Rozmluvy o modlitbě - O povaze modlitby (IX, 2)

Úvod

Sv. Jan Kassián († cca 435) byl mnich a kněz, který poznal jak palestinské, tak egyptské mnišství své doby (více o něm a o jeho díle viz zde). Následně však přesídlil do západní Evropy, konkrétně do Massilie (tj. dnešní Marseille), kam přenesl jak svoji dosavadní mnišskou zkušenost, tak zejména zkušenost svých učitelů a předchůdců, kterou zaznamenal do svých dvou fundamentálních děl: Zvyky cenobitů a léky na osm hlavních neřestí (De institutis coenobiorum et de octo principalium vitiorum remediis libri XII; české vydání zde) a Rozmluvy s otci (Collationes patrum XXIV; první v češtině vydaný svazek, a to s rozmluvami XI.-XIV., zde). Ve Zvycích se Kassián kromě jiného věnuje modlitbě společné (I. a II. kap.), v Rozmluvách pak modlitbě osobní (IX. a X. rozmluva), konkrétně jejím vlastnostem a nezbytným podmínkám, ale i jejím překážkám, dále různým druhům a stupňům modlitby, výkladu Modlitby Páně, mystickým rozměrům a stavům modlitby, cestě k dosažení dokonalé modlitby atd. Ve snaze upozornit na osobu Jana Kassiána a na jeho významné a vlivné a stále aktuální dílo, které v českém překladu systematicky postupně vydává Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha & sv. Markéty (na přípravě dalších svazků v českém překladu se v současné době pracuje), předkládáme nyní v Revui Theofil jednu kapitolku z IX. promluvy Kassiánových Rozmluv, zabývající se v tomto případě modlitbou coby „veškerým cílem mnicha"; a v dohledné době snad bude na tomto webu následovat publikace i několika dalších vybraných kapitol z IX. a X. rozmluvy, které se obě věnují výlučně tématu modlitby.

V úvodu IX. rozmluvy, ze které pochází následující 2. kapitolka, Jan Kassián informuje, že tím, kdo předává její nauku, stejně jako v případě následné X. rozmluvy, je Abba Izák (srov. Rozml. IX, 1), tj. mnich a kněz žijící na přelomu 4. a 5. století v egyptské Kellii, jehož výroky jsou kromě Kassiánových Rozmluv zaznamenány také ještě v tzv. Gerontikonu neboli „Knize starců" (par. 372-383), tj. sbírce výroků pouštních otců neboli apofthegmat, abecedně řazených podle jmen jejich autorů (odtud je taková sbírka nazývána rovněž jako Alfabetikon). V této 2. kapitole z IX. rozmluvy pak její autor klade důraz na nutné sepjetí úsilí mnicha o ctnosti a modlitby, kdy jedno nemůže být bez druhého.

IX, 2 - Slova Abba Izáka o povaze modlitby

Veškerým cílem úsilí a snahy mnicha a dokonalostí srdce je dosažení stálosti ustavičné a nepřetržité modlitby a, nakolik to lidská křehkost dovoluje, nepohnutého klidu[1] mysli[2] a stálé čistoty. Právě proto horlivě a vytrvale cvičíme své tělo, abychom je opanovali, a bez ustání usilujeme o zkroušenost ducha. A mezi jedním i druhým je jistá vzájemná a nerozdělitelná spojitost. Neboť jako stavba ctností se staví proto, aby se dospělo k dokonalosti modlitby, pak bez tohoto vrcholu, který je všechny pevně spojuje, nebudou ony nikdy moci být dostatečně pevné a trvalé. Bez ctností tedy není možné dosáhnout a dovršit to, co nazýváme ustavičným a trvalým klidem modlitby, a bez ustavičné modlitby nikdy nebudou dokonalé ctnosti, které tvoří její základ. Abychom však mohli představit účinky modlitby a zabývat se jejím primárním cílem neboli uskutečňováním ctností, musíme nejprve vyjmenovat a postupně probrat vše, co je třeba k dosažení tohoto cíle připravit nebo kvůli němu naopak odstranit. Přistupujeme-li totiž ke stavbě tak vysoké, duchovní věže, musíme nejprve, ve shodě s evangelním podobenstvím[3], důkladně všechno spočítat a pečlivě připravit.

Mějme však na paměti, že naše snahy nám sotva pomůžou a nebudou dostatečnou oporou k vznešenému[4] završení dokonalosti, neočistíme-li znovu nejprve základ našeho srdce od veškerých neřestí a neodstraníme-li z něj mrtvolnou suť našich žádostí. Teprve tehdy, na tomto novém a tvrdém podloží, nebo spíš na oné evangelní skále[5], můžeme položit pevné základy prostoty a pokory. To na nich se následně postaví neochvějná věž duchovních ctností, která s důvěrou ve vlastní pevnost bude čnít k nejvyššímu vrcholu nebes. Pokud totiž spočine na takovém základě, tak i kdyby přišly prudké deště žádostí, i kdyby do ní jako beranidlem udeřily vzedmuté řeky pronásledování, i kdyby se na ni obořili a napadli ji nepřátelští duchové jako prudká bouře - ona se přesto nezřítí, ba dokonce se ani vůbec nezachvěje.

[Jan Kassián: Rozmluvy s otci (Collationes patrum XXIV), IX, 2. Na základě polského překladu (Jan Kasjan: Rozmowy z Ojcami, tom 1. Rozmowy I-X, Kraków 2002) a latinského textu (J.-P. Migne: Patrologia latina, XLIX, Paris 1846, sl. 771-773) přeložil a úvodem a poznámkami pod čarou doplnil Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Rozmluvy otců 
Trojí vítězství nad neřestí 

Související články:

Lukáš Drexler: Filokalie a její působení 
Lukáš Drexler: Jan Cassianus: Rozmluvy 11-14 
Petr Fiala: Historia Lausiaca 1 - Mnišství a jeho ranné formy 
Ewa Wipszycka: Antropologie sv. Antonína Poustevníka a askeze 
Chromatius z Akvileje: Modlitbu Páně vyznávejme nejen ústy, ale svým životem!  
Romano Guardini: Křesťanská modlitba je společenství se skutečným, živým Bohem  
Jana Františka de Chantal: Rozšířit své srdce přívalu milosti  
Karl Rahner: Naplněním modlitby je láska  
Z myšlenek optinských starců o modlitbě 
Modlitbou tvoříme spolu s Bohem svět 
Paweł Hańczak: Mentální modlitba  

Poznámky:

[1] Lat. ad immobilem tranquillitatem, kdy lat. tranquillitas - „pokoj", „klid" odpovídá řeckému ησυχια [hésychia].

[2] Lat. mentis, kdy lat. mens odpovídá řeckému νους [nús], které není označením pro pouhý lidský intelekt, ale pro ducha člověka, pro jeho nitro, jeho střed a orgán kontemplace, a „je chápán jako sídlo intelektu a vůle" (Angelo Scola: Osoba ludzka. Antropologia teologiczna, Poznań 2005, s. 182 /orig. La persona umana. Antropologia teologica, Milano 2000/).

[3] Srov. Lk 14,28: „Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby?"

[4] Lat. excelsa - lze i: „vysoké".

[5] Srov. Mt 7,24: „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále."