Extáze, extase, extatický

(z lat. extasis - „vytržení", „uchvácení mysli", „extáze", jež pochází z řec. εκστασις [ekstasis] - „vystoupení", „změna místa", „změna", „uchvácení mysli", „pomatení", „údiv", „zděšení" ad.)

 

- pojem extáze v náboženské oblasti vyjadřuje „uchvácení mysli, při kterém jsou smysly zcela ochromeny a zbaveny své činnosti, takže ve chvíli extatického vytržení oči nevidí, uši neslyší a člověk se stává úplně necitelný k dotekům zvenku. Jeho rozum je zcela uchvácen božským tajemstvím, které je mu odhaleno."[1]

 

Klasické zařazení a chápání extáze ve spirituální teologii

Podle spirituální teologie k výskytu extází či uchvácení (raptus) dochází - v rámci rozlišení duchovního života na tři stupně - ve třetím stupni duchovního vývoje, tj. ve stupni sjednocujícím, a ještě přesněji uvnitř něho ve třetí fázi vlité kontemplace, tj. ve fázi extatického spojení, jak napovídá samotný název, které je dokonalejší než předchozí dvě spojení, neboť obě dvě předchozí zahrnuje v sobě. Samotné extatické spojení má dvě podoby: lahodné spojení a bolestné.

A. Tanquerey při popisu této fáze vlitého nazírání slovo extáze používá pro zastavení činnosti vnějších smyslů, se kterým souvisí pohroužení duše v Boha.[2] Toto pohroužení v Boha má dvě příčiny: obdiv a lásku, které se obě navzájem podněcují a podporují v růstu. Zastavení činnosti smyslů, k němuž dochází postupně, je pak důsledkem tohoto pohroužení duše v Boha. Pozastavení smyslů se projevuje např. určitou necitlivostí k vnějším pohybům, zpomaleným dýcháním, změnou tělesné teploty (většinou jejím poklesem) či nehybností. Takovéto vytržení může trvat od pár minut až po několik dní. I když při extázi dochází k těmto tělesným a „násilným" projevům, neděje se tak proti vůli daného člověka a v extázi se neničí jeho vůle, neboť při vytržení „ve skutečnosti duše volně přijímá projevy duchovní přízně, jež jsou jí tehdy uděleny"[3].

Po vzoru sv. Terezie z Avily se tradičně pojednává o třech základních fázích extáze:

1. prostá extáze,
2. uchvácení (raptus) a
3. let ducha.

U prosté extáze se jedná o dobu ztráty vědomí, které nastává postupně a způsobuje pocit bolesti, jenž je zároveň bolestivý i slastný. Snoubenec duše (Bůh) dává duši zakusit svoji přítomnost, ovšem pouze na určitou dobu, a duše trpí, je-li tohoto zakoušení zbavena, neboť touží tuto Snoubencovu přítomnost zakoušet neustále.

Charakteristickou známkou uchvácení je, že se zmocní duše s prudkostí a silou, které nelze odolat. Jedinec se cítí jako unášen na křídlech silného orla, ovšem neví kam. Zpočátku jsou tyto zážitky spojeny se strachem, který ovšem časem mizí a je nahrazen horoucí a čistou láskou k Bohu. Tímto stavem uchvácení je zakončeno duchovní zasnoubení. Po návratu duše z uchvácení Bohem je vůle jakoby opilá a nedokáže se nějaký čas zaměstnávat ničím jiným než Bohem. Zakouší odpor k pozemským věcem a touží se kát.

Po uchvácení následuje let ducha, jenž se projevuje takovou prudkostí, že se zdá, že se oddělí duše od těla. Odpor se jeví naprosto nemožným.

Účinek těchto vytržení je pro duši ovšem velmi kladný. Jedná se především o svatost života v heroickém stupni, jež je tak kritériem pravosti a svědectvím o Božském původu takovéto extáze. Dalšími účinky jsou: dokonalý odstup od stvoření, velký zármutek kvůli dosud spáchaným hříchům, časté a jemné vidění lidství Ježíše Krista a Panny Marie a obdivuhodná trpělivost při snášení nových trpných zkoušek v noci ducha. Jak říká sv. Terezie z Avily, duši jsou při těchto vytrženích „ukazovány velké věci", což jí po návratu z vytržení, jak sama zjistí, velmi prospívá[4].

Proč k takovýmto vytržením a uchvácením dochází? Důvodem je příprava na vyvrcholení duchovního vývoje duše, na duchovním manželství, v němž již k těmto vytržením nedochází. Tato vytržení a uchvácení jsou způsobena pro nedokonalost a slabost člověka, jenž musí být před vstupem do závěrečné fáze ještě očištěn skrze noc ducha. „Extáze nastává kvůli slabosti těla a aby bylo schopné snášet božské osvícení vlité kontemplace, ale když je tělo očištěno a posíleno, extáze již dále nenastává."[5] Toto očišťování skrze noc ducha probíhá právě ve fázi extatického spojení.

Poté, co duše projde tolikerým očišťováním, dosahuje nakonec uklidňujícího a trvalého spojení, nazývaného v klasických pojednáních o duchovním životě jako přetvářející (přepodobňující) spojení, jež je konečným cílem mystického spojení a bezprostřední přípravou na blažené patření (visio beatifica) „tváří v tvář" na Boha v nebi. Hlavními znaky tohoto závěrečného spojení jsou: důvěrnost, klid a nezrušitelnost.

Shrneme-li na závěr, jaké je místo extáze v závěrečné fázi duchovního růstu člověka na jeho cestě ke konečnému, nejužšímu spojení s Bohem v období vlité kontemplace, můžeme konstatovat, že Bůh se v kontemplaci postupně zmocňuje celé duše. Nejprve se zmocňuje vůle v modlitbě klidu a poté všech vnitřních schopností v modlitbě plného spojení. Následně se zmocňuje jak vnitřních schopností, tak vnějších smyslů v extázi a nakonec v duchovním manželství Bůh připoutá[6] celou duši k sobě v trvalém spojení, a to proto, aby ji „zaplavil světlem a láskou a dal jí podíl na svých dokonalostech"[7].

 

Moderní snahy o redefinování pojmu extáze

   

1. Křesťanská teologie

Kromě klasického pojednání o extázi, jak jsme je právě stručně uvedli, dochází k novým snahám definovat či redefinovat extázi. Tak se například, pravděpodobně pod vlivem výskytu určitých mimořádných projevů uvnitř charismatického hnutí, objevuje rozlišení na mystickou a prorockou extázi: „...Mystická extáze, oproti prorocké, jež je charismatem, je skutečným doprovodným jevem mystického stavu, obzvláště vyšších stupňů vlité kontemplace..."[8] Prorockou extázi však může obdržet i hříšník, neboť jejím cílem není posvěcení samotného proroka.[9]

 

2. Nekřesťanská náboženství

Často se vyskytuje také úsilí vnímat extatickou zkušenost mimo křesťanský rámec, v nekřesťanských duchovních tradicích, popřípadě srovnávat tyto zkušenosti s křesťanstvím a hledat shody či rozdíly mezi nimi. Úspěch takovýchto počinů je různý, někdy více, někdy méně úspěšný.[10]

 

3. Psychologie

Kromě toho se často pro zkoumání extatických jevů zapojují také poznatky z psychologie. Na tomto pozadí se také rozlišují různé příčiny „extáze", do níž se mnohdy pod vlivem psychologického pohledu zahrnují i patologické stavy či zážitky způsobené toxickými látkami. Tak se mluví z hlediska příčiny „extáze" o „extázi přirozené" (tj. např. umělecké „vytržení", patologické stavy, působení chemických látek ap., kdy vnější projevy jsou velmi podobné projevům v nadpřirozené extázi; někteří autoři ovšem takovéto jevy nazývají namísto extáze spíše trans[11])[12], „extázi ďábelské" a „extázi nadpřirozené" (tj. „ta, která vznikne při nazírání mystickém nebo-li vlitém"[13]), jež se dále dělí na již zmíněnou „extázi mystickou" a „extázi prorockou"[14]. Z uvedených důvodů tak není s podivem, že definice extáze v takovémto kontextu zcela opouští ryze teologické ukotvení a svůj vztah s mystickými stupni duchovního vývoje a má spíše psychologický základ. Pak je extází „stav, v němž všechny síly duše natolik tkví v nějakém objektu, že se osoba v menším či větším stupni stává neschopná přijímání a vnímání vnějších smyslových podnětů" [15].

Podstatným rozdílem mezi mystickou extází coby projevem autentického duchovního života a mezi jejími napodobeninami (trans pod vlivem určitých psychosomatických technik či pod vlivem psychotropních látek, patologické stavy apod.) je meziosobní vztah ve smyslu vztahu mezi osobou člověka a Osobami Boha, kdy tudíž extáze není „nějakým nevšedním  zážitkem", vymykajícím se všednímu běhu věcí (nepřirozenost), „něčím", ale je plodem a důsledkem osobního vztahu člověka s Osobami Trojice, vzájemným nepodmíněným, svobodným a intimním (ač intenzivním) sdílením a vystoupením člověka nad svoji přirozenost k Tomu, který tuto lidskou přirozenost nejen udílí, ale i přesahuje (tedy: nadpřirozenost) a toto vystoupení způsobuje (vyvolává).

 

(Upravený úryvek z diplomové práce L. Drexlera „Člověk jako ekstatická bytost", Olomouc 2005.)

 

______________________________________________________________________________

Pro dokreslení našeho pojednání o extázi k tomuto tématu uvádíme ještě text z  knihy Úvod do mystiky (Praha 1948) od předního českého znalce mystiky první poloviny 20. století, jezuity Jaroslava Ovečky (1882-1953; autor kromě vlastních prací na téma mystiky učinil kompletní překlad děl sv. Jana od Kříže a sv. Terezie z Avily s bohatým poznámkovým aparátem):

______________________________________________________________________________

 

Extáze

Extáze je hluboké nazírání s nejvyšším stupněm poutanosti, tj. s ustáním vnímavosti smyslů (vnějších - nebo i činnosti smyslů vnitřních) a velmi často i ztrnutím hybné mohutnosti. Obě podstatné složky, totiž jak hluboké nazírání (tj. soustředění vyšších duševních mohutností na jeden předmět bez přemítání), tak ustání vnímavosti smyslů, musí být současné po celé trvání extáze a ustáním vnímavosti smyslů se rozumí nejen zastavení jejich samoděčné činnosti, nýbrž i veliká obtížnost uvést je (u sebe nebo u jiných) podněcováním ústrojí v činnost.

Podle toho, zda je ustání vnímavosti smyslů úplné či neúplné, je extáze úplná nebo neúplná.

Extatický stupeň muže Bůh dát kterékoliv mystické vnitřní nazíravé modlitbě: vlité spojivé - vlité nespojivé - nevlité.

K nazíravé vnitřní modlitbě v extázi se může (ale nemusí) přidružovat rozumové nebo obrazivé vidění nebo zjevení nebo jiný vnitřní mystický průvodní jev, ale to vidění nebo zjevení také může být jediným předmětem nazíravého poznání v extázi. K ustání vnímavosti vnějších smyslů se mohou (ale nemusí) přidružovat vnější mystické průvodní jevy, např. vznášení, záření. K bytnosti extáze takovéto průvodní jevy, ať vnitřní nebo vnější, nikterak nenáleží, ani ne jakožto bytnostní důsledek (proprium).

Sv. Jan od Kříže[16], sv. Terezie od Ježíše a pisatelé o mystice po těchto jmenovaných míní extází přímo zevní tělesný stav, nepřímo mystické poznávání a lásku, s nimiž je ten stav spojen. Dřívější autoři naopak extází míní přímo vysoké mystické poznání a lásku: „Excessus mentis, extasis et raptus, omnia in Scripturis pro eodem accipiuntur; et significant elevationem quandam ab exterioribus sensibilibus, quibus naturaliter intendimus ad aliqua quae sunt super hominem"[17]; „Cognoscitur enim Deus (...) per intimam unionem quae est in exstatico amore"[18].

Vnější extáze (a podobně slabší jevy poutanosti doprovázející nižší stupně mystických milostí) má příčinu jednak ve slabosti lidské přirozenosti, jež sama sebou nesnese bez rušivých účinků v jiných mohutnostech a v těle tak vysoké psychologicky nadpřirozené milosti, jednak i v čemsi neznámém, vlastním mystickým milostem[19]. Tím neznámým prvkem, záležejícím možná jen na svobodné Boží vůli, totiž jeho neudělováním, by se snad mohlo bez zázračnosti vysvětlovat, proč na stupni duchovního sňatku (nebo už i předtím, když jich už není k Božím účelům zapotřebí[20]) extáze bývají řidší.

 

(Úryvek z knihy Jaroslav Ovečka: Úvod do mystiky, Praha 1948, s. 291-292. Upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.)

 

Související články:

Trans Trojice anathematem polyamorie  
Lukáš Drexler: Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity 
Marian Zawada: Mystická zkušenost jako zkušenost eschatologická  
Bruno Forte: Ukřižovaný Bůh je zjevením krásy, která zachraňuje  
Veronika Giuliani: Láska, která spojuje duši s Bohem  
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1  
Lukáš Drexler: Extatická význání (recenze)
Marie Konečná: Jan od Kříže - životopis
Jan od Kříže: Jak dobře znám já zdroj 
Terezie z Avily - učitelka modlitby 1
Lukáš Drexler: Mystika, mystický
Lukáš Drexler: Kontemplace
Anonym: O vnitřním domě 
Jacopone da Todi: Extáze

 

Poznámky:

[1] DACÍK, R. M., Prameny duchovního života, Olomouc 1947, s. 535n.

[2] TANQUEREY, A., The Spiritual Life, Tournai 1930, s. 684.

[3] Tamtéž, s. 686.

[4] „A zatímco je duše mimo sebe, jsou jí ukazovány velké věci, a když přijde k sobě, zjistí, jak jí to náramně prospělo. (...) Taková bleskurychlá milost (...) prospěje duši tak náramně, že to dokážou ocenit jen ti, kdo jí byli sami vyznamenáni." TEREZIE Z AVILY, Hrad v nitru, VI,5,9, Kostelní Vydří (bez datace).

[5] AUMANN, J., Ecstasy (in christian mysticism), in: New Catholic Encycloipedia, New York 1967.

[6] Mluvíme-li zde o „zmocňování se" či o „připoutání" duše k Bohu díky jeho působení, je třeba opět zdůraznit, že se tak děje se svobodným souhlasem duše a že Bůh nepotlačuje ani neničí svobodnou vůli člověka. Jak píše A. Tanquerey: „...postupné zmocnění se duše Bohem je svobodně připouštěno duší samotnou". TANQUEREY, A., The Spiritual Life, s. 695.

[7] Tamtéž, s. 695.

[8] AUMANN, J., heslo Ecstasy (in christian mysticism), in: New Catholic Encyclopedia, New York 1967.

[9] GOGOLA, J. W., heslo Ekstaza, in: Leksykon duchowości katolickej, Lublin - Kraków 2002.

[10] Srov. Dictionnaire de Spiritualité, heslo Extase, sl. 2045-2189. Za méně úspěšný případ se synkretistickými tendencemi považujeme UNDERHILL, E., Mystika, Praha 2004, s. 399-421.

[11] Srov. UNDERHILL, E., Mystika, s. 400n.

[12] Srov. UNDERHILL, E., Mystika, s. 399n.; HOPPE, V., Přirozené a duchovní základy světa a života, Praha 1925, s. 530.

[13] OVEČKA, J., heslo Extase, in: Český slovník bohovědný, III., Praha 1926.

[14] Srov. GOGOLA, J. W., heslo Ekstaza, in: Leksykon duchowości katolickej.

[15] GOGOLA, J. W., heslo Ekstaza, in: Leksykon duchowości katolickej.

[16] JAN OD KŘÍŽE, Temná noc, II,1,2; TÝŽ, Duchovní píseň, 13,2-6.

[17] „V Písmu svatém jsou uchvácení mysli, extáze a raptus použity v tom samém významu a označují jakési vyzdvižení mysli od vnějších smyslových věcí, po kterých se přirozeně napřahujeme, k jiným, které jsou nad člověkem", AKVINSKÝ, T., De Veritate, 13,2,9; viz i jiná místa, která uvádí MARÉCHAL, J., Etudes sur la psychologie des mystiques, II, s. 238-242.

[18] „Neboť Bůh je poznáván skrze nejvnitřnější sjednocení, ke kterému dochází v extatické lásce", BONAVENTURA, Commentum in quattrum libros Sententiarum, III,24,IV, ed. Quaracchi, III,531b.

[19] POULAIN, A., Des Grâces d'oraison, XXXI,33-36.

[20] TEREZIE Z AVILY, Nebeské dary, 12; TÁŽ, Hrad v nitru, VII,3,12.