerem, neobsahoval žádná taková omezování ústních debat. Pět protestů, které byly proti nim podány z řad menšiny, zůstalo bez účinku.

Když se podíváme na události z historického odstupu a bez vášně, budeme si moci dát otázku: Jak jinak měl být urychlen vleklý chod jednání a jak mělo být dosaženo výsledku, kdyby se bylo nechalo bez jakéhokoliv omezení přijít ke slovu téměř 700 hlasujících, kteří nebyli vázáni žádnou frakční disciplínou, jako poslanci moderního parlamentu? Jakým kritériím podléhal požadavek vznesený menšinou, že v otázkách víry je žádoucí „morální jednota" koncilu? Kolika hlasů bylo třeba proti, aby se jí zabránilo? O tom neexistovala žádná norma.

Vnucuje se ještě jiná úvaha. Od změny roku (1869-1870) stály proti sobě dvě „strany". Používáme tohoto označení, musíme ale současně dodat, že to nejsou žádné strany, s jakými se setkáváme v parlamentech, především žádné frakce s pravidelnými setkáními a stranickou disciplínou. Koncilní strany byly skupiny stejně smýšlejících, kteří souhlasili výhradně na základě svého osobního rozhodnutí svědomí ve zcela určité otázce. Nic by nebylo scestnější než přenášet na koncil nám běžné pojmy, i když samozřejmě jsou zde také podobnosti.

 

Ohlas v celé Evropě

Ačkoliv obsah debat byl udržován v tajnosti, nemohly zůstat skryty rozpory, které se utvořily na koncilu. Tisk dmýchal horlivě do ohně. Veuillot, sám v Římě přítomný, zásoboval svůj list „L'Univers" zprávami. „Tablet", orgán anglických katolíků, vydával vlastní přílohy o koncilu. Špatné byly zprávy Mozleyho, korespondenta Timesů, protože spočívaly jen na informacích z druhé ruky. O to lépe zpraven byl pod pseudonymem Quirinus píšící autor „Římských dopisů z koncilu", které vycházely v Augsburger Allgemeine Zeitung. Materiál pro ně pocházel od dvou Döllingerových žáků, lorda Actona a Friedricha, kteří byli v úzkém spojení s německým kuriálním kardinálem Hohenlohem a své zprávy posílali přes bavorské vyslanectví v Římě do Mnichova. Ještě kritičtější než ony byl leták „Ce que se passe au Concile", který vyšel v květnu v Paříži. Předsedové koncilu považovali za nezbytné proti nim veřejně protestovat. Döllinger sám prudce napadl 21. ledna adresu většiny o neomylnosti tvrzením: „Žádný člověk od začátku církve až do dneška nevěřil v neomylnost papeže." Dostal četné projevy souhlasu, ale dogmatik Scheeben nazval článek „s nekonečnou bolestí" - v upomínku na někdejší vedoucí postavení Döllingerovo v německém katolicismu - „prohlášením války koncilu". Někdejší Döllingerův žák Ketteler, ačkoliv horlivý člen menšiny, odstoupil od svého učitele. Bojové spisy Dupanloupovy, Kettelerovy, Hefelovy, Dechampsovy a mnoha jiných autorů o problému neomylnosti naplňují knižní regál. Veřejné mínění Evropy hledělo do Říma.

V březnu to vypadalo, jako by tam intervenovala část velmocí. Anglický ministerský předseda Gladstone, jednostranně informovaný od Döllingera a Actona, ustoupil konečně přece od svého úmyslu. Ve Francii se nepodařilo ministrovi kultu Daru, který byl s Dupanloupem spřátelen, přitáhnout na svoji stranu předsedu vlády Olliviera. Ale rakouský státní kancléř Beust pověřil 10. února rakouského vyslance v Římě, aby upozornil Antonelliho na to, že kánony o poměru církve a státu obsažené ve schématu o církvi Kristově, ovšem ještě nediskutované, by mezi těmito oběma institucemi otevřely propast. Antonelli byl všemi těmito událostmi tak znepokojen, že 25. března se osobně dostavil k papeži a přimlouval se za stažení předlohy o neomylnosti. Papež Pius IX. mu odpověděl: „Já půjdu v čele."

 

Debata o primátu a neomylnosti papeže

Schéma „O církvi Kristově", o něž ve všech těchto názorových střetnutích šlo, bylo od 21. ledna v rukou otců koncilu. Obsahovalo v 1.-10. kapitole nauku o církvi všeobecně; kap. 11. a 12. pojednávaly o papežském primátu, kap. 13.-15. o poměru ke světské moci. 6. března byl přidán, ve shodě s již zmíněným podáním infallibilistů, ke kap. 11. dodatek o neomylnosti papeže. Napětí stoupalo, protože se rozšířila zpráva, že bude učiněn pokus uskutečnit přijetí dogmatu o neomylnosti aklamací. Ukázalo se, že zpráva je falešná. Schéma o církvi bylo projednáno ve shodě s jednacím řádem.

V březnu a dubnu došly písemné zlepšovací návrhy a byly vytištěny, 346 sloupců ve foliu. Na základě těchto zlepšovacích návrhů přepracovala deputace pro víru dřívější kapitoly (11. a 12.) schématu a předložila je, nyní rozdělené do 4 kapitol, při vynechání ostatních, 9. května. 13. května začala památná rozprava.

Od začátku byl středem jednání problém neomylnosti. Arcibiskup Dechamps se nevázal nadsazováním, jehož se dopouštěl laik Veuillot a horlivec Manning, vyložil, že neomylnost papeže není osobní - neboť patří k úřadu - ani absolutní - neboť je vázána na podmínky. Z opačné strany uvedl Hefele historické obtíže, které stály proti definici, zvláště „Honoriovu otázku". Jako poslední protivník definice promluvil 3. června Maret. Celkem mluvilo 39 řečníků pro definici, 26 proti ní; dalších 40 řečníků stálo ještě na seznamu. Tu na řečnickou tribunu vystoupil koncilní sekretář Fessler a sdělil, že 150 otců podalo žádost o ukončení debaty, protože od jejího pokračování se už nedají očekávat žádná nová stanoviska. Žádost byla za protestu menšiny přijata.

pius-ix-orevira-1-vatikansky-koncil.jpgKonec všeobecné debaty nikterak neodňal menšině slovo, neboť ještě nedošlo ke speciální debatě o znění každé jednotlivé kapitoly. K ní se hlásilo 120 řečníků. V generálních kongregacích od 15. června do 4. července mluvilo 35 řečníků pro neomylnost, 22 proti ní. Toto vyjádření je ve skutečnosti nepřesné: odpůrci definice nebyli přímo odpůrci neomylnosti. Jak kardinál Rauscher s velkou jasností uvedl, vázali papežovu neomylnost na radu a svědectví celé církve. S jásotem pozdravili, když arcibiskup Guidi z Boloně navrhl 18. června následující kánon: „Kdo řekne, že papež, když činí nějaké dogmatické rozhodnutí, jedná svévolně (ex arbitrio) a odděleně od církve, budiž proklet." Strossmayer objal řečníka, rovněž Dechamps jako Darboy viděli v jeho návrhu základ pro možný kompromis.

O takový kompromis se již od února snažila „střední strana" kolem baltimorského arcibiskupa Spaldinga, s níž sympatizovali vlivní mužové kurie, také generál jezuitů Beckx; k ní náleželi z francouzského episkopátu kardinál Bonnechose z Rouenu, arcibiskup Lavigerie z Alžíru a biskup Forcade z Nevers, také biskup Ullathorne z Birminghamu, jehož dopisy z koncilu patří k nejlepším, protože nestranným pramenům těchto dramatických událostí. Střední strana se distancovala od extrémistů (Manning od většiny, Dupanloup od menšiny) a usilovala o formulování nauky o neomylnosti přijatelné pro všechny. „Jejich role, i když skromná a málo vděčná, nebyla marná" (Aubert).

 

Definice papežského primátu

Dříve než si všimneme výsledku zápasu, je třeba něco připomenout: speciální debatu o 1.-3. kapitole schématu z 9. května, která trvala od 6. do 14. června. Jejím předmětem bylo zavedení (kap. 1.) a trvání papežského primátu (kap. 2.) a jeho rozsah (kap. 3.). Obě první kapitoly nezpůsobily žádné vážné těžkosti, protože byla jednota o smyslu slov Páně v Mt 16,18 a J 21,15, právě jako o předávání moci primátu z Petra na jeho nástupce. Tím zapletenější byly věci ve 3. kapitole. Vztah moci primátu k biskupské moci byl od koncilů 15. století silně sporný; v Tridentu by byly názorové rozdíly o této otázce málem rozbily koncil. V nyní předloženém schématu byla opět přijata definice florentského unijního koncilu, ale s objasňujícím dodatkem: moc papežského primátu je řádná, bezprostřední biskupská moc nad celou církví a všemi jednotlivými církvemi, ale neruší řádnou a bezprostřední moc biskupů v jejich diecézích. Bylo zásluhou kardinála Rauschera a biskupa Freppela z Angers, bývalého profesora Sorbonny, že současnou existenci obou řádných mocí učinili srozumitelnou několika změnami znění. Bezprostřední odpovědnost biskupů před Bohem byla posílena dodatkem, že jako nástupci apoštolů jsou „ustanoveni Duchem svatým" (Sk 20,28). Ze druhé strany na podnět Manninga, který zde měl za sebou papeže, přišla do připojeného kánonu formule, že papež má celou plnost této nejvyšší moci (totam plenitudinem huius supremae potestatis).

Deputace přijala ze 72 zlepšovacích návrhů pouze čtyři a zabudovala je do textu. Tak dostala definice primátu (historicky viděno daleko nejdůležitější definice koncilu) na základě zprávy vypracované biskupem Zinellim z Trevisa 5. července svoji konečnou formu. Obě rozhodující místa znějí: „Obnovujeme tedy rozhodnutí všeobecného florentského koncilu, podle něhož všichni Kristovi věřící musí věřit, že Svatý apoštolský stolec a římský papež zaujímají přednostní postavení nad celým zemským okrskem a že právě římský papež, nástupce svatého knížete apoštolů Petra, pravý náměstek Kristův a jako hlava celé církve je také otcem a učitelem všech křesťanů a že na něho ve sv. Petru byla naším Pánem Ježíšem Kristem přenesena plná moc celou církev pást, řídit a spravovat, jak je to také obsaženo v aktech všeobecných koncilů a ve svatých kánonech." Později definice pokračuje: „Ale neplatí zde ani zdaleka, že tato moc nejvyššího velekněze činí újmu řádné a bezprostřední moci biskupské jurisdikce, podle níž biskupové, kteří Duchem svatým ustanoveni nastoupili na místo apoštolů, jako skuteční pastýři jim přikázaná stáda, každý svoje, pasou a řídí; biskupská moc je spíše nejvyšším a všeobecným pastýřem chráněna, upevňována a hájena..."

 

Definice papežské neomylnosti

V generální kongregaci z 11. července referoval biskup Gasser z Brixenu po čtyři hodiny podrobně a naprosto nestranně o práci deputace na 4. kapitole návrhu dekretu, který pojednával o papežské neomylnosti; bylo nutno přihlédnout ke 144 návrhům na korektury. Dva dny nato se hlasovalo o této kapitole. Byl to kritický den koncilu: 451 otců hlasovalo „ano" (placet), 88 „ne" (non placet), 62 s podmíněným „ano" (placet iuxta modum). Pozměňovací návrhy změn třetí skupiny způsobily nutnost opětovné porady, v níž byl stanoven konečný text definice o neomylnosti. Rozhodující místo říká: „Že římský papež, když mluví ze svého učitelského stolce (ex cathedra), to znamená, že když koná svůj úřad jako pastýř a učitel všech křesťanů a mocí své nejvyšší apoštolské úřední moci s konečnou platností rozhoduje, že se má držet nějaká nauka o víře nebo mravech od celé církve, těší se na základě Boží pomoci, která mu byla přislíbena ve svatém Petru, oné neomylnosti, kterou chtěl mít božský Spasitel vyzbrojenu svoji církev, při konečném rozhodování o nauce ve věcech víry nebo mravů, a že proto taková konečná rozhodnutí římského papeže jsou nezměnitelná sama sebou, ne ale souhlasem církve."

Tento text, jehož závěrečná věta vylučovala od menšinových biskupů požadované povinné spolupůsobení veškeré církve při papežských rozhodnutích o nauce, byla přijata v poslední generální kongregaci koncilu 16. července téměř všemi hlasy 552 přítomných otců. Srovná-li se tento počet hlasů s předchozím, padne do očí silná diference. Kde zůstaly chybějící hlasy?

15. července zaútočila deputace menšiny, sestávající z arcibiskupů Darboy z Paříže, Simora z Ostřihoma, Scherra z Mnichova a biskupů Ginoulhiaca z Grenoblu a Kettelera z Mohuče v poslední hodině na papeže, aby umožnil jednomyslné přijetí dekretů tím, že by se škrtla formule o plnosti moci v kánonu 3. a slova „ne ale souhlasem církve" na konci 4. kapitoly a na místo oněch posledních by se vložil passus, že se papež při neomylném rozhodování o nauce musí opírat o svědectví dílčích církví. Papež odmítl tyto změny, protože prý nechce zasahovat do rozhodování koncilu. Nato se rozhodla početně silně pokleslá menšina na podnět Dupanloupův neúčastnit se slavnostního zasedání a odcestovat. 55 koncilních otců náležejících menšině se omluvilo za tento krok papeži ve společném dopise.

V pondělí 18. července byla ve 4. sezení koncilu přijata konstituce Pastor aeternus 533 hlasy „ano" proti dvěma hlasům „ne" (Fitzgerald z Little Rock a Riccio z Cajazza) a současně bylo rozhodnuto o odročení koncilu. Během zasedání se spustila silná bouře. Půldruhé hodiny se stíhaly blesky a hromy. „Nikdy jsem neviděl působivější scénu," psal dopisovatel Timesů Mozley. Když byl výsledek hlasování dodán papeži, byla tma tak velká, že museli přinést svícen, aby Pius IX. mohl číst text potvrzovacích slov: „Definujeme se souhlasem svatého koncilu vše, jak to bylo přečteno, a potvrzujeme to mocí apoštolské autority."

pius-ix-1-vatikansky-koncil-men-vz.jpg    

 

Přijetí a odpor

Den po zasedání vypukla německo-francouzská válka. Po dvou měsících, 20. září, obsadily piemontské oddíly město Řím. Od této doby byl Pius IX. „vatikánským vězněm". Na obnovení koncilu nebylo zatím pomyšlení, formálně ukončen nebyl dodnes.

Oba dogmatické dekrety vatikánského koncilu mají formu papežských konstitucí podle vzoru lateránských koncilů, protože byly přijaty v přítomnosti papeže a jím ihned potvrzeny. Definují katolické dogma ve dvou okruzích. To působí modernímu člověku obtíže. Konstituce Dei Filius z 24. dubna 1870 vymezuje poměr víry a vědění, poznání víry a rozumu; konstituce Pastor aeternus z 18. července 1870 pak rozsah moci papežského primátu a neomylnost učitelského úřadu papeže. Poslední definice vyplňuje alespoň částečně onu mezeru, kterou ponechal tridentský koncil; nauka o církvi jako celku, která v Tridentu rovněž nebyla definována, ale v původním vatikánském schématu byla obsažena, nebyla projednávána. Hledí-li se dnes nazpět, chce se člověku předpokládat prozřetelnostní důvod: „Čas církve" ještě nenastal.

Vatikánský koncil nevydal žádné disciplinární dekrety, jak učinily téměř všechny dřívější koncily. Ale prozíravá předchozí práce beroucí zřetel na všechny obory duchovní správy, která byla vykonána ve čtyřech z pěti přípravných komisí a v příslušných koncilních deputacích, nebyla přesto marná. Reformní zákonodárství Pia X. a otcové nového církevního zákoníku (Codex iuris canonici) čerpali z materiálu tehdy nahromaděného.

Dva dny po závěrečném sezení psal Dupanloup: „Bylo rozhodnuto proti nám. Žádné slovo, které by mohlo být vykládáno ve špatném smyslu." Žádný biskup menšiny se neodmítl podrobit. Většina to učinila ihned, mnozí potřebovali čas, aby se vnitřně vyrovnali s rozhodnutím, jako např. Hefele a Haynald; své podrobení ohlásil v prosinci 1872 jako poslední Strossmayer. Jakkoliv se názory na koncilu v jednotlivostech rozcházely, ve svém stanovisku k víře byl episkopát dokonale jednotný. Biskupové vracející se domů byli v celém katolickém světě přijati s jásotem. Když arcibiskup Spalding dorazil 10. listopadu do Baltimore, očekával jej dav 50 000 lidí, zvony všech katolických chrámů zvonily, ve slavnostním průvodu ho doprovázeli lidé ke katedrále. Podobně tomu bylo v Anglii, Irsku, Belgii; také ve Francii, kde střetnutí před koncilem a během něho vyvolalo nejprudší vlny, se opozice nezvedla. Hrabě Montalembert, přítel Dupanloupův a Döllingerův, zemřel 13. září 1870, dříve než padlo rozhodnutí. Několik dní před svou smrtí napsal - člověk je pokoušen říci - prorocky: „Přes veškeré zdání opaku jsem pevné víry, že po mnoha hořkostech a bouřích bude tato krize ozdravující a očišťující."

Ne tak bez třenic proběhlo toto přijetí koncilního rozhodnutí v německé jazykové oblasti. Němečtí biskupové prohlásili 30. srpna ve společném pastýřském listě: „Neomylný učitelský úřad církve rozhodl, Duch svatý promluvil zástupcem Kristovým a s ním sjednoceným episkopátem, a proto musí všichni, biskupové, kněží a věřící, přijmout tato rozhodnutí jako božsky zjevené pravdy s pevnou vírou." Drtivá většina této výzvy uposlechla, část intelektuálů ne. Jejich vůdcem byl Döllinger.

Když se vracel zpět mnichovský arcibiskup Scherr, řekl při přijetí na nádraží Döllingerovi: „Jděme do práce!" Döllinger odpověděl: „Pro starou církev!" Arcibiskup: „Je jen jedna církev." Döllinger: „Vytvořili novou."

Na konferenci svolané Döllingerem v Norimberku prohlásila skupina profesorů a intelektuálů vatikánský koncil za neekumenický a popřela svobodu jeho rozhodnutí. Döllinger sám byl 17. dubna 1871 exkomunikován, protože se přes opakovanou výzvu arcibiskupa odmítal podrobit. Jeho přívrženci se spojili ve starokatolickou církev a zvolili 14. června 1873 v Kolíně nad Rýnem bývalého vratislavského profesora theologie Reinkense svým biskupem, který brzy nato obdržel biskupské svěcení od jansenistického biskupa z Deventeru. Ochrana, kterou poskytl pruský stát starokatolickým duchovním, byla jedním z podnětů k pruskému kulturnímu boji. Podobně se zachovalo Bavorsko, kde ministr kultu Lutz považoval vatikánská rozhodnutí za státu nebezpečná. Rakousko je vzalo jako podnět, aby vypovědělo konkordát uzavřený se Svatým stolcem v roce 1855, protože prý smluvní partner se změnil. Pokus Uher vytáhnout proti jejich vyhlášení ze státně církevní komory na haraburdí „placet" byl vzdán, když protestoval primas Simor. Žádný stát nebránil prohlášení dekretů.

Dekrety přešly do vědomí církve. Nenastala nezhojitelná rozpolcenost mezi církví a moderním kulturním světem, které se obávali mnozí i velmi moudří pozorovatelé. Papežové následující po Piu IX., především jeho bezprostřední nástupce Lev XIII., vykonávali ve svých encyklikách svůj řádný učitelský úřad v rozsahu jako málo z jejich předchůdců, ale rozhodli se zřídka ke slavnostním rozhodnutím ex cathedra, která jedině jsou předmětem vatikánské definice. Morální autorita papežství nepřetržitě sílila.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

 

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787) 
 
Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)
Malé dějiny koncilů - 1. a 2. lateránský koncil (1123 a 1139)
Malé dějiny koncilů - 3. lateránský koncil (1179) 

Malé dějiny koncilů - 4. lateránský koncil (1215)
Malé dějiny koncilů - 1. lyonský koncil (1245) 
Malé dějiny koncilů - 2. lyonský koncil (1274) 
Malé dějiny koncilů - Viennský koncil (1311-1312)
Malé dějiny koncilů - Kostnický koncil (1414-1418)
Malé dějiny koncilů - Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil (1431-1449) 
Malé dějiny koncilů - 5. lateránský koncil (1512-1517)
Malé dějiny koncilů - Tridentský koncil (1545-1563)

 

[RSS]

Přečteno 549x

další články