Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Otče náš, Otčenáš

Otče náš, Otčenáš

modlitba, Bůh, Ježíš Kristus

Otče náš, Otčenáš

(lat. Pater noster)

 

- podle jejích začínajících slov název pro modlitbu, kterou Ježíš Kristus naučil své učedníky, nazývanou také Modlitba Páně.

Existuje ve dvou biblických verzích, zaznamenaných v Evangeliu Matoušově (6,9-13) a Evangeliu Lukášově 11,2-4):

 

Matoušova verze:

 

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

buď posvěceno tvé jméno.

Přijď tvé království.

Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.

 

Náš denní chléb dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,

jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.

A nevydej nás v pokušení,

ale vysvoboď nás od zlého.

 

Lukášova verze:

 

Otče,

buď posvěceno tvé jméno.

Přijď tvé království.

 

 

Náš denní chléb nám dávej každého dne.

A odpusť nám naše hříchy,

neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám.

A nevydej nás do pokušení.

 

 

Její obecně zažitá a užívaná verze zní v češtině následovně:

 

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

 

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,

jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení,

ale zbav nás od zlého.

 

Kromě evangelií patří k nejstarším písemným záznamům modlitby Otče náš text uvedený v nekanonickém, poapoštolském spisu Didaché (IX, 3), počítajícím se mezi spisy tzv. apoštolských otců, který stojí velmi blízko verzi Matoušově a v němž jediném z těchto tří starobylých verzí je obsažena i závěrečná doxologie, podobná té dodnes užívané, jež se vyskytuje v různých obdobných variantách i v některých řeckých rukopisech Matoušova evangelia:

„neboť tvá je moc i sláva na věky".

Modlitba Otče náš se - podobně jako např. i Desatero - dělí na dvě základní části: první, jež se vztahuje na Boha a Boží záležitosti, a druhá, jež se vztahuje na lidi a jejich potřeby, a tak má, stejně jako Kříž Páně, svoji „vertikálu" i svoji „horizontálu", která ovšem také, stejně jako u břeven Kříže, nutně vychází z vertikály a je na ní závislá.

 

jezis-modlitba-otce-nas-001-men.jpg

 

Výrazným prvkem modlitby Otče náš je i to, že je pronášena v plurálu, a nikoliv v singuláru, tj. ve jménu „my", a nikoliv ve jménu osamoceného jedince - „já". V tom je naznačena souvztažnost a společenství všech dětí jediného nebeského Otce, kterou nazýváme Církví, která není shlukem osamocených individuí, ale navzájem propojeným a solidárním společenstvím, bratrským společenstvím, „společenstvím svatých". Modlitba Otče náš tak nastoluje základní identitu křesťana jako dítěte nebeského Otce a jako bratra a sestru všech Božích dětí.

Modlitba Otče náš je křesťany považována nejen za dokonalou modlitbu, ale i za vzor jakékoliv další modlitby, která má v modlitbě Otče náš svůj základ. Tato modlitba, která je samotným slovem Božím, neboť ji pronesl a zjevil sám Bůh Ježíš Kristus, je tak součástí liturgie, na prvním místě mše svaté, ale i většiny dalších křesťanských pobožností (Růženec ad.) nebo ekumenických setkání, kde sjednocuje všechny křesťany, tj. děti nebeského Otce, nakolik je to navzdory stávajícím odlišnostem aktuálně možné.

Komentování modlitby Otče náš se již od raného křesťanství až do dnešních dnů věnovalo velké množství autorů: Origenes, Cyprián, Evagrius Pontský, Cyril Jeruzalémský, Řehoř z Nyssy, Cyril Alexandrijský, Augustin, Jan Kassián, Theodor z Mopsuestie, Jan Zlatoústý, Maxim Vyznavač, František z Assisi, Mistr Eckhart, Bonaventura, Bernard z Clairvaux, Tomáš Akvinský, Terezie z Avily, ze současných autorů např. Romano Guardini, Charles Journet, Adrienne von Speyr, Olivier Clément, z českých např. Tomáš Špidlík, a mnozí další.

Důležitost, nepostradatelnost, nenahraditelnost, jedinečnost a krásu modlitby Otče náš zvýrazňují i mnohá svědectví a vyjádření z průběhu dějin křesťanství, z nichž v chronologickém sledu vybíráme některá z nich:

 

Tertullian († cca 220/240):

„Zdůraznění si zasluhuje rovněž stručnost modlitby, (...) neboť oč více vyjadřuje obsahu, o to méně má slov. Obsahuje přitom ne jen podstatné úkoly modlitby, to jest ctění Boha a prosbu člověka, ale rovněž takřka celé slovo Páně, veškeré připomenutí nauky, takže Modlitba Páně je skutečně shrnutím celého Evangelia." (O modlitbě, 1)

 

Cyprián (†258):

„Pán nám mezi ostatními svými spasitelnými pokyny a božskými příkazy, kterými se stará o spásu svého lidu, dal sám také vzor, jak se modlit, a sám upozornil a poučil, oč máme prosit. Ten, který učinil, že žijeme, nás také naučil se modlit, a to s tou laskavostí, s jakou dal a udělil i ostatní věci, abychom byli snadněji vyslyšeni, přednášíme-li Otci prosbu a modlitbu, kterou učil Syn. (...) Která totiž modlitba může být více duchovní, než jaká nám byla dána od Krista, od něhož nám byl seslán i Duch Svatý? Která modlitba je před Otcem opravdovější, než jaká byla pronesena ústy Syna, který je Pravda? (srov. J 14,6) Proto modlit se jinak, než jak naučil, není pouze nevědomostí, ale i vinou, neboť se vyjádřil a řekl: ‚Odvrhujete přikázání Boží, abyste prosadili svoji tradici‘ (Mk 7,8)." (O Modlitbě Páně, 2)

 

Cyril Jeruzalémský (†386):

„Potom vyslovujeme onu modlitbu, kterou Spasitel naučil své učedníky, s čistým svědomím nazývajíce Boha Otcem a říkajíce: ‚Otče náš, jenž jsi na nebesích‘. Hle, jak převeliká láska Boha k lidem! Těm, kteří od Něho odpadli a přestoupili k největšímu zlu, tak poskytnul úplné zapomenutí, tj. odpuštění urážek, a tak velikou účast na milosti, že Ho smí nazývat i Otcem: ‚Otče náš, jenž jsi na nebesích!‘ Nebesy by však měli být také ti, kteří nosí obraz nebes (v sobě samých), v nichž přebývá a prodlévá (srov. 1Kor 15,49)." (Mystagógické katecheze, V, 11)

 

Řehoř z Nyssy († po 394):

„Učí-li nás tedy Pán oslovovat Boha v modlitbě ‚Otče‘, zdá se mi, že přesně takto nám představuje vznešený a ušlechtilý způsob života, jenž má pro nás být zákonem. (...) Nazýváme-li Otcem toho, který je neporušitelný, spravedlivý a dobrý, máme svým životem potvrzovat, že náš příbuzenský vztah je opravdový." (Otče náš, 9)

 

Ambrož (†397):

„Vidíš, jak krátká je tato modlitba, a přitom tak plná veškerých předností? Kolik jen milosti v prvním slově!" (O svátostech, V. katecheze, 4, 18)

 

Evagrius Pontský (†399):

„O této modlitbě hovořili mnozí, a to větší než my. Rovněž my, usilujíce o dosažení jejich cíle a následujíce jejich učení, chceme o ní hovořit kvůli milosti, která spočívá v každém slově této posvátné modlitby. Nakolik jí obětujeme veškerou naši pozornost, je s to přivést člověka zpět k jeho prvotní přirozenosti." (Komentář k Modlitbě Páně)

 

Jan Zlatoústý (†407):

„Pán varuje před mnohomluvností, učí, co je třeba říkat v modlitbě, a nemnoha slovy zdokonaluje ve veškeré ctnosti. Jeho slova jsou totiž nejen naukou modlitby, ale taktéž školou dokonalosti života." (Homilie na slova: ‚Těsná je brána...‘ /Mt 7,14/ a o Modlitbě Páně, 2)

 

„Neboť kdo nazval Boha Otcem, ten tímto jediným výrazem vyznal rovněž odpuštění hříchů, zrušení trestu, spravedlnost, posvěcení, vykoupení, přijetí za syny, dědictví v nebi, příbuzenství s Jednorozeným a dary Ducha Svatého. Někdo, kdo neobdržel všechna tato dobra, nemůže nazývat Boha Otcem." (Homilie na Matoušovo evangelium, XIX, 4)

 

„Učí nás rovněž, abychom pronášeli společnou modlitbu za bratry. Neříká: ‚Otče můj, který jsi na nebesích‘, ale: ‚Otče náš‘, pronášeje modlitbu za společné tělo a všude přihlížeje k potřebě bližního, a nikdy k vlastní. Tímto přídomkem vzdaluje nepřízeň, tlumí domýšlivost, ničí závist, nastoluje lásku, matku veškerého dobra, zahlazuje nerovnost v lidských záležitostech a ukazuje, že král i žebrák jsou nanejvýš rovni ve své důstojnosti, neboť všichni mají účast na věcech největších a nejdůležitějších." (Homilie na Matoušovo evangelium, XIX, 4)

 

Chromatius z Aquileje († cca 407):

„Následně Pán řekl: ‚Vy se však k Němu modlete takto‘ (srov. Mt 6,9). Náš Pán, jenž byl uvyklý vyslýchávat ty, kteří se modlí, nám ukázal, jakými slovy se máme modlit. Jak plná víry a jak blažená je pro nás tato modlitba, jejíž uspořádání nám ustanovil Učitel života a nebeský Mistr! Jak blaženými také můžeme být, zachováme-li slova této Modlitby Páně nejen ústy, ale nejvěrnějším postojem života! Proto Pán ustanovil pro své učedníky takovou formu modlitby, aby posílil jejich naději na lidskou spásu, když říká: ‚Otče náš, jenž jsi na nebesích‘." (Homilie na Matoušovo evangelium, 14, I, 1)

 

„Všechno, co je nutné pro naši víru a spásu, je obsaženo v této krátké Modlitbě Páně, neboť vyznáváme víru v Otcovo jméno a prosíme o posvěcení Jeho jména v nás; neboť prosíme o příchod Království Božího a žádáme Ho, aby se v nás splnila Jeho vůle; neboť škemráme o chléb, jak o ten pozemský, tak o ten nebeský, uskutečňující naději naší spásy, a doprošujeme se odpuštění hříchů, i když se modlíme o vzdálení od nás těžkého pokušení; neboť nakonec neustále prosíme Pána o osvobození od Zlého, který je osnovatelem veškerého hříchu." (Homilie na Matoušovo evangelium, 14, VII, 6)

 

Theodor z Mopsuestie (†428):

„Učedníci, jak říká Lukáš, přistoupili k Ježíšovi s otázkou: ‚Jak je třeba se modlit? Neboť i Jan (tomu) naučil své učedníky‘ (srov. Lk 11,1). Tehdy je poučil několika slovy: ‚Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích...‘ atd. (...) Krátké věty použil proto, aby ukázal, že modlitba nespočívá ve slovech, ale ve ctnostech, v lásce a v činění dobra, že celý život se má prodlévat v modlitbě. A modlitba se má projevit v ušlechtilém jednání." (Katecheze, XI. O Modlitbě Páně, 3)

„Ve slovech modlitby náš Pán shrnul celou mravní dokonalost a jasně vyložil, kým se máme stát, co činit, čeho se vystříhat a o co prosit Boha. S ohledem na to, s jakou opravdovostí a vírou je třeba pečovat o život a ušlechtilé mravy, blahoslavení otcové předali tuto modlitbu těm, kdo přistupují ke křtu. Ve výkladu víry učí správnosti nauky a v modlitbě oznamují pravidlo života, aby ten byl díky ctnosti takovým, jaký přísluší těm, kdo přijetím daru křtu zde na zemi byli připsáni k počtu dětí města nebeských mravů." (Katecheze, XI. O Modlitbě Páně, 19)

„Usilujte o to, aby (Modlitba Páně) byla čistá ve vašich srdcích, starostlivě o ní rozjímejte a usměrňujte podle ní život, jak jste tak již činili v přesvědčení o budoucím životě. Kráčejte podle učení našeho Pána, a dosáhnete nebeských dober, jaká máme obdržet všichni pro milost Jednorozeného Syna Božího. Jemu buď sláva s Otcem i Duchem Svatým nyní i na věky věků! Amen." (Katecheze, XI. O Modlitbě Páně, 19)

 

Augustin (†430):

„Projděte všechny modlitby, které jsou v Písmu. Myslím, že v nich nelze najít něco, co by nebylo obsaženo v Modlitbě Páně." (Listy, 130, 12, 22)

 

„A tak modlitba Páně u evangelisty Matouše obsahuje, jak můžeme vidět, sedm proseb, z nichž třemi se žádá o věci věčné a zbývajícími čtyřmi o věci časné, které jsou však nezbytné, chceme-li dosáhnout těch věčných." (Vavřincova příručka o víře, naději a lásce, 115)

 

„Při nedostatku jiných dokumentů by k obraně milosti vystačila samotná Modlitba Páně, poněvadž nám neponechává nic, čím bychom se mohli chlubit jakožto něčím vlastním. Objasňuje, že jedině Bohu vděčíme za skutečnost našeho nevzdálení se od Něj, čímž ukazuje na nezbytnost prosebné modlitby o milost." (O dobru vytrvalosti, VII, 13)

 

Isidor z Pelusia († cca 450):

„Zdá se, že tě zaráží stručnost Modlitby Páně. Já sám za sebe jsem vždy obdivoval a obdivuji neobyčejnou moudrost obsaženou v tak málo slovech. Neboť i když je snadným vyslovování samotných slov, není tomu stejně ve věci jejich významu. Je třeba totiž být nejen posluchačem slov, ale rovněž konatelem činů." (List 24)

 

„Tato modlitba, kterou Pán naučil své nejbližší učedníky, v sobě nemá nic pozemského, ale všechno v ní je nebeské a je zaměřena k užitku duše. Neučí totiž prosit o moc, ani o bohatství, ani o krásu, ani o fyzickou sílu, ani o nic z těchto tak snadno pomíjejících věcí. Přikazuje nám totiž stranit se takovýchto věcí, ať jsou sebedostupnější, a zároveň uznává za zbytečné usilovat o to, co nemáme." (List 281)

 

Petr Chrysolog (†450):

„Když jste je slyšeli, nejdražší bratři, přijali jste pravdy víry. Nyní slyšte vzor modlitby, který nám předal Pán. Kristus nás poučil, abychom se modlili stručně, neboť touží rychle splnit to, oč Jej prosíme. A co by mohl odříci těm, kdo Ho prosí, když sebe samého dal těm, kteří Jej o to neprosili? Nebo snad bude otálet odpovědět - On, který modlitby těch, kdo jej prosí, předchází jejich sdělením jim? To, co dnes uslyšíte, ohromuje anděly, přivádí v úžas nebesa, naplňuje bázní zemi, tělo není schopno to pochopit, sluch postihnout, mysl pojmout a celé stvoření to snést. Já pak se obávám mluvit, avšak nemohu ani mlčet. Nechť mi Bůh dá tu milost, abyste mohli poslouchat a já hovořit." (Sermo 67 neboli Řeč I. o Modlitbě Páně)

 

Barsanufius z Gazy († cca 540):

„Modlitba Otče náš byla dána jak dokonalým, tak hříšníkům, aby dokonalí, poznavše, čími syny se stali, horlivě usilovali o to, aby od Něj neodpadli, a hříšníci aby se se studem, nazývaje Otcem Toho, jehož často uráželi, obrátili a došli lítosti." (Listy, 140)

 

Isidor ze Sevilly (†636):

„Ti, kteří zachovávají Boží přikázání, jsou nazváni syny Božími. Proto také my nikoli kvůli naší přirozenosti, ale díky přijetí za děti voláme k Bohu řkouce: ‚Otče náš, jenž jsi na nebesích‘ (Mt 6,9)." (Sentence, I, 16, 16)

 

Maxim Vyznavač (†662):

„Prosba Modlitby Páně se týká všech dober, jejichž původcem je Slovo Boha díky svému Vtělení. Vybízí nás, abychom usilovali o dosažení dober, jejichž dárcem může být jedině Bůh a Otec, skrze prostředníka Syna v Duchu Svatém. (...) Jsou to: učení o Bohu, Boží synovství skrze milost, úděl rovný andělům, účast na Božím životě, návrat ke stavu přirozenosti svobodné od žádostivosti a náklonnosti k hříchu, zničení hříchu a zničení nejhorší tyranie satana, pokušitele k hříchu." (Výklad Modlitby Páně)

 

Tomáš Akvinský (†1274):

„Modlitba Páně má mezi ostatními modlitbami přední místo. Vždyť má pět vynikajících vlastností, které se u modlitby vyžadují. Modlitba má totiž být bezpečná, opravdová, uspořádaná, zbožná a pokorná." (Výklad Modlitby Páně, Úvod)

 

„Je třeba říci, že Modlitba Páně je nejdokonalejší, protože, jak praví Augustin Probě, ‚jestliže se modlíme správně a vhodně, nemůžeme říci nic jiného, než co je položeno v této Modlitbě Páně‘ (Listy, 130, 12, 22). (...) V Modlitbě Páně nejen že se žádá všechno, po čem můžeme správně toužit, ale i v tom pořadí, v jakém máme toužit, takže tato Modlitba nejen učí žádat, nýbrž také uspořádává veškeré hnutí naší mysli." (Suma teologická, II-II, q. 83, a. 9 co.)

 

Bonaventura (†1274):

„O prosbách Modlitby Páně je třeba zastávat následující: Ačkoli Bůh je svrchovaně štědrý a ochotnější k dávání nežli my k přijímání, přesto chce, abychom ho prosili, aby tak měl příležitost k uštědřování darů milosti Ducha Svatého. Chce, abychom ho prosili nejen prostřednictvím vnitřní modlitby, což je ‚pozdvižení intelektu k Bohu‘, ale také prostřednictvím ústní modlitby, což je ‚prosba obrácená k Bohu za to, co je vhodné‘ (Jan Damašský: De fide orthodoxa, III, 24). (...) A poněvadž ‚nevíme, zač se modlit podle toho, co je vhodné‘ (srov. Řím 8,26), abychom netápali v nejistotě, předal nám Pán vzor toho všeho v modlitbě, kterou sám sestavil, a v této modlitbě pak sedm proseb v sobě obsahuje všechno, zač je třeba prosit." (Breviloquium, V, 10, 1)

 

Mistr Eckhart (†1327):

„Před Modlitbou Páně poznamenejme dvojí: Předně, poněvadž jsme leniví vůči Božím věcem, proto nejprve povzbuzuje, abychom prosili a modlili se. Za druhé přibližuje jeho lásku k nám; když jsme stále daleko, volá zpět a burcuje." (O Modlitbě Páně)

 

„Bůh chce být více předmětem lásky než bázně. Proto praví: ‚Otče náš‘, a nikoliv: ‚Pane náš‘. A za druhé proto, abychom věděli, že nám dal moc stát se syny Božími. A za třetí z toho vyplývá, že pokud syny, pak i dědici." (O Modlitbě Páně)

 

Jan Tauler (†1361):

„Avšak žádná vnější modlitba není tak zbožná a tak milá jako svaté Otče náš; tato slova nás naučil sám nejvyšší Učitel a On sám je odříkal. Právě ona nejúčinněji vede ke skutečné podstatné modlitbě. Je to modlitba skutečně nebeská, modlitba opravdová, ustavičně odříkaná a rozjímaná v nebi." (Kázání, 24)

 

Terezie od Ježíše (†1582):

„Pomyslíme-li na svrchovanou dokonalost této evangelní modlitby, musíme chválit Boha za to, jak ji tak dobrý Mistr složil. A tak ji může každá z nás, dcery, používat podle svých osobníc potřeb, neboť v několika slovech zahrnuje všechno, co lze říci o kontemplaci a dokonalosti. Celá nad tím žasnu a zdá se mi, že nepotřebujeme jinou knihu, máme-li tuto modlitbu; ta nám totiž úplně stačí." (Cesta k dokonalosti, 37, 1)

 

Jan od Kříže (†1591):

„A pokud jde o ostatní obřady, modlitby a jiné pobožnosti, ať nechtějí přimknout vůlí k jiným obřadům a formám modlitby, než jakým nás naučil Kristus (Lk 11,1-2); neboť je jasné, že když jeho učedníci prosili, aby je naučil se modlit, byl by jim řekl všechno, na čem záleží, aby nás věčný Otec vyslyšel, vždyť ho tak dobře znal; ale naučil je jenom sedmi prosbám Pater noster, v nichž jsou zahrnuty všechny naše duchovní i časné potřeby; a nedal jim žádné jiné mnohé formy slov a obřadů, naopak jim na druhé straně řekl, ať nejsou při modlitbě mnohomluvní, vždyť náš nebeský Otec dobře ví, co je pro nás vhodné (Mt 6,7-8); jenom nám velmi důtklivě uložil, abychom vytrvali v modlitbě, to jest v modlitbě Pater noster." (Výstup na horu Karmel, III, 44, 4)

 

Jan Maria Vianney (†1859):

„Vše, zač se máme modlit, je ve stručnosti obsaženo v Modlitbě Páně. Modlitba Páně se skládá z úvodu a sedmi proseb, z nichž tři první se týkají úcty Boha a čtyři následující našich potřeb."

 

Adrienne von Speyr (†1967):

„Když odříkáme Otče náš o samotě, vždycky jsme uprostřed křesťanů, které Syn naučil svoji modlitbu. Během mše svaté se ji však modlíme obzvlášť jako hříšníci, jimiž jsme, spolu s přítomným Synem. On přejímá část naší modlitby tak, jako kdyby ji odříkal On sám. V hostii je s námi ve společenství modlitby. Modlí se a vybízí nás k ní, a zároveň když nás vybízí, uděluje modlitbě Otče náš moc Církve. Kněz ji odříká spolu s věřícími, Syn ji odříkává v jednotě s Otcem a Duchem, a oboje promlouvání je v eucharistii jedním. Syn určitým způsobem přebírá nebeský aspekt modlitby, jaký nemůžeme přehlédnout, avšak bez oddělení se od našich pozemských modliteb." (Mše svatá, Modlitba Páně)

 

Romano Guardini (†1968):

„Kdo se pokusí o výklad modlitby Páně, vstupuje do daleko nazpět sahající slavné řady. Již od nejprvnějších století se křesťanští myslitelé a mystikové pokoušeli vyčerpat tento nejryzejší výraz niternosti Kristovy. Věděli, že v každém slově modlitby Otče náš je uloženo božské bohatství; že ve skloubení jejích myšlenek a v chodu jejích vnitřních pohybů žije čistý základní postoj křesťanského modlení; že tedy ten, kdo se svěří těmto posvátným větám, je jimi utvářen a nabývá onoho křesťanského základního postoje, a že se takto splňuje prosba, na kterou Kristus modlitbou Otče náš odpověděl: ‚Pane, nauč nás se modlit!‘" (Modlitba Páně, Úvod)

 

Charles Journet (†1975):

„Ježíš nejenže nás naučil tuto modlitbu, on ji vytvořil spolu s námi a pro nás. A to nikoli na naší úrovni, ale jakoby nad ní, abychom její slova mohli říkat v té intenzitě, jakou si přeje a jakou se nám snaží předat. Aby tato slova vycházející z jeho srdce dopadla žhoucí do srdcí našich." (Promluvy o modlitbě, VI)

 

„Velké Otče náš Ježíše! Je to nejkrásnější modlitba, jakou kdy země slyšela. Ježíš ji vyslovil poprvé kvůli nám, tak jako maminka vštěpuje modlitbu svému malému dítěti, které je s to pouze zašišlat slova, bez jejich uvážení." (Otče náš, jenž jsi na nebesích, 1)

 

Tomáš kard. Špidlík (†2010):

„Kořenem, pramenem, prototypem, základním tónem, dominantou všech modliteb pak bezesporu pro křesťany zůstane ta modlitba, kterou nás naučil sám Kristus: ‚Vy se tedy modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích...‘ (Mt 6,9)." (Otče náš, Úvod)

 

Archimandrita Georg Kapsanis (†2014):

„Slova evangelní zvěsti jsou inspirována Duchem Svatým, a mají proto svou hodnotu se zřetelem k věčnosti. To znamená, že každá nauka, podobenství, příběh či popis, stejně jako každé úsloví, každé slovo a každý detail obsažený v Kristově Evangeliu má tu největší možnou hloubku a význam. Tyto jednotlivé součásti Písma svatého tedy nemohou být odbyty povrchním a ledabylým výkladem, ke kterému má často sklon naše nedokonalé duchovní vnímání. To beze zbytku platí i pro modlitbu Otče náš, kterou nám odevzdal sám Pán, kterou svěřil Své Církvi a která je příkladem modlitby pro nás všechny." (Modlitba Páně)

 

Gabriel Bunge:

„Modlitba Páně je jednoduše modlitbou par excellence. ‚Modlit se‘ znamenalo často v raném monasticismu prostě odříkat Otče náš." (Modlitba ducha, III)

 

Papež Jan Pavel II. (†2005):

„(Ježíš) předal svým učedníkům a zároveň také všem generacím svých následovníků onu modlitbu, která začíná tak výraznými a příznačnými slovy: Otče náš. V těchto slovech máme jasný projev Kristova ducha obráceného stále synovsky k Otci. Kristus je stále zaujat tím, co je Jeho Otce (srov. Lk 2,49). Když nám Ježíš daroval tuto modlitbu, spolu s ní a v ní nám předal vzor života, který je ustavičně synovsky sjednocen s Otcem. Pokud se chceme tímto vzorem řídit, jestliže chceme obzvláštním způsobem participovat na tajemství vykoupení tak, že budeme napodobovat samého Krista, pak je třeba, abychom nikdy neustávali s modlitbou k Otci, jak nás to naučil sám náš Mistr." (Život Kristův, LXII, 9)

 

Papež Benedikt XVI.:

„Samotná modlitba Otče náš je modlitbou v první osobě množného čísla, a jen ve společenství s ‚my‘ Božích dětí vlastně můžeme překročit hranice tohoto světa a dostat se k Bohu. Toto ‚my‘ však probouzí nejhlubší nitro mé osoby; osobní a společenská sféra se v modlitbě musí vždy prolínat." (Ježíš Nazaretský, I, 5. kap. - Modlitba Páně)

 

„(Evangelista) Lukáš klade Otče náš do souvislosti s Ježíšovou osobní modlitbou. Tím nám (Ježíš) dává účast na své vlastní modlitbě, uvádí nás do vnitřního dialogu trojiční lásky a takříkajíc vytahuje naše lidské potřeby k Božímu srdci. To však rovněž znamená, že slova modlitby Otče náš jsou směrovkami k vnitřní modlitbě, představují základní směřování našeho bytí a chtějí nás utvářet podle obrazu Syna. Význam modlitby Otče náš sahá dále než k odevzdání slov modlitby. Otčenáš chce formovat naše bytí, chce, abychom si cvičením osvojili Ježíšovo smýšlení." (tamtéž)

 

Otče náš pramení z (Ježíšovy) vlastní modlitby, z rozhovoru Syna s Otcem. To znamená, že sahá do velké hloubky za hranicemi slov. Obsahuje celou šíři lidského bytí." (tamtéž)

 

„(Modlitba Otče náš) sestává z úvodního oslovení a sedmi proseb. (...) První tři prosby se týkají záležitostí samotného Boha v tomto světě; následné čtyři prosby se týkají našich nadějí, potřeb a těžkostí. Vztah mezi oběma typy proseb v modlitbě Otče náš bychom mohli přirovnat ke vztahu mezi dvěma deskami Desatera, které jsou v zásadě rozvinutím dvou částí hlavního přikázání - lásky k Bohu a k bližnímu -, směrovkami na cestě lásky." (tamtéž)

 

Katechismus katolické Církve:

Horské kázání je nauka života, modlitba Páně je způsob modlitby, ale v obou dává Duch Pána novou tvářnost našim touhám, těmto vnitřním hnutím, která povzbuzují náš život. Ježíš nás svými slovy učí novému životu a vychovává nás, abychom o něj modlitbou prosili. Na upřímnosti naší modlitby bude záviset, jak opravdový bude náš život v něm." (par. 2764)

 

„Tradiční výraz ‚modlitba Páně‘ znamená, že modlitbě ‚Otče náš‘ nás naučil a dal nám ji Pán Ježíš. Tato modlitba, která pochází od Ježíše, je opravdu jedinečná: je ‚Pána‘. Z jedné strany nám totiž jednorozený Syn slovy této modlitby dává slova, která dal Otec jemu: je učitelem naší modlitby. Na druhé straně vtělené Slovo zná ve svém lidském srdci potřeby svých bratří a svých sester a zjevuje nám je: je vzorem naší modlitby." (par. 2765)

 

Živý Bůh. Katechismus pravoslavné církve:

„To, co Ježíš předal svým učedníkům, a skrze ně všem lidem, je něčím více než obyčejnou modlitbou. Je nanejvýš výjimečným a podněcujícím tajemstvím Jeho vlastního života, které převyšuje veškeré modlitební tradice prokázané Mu současnými lidmi. Ježíš zde zjevuje svým přátelům Jméno samotného Boha: Otec." (Dodatek, Uvedení do modlitby, IV, B/)

 

Použitá literatura:

  • Augustin: Katechetické spisy, Praha 2005
  • Barsanufiusz i Jan: Listy, Kraków 2013
  • Bóg żywy. Katechizm kościoła prawosławnego, Kraków 2001 (orig. Dies est vivant. Catéchisme pour les familles, Paris 1991)
  • Bonaventura: Breviloquium, Praha 2004
  • Bunge, G.: Ewagriusz z Pontu - mistr życia duchowego, Kraków 2001 (orig.: Das Geistgebet. Studien zum Traktat „De Oratione" des Evagrios Pontikos)
  • Cyprián: O Modlitbě Páně, Tasov 1948
  • Cyrill Jerusalemský: Katechese, Praha 1892
  • Guardini, R.: Modlitba Páně, Řím 1967
  • Flis, J.: „Struktura i treść krótszej wersji modlitwy ‚Ojcze nasz‘ (Łk 11,2b-4)", in: Colloquia Theologica Ottoniana, 2 (2013), s. 21-41
  • Izydor z Sewilli: Sentencje, Kraków 2012
  • Jan Chryzostom: Homilie na Ewangelię według św. Mateusza. Część pierwsza: homilie 1-40, Kraków 2002
  • Jan od Kříže: Výstup na horu Karmel, Kostelní Vydří 1999
  • Jan Pavel II.: Život Kristův. Christologické katecheze Jana Pavla II., Olomouc 2002
  • Jan Tauler: Kazania, Poznań 1985
  • Jan Złotousty: Dwadzieścia homilij i mów, Kraków 1947
  • Journet, Ch.: Ojcze nasz, który jesteś w niebie. Rekolekcje doktrynalne, Kraków 2013 (orig. Notre Père qui es aux cieux. Retraite doctrinale, 1997)
  • Journet, Ch.: Promluvy o modlitbě, Praha 2015
  • Katechismus katolické Církve, Praha 1995
  • Maksym Wyznawca: Dzieła (Antologia życia wewnętrznego itd.), Poznań 1980
  • Migne, J.-P.: Patrologia graeca, XXXIII, Paris (bez vročení)
  • Migne, J.-P.: Patrologia latina, I, Paris 1844
  • Migne, J.-P.: Patrologia latina, XX, Paris 1845
  • Mistr Eckehart: O modlitbě Páně, Olomouc 1941
  • Modlitwa Pańska. Komentarze greckich Ojców Kościoła IV-V w., Kraków 2004
  • Modlitwa Pańska. Komentarze Ojców Kościoła IV-V w., Kraków 1994
  • Pietras, H.: Odpowiedź na Słowo. Najstarsi mistrzowie chrześcijańskiej modlitwy, Kraków 1993
  • Piotr Chryzolog: „Mowa I o ‚Modlitwie Pańskiej‘", in: W drodze, č. 11 (135), Poznań 1984
  • Ratzinger, J. (Benedikt XVI.): Ježiš Nazaretský, I. Od krstu v Jordáne po Premenenie, Trnava 2007
  • Řehoř z Nyssy: Otče náš, Praha 2019
  • Speyr, A. von: Msza święta, Poznań 2018 (orig. Die Heilige Messe, Freiburg 2003)
  • Špidlík, T.: Otčenáš, Olomouc 2019
  • Terezie od Ježíše: Cesta k dokonalosti, Kostelní Vydří 1991
  • Tertullian: Wybór pism, Warszawa 1970
  • Tomáš Akvinský: Theologická summa, II-II, Olomouc 1938
  • Tomáš Akvinský: Výklad modliteb, Olomouc 1993
  • Vianney, J. M.: Mały katechizm, Kraków 2009

 

Související články:

František z Assisi: Výklad Otčenáše 
Evagrius Pontský: Komentář k Modlitbě Páně   
Archimandrita Georgios (Kapsanis): Modlitba Páně 
Didaché - Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly  
Chromatius z Akvileje: Modlitbu Páně vyznávejme nejen ústy, ale svým životem!  

 

Lukáš Drexler, 27.2. 2021

Přečteno 651x

další křesťanské pojmy