Nacházíte se na: Theofil > Různočtení > Já a ateismus

Já a ateismus

Stanislav Ott, 10.9. 2012

Reflexe vlastních setkání s ateismem, nebo také pobídka k sebereflexi ateismu.

 

Mé první setkání s ateismem se událo někdy kolem poloviny padesátých let minulého století a já tehdy ani netušil, že nějaký ateismus existuje. Mohlo mi být asi pět let, byla neděle a šli jsme s dalšími dětmi do kostela. Ateismus na sebe vzal podobu řidiče, který k nám občas přijížděl s autobusem. Tentokrát stál na zastávce s nějakým pánem, ale bez autobusu. V tu dobu totiž žádný autobus nejezdil. K našemu údivu nás zastavil a začal povídat něco o kostele. Chvála to nebyla. Nepamatuji si, co všechno nám říkal, ale jeden z jeho argumentů mi utkvěl v paměti až do dnešních dnů: „Proč chodíte do kostela, farář si tam pije víno a vám nedá." Už se asi nikdy nedovím, zda tato agitka byla jeho osobní iniciativa, nebo jej pověřila strana a vláda.

Čas plynul a v mé paměti se zachytávaly různé situace a události, kterým jsem tehdy nerozuměl, ale připadaly mi divné.

Náboženství nás učil pan katecheta. Jednoho dne nám oznámili, že už nás učit nebude a místo něj bude chodit pan farář.

Někteří spolužáci z nevěřících rodin se nám pro návštěvu náboženství a kostela posmívali. Většina učitelů si toho nevšímala, občas se nás některý zastal. Nikdo z nich ale neřekl, že víra v Boha je jeden z pohledů na svět a není na tom nic k posmívání. Vzpomínám si, jak po jednom z takových výstupů paní učitelka na naši obhajobu třídu napomenula slovy: „Neposmívejte se jim, vždyť oni musí rodiče poslouchat tak jako vy. Až vyrostou, tak taky nebudou na Boha věřit." Jako děti jsme byli vděčni za jakékoliv zastání.

Do školy přišla nová, mladá učitelka. Přinesla sebou různé stolní hry a založila kroužek ve kterém se tyto hry hrály. Jako napotvoru se kroužek scházel zrovna v době, kdy jsme my měli náboženství.

Jednou večer, byla už tma, jsem potkal o něco staršího kamaráda, svátečně oblečeného, jak se odněkud vracel s maminkou. Tajemně mi sdělil, že byl u prvního svatého příjímání, ale že to nikomu nesmím říct. (Jeho otec byl v KSČ.)

Přišel den, kdy celý svět slyšel tu zprávu TASSu. Po příchodu do hodiny nám ji paní učitelka oznámila také: nebe-mesic-vyr-men.jpg„V SSSR vypustili do vesmíru prvního člověka. Jmenuje se Jurij Alexejevič Gagarin a nikde tam žádného Boha neviděl."

Čas si odmotal ze svého klubíčka další závity, psal se rok 1968 a mě bylo 17 let. Můj věk a letora způsobily, že jsem začal přemýšlet nad zážitky z minulosti i současnosti, Bohem, spravedlností či morálkou. Se spolužáky a kamarády jsme diskutovali, a to nejen o holkách, a to vše bylo umocněno euforickou atmosférou oné doby.

Začínalo se povídat o politických procesech a popravách, koncentrácích v SSSR, pronásledování církví a dalších, ne zrovna lichotivých věcech. Kromě desítek miliónů mrtvých, o kterých nás ve škole učili již dříve v souvislosti s nacismem, se začínalo povídat o dalších desítkách či stovkách miliónů mrtvých jako výsledku vládnutí komunistů.

Čas se posunul jen o kousíček a pominuly nejen diskuze. Opět byl ateismus aktivní státní politikou a bylo lepší se vírou v Boha zbytečně nechlubit a o Bohu si povídat jen s dobrými známými. Zůstalo pouze přemýšlení a nastalo pracné shánění nepřekroucených a pravdivých informací.

Jako technicky založený člověk jsem cítil potřebu si teorie dokazovat a myšlenky důkladně probírat, aby výsledek, který se mi v hlavě rodil, byl funkční. Tento přístup ke světu jsem samozřejmě přenesl i na Boha. Snažil jsem se uspořádat své představy o něm tak, aby vše do sebe pěkně zapadalo a já si tak potvrdil jeho existenci. Poslouchal jsem dostupné názory, hledal v literatuře, vymýšlel různé teorie. Marně, Boha jsem si nedokázal. Různé důkazy Boží existence, se kterými jsem se setkával, mne nepřesvědčily a já jsem nebyl také schopen si něco kloudného vymyslet.

Přitom o Boží existenci jsem nikdy nepochyboval. Asi šlo jen o přirozenou lidskou zvídavost a možná jsem také měl potřebu si Boha nějak zaškatulkovat a udělat si u něj „fajfku", jako že tuto věc mám už jednou provždy vyřešenu a dál bych s ní žil, tak jako žiju s létem a zimou, bleskem a deštěm, dnem a nocí. Zkrátka tyto věci mají nade mnou moc a já, pokud chci existovat, tak je musím respektovat.

Jak jsem již uvedl, má snaha byla marná. Pokorně jsem kapituloval a pochopil, že se musím spokojit jen s vírou. (Hezky to vyjádřil Pascal: „Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, ne Bůh učenců a filosofů." Pro ty, kterým jména těchto biblických pánů nic neříkají, se tento výrok dá vyjádřit asi takto: Bůh důvěry a víry, ne Bůh pochybující vědy a filosofie.)

V jednom semestru ve škole jsme měli předmět marxistická filosofie. Náš marxistický filosof nám hned v úvodu sdělil, že existuje „základní filosofická otázka", která říká, že nelze rozhodnout, jestli byl dříve duch nebo hmota, a nelze zjistit, jestli je svět poznatelný nebo nepoznatelný. Tím jsem si explicitně uvědomil to co jsem už tušil, a hledání důkazu Boží existence pro mne definitivně skončilo.

Pochopil jsem, že z dilematu základní filosofické otázky vyplývají dvě rovnocenné volby. Buď se rozhodnu pro prvenství ducha, nebo pro prvenství hmoty. (Tou třetí, „neoficiální" možností je, že se o žádnou filosofickou otázku ani Boha nestarám a je mi jedno, zda je určující duch nebo hmota. Připadá mi, že do této skupiny patří většina nevěřících.)

 

* * *

 

Protože ze základní filosofické otázky vyplývá, že nelze najít důkaz Boží existence, ale také nelze najít důkaz Boží neexistence, mohou být všechny diskuze s touto tematikou zajímavým logickým nebo vědomostním cvičením, ale toť vše. Jako věřící budu to, s čím se setkávám, vykládat ve prospěch Boha, jako ateista opačně. Uvedu několik příkladů tohoto dvojího náhledu na stejný „důkaz".

 

Ateista: Kdyby Bůh existoval a byl spravedlivý, nemohl by dopustit plynové komory, vraždy apod.

Já: Toto zní věrohodně pro člověka neuznávajícího věčnost. Pro mě jako věřícího z toho naopak vyplývá, že aby vůbec mohla existovat spravedlnost, musí existovat věčnost, včetně posmrtného života. Pokud by tomu tak nebylo, je celý lidský život nespravedlivý. Někdo se má na tomto světě nespravedlivě dobře, jiný se má nespravedlivě špatně. (Je to podobné jako s druhou odmocninou z -1. Aby vůbec mohla mít řešení, musí existovat něco, co přesahuje reálná čísla. V tomto případě to je imaginární jednotka a na ní navazující komplexní čísla.)

 

Ateista: Ví Bůh, jak vytvořit kámen, který sám neuzvedne? Pokud ví, není všemohoucí, pokud neví, není vševědoucí. Všemohoucnost s vševědoucností se vylučují, takže všemohoucí a vševědoucí Bůh nemůže existovat.

Já: Takových otázek lze položit nepočítaně. Třeba tato: Může ateista věřit v Boha? Pokud ano, není ateista. Pokud ne, není svobodný. Ateismus a svoboda se tedy vylučují. Z toho vyplývá, že svobodný ateista nemůže existovat a existuje jen nesvobodný ateista. Pokud je nesvobodný, kdo je jeho pánem? Z kořene názvu ateismus - atheos = nebůh vyplývá, že Bůh to není. Atd., atp.

 

Ateista: Víra v bohy či Boha vznikla tím, že dávný člověk se bál přírodních úkazů, které si neuměl vysvětlit a připisoval je činnosti něčeho vyššího, co nazýval bohem.

Já: Pokud člověk vznikl vývojem ze zvířete, je podmínkou vzniku jeho spirituální složky vyšší, tedy dokonalejší mozek, než mají zvířata. V opačném případě by musely být náboženské projevy pozorovány i u zvířat. Pokud tedy ateista svou spirituální složku potlačuje, nebo dokonce tvrdí, že ji nemá, snaží se dostat na nižší vývojový stupeň nebo tam již je. (Pro ateisty, kteří ještě nejsou definitivně pro ateismus rozhodnuti a na víře jim vadí pouze to, že by v rodokmenu neměli „opičáka", mám kompromis. Představte si, že Bůh uplácal prvního člověka z hlíny a dal mu podobu velice podobnou „opici". Pak do něho vdechl duši. Nikdo už dnes nepozná, jaký ten tvor měl v hlavě software, a pokud se najde po něm nějaký hardware, tedy kost, bude si každý myslet, že tato kost pochází z opice.)

 

* * *

 

Na ateismu je také zarážející jeho neinspirativnost, prázdnota, neplodnost. Kolik lidí ateismus motivoval k založení nemocnice nebo k pomoci ubohým? Víra však toto dělá. Jen tak namátkou svatá Anežka Česká, Albert Schweitzer, Matka Tereza. Zrovna tak: kolik lidí ateismus inspiroval k napsání románu, básně, namalování obrazu, skládání hudby? Víra však běžně dokáže i toto, počínaje bezejmennými, lidovými umělci a konče světově proslulými Mistry. Kolik znáte lidí, kteří obětovali pro ateismus svůj život? Křesťané (a nejen oni) to pro víru dělali a v některých částech světa stále dělají. Připadá mi, že ateismus je celý jen o negaci. Zatímco Bůh ani víra v něj ke své existenci ateismus nepotřebují, a byly tu dávno před ním, ateismus by bez Boha ztratil smysl a nikdy by nevznikl. Netvrdím, že nevěřícím je bída tohoto světa lhostejná a nejsou schopni nic vytvořit. Také pomáhají ubohým, také tvoří velká díla, případně položí svůj život za něco velikého. Ale motivací k tomu všemu jim není ateismus, ale nějaký ideál (třeba vlast, svoboda, děti, nějaký velký prožitek), či jejich vnitřní neklid a dnes čím dál častěji peníze. Mohu-li být trochu zlomyslný, řekl bych, že ateismu chybí Duch svatý.

 

* * *

 

Padne-li před ateistu kámen, který jej netrefí, řekne: „To jsem měl štěstí". Pokud potká v Paříži spolužáka ze střední školy, kterého třicet let neviděl, a oba přitom bydlí v Brně, řekne: „To je náhoda". Když od protijedoucího auta odstřelí kamínek a rozbije mu přední sklo, tak slušný ateista řekne: „To je smůla". Takže i ateista zažívá chvíle, kdy je nucen používat naprosto nekonkrétní výrazy, jinak by nebyl schopen vyjádřit své pocity. Stejné výrazy může užít i věřící. Ale na rozdíl od ateisty má i jiné možnosti. Třeba: „Bože, děkuji, že mne ten kámen netrefil. Bože, proč jsme se potkali po tolika letech zrovna tady v Paříži? Pane, odpusť mi, že jsem se při tom rozbitém předním skle opět neudržel a vyjadřoval se vulgárně. Dej mi příště sílu, abych se na věc uměl dívat z nadhledu." Zatímco na štěstí, náhodě, smůle není moc k přemýšlení, věřící může zažívat vděčnost, může pokládat otázky a pokoušet se na ně najít odpovědi, může jej to vést ke kultivaci sama sebe, a našly by se i další možnosti. Pro mne z toho vyplývá, že věřící může prožívat bohatší duševní život než ateista, tedy že má svůj duchovní svět minimálně o jednu dimenzi větší.

 

* * *

 

Také mi připadá, že většina ateistů v našich končinách zaměňuje ateismus s dokazováním nesmyslnosti křesťanství. Pokud by se dalo opravdu položit rovnítko mezi ateismus a kritiku křesťanství, byli by ateisty třeba i muslimové. Navíc, počátky ateismu bývají kladeny do doby předkřesťanské. Dovozovat tedy neexistenci Boha z „nelogičností" v křesťanském učení je docela odvážné. Chápu, že Bůh v jeho abstraktní a obecné podobě se obtížně vyvrací a podle již zmiňované základní filosofické otázky je to dokonce nemožné. Ale v takovém případě by se tito aktivisté neměli schovávat za ateismus, ale otevřeně říci: na Boha sice nemáme, ale s křesťany si to rozdáme.

 

* * *

 

Na http://www.i-ateismus.cz/2012/02/o-dusi/ jsem, mimo jiné, našel článek nazvaný „O duši". (Je poměrně dlouhý, proto jej zde neuvádím.) Tento článek pěkně charakterizuje častý způsob argumentace ateistů.

Povídání „O duši" lze rozdělit přibližně do následujících částí:

1. Autor určí, že se budeme bavit o křesťanské duši.

2. Autor určí, jaká kritéria musí křesťanská duše splňovat:

a) nehmotná entita,

b) která v jistém smyslu sídlí v našem těle (co to vůbec znamená, u nehmotného objektu?),
c) může přežít naši smrt, odletět „do nebe" a žít tam věčně,

d) je s tělem obousměrně propojena: je schopna tělu předávat pokyny, podle nichž se pak tělo chová, a je schopna i opačně vnímat signály, které jí naše tělo předává - například ze smyslů,
e) duše je sídlem naší osobnosti. Jen tak je zajištěno, že po smrti jsme to MY, kdo půjde do nebe, nebo do pekla. Kdyby bylo sídlem naší osobnosti naše tělo (přesněji mozek), a nikoliv entita duchovní povahy, pak by smrtí nastal náš konec.

3. Autor informuje, že podle našeho současného poznání je naše vědomí to, co (mimo jiné) „dělá" náš mozek.

4. Dále se autor zabývá spánkem, bezvědomím, popisuje, jak drogy, nemoci mající vliv na fungování mozku, úrazy mozku apod. mohou mít vliv na změnu osobnosti.

5. Autor vyvrací názor, že duše oživuje tělo.

6. Autor pro zpestření uvádí „několik zábavných aspektů, které jistě nic nedokazují, ale spíš jen ilustrují pošetilost představy duše."

7. A pak následuje autorův závěr: „Z výše uvedených důvodů jsem přesvědčen, že mluvit o duši člověka má podobný smysl, jako mluvit o ‚duši‘ nastartovaného auta nebo zapnutého počítače. Člověk se od těchto strojů v mnoha ohledech liší (nesrovnatelně složitější, nesrovnatelně komplexnější, jiné složení jeho těla, nikdo ho nezkonstruoval, ale vznikl evolucí, atd.), ale z hlediska FUNKCE lidského těla je to přesně o tom samém. Představa duše je iluze, daná způsobem, jakým naše mysl vnímá samotný fakt FUNGOVÁNÍ, tedy života našich těl. V jistém smyslu tak lze říct, že duše existuje - ovšem jako DŮSLEDEK, či naše interpretace toho, že naše těla fungují, a nikoliv jako nějaká reálná PŘÍČINA toho, že fungují. Takto chápaná duše je ovšem z hlediska náboženství neužitečná, jelikož není a nemůže být nesmrtelná. Funkce těla (a tedy i takto definovaná duše) vymizí v okamžiku, kdy tělo fungovat přestane."

 

K jednotlivým částem, na které jsem povídání „O duši" rozdělil, bych se nyní rád vyjádřil.

 

Ad 1) O snaze zjednodušovat si dokazování neexistence Boha dokazováním nesmyslnosti křesťanství jsem se již zmínil výše.

 

Ad 2) Jak funguje duše samozřejmě nevím. Ale analogii z našeho světa, která splňuje všechna autorem nadefinovaná kritéria znám. Je to každý běžný počítač. Má tělo, tedy hardware. V tomto těle (mimo jiné) má i mozek, tedy procesor a paměti. K počítačovému tělu existuje někde dokumentace, podle které se dá celý hardware vyrobit, tedy jakási DNA.

Pokud nechci mít počítač jen jako ozdobu na stole nebo jako zdroj tepla, hluku a světla, musí „obsahovat" také software (program), tedy počítačovou duši. Teprve tento software z počítače udělá to, k čemu je určen.

Software, to není CD, na kterém se prodává, není to ani HDD, na kterém je uložen v počítači, nebyla to ani děrná páska nebo štítek. Tranzistory, ze kterých se může skládat paměť, také nejsou softwarem. 004-men.jpgNení to ani elektrický proud ani elektrostatické pole, které mohou tyto tranzistory udržovat v otevřeném nebo zavřeném stavu, a tím v nich uchovávat informaci. Dokonce ani papír, na kterém má tvůrce softwaru program napsaný, není softwarem. To vše jsou pouze nosiče, na kterých je software uchován.

Software je nehmotný. Je to nějaká představa, idea, návod, postup, nebo já nevím jak to nazvat, ale sáhnout se na něj nedá, zvážit ani změřit také nejde. Lze jen sledovat jeho projevy v hmotném světě.

Pokud vám řídí pračku, můžete si říct, jak pěkně je to vymyšleno, a asi vás vůbec nenapadne, že by to vzniklo samo. Pračka má své smysly (rozpoznává teplotu, výšku hladiny vody). Pomocí knoflíku jí řeknete, jestli chcete, aby prala s předpíráním, nebo bez něj, jestli má vodu ohřát na šedesát, nebo devadesát stupňů. Umí také sledovat čas a podle toho určovat, co má zrovna dělat. Umí i pouštět a zastavovat vodu, zapínat a vypínat její ohřev nebo točit bubnem s prádlem rychle či pomalu. Všechny informace z čidel pračky sbírá a zpracovává software, který v tuto dobu „přebývá" v procesoru (mozku) pračky a odtud ovládá ohřev vody, ventil vody, motor (tedy akční členy). Vše, co pračka dělá, jsou projevy nehmotného softwaru v hmotném světě. Prostě software je něco, co z něj po nahrání (usídlení) do správného počítače udělá užitečnou věc.

Vrátím se od pračky (zvířátka) k osobnímu počítači (člověku). Pokud se mi pokazí počítač a já jsem měl zálohu disku (image), tak mám možnost si v jiném hardwaru (v jiném počítačovém těle) vytvořit stejný počítač, jaký jsem měl. Bude asi vypadat jinak, může mít jiné vnitřnosti, může být rychlejší, ale chovat se bude stejně jako ten předchozí - má stejný software. Čili počítačová duše (osobnost, software) mého zemřelého počítače odletěla do počítačového nebe a tady se raduje v novějším, a tedy lepším počítači. (Jako reinkarnaci to interpretovat nechci.)

Snad se mi podařilo srozumitelně ukázat, že analogie softwaru a nesmrtelné duše je docela realistická. Autor se o podobnosti s počítačem zmiňuje na dvou místech svého povídání. Proč analogii neprovedl důkladně, ví jen Bůh, a v tom horším případě i autor.

 

Ad 3) V této části autor uvádí, „že podle našeho současného poznání..." Chci se zastavit u formulace „současné poznání". Tento autor aspoň dává tímto způsobem najevo, že to, na co se odvolává a na čem staví své další úvahy, nemusí být za rok už pravda. Spousta ateistů vydává důkazy závislé na stupni vědeckého poznání za absolutní. Byla to třeba v úvodu zmíněná moje učitelka, které jako důkaz neexistence Boha stačilo, že jej Gagarin během svého letu neviděl. Do takové kategorie ale patří i mnohem rozumnější tvrzení. Třeba: Pokud by člověk, respektive jeho duše nějakým způsobem komunikovali s Bohem, musí se tato komunikace dát změřit. Protože se nic nenaměřilo, tak žádná komunikace mezi Bohem a duší není. Takovéto argumenty zní logicky, ale mají háček. Věda, to je nikdy nekončící proces, a tak jestli něco zatím neprokázala nebo neobjevila, vůbec neznamená, že to nemůže existovat. Třeba se to podaří prokázat nebo objevit už příští rok.

Z historie bych pro ilustraci zmínil Tróju. Před 140 lety všichni „moudří" věděli, že Trója je jen mýtus. Pak přišel jeden „hloupý" snílek, věřící svému snu, a najednou se Trója z nehmotného mýtu dostala do hmotného světa. A teď máme vše opačně. Všichni „moudří" vědí, že Trója existovala, a jen pro ty „hloupé" zůstala Trója pěkným mýtem.

 

Ad 4) S názorem, že mozkové nemoci dokazují neexistenci duše, bych si také dovolil nesouhlasit. To, že nemocný nebo nějak jinak ovlivněný mozek změní osobnost jedince, přeci vůbec nemusí znamenat, že touto osobností je on sám, tedy mozek. Pokud se v počítači „správně" přehřeje procesor (mozek), nebo vyschnou filtrační kondenzátory na základní desce, dostane váš počítač takového alzheimera, že se vám budou protáčet panenky jak ventilátor ve zdroji.

A opět je tady naše neřešitelné dilema. Pro ateistu je osobností mozek, proto chybný mozek znamená poruchu osobnosti. Pro mne je osobnost nehmotný software, proto pro mě chybný mozek znamená chybné zpracovávání softwaru a z toho plynoucí poruchu osobnosti. No, a aby člověk s poruchou mozku nebyl z hlediska křesťanské věčnosti hendikepován, je to ošetřeno oním: „Nevědomost hříchu nečiní".

 

Ad 5) Autor ke konceptu „oživovací" duše uvádí následující analogii s počítačem:

Počítač „oživuje" elektřina. Počítač funguje na elektřinu, a bez elektřiny by okamžitě fungovat přestal. Pomocí elektřiny a nebo úzce spřízněného magnetismu jsou v něm dokonce uchována veškerá data. Zničím-li ale dotyčný počítač, zničím veškerá data, která v něm byla uložena. Fotky z dovolené, rodinná videa, filmy, dokumenty. Zmizí jeho schopnost vykonávat komplikované programy, např. hrát šachy, atd. „Oživovací element", elektřina, mi přitom zůstane, a je mi to houby platné.

Tato analogie mi připadá dost zavádějící. Elektřina oživuje počítač, tak jako vepřó, knedló, zeló oživuje člověka. Elektřina je tedy potravou počítače. Osobností počítače je jeho software. Že bez softwaru je počítač jen zdrojem tepla, hluku a světla, jsem už uvedl výše, stejně jako to, že software (a tedy i v počítači uložené informace) lze přenášet z počítače na počítač.

Ale to jen tak na okraj. Hlavně jsem chtěl poukázat na další ze způsobů argumentace, který je mi nepříjemný při diskuzi s ateistou (a nejen s ním). Takový člověk si vybere nějaké tvrzení nebo něčí názor, „dokáže" jeho nepravdivost a učiní absolutní závěr.

Pokud se vrátím ke konceptu oživovací duše, pro mne, z toho co autor napsal, vyplývá, že pokud má pravdu, tak koncept oživovací duše je chybný. Nic víc, nic míň. Jednou chybnou teorií o fungování duše ale nemohu přece dokazovat, že duše neexistuje. (Tím, co jsem napsal, nehodnotím správnost či chybnost konceptu oživovací duše.)

 

Ad 6) Další nepříjemností bývá ateistická ironie přecházející mnohdy až ve výsměch. Nevím, pramení to z jejich pýchy? Pro ilustraci uvedu první tři autorovy zábavné aspekty o důsledcích nehmotné duše a pak je překroutím do podoby, která je zábavná pro mne, ale ironie vložená do nich autorem tam zůstane.

 

Autor:

a) Je duše nějakým způsobem zhruba v prostoru, omezeném lidským tělem? Jak může být nehmotná duše v nějakém fyzickém prostoru? Je zřejmé, jak může být jakýkoliv fyzikální objekt v konkrétním místě našeho fyzikálního časoprostoru, ale jak může totéž platit pro nehmotnou duši? Co by to v případě duše vůbec ZNAMENALO? Jak může být třeba abstraktní idea přirozeného čísla (třeba přirozené číslo „dvě") v nějakém prostoru? To je jistě nesmysl - a u duše to jde?


b) Nebo snad duše visí v nějakém „externím" prostoru, a s tělem na tomto světě jen komunikuje, jako v Matrixu?


c) Člověk se během svého života samozřejmě pohybuje v prostoru. Jak se duše uvnitř jeho těla „drží"? Jak je nehmotná duše k hmotnému tělu „přiháčkovaná"?

 

Já:

a) Je software nějakým způsobem zhruba v prostoru, omezeném skříní počítače? Jak může být nehmotný software v nějakém fyzickém prostoru? Je zřejmé, jak může být jakýkoliv fyzikální objekt v konkrétním místě našeho fyzikálního časoprostoru, ale jak může totéž platit pro nehmotný software? Co by to v případě software vůbec ZNAMENALO? Jak může být třeba abstraktní idea přirozeného čísla (třeba přirozené číslo „dvě") v nějakém prostoru? To je jistě nesmysl - a u softwaru to jde?


b) Nebo snad software visí v nějakém „externím" prostoru, a se skříní počítače v tomto světě jen komunikuje, jako v Matrixu?


c) Notebook se během svého života samozřejmě pohybuje v prostoru. Jak se software uvnitř jeho skříně „drží"? Jak je nehmotný software k hmotné skříní „přiháčkován"?

 

Ad 7) Autorův závěr nechávám bez komentáře.

 

Tolik k častým způsobům ateistické argumentace a článku „O duši".

 

* * *

 

Přesto se ještě k analogii softwaru s duší vrátím. Připadá mi, že tato analogie je dokonalejší, než se na první pohled zdá.

 

Musí Bůh pro každého člověka tvořit zvláštní duši? Pokud by duše fungovala obdobně jako software v počítači, tak ne. Ve výpočetní technice je z každého druhu softwaru vytvořen jen jeden, a ten je instalován do všech počítačů, kde má být používán. Např. konkrétní verze operačního systému Windows XP, instalované do libovolného počtu počítačů jsou identické. Individuální charakter (osobnost) získávají až během této instalace a potom během jejich používání v počítači.

 

Tato analogie nás dokonce může přivést až k jakési „počítačové základní filosofické otázce". Představme si, že nějací lidé, kteří nevědí, že něco jako software vůbec existuje, budou pozorovat činnost počítačů a začnou proměřovat tranzistory, ze kterých se procesory a operační paměti počítačů (mozky) skládají. Tranzistory se budou podle toho, jak jim ukládá software, různě otvírat a zavírat, počítače v závislosti na chování těchto tranzistorů budou něco dělat. Ti lidé to budou všechno pozorovat a hledat souvislosti. Myslíte, že přijdou na to, že vše, co ty tranzistory dělají a v důsledku toho celé chování počítače, je řízeno nějakým nehmotným softwarem, který pro jeho nehmotnost nikdy nemůžou změřit? Budou tedy nuceni hledat vysvětlení ve svém hmotném světě, který dobře znají. Ví, že existují samotné tranzistory, různě pospojované jednotlivé tranzistory, pak znají tranzistory na společném podkladu (integrované obvody) a setkávají se s různě složitými integrovanými obvody. Zjistili, že vývojově starším typem jsou bipolární tranzistory, mladším polem řízené tranzistory. Nenazvou to, co vidí, třeba „tranzistorovou evolucí"? A nebude počítač nejvyšším stupněm tohoto vývoje? A ona to evoluce opravdu je, ale ne v tranzistorech, ale v hlavách vývojářů. A pak přijde někdo, kdo měl vidění, a řekne: ty tranzistory v procesoru a pamětech se nepřepínají jen tak sami od sebe. Jsou řízeny něčím vyšším. A je tady počítačová základní filosofická otázka, kterou ani jeden z nich není schopen vyřešit. Vizionář svou představu se softwarem není schopen dokázat a materialista odmítá věřit něčemu, co nezměřil.

 

A poslední analogie. Když osobní počítače začínaly zaplňovat tuto zemi, tak se jejich uživatelé nemuseli obávat žádných virů. Počítačové viry prostě neexistovaly. A pak se v něčí hlavě zrodilo, že by se dalo jen tak pro zábavu někomu pomocí počítače škodit a začaly se objevovat počítačové viry (zlý software). Některé si z vás udělali jen legraci tím, že napsali nějakou hlášku na obrazovku, jiné vám smazaly data. Do života prvotně čistých počítačů vstoupilo zlo. Později se objevil Internet a situace se opakovala. Pokud dnes chcete používat Internet, není to bez antiviru (dobrý software) a dalších ochran snad ani možné. Veškerý tento boj o svedení nebo čistotu vašeho počítače probíhá na úrovni nehmotné, a to mezi dobrým a zlým softwarem. Připomíná vám to něco?

 

* * *

 

Nevím, co bych si myslel o člověku, který po přečtení veršů:

 

My přijdem! Odpusť, matičko,

již si nám země malá,

my blesk k myšlenkám spřáhneme a noha parou cválá

 

z „Písní kosmických" dospěje zcela vážně k závěru, že Neruda byl..., protože přeci v mezihvězdném prostoru není kyslík a zhaslo by mu pod kotlem, pak by došla pára a v důsledku nedostatku páry přestala cválat noha. Ale vždyť pravdu ten člověk přece má. Tam je opravdu nedostatek kyslíku a pod kotlem tam hořet nebude. V čem je tedy problém? Nejspíše v tom, že při čtení poezie je potřeba zapomenout na fyziku a snažit se do básně vcítit.

 

Co si myslet o člověku, který by tvrdil, že „Stacionární maxwellovy rovnice v nevodivém prostředí" jsou mizerná báseň, která nejenže se nerýmuje, ale ani se nedá pořádně přečíst?

 

Stacionární maxwellovy rovnice v nevodivém prostředí

 

Jsou dva nezávislé systémy:

elektrostatika

div(D(x)) = p(x)

rot(E(x)) = 0

magnetostatika

rot(H(x)) = j(x)

div(B(x)) = 0

 

Ale tento člověk má přeci také pravdu. To se opravdu nerýmuje a špatně čte. V čem je tady problém? Asi v tom, že při studiu fyziky je potřeba zapomenout na poetiku a začít uvažovat v dimenzích přírodních věd.

 

Co si myslet o člověku, který otevře Bibli na Leviticu (3. kniha Mojžíšova) a čte:

1.1 I zavolal Hospodin Mojžíše a promluvil k němu ze stanu setkávání:

1.2 „Mluv k synům Izraele a řekni jim: Když někdo z vás přinese dar Hospodinu, přinesete svůj dar z dobytka, ze skotu nebo z bravu.

1.3 Jestliže jeho darem bude zápalná oběť ze skotu, přivede samce bez vady. Přivede jej ke vchodu do stanu setkávání, aby došel zalíbení před Hospodinem.

1.4 Vloží ruku na hlavu zápalné oběti; ta mu získá zalíbení a zprostí ho viny.

1.5 Dobytče pak porazí před Hospodinem a Áronovci, kněží, přinesou krev v oběť; krví pokropí dokola oltář, který je u vchodu do stanu setkávání.

1.6 Stáhne kůži ze zápalné oběti a rozseká oběť na díly.

1.7 Synové kněze Árona vloží na oltář oheň a na oheň narovnají dříví.

1.8 Díly, hlavu a tuk narovnají pak Áronovci, kněží, na dříví, které je na ohni na oltáři.

1.9 Vnitřnosti však a hnáty omyje kněz vodou a všechno obrátí na oltáři v obětní dým. To bude zápalná oběť; jako oběť ohnivá bude libou vůní pro Hospodina."

No, a po přečtení mu v hlavě zůstane toto:

„Když pálím na zahradě na oltáři hovězí vnitřnosti, vím, že dým má pro Hospodina libou vůni (Leviticus 1,9), můj problém je ale v tom, že sousedé si stěžují na nesnesitelný zápach. Měl bych je udeřit?" (http://www.ateismus.net/, „Dopis pro věřící přátele a kamarády")

 

Jako vtip se mi to líbí, ale jsou tací, kteří čtou Bibli tímto způsobem a rozhodně to nechápou jako žert. Takže i tady se musím ptát, kde je problém?

Tentokrát je to v tom, že většina Bible neoslovuje přímo rozum, ale srdce, duši.

On rozum je jen jakýsi nástroj. Tak jako máme ruce, nohy, tak máme rozum. A rozum je úkolován naší duší (osobností), přestože jsou to možná kolegové, kopce-vyr-men.jpgpokud oba mají svá pracoviště v mozku. A tak jako ruka může hladit, ale také škrtit, rozum umí vymyslet lék proti tuberkulóze, ale také plynové komory. Vše záleží na tom, jaký úkol dostane. Lidová moudrost to vyjadřuje příslovím: Přání je otcem myšlenky.

Na jedněch ateistických stránkách autor ke své osobě uváděl i své koníčky. Upřímně také uvedl jako koníčka něco ve smyslu: Náboženství z pohledu ateisty. Tedy žádná rozumová pohnutka, ale koníček, který zaúkoloval rozum. (Chtěl jsem toho jeho koníčka odcitovat, ale nemohu to už najít. Buď jsem nešikovný, nebo to autor odstranil.)

Ještě bych ukázal, jaký je pro mne rozdíl mezi tím, co znamená oslovit duši, srdce, a tím, co znamená oslovit rozum.

Pokud současník Kleopatry o ní napsal, že je krásná, tak Kleopatra zůstane krásná navěky. Bude krásná pro toho, komu se líbí blondýny, i pro toho, kdo rád rudovlasé. Krásná bude pro toho, komu se líbí štíhlé dámy, i pro toho, komu se líbí boubelky. Toto jediné slůvko je schopno přenést pocit, obsah duše člověka, který je již přes dva tisíce let po smrti, do dnešní doby a navodit v dnešním člověku stejné duševní rozpoložení, jaké měl on, když se s Kleopatrou setkal. Není to zázrak?

Pokud by však její současník napsal, že Kleopatra měřila 168 cm, vážila 60 kg, měla černé vlasy, hnědé oči a míry 98-74-106, tak sice osloví rozum, ale ten se může pokusit z těchto informací nanejvýš druhově identifikovat její kostru.

 

* * *

 

„Pravdu-li máš, to nikdy nedozvíš se. S omylem svým však žít budeš věčně." Tato slova mne napadají pokaždé, když přemýšlím nad budoucností ateisty. Ta mi připadá tak fatální, jako by to byl trest z dílny olympských bohů. A teď nemluvím o člověku, který je nevěřící, protože se zatím nesetkal s Bohem tak, aby jej to zaujalo, nebo nemá čas se o „nějakého Boha" starat. Mluvím o ateistovi, který i kdyby seděl s Bohem v parku na lavičce, tak jej bude přesvědčovat, že žádný Bůh neexistuje, protože z pohledu evoluce je nadbytečný a jde to i bez něho. Jediný výsledek, který toto setkání bude mít, je ten, že po jejich rozchodu ateista poběží k doktorovi, aby dostal nějaké prášky proti halucinacím.

Proč fatální? Copak může být něco horšího pro člověka, který hledá pravdu, než vědět, že pokud ji našel, tak se to nikdy nemůže dozvědět, a pokud se mýlí, tak za to bude pykat celou věčnost? Naopak křesťan se nedozví o svém omylu, zato pokud má pravdu, bude se s ní celou věčnost radovat.

Ateista toužící po spravedlnosti, tak jak ji my lidé chápeme, se jí nikdy nemůže dočkat. Svět ve kterém žijeme, má jinou spravedlnost - silnější požírá slabšího. Křesťan naději na spravedlnost má.

Ateista si legitimitu svého životního názoru musí dokazovat. K dispozici však má jen dílčí výsledky vědy, protože víra, byť v neexistenci Boha, jej uráží. Věřící člověk svůj životní názor žije, nic si dokazovat nemusí. Víra mu stačí.

Z darů tohoto života užívají ateista i věřící člověk stejně.

Za pozornost také stojí asi to, že během doby, co existuje ateismus (podle Wikipedie od roku 300 př.n.l.), se vyvinula dvě celosvětová monoteistická náboženství, vycházející ze Starého zákona, která oslovovala a oslovují miliardy lidí. Podle toho, co kolem sebe vidím, však převážnou část ateistů tvoří lidé nestarající se ani o Boha ani o ateismus, tedy lidé k těmto otázkám lhostejní. Není to pro ateistu, jako člověka usilujícího o osvětu lidstva, deprimující?

 

* * *

 

Tak. Rozum dokončil práci zadanou mu mým já, které jej po dlouhé době zase zaúkolovalo porovnáním mé víry s nevírou jiných. Nejspíše mě k tomu vyprovokovala pýcha vyzařující z některých ateistických internetových stránek a jejich autorů. Výsledek mne uklidnil. Ateismus mezi svá pokušení zařazovat nemusím.

 

 

Od téhož autora:

Ateismus a selský rozum

 

 

[RSS]

Přečteno 288x

další články