Martin Buber: Život chasidů

Záměrem tohoto pojednání je podat stručné seznámení s osobou Martina Bubera, s hnutím chasidismu, se vztahem M. Bubera k chasidismu a s Buberovou prezentací chasidismu v knize Život chasidů. V tomto článku se bude jednat pouze o základní črtu, která však může  posloužit k dalšímu a hlubšímu studiu níže projednávaných témat. Proto v něm ani neuvádíme přesné lokace použitých citací, jež jsou zvýrazněné kurzívou a uvozovkami a které si případný zájemce může dohledat v použité literatuře uvedené na konci článku.

Martin Buber

Martin Buber (1878-1965) je významným židovským myslitelem a německým filosofem s existencialistickou orientací. Zpočátku byl zaměřen sionisticky, později byl silně ovlivněn chasidismem, jehož studiu se věnoval více než čtyřicet let. Buber studoval na předních evropských univerzitách. V roce 1923 vychází jeho vrcholné a pravděpodobně nejznámější filosofické dílo Já a Ty (Ich und Du), které pojednává o tzv. „dialogickém principu". Zprvu jako profesor v rámci oboru „religionistika a židovská etika" vyučoval na univerzitě ve Frankfurtu, později odchází do Jeruzaléma, kde se stává profesorem Hebrejské univerzity. Získal několik významných cen a členství v mezinárodních akademických institutech. Jeho spisovatelské a myšlenkové zaměření je patrné z rozdělení souborného posmrtného vydání jeho spisů na tři celky: Filosofické spisy, Spisy k Bibli a Spisy k chasidismu. Martin Buber také spolu s F. Rosenzweigem(1) přeložil z hebrejštiny do moderní němčiny Písmo („Starý zákon"). Buber byl spisovatelsky velmi činný.

Chasidismus

S označením chasidim (hebr. zbožní) se výrazněji v dějinách judaismu setkáváme třikrát.

Poprvé to bylo za makabejských válek, kdy se takto ve 2. stol. př. n. l. označovali „horlivci" pro Zákon, kteří byli ochotni za něj i bojovat (srov. 1. knihu Makabejskou, především oddíl 2, 42).

Podruhé se jedná o tzv. aškenázský chasidismus, tj. německé hnutí v oblasti Porýní ve 12.-13. stol. n. l., jež bylo spirituální reakcí na tehdejší tíživou situaci aškenázských židů, kteří čelili perzekucím ze strany křesťanské většiny. Příslušníci hnutí neměli potřebu vyrovnávat se s filosofickými  problémy své doby, ale naopak se obraceli k lidu. Důraz kladli především na absolutní víru v Boha a bázeň před Bohem, absolutní altruismus a lásku k druhému člověku, snahu o posvěcení všech úkonů člověka a přísnou askezi, se kterou se však pojí duchovní vyrovnanost. Zbožnost středověkých chasidů byla založena na Tóře.

Potřetí se s výrazným užitím pojmu chasidim setkáváme od druhé poloviny 18. stol., kdy v oblasti Polska a Ukrajiny vzniká a postupně se šíří hnutí židovské zbožnosti založené charismatickou osobností Israele Ben Eliezera (cca 1700-1760) zvaného Baal Šem Tov (tzn. „Pán dobrého jména"), který se snažil zpřístupnit duchovní výdobytky kabalistů masám a prostému, neučenému lidu. Chasidismus je tak výběrem z pozdní kabaly a z lidových tradic. Svůj vrchol hnutí dosahuje v letech 1760-1810.  Jedná se o zatím poslední mystické hnutí v židovském náboženství, o poslední ztvárnění židovské mystiky. Právě toto hnutí máme na mysli, když hovoříme o vztahu Martina Bubera k chasidismu.

M. Buber shrnuje nauku chasidismu do jedné věty: „Bůh je nahlédnutelný v každé věci a dosažitelný každým čistým skutkem", přičemž „to, co tvoří svéráznost a velikost chasidismu, není učení, ale životní postoj..., který vytváří společenství a ve své podstatě je společenstvím i formován." Chasidismus je tedy spíše mystikou akce a nikoliv kontemplace.

V chasidismu pak Buber hovoří o dvou pilířích: o „vůdci" a o „obci", které jsou dle něj „dvojitým jádrem lidství" či „základem pravého lidského společenství".

Cadik (hebr. spravedlivý), charismatický vůdce chasidské obce, „dokonalý člověk a pravý pomocník", „v Bohu ujištěný", je „pomocníkem v duchu, učitelem smyslu, vůdcem k božským jiskrám".  Cadik není ten, kdo předává nauku, nýbrž ten, který je naukou a který tak každým svým skutkem či pohybem zvěstuje cestu. Stává se prostředníkem mezi Bohem a lidmi: „Cadikova existence působí v horních sférách."

V chasidismu jde pak o to, být přítomným v každé chvíli a dělat to, co právě člověk dělá. „Pro chasidismus není nejdůležitější ... to, co se člověku přihodí, ale to, co člověk činí ... a spíše než CO dělá, JAK to dělá."

Svědectví o svém vztahu k hnutí chasidismu nám podává Buber v autobiograficky zaměřeném eseji Má cesta k chasidismu, o němž v krátkosti pojednáme v závěru našeho článku.

„Život chasidů"

Jak jsme již zmínili výše, třetinu písemného díla Martina Bubera tvoří Spisy k chasidismu. Nejznámější z nich jsou: Chasidská vyprávění (Die Erzählungen der Chassidim), Cesta člověka podle chasidského učení (Der Weg des Menschen nach der chassidischen Lehre), Gog a Magog (Gog und Magog, eine Chronik), Chasidské poselství (Die chassidische Botschaft) a čtyři eseje Život chasidů (Vom Leben der Chassidim) spolu s autobiograficky pojatým esejem Má cesta k chasidismu (Mein Weg zum Chassidismus), o nichž následně krátce pojednáme.(2)

První čtyři eseje, sepsané již kolem roku 1907, M. Buber původně napsal jako úvod ke své první knize o chasidismu, k Baalšemově legendě (Die Legende des Baalšem). Název Život chasidů (Das Leben der Chassidim) těmto čtyřem esejům dává sám Buber.

V těchto čtyřech esejích autor vykládá svým vlastním stylem čtyři základní pojmy chasidské mystiky: hitlahavut, avoda, kavana a šiflut.

Hitlahavut (zanícení, od hebr. kořene LHV - plamen, zážeh) je zanícení, nadšení, „žár". „Hitlahavut odhaluje životu smysl. Bez ní ani nebe nemá smysl a existenci. Když zemře člověk, který naplnil celé učení i všechna přikázání, ale neznal tuto slast a zanícení, pak přejde na druhou stranu a otevře se mu ráj, ale protože ve světě nepocítil  rozkoš, necítí ani slasti ráje." Může být výstižnější charakteristika hitlahavut? „Hitlahavut otevírá cestu... Kdo je v ní, je ve svatosti." Hitlahavut je zažehnutí „zbožného" plamenem Hospodinovy radosti, která ho „zmocní" pro tanec a zpěv: „Krok měl lehký jako čtyřleté dítě. Mezi těmi, kteří viděli jeho posvátný tanec, nebylo nikoho, kdo by ve svém nitru neprožil obrácení..." Nebo: „Od jednoho rabína, jehož otec byl žákem ‚Pána dobrého jména‘, si posluchači vyprosili, aby vypravoval příběh. ‚Příběh´, pravil rabi, ‚se musí vyprávět tak, aby se sám stal vykoupením.´A vypravoval: ‚Můj děd byl chromý. Jednou ho prosili, aby vypravoval příběh ze života svého učitele. Vypravoval, jak svatý Ba'al šem tov tančíval. Můj děd při vypravování vstal a vypravování ho přivedlo do nadšení natolik, až už nemohl jinak, než ukázat tancem, jak to jeho učitel dělal. Téže hodiny se uzdravil...‘"

Hitlahavut však není pouhým jednotlivým vnorem do věčnosti, nýbrž „cestou extáze". Skrze ni „zanícený zbožný" „žije jedině okamžik, a tento okamžik je věčnost". Vrcholem hitlahavut je však její popření, vyprázdnění se od ní.

Hitlahavut je dle Buberových slov „prapůvodní princip chasidského života".

Avoda (hebr. práce, služba, bohoslužba, kult, služebné dílo) je „služba Bohu v čase a prostoru", „mystická oběť". Je druhým pólem života „svatých", jestliže hitlahavut je pólem prvním. Mezi těmito dvěma póly probíhá život „zbožných". Mezi hitlahavut a avodou je vztah: „Hitlahavut je od avody vzdálena jako naplnění od touhy. A přece proudí hitlahavut z avody stejně, jako nalézání Boha z hledání Boha." Vztah, kterým je celý lidský život: „Mezi hledáním a nalézáním se klene celý lidský život..." Avoda je cesta sjednocení, z „mnohosti v sobě" k jednotě Boží - vše zaměřit (viz níže výraz kavana) a konat vůči Jedinému. „Sursum altum ad Altum!" Žádná činnost není vyjmuta z této „bohoslužby", vše může a má být zaměřeno k Bohu a k záchraně uvězněných jisker (o uvězněných jiskrách a jejich spáse viz níže u výrazů kavana a šiflut). „Bůh chce, aby se mu sloužilo všemi způsoby." Skrze avodu je „nekonečný život obsažen v každém skutku". „Každý pohyb oddaného je nádobou zasvěcení a síly."

Hitlahavut je cestou v „skrytosti" (tzn. „skrytosti", která je jedinečným spojením dvou intimit - Boha a konkrétního, jedinečného člověka , spojením nesdělitelným komukoliv mimo tento vztah a proto je skutečností „skrytou"), avoda je cestou ve společenství.

Vyvrcholením avody je překonání původní rozdvojenosti a vložení hitlahavut do srdce avody, tedy avoda proměněná skrze „zanícení" v dokonalou připravenost „spravedlivého" sloužit Pánu jakýmkoliv způsobem - ztratit své „takto" a být proměněn v „jakkoliv", ztratit „způsob služby člověka" a získat „způsob služby Boha". Skrze hitlahavut je člověk zmocněn k Boží-službě (boho-službě), oproti dosavadní lidské-službě.

Kavana (zaměření, úmysl) znamená dávat smysl všemu, co člověk koná, být zaměřen k jedinému cíli: ke spáse. Spása v chasidismu však znamená návrat šechiny (tj. Boží nádhery, Boží slávy, která je v pojetí chasidismu přítomná ve veškerém stvoření) k Bohu, k Boží bytosti (elohut).  „Kavana nesleduje účel, nýbrž cíl. ... A to je smysl a určení kavany: že je úkolem člověka, aby pozvedal padlé a osvobozoval uvězněné. Nemá jen čekat, nemá se pouze dívat: má spolupůsobit na spáse." Jak však může člověk „pozvedat padlé a osvobozovat uvězněné"? „Každým ze svých skutků...", jsou-li konány  „posvěceně". „Kdo se modlí a zpívá ve svatosti, kdo ve svatosti jí a hovoří, kdo si je vědom svatosti očistné lázně i obchodu, pozvedá padlé jiskry a osvobozuje a obnovuje pokleslé světy." Avšak ne jen takto „spravedlivý" koná spásně, nýbrž i skrze tvorbu, „...a ze všech podob tvorby dává přednost slovu", jímž je svět stvořen a udržován. „Slova se mají říkat tak, jako kdyby se v nich otevírala nebesa. Ne tak, že bereš slova do úst, nýbrž že do slov vcházíš." Poznat tak ono slovo, jež stvořilo a udržuje svět, vstoupit do něj a vstoupit tak do nového stvoření a spolupůsobit tak i na novém stvoření veškerenstva až k „poslednímu všeobecnému sjednocení".

I kavana, stejně jako avoda, ústí v hitlahavut, „neboť tvorba znamená být tvořen... A stávat se tím, kdo je tvořen, to je extáze...". K „být stvořen" však lze dojít jen skrze  jakýsi mezistav „ničeho", „nicoty", skrze jakési „stát se ničím", „být nicotou", což je oním chaosem předcházejícím stvoření.

Šiflut (snížení /rukou/, pokora, z hebr. kořene ŠFL - být nízký, ponížený, snížený) znamená být s druhými, mít vědomí potřeby společenství s druhými lidmi, navzdory své dokonalosti a jedinečnosti, mít vědomí sounáležitosti a celku, jehož je „zbožný" jen část, i když třeba již dokonalou. Šiflut tedy znamená nebýt sám pro sebe. „Vpravdě pokorný je ... ten, kdo pociťuje druhé jako sebe a sebe v druhých." Opakem šiflut - pokory - je pýcha: „Povýšený je ten, kdo se cítí být lepší než druzí; kdo se vidí výš než tu nejnepatrnější z věcí..." Pyšný člověk pak nemá takovou „tažnou sílu" jako člověk pokorný: „Vidí-li se nad ostatními lidmi nebo před nimi, je omezený a ‚Bůh do něj nemůže vlévat svou svatost,  neboť Bůh je bez hranic´." Do pokorného však, který se nesrovnává s druhými, „Bůh...vlévá svou slávu". Vidí pak všechny a všechno ostatní takové, jaké je, to znamená pravdivě. Vidí, že „každý člověk má svoji - byť třeba zastřenou - hodnotu ... , že v každém člověku je něco drahocenného". A proto „kdo žije s bytostmi v duchu mystéria pokory, nemůže nikoho zatracovat", neboť „‚člověk, jenž vyslovuje soud nad druhými, vyslovuje ho sám nad sebou´".

Pokora se tedy projevuje ve vzájemnosti a stává se láskou k druhým lidem a ke všemu stvoření, tedy i k zvířatům, rostlinám a neživým předmětům, neboť dle chasidského přesvědčení ve všem, co bylo stvořeno, dlí život. „A viz, ten život je život Boží." Láska ke všemu „živému" se tak stává láskou k Bohu, „a ta je vyšší než jakákoliv služba". Tak v chasidismu vyvstává jedna z jeho základních vět: „‚Více milovat.´"

Vzájemnost a láska k druhým se projevuje ve vzájemné pomoci, která je vyjádřením mystéria šiflut: „Pokorný člověk ... je spravedlivý, milující, připravený pomáhat."

„Má cesta k chasidismu"

V autobiografickém eseji Má cesta k chasidismu (Mein Weg zum Chassidismus) z roku 1917 Buber vypráví o své cestě k hnutí „zbožných". Mluví nejen o vnějších událostech na této cestě, ale i o vnitřní fascinaci duchovním životem chasidů a o vlastní zaangažovanosti do „zbožnosti zbožných". Tento esej lze chápat i jako jakési shrnutí čtyř předchozích esejů, i když toto autor pravděpodobně nezamýšlel, či jako nejstručnější možné uvedení do nauky či podstaty chasidismu, tak jak jej M. Buber chápal. V tomto eseji se dozvíme mnoho autobiografických črtů ze života M. Bubera, např. o jeho dětství prožitém u dědečka, o mládí vzdorujícímu rozumem, ale i pomalu se navracejícímu ke svým židovským kořenům skrze sionismus, o intenzivním setkání s Baal šem tovem skrze jednu knihu o něm  („Otevřelo se ve mně cosi prapůvodně židovského... Židovství se mi otevřelo jako religiozita, jako ‚zbožnost´, chasidut."), o jeho několikaletém studiu chasidismu či o prvních publikačních plodech tohoto studia. Z textu je jasně vidět Buberova zasaženost chasidismem a jeho bohatstvím a hloubkou, s čímž se netají, a navíc z toho činí i jakýsi způsob, jak předávat chasidské poselství dál - ne však skrze shromažďování a kritické studium zaznamenaných vyprávění a jejich vědecké vydání či skrze přesný překlad z hebrejských pramenů, nýbrž nechat se subjektivně zasáhnout a uchopit duchem chasidismu, být vnitřně zcela zaangažován a pak sám „se vzrůstající samozřejmostí" vyprávět příběhy chasidů „vlastním pojetím vyprávění", čímž, jak byl Buber přesvědčen, dospěl k větší věrnosti předávanému (tedy paradoxně k větší objektivitě): „Čím větší byla tato samozřejmost, tím hlouběji jsem prožíval i věrnost." Zmíněných pět esejů je zcela jasným svědectvím o takovémto proniknutí Buberovy bytosti „zbožností" a my skrze ně skutečně můžeme poznat „život chasidů", což znamená ne historie života chasidských osobností - biografie, nýbrž živoucí a stále živé jádro chasidim, jehož srdce tepe i v M. Buberovi, „apoštolovi chasidismu" 20. století. 

Použitá literatura:

• BLAHA, J., Tóra a moderní židovská filosofie, Dobrá kniha, Trnava 2003
• BUBER, M., Opowieści chasydów, W drodze, Poznań 1986 (v češtině vyšlo pod názvem Chasidská vyprávění, Kalich, Praha 2002)
• BUBER, M., Cesta člověka podle chasidského učení, Votobia, Olomouc 1994
• BUBER, M., Hitlahavut: o zanícení, Avoda: o službě, Kavana: o záměru, in: Logos - sborník pro  esoterní chápání života a kultury, 3/1991
• BUBER, M., Já a Ty, Votobia, Olomouc 1995, 2. vydání
• BUBER, M., Život chasidů, Arbor vitae, Praha 1994
• ELIADE, M., Dějiny náboženského myšlení II, Oikoymenh, Praha 1996
• ELIADE, M., Dějiny náboženského myšlení III, Oikoymenh, Praha 1997
• Kolektiv, Filosofický slovník, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 1998, 2. vydání
• Kolektiv, Slovník Judaismus - Křesťanství - Islám, Mladá fronta, Praha 1994
• SADEK, V., Židovská mystika v Praze, Společnost židovské kultury, Praha 1992
• SCHUBERT, K., Židovské náboženství v proměnách věků, Vyšehrad, Praha 1999
• WEHR, G., Buber, Votobia, Olomouc 1995

Související články: 

Lukáš Drexler: Kabala 
Lukáš Drexler: Extatická význání (recenze)
Josef Blaha: Význam mystiky pro třetí tisíciletí
Norbert Mendecki: Šechina v židovské literatuře; Kristus a Šechina 

Poznámky:

(1) Franz Rosenzweig (1886-1929) byl významný německý filosof židovského původu a podobně jako M. Buber  jeden z představitelů filosofie dialogu. Jeho nejznámnějším dílem je Hvězda vykoupení.

(2)  V českém překladu vyšlo všech pět esejů společně pod názvem Život chasidů, proto pojednáváme o všech pěti esejích společně. Kniha vyšla v Praze v nakl. Arbor  vitae roku 1994 v překladu A. Bláhové.