Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Rozmluvy otců

Rozmluvy otců

sv. Jan Kassián, 12.3. 2012

Výběr z díla "Rozmluvy otců" (Collationes patrum) sv. Jana Kassiána (cca 360-435), který jako první uspořádal nauku egyptských pouštních otců o duchovním životě.

jan-kassian-001.jpg  

Sv. Jan Kassián se narodil kolem roku 360 pravděpodobně v oblasti dnešního Rumunska. Již v mládí zatoužil po řeholním životě. Proto navštívil kláštery v Sýrií a Palestině, hlavně pak v Egyptě, kde žil asi 10 let a věnoval se studiu posvátných věd u nejslavnějších egyptských otců. Kolem roku 400 se odebral do Cařihradu, kde byl vysvěcen sv. Janem Zlatoústým na jáhna. Později se objevuje v Marseille, kde se stal knězem a kde také kolem roku 435 zemřel. Jeho největší zásluhou je, že jako první uspořádal nauku egyptských otců o duchovním životě. Jeho hlavními spisy jsou: Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí (De institutis coenobiorum et de octo principalium vitiorum remediis) a Rozmluvy otců (Collationes patrum), z nichž lze dosud mnoho čerpat pro duchovní život. Úryvky, jež zde předkládáme, pochází z Rozmluv.

 

Rozmluvy otců (Collationes patrum)

 

Příčiny skleslosti

Trojí důvod je nám udáván od předků o tom, co nazýváte neplodností ducha. Buď pochází z vaší nedbalosti, nebo z dotírání ďábla, nebo z dopuštění Pána a k naší zkoušce. Z naší nedbalosti, když se svou vinou, již předchází vlažnost, chováme neostražitě a povolněji a živíce pomocí lhostejnosti škodlivými myšlenkami lenost dáváme klíčit z půdy svého srdce trní a hloží, jejichž pučením se stáváme neplodnými a prázdnými všeho duchovního užitku a rozjímání. Z dotírání pak ďáblova, jestliže se někdy zabýváme i dobrými snahami a vlivem nepřítele, jenž proniká svou vychytralostí naši mysl, se buď nevědomky nebo nedobrovolně odtrhujeme od dobrých úmyslů. Příčina dopuštění a zkoušky je pak dvojí: první, abychom opuštěni od Pána na krátkou dobu uznávali pokorně slabost své mysli a nijak se nevyvyšovali nad předešlou čistotu srdce, jež nám byla dána jeho návštěvou, a abychom doznali svou opuštěnost a pochopili, že si nemůžeme opět získat onoho stavu radosti a čistoty svými nářky a námahou a že předešlá veselost srdce nám nebyla uštědřena naší snahou, nýbrž jeho přízní k nám a že si ji musíme vyprosit opět od jeho milosti a osvícení. Druhá příčina zkoušky je, aby se osvědčila naše vytrvalost anebo stálost mysli a touha a aby se nám ukázalo, jakým úsilím srdce a vytrvalostí modliteb si opět vyprosíme návštěvu Ducha svatého, a rovněž abychom, jakmile jsme poznali, s jakou námahou se dosahuje oné ztracené duchovní útěchy a radosti z čistoty, bedlivěji usilovali opatrovat nalezenou a ji pozorněji udržovali. Neboť nedbaleji se střežívá, o čem se domníváme, že se snadno může napravit.

 

Je pro nás užitečné, abychom byli někdy od Pána opuštěni

Tak dalece poznal blažený David, že je užitečné ono odstoupení, anebo, abych tak řekl, ono vzdálení se od Boha, že nechtěl vůbec prosit o to, aby nebyl nikdy v ničem opuštěn (věděl totiž, že to není vhodné ani pro něho, ani pro lidskou přirozenost, má-li dojit k nějaké dokonalosti), nýbrž spíše se modlil, aby je zmírnil, řka: „Neopouštěj mne navždy" (Ž 119,8), jako kdyby jinými slovy řekl: Vím, že opouštíváš své svaté k jejich užitku, abys je vyzkoušel. Jinak nemohou být od nepřítele pokoušeni, leč byli na chvíli od tebe opuštěni. A proto neprosím, abys mne nikdy neopouštěl, přísluší mně totiž říci, cítím-li svou slabost nebo nejsem-li vycvičen pro boj: „Je mi k dobrému, že jsi mne ponížil" (Ž 119,71). Což bezpochyby nemohu být, jestliže budu mít vždy a nepřetržitě Boží ochranu. Neboť ďábel se neodváží mě, chráněného tvou pravicí, pokoušet, namítaje buď mně nebo tobě, co říkává tvým bojovníkům hanlivým hlasem: „Zdali se Job nadarmo bojí Boha? Neohradil tys jej i dům jeho i vše, co mu patří, dokola kolem?" (Job 1,9-10). Avšak více prosím o to, abys mne neopouštěl navždy, což značí řecky εως σφοδρα, to je až do upřílišnění.

 

K získání ctností je nutné snášet bolesti

Mezi těmito dvěma žádostivostmi tedy vůle, která spočívá v jakémsi potupnějším středu, se netěší ani z hanebnosti neřestí, ani neodpočívá v bolestech ctností, snažíc se mírnit tělesné vášně tak, že nechce nijak snášet nutné bolesti, bez nichž nemohou být tužby ducha. Touží bez umrtvování těla nabýt čistoty těla, dojít bez námahy bdění k bezúhonnosti srdce, oplývat s klidem těla duchovními ctnostmi, mít bez vydráždění jakékoli roztržky ctnost trpělivosti, cvičit se v Kristově pokoře bez újmy světské cti, sloužit Kristu s lidskou chválou a přízní, pronést přísnou pravdu bez něčí nejmenší urážky. Nakonec chce dosáhnout budoucích statků tak, že neztratí přítomné. Tato vůle nás nepřivede nikdy k pravé dokonalosti, nýbrž uvede nás v jakousi nejhorší vlažnost. A tak se stává, že při takovémto vzájemném zápolení obou žádostivostí, vůle, která se nechce oddat ani zcela tělesným žádostem, ani se nechce utrmácet námahami ctností, je řízena jaksi spravedlivým měřítkem, zatímco tento vzájemný spor vylučuje onu zhoubnější vůli duše, jako by vložil na váhu našeho těla jakési vyrovnávací závaží, které vyměří spravedlivým zkoumáním hranice ducha a těla. A tak nedopouští, aby nebyla mysl zažehnuta ani zprava žárem ducha, ani tělo zleva přetěžováno ostny hříchů. Zatímco se každodenně v nás zmítá tento prospěšný boj, jsme blahodárně hnáni k onomu čtvrtému, k němuž se nám nechce, abychom tak dosáhli čistoty srdce ne zahálkou, ani v bezpečnosti, nýbrž potem námahy a zkroušeností ducha a zachovali si bezúhonnost těla přísnými posty, hladem, žízní a bděním; abychom se chápali vedení srdce čtením, bděním, ustavičnou modlitbou a drsností samoty, udrželi si trpělivost v souženích, abychom sloužili svému Tvůrci v pohanění a nasyceni potupami, hlásali pravdu přes nenávist a nepřátelství tohoto světa, je-li toho třeba.

 

Čistá mysl se lépe modlí

Vlastnost duše se vhodně přirovnává k nejjemnějšímu pápěří nebo k nejlehčímu pírku. Kdyby nebylo porušeno a nasáklo zkažeností vlhkosti, která přistupuje z vnějšku, nejjemnějším vánkem pro pohyblivost své podstaty, jakoby přirozeně by se vzneslo k výšinám a k nebesům. Jestliže je však pokropeno a nasáklo jakousi vlhkostí, nejen že není uchváceno svou přirozenou pohyblivostí ke vzdušným letům, nýbrž je zatlačeno tíží přijaté vlhkosti k nížinám země. A podobně naše mysl, kdyby nebyla zatěžována chybami a světskými starostmi, kdyby nebyla porušena vlhkostí škodlivého chtíče, jakoby přirozeným darem své čistoty povznesená, vzlétne nejlehčím vánkem k výšinám duchovního rozjímání, opustí nízkosti a pozemskosti a je přenesena k oněm nebeským a neviditelným oblastem. A proto chceme-li, aby naše modlitby pronikly nejen nebesa, nýbrž i to, co je nad nimi, snažme se přivést mysl očištěnou ode všech pozemských chyb a ode všech skvrn vášní k přirozené vznešenosti, aby takto, žádnou tíží chyb obtížená, vystupovala její modlitba k Bohu.

 

Mysl zná Krista podle stupně své čistoty

Podle stupně své čistoty bývá každá mysl při modlitbě buď pozvedána nebo utvářena. Tak dalece se totiž uchyluje od patření na věci pozemské a hmotné, jak dalece ji unáší stav její čistoty a dává jí patřit vnitřním pohledem na Krista buď ještě poníženého a v těle, nebo oslaveného a přicházejícího ve slávě své velebnosti. Neboť nemohou vidět Ježíše, přicházejícího v královské moci, ti, kteří jsou dosud ještě drženi onou ještě jaksi židovskou slabostí a nemohou říci s apoštolem: „Ačkoli jsme znali Krista podle těla, přece ho již tak neznáme" (2Kor 5,16). Avšak jen ti patří na jeho božství čistýma očima, kteří vystupují od nízkých a pozemských myšlenek a úkonů a odcházejí s ním na vysokou horu samoty; ta, prosta nepokoje všech pozemských myšlenek a zmatku a zbavena příměšku všech chyb, pozvednuta nejčistší vírou a vznešenými ctnostmi, zjevuje slávu jeho tváře a obraz jeho jasu těm, kteří si zasluhují patřit na něj čistýma očima duše. Ostatně Ježíše spatřují i ti, kteří přebývají ve městech, hradech a vsích, to je ti, kteří jsou postaveni do činného života, avšak ne v tom jasu, ve kterém se zjevil těm, kteří s ním mohou vystoupit na řečenou horu ctností, to je Petrovi, Janovi a Jakubovi.

 

[Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 7, 1934. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

Trojí vítězství nad neřestí

 

Související články:

Historia Lausiaca 1 - Mnišství a jeho ranné formy  

 

[RSS]

Přečteno 227x

další články