Kabala

  

Pojem

Slovo kabala je odvozeno od hebrejského kábal - „obdržet něco" či kibbel - „ústně něco sdělit", „obdržet ústní sdělení" a překládá se jako „tradice" či „přijetí". Většinou je tím vyjádřeno přesvědčení, že existují dvě podoby toho, co obdržel Mojžíš pro vyvolený lid na hoře Sinaj. Jedna část tohoto „obdržení" je zapsána v Písmu, konkrétně v Pentateuchu, druhou, tajnou část, však Mojžíš údajně svěřil ústně (podle jednoho místa v Mišně údajně Jozuovi[1]). Kabala sama sebe chápe jako vyšší druh zjevení oproti tomu, které je zapsáno v Tóře.

 

Vznik a vývoj

Stran vzniku kabaly je ovšem mnohem více názorů než v právě uvedeném sdělení. Existuje několik teorií o původu kabaly. Uveďme si ve zkratce alespoň nejhlavnější z nich:

1) Jedna z teorií hovoří o gnostickém[2] původu kabaly. V gnosi jako filosoficko-náboženském hnutí existovalo více různých proudů. Jeden z nich, který neztotožňoval demiurga - „zlého boha" a stvořitele světa - s Bohem Starého zákona, by mohl být jedním z možných pramenů pozdější kabaly. V tomto proudu gnose se rozvíjelo učení o mystickém „Prvním člověku" (Adam kadmom), o němž se pojednává i v pozdějších kabalistických textech.

2) Další z teorií o vzniku kabaly je již výše popsaná teorie o „ústní tradici" přijaté na Sinaji Mojžíšem a dále ústně předávané vybraným osobám. Tvrdí se totiž, že kabala nevznikla se vznikem prvních kabalistických spisů, ale již dlouho předtím existovala v ústním podání. Viz též následující hypotézu.

3) Někteří kabalisté kladou počátky kabaly dokonce až k Abrahamovi či dokonce až k Adamovi, kterému tajemství kabaly sdělili údajně andělé.

4) V souvislosti s osobou Mojžíše se také uvažuje o jeho zasvěcení do tajných egyptských mystérii při jeho pobytu v Egyptě a tudíž o egyptském zdroji při vzniku kabaly.[3]

V samotné kabale jsou také až příliš zřetelné vlivy pythagorejismu (např. mystika čísla) a především platonismu, a to jeho pozdější vývojové fáze - novoplatonismu (pojmy jako emanace, ideje).

V počátcích židovské mystiky, která ovšem ještě není totožná s kabalou, se objevují dva hlavní proudy: maase berešit („dějiny stvoření") a maase merkaba („dějiny vozu"). V prvním případě se jedná o úvahy o stvoření světa, diskutuje se o pořadí stvořených věcí, o jejich vzájemném vztahu a hodnotách. V druhém případě se jedná o mysticko-extatický proud, který se zabývá transcendentnem, Bohem, božskými idejemi a inteligencemi. Je založen na přesvědčení, že „duše mystika může ještě za jeho života opustit ve stavu extatického vytržení tělo a putovat nebesy"[4]. Toto přesvědčení a tyto zkušenosti vycházejí z biblických vizí proroka Ezechiele, který měl vidění nebeského vozu a nebeského Božího trůnu. Z tohoto období pocházejí texty nazývané Hechalot („Chrámy"). S tímto přesvědčením rovněž souvisí některé pasáže z apokryfní/nekanonické Knihy Henochovy. Oba z těchto proudů - maase berešit a maase merkaba - se pak objevují i v kabale.

Nejstarší textové zachycení učení kabaly je v knize Sefer Jecira („Kniha stvoření"), jejíž vznik se klade do období 6.-9. století. V ní se objevuje stěžejní pojem sefíry, které jsou zde charakterizovány jako prvních 10 z 32 cest moudrosti, skrze které Bůh stvořil svět. Zbývajících 22 cest jsou 22 písmena hebrejské abecedy. V těchto prvcích obsažených v knize Sefer Jecira můžeme vidět vliv nauky o číslech pythagorejismu a novoplatónského učení o emanacích (co se týče učení o sefirách).

Ve středověku bylo centrem kabaly Španělsko a Francie. Významným kabalistou tohoto období je Izák Slepý, který mj. rozpracoval „mystiku modlitby". Hlavním produktem tohoto období je však kniha Bahir, jejíž původ a autorství je neznámé. Kniha se také zabývá sefírami a jejich úlohami a vztahem sefír a spravedlivého člověka - cadíka, který je sloupem mezi nebem a zemí a zajišťuje tak proudění milosti na zem. V knize Bahir se také prvně objevuje učení o převtělování, které je orthodoxnímu židovství naprosto cizí[5]. Koncem 13. stol. se s postavou Abrahama Abulafia dostává do kabaly prvek extatismu a kawany[6].

Dalším zlomovým bodem pro kabalu je v tomto období objevení se knihy Zohar („Záře"). Knihu lze charakterizovat jako „mystický román", který obsahuje diskuse hlavního hrdiny Šimona ben Jochaje a jeho žáků o mystických tajemstvích, o jejich poutích po nebesích,  popisy nebeských chrámů, mystiku modlitby a další skutečnosti. Kniha Zohar je stěžejním dílem, které mělo významný vliv na vývoj učení kabaly.

Po vyhnání Židů ze Španělska se centrum kabaly postupně opět přesouvá na místo svého vzniku a v 16. století se jejím centrem i centrem tehdejší židovské vzdělanosti stává město Safed v Galileji. Zde působil jeden z nejvýznamnějších kabalistů - Moše Cordovero, autor spisu Pardes rimmonim („Sad granátových jablek"). Tento autor do detailů propracoval učení o sefírách. Moše Cordovero je tak výrazným představitelem spekulativní kabaly. Pravým opakem, tedy představitelem extatického směru kabaly, je jeho současník Izák Luria. Ten pořádal přednášky, ale sám nenapsal žádné dílo. Jeho nauku zaznamenal až jeho žák Chajim Vidal v knize Ec chajjim („Strom života"). Kromě Luriova mesianistického zaměření[7] a praxe cesty meditativní modlitby je jeho osobnost v rámci kabaly výrazná i tím, že při vysvětlování stvoření použil výrazu cimcum („stažení se", „kontrakce"), tzn. stažení se nekonečného Boha do sebe, čímž Bůh vytvořil kolem sebe jakoby prázdný prostor, v němž došlo ke stvoření všech stvořených skutečností, které v sobě sice nesou stopu svého Stvořitele, ale jsou od Něj oddělené. Luria se zabýval rovněž otázkou původu zla ve světě a cestou nápravy stvoření (viz níže výraz tikkun). O Izáku Luriovi se také tvrdí spousta zázračných věcí, jako např. že viděl lidskou auru, rozuměl řeči andělů, stromů i ptáků, dovedl číst myšlenky atp.

V 17. století dochází ke střetům mezi odpůrci kabaly z řad rabínů a mezi kabalisty a kabala se pomalu šíří do východní Evropy (např. do Prahy). Později měla vliv i na vznik chasidského hnutí, které se snažilo aplikovat kabalu v každodenním životě.

V období renesance se kabala spojuje s okultismem, dochází i ke snahám o skloubení s křesťanstvím (tzv. "křesťanská kabala"). Vliv kabaly je znát i v myšlení humanistů a filosofů (Baruch Spinoza). O kabalu je velkým zájem i v současnosti. Také v naší republice vychází četné spisy na toto téma - jak pojednání o kabale[8], tak překlady jejích základních děl (Sefer Jecira ad.)[9].

 

Základní prvky učení

Je samozřejmé, že stěžejním „bodem" kabaly je samotný Bůh, v kabale často nazývaný jako Ejn Sof („Ne-konec" ve smyslu „Nekonečný Bůh", jakési „Nic"[10] oproti jakémukoliv námi poznatelnému „něčemu"[11]), který je v souladu s orthodoxním židovstvím chápán jako zcela transcendentní a odlišný od stvoření, nepopsatelný a lidským rozumem nepochopitelný. Tento Bůh[12] je počátkem všeho stvořeného a také jeho cílem. Vše, co je, stvořil skrze tzv. sefíry, které jsou jedním z nejzákladnějších pojmů  kabaly.

Sefíry jsou jakési duchovní ideje nebo vlastnosti, projevy či emanace Boha, skrze něž Bůh vše stvořil, ale skrze které i udržuje a posiluje spojení se stvořeným světem. Sefíry se také chápou jako duchovní světy vyšší od našeho. Uvádí se počet 10 sefír, skrze něž na zemi a na člověka proudí Boží milost a světlo a vše stvořené se naopak skrze ně přibližuje k Bohu. Sefíry jsou mezi sebou spojeny vzájemnými vztahy a navzájem se ovlivňují. Jsou uspořádány hierarchicky a sestupně a lze v nich vidět i určitou paralelu s novoplatonskou emanační teorií. Systém sefír bývá nazýván též jako „Strom života". Názvy jednotlivých sefír tak, jak následují po sobě odshora dolů (od Boha ke stvoření), jsou: Keter - Koruna, Chochma - Moudrost, Bina - Inteligence, Rozmysl, Chesed - Milost (či Gedulla - Velikost, Vznešenost), Din - Soud (či Gebura - Síla), Tif'eret - Krása, Necach - Trvání, Věčnost, Hod - Vznešenost, Jesod - Základ a Malchut - Království.

Celý stvořený svět je tedy stvořen skrze sefíry. Korunou stvoření je však člověk, který je stvořen k obrazu Boha a je také určitou analogií systému sefír[13]. Zároveň je i jakousi „křižovatkou" či „bojištěm", na němž dochází k zápasu mezi světlem a tmou[14], či „Jákobovým žebříkem", po němž celé stvoření může vystupovat k Bohu, ke svému prazdroji, a naopak Bůh a jeho milost může skrze něj sestupovat na „zem". Z přesvědčení, že člověk je „obrazem Boha", z něhož pochází vše, se pak dochází k tomu, že i v člověku je analogicky obsaženo vše. Zde tak přichází ke slovu učení o člověku jako mikrokosmu, tedy že člověk je určitou „zmenšeninou" vesmíru, „malým kosmem" (mikro-kosmos), v němž se odráží „velký kosmos" (makro-kosmos) a oba tyto vesmíry (makro- i mikro-) jsou spolu spojeny, odráží se v sobě navzájem a skrze tento vztah dochází i ke vzájemné interakci, ovlivňování.[15] Z toho pak vyplývá, že člověk má v celém kosmu nezastupitelnou úlohu a nese velkou zodpovědnost za celý vesmír a za své vlastní chování, kterým může celý vesmír přivést buď k jeho návratu, obnově[16] nebo naopak k jeho zkáze. Takto vnímaná úloha člověka ve vztahu k celému vesmíru se pak odráží v požadavcích na každodenní život člověka a na jeho duchovní či náboženskou praxi.

Zvláštností kabalistického učení v antropologické oblasti je již výše zmíněná nauka o převtělování (hebr. gilgul - „rotace"), jehož význam je týž, jako i v jiných světových náboženstvích vyznávajících přesvědčení o převtělování (reinkarnaci), a tím je postupné zdokonalování člověka až k jeho finalitě, tj. k dosažení jeho posledního cíle, k jeho „uskutečnění". I zde se tato nauka váže k zákonu činu a odplaty (v hinduismu nazývaném karma). Zvláštním typem převtělování je tzv. ibbur („těhotenství", „vývoj lidského zárodku"), což znamená vstoupení duše zemřelého spravedlivého do žijícího člověka, do jeho těla, aby ho takto v jeho hledání a tápání vedla a pomáhala mu v jeho slabosti.

Z výše řečeného tedy vyplývá, v čem spočívá duchovní praxe stoupenců kabalistického učení. Je to plnění nábožensko-etických příkazů, směřování každé myšlenky i skutku k Bohu pro dobro své i celého stvoření, studium Písma i kabalistických spisů a modlitba (která ovšem není ani tak rozhovorem s Nejvyšším jako spíše kontemplací symbolů). Kromě etické stránky života stoupence kabaly má v jeho duchovním životě velký význam slovo a jeho písemný záznam. Vždyť skrze slovo Bůh stvořil svět[17] a dle židovského přesvědčení daroval svému vyvolenému národu i hebrejské písmo, které je pro Židy písmem posvátným. Kabalisté tak nehledají jen skrytý, esoterní význam Tóry a nezabývají se jen esoterickou exegezí Tóry, ale předmětem jejich rozjímání a kontemplace (oba pojmy jsou v kabale synonymní) jsou kromě jednotlivých sefir i samotná písmena hebrejské abecedy, která mají zároveň i svoji číselnou hodnotu[18]. Toto je velmi výrazný aspekt v kabalistické praxi.[19]

 

Závěrečné úvahy

Při přemítání o kabale a jejím učení můžeme v několika oblastech vnímat určité napětí či těžko smiřitelnou protikladnost. Např. označení kabaly coby židovské mystiky (kdy autentickou mystikou rozumíme intimní, zkušenostní a bezprostřední vztah s nezpředmětnitelným a nezmanipulovatelným „transcendentnem") na jedné straně a přítomnost různých ryzích magických a okultních praktik na straně druhé, nebo neslučitelnost kabalistického učení s židovskou orthodoxií  na jedné straně (např. nauka o převtělování), avšak na druhé straně ovlivnění židovské orthodoxie kabalou (např. přijetí některých kabalistických modliteb[20]).

Mimo to se však do určité míry inspirativním může jevit pro židovství typický vztah ke slovu - láska, která vidí slovo vycházející z úst Boha, jímž Bůh tvoří svět a jímž také sděluje sebe. Slovo se tak stává předmětem meditace, obdobně jako v křesťanství, v němž rozjímáme stvořitelské „Slovo, které se stalo tělem"[21], a lneme k němu svým srdcem, dokud jím nebudeme zcela dotvořeni do podoby Božích synů.

 

Použitá literatura:

• Blaha, J., Tóra a moderní židovská filosofie, Trnava 2003
• Halevi, Z'ev Ben Shimon, Cesta kabaly, Praha 1997
• Judaismus - křesťanství - islám, Olomouc 2003
• Nakonečný, M., Lexikon Magie, in: http://sweb.cz/mysticka/obecne/nabozentsvi/judaismus/juda-kabala.htm (download 27. 6. 2003)
• Sadek, V., Židovská mystika v Praze, Praha 1992
• Sadek, V., Židovská mystika, Praha 2003
• Schubert, K., Židovské náboženství v proměnách věků, Praha 1995

   

Další doporučená literatura:

• Blaha, J., Malá zamyšlení, Brno 2006
• Blaha, J., Židovské myšlení jako inspirace nejen pro křesťany, Brno 2008
• Idel, M., Golem, Praha 2007
• Idel, M., Kabala, Praha 2004
• Kushner, L., Sefer Otijot - Kniha písmen, Praha 2003
• Weinreb, F., Symbolika biblického jazyka, Praha 1995
• Weinreb, F., Znamení života, Praha 1994

 

Související články:

Lukáš Drexler: Martin Buber: "Život chasidů" 
Josef Blaha: Význam mystiky pro třetí tisíciletí 
Norbert Mendecki: Šechina v židovské literatuře; Kristus a Šechina 
Lukáš Drexler: Extatická význání (recenze)
Josef Blaha: Na počátku bylo světlo
Lukáš Drexler: Oheň Eliášův

 

Poznámky:

[1] Jinde se však zase tvrdí, že Mojžíš toto „ústní sdělení" předal Áronovi a jeho synům.

[2] K pojmu a problematice gnose  viz více na: http://www.david-zbiral.cz/Gnoze-prehled.htm. Jedním z takových styčných bodů učení kabaly s učením gnose může být např. v luriánské kabale objevivší se pojetí „jisker Božího světla" zajatých v hmotě, tedy i v člověku, které je třeba duchovní praxí člověka vysvobodit a navrátit zpět na jejich původní „místo".

[3] K tomu viz Nakonečný, M., Lexikon Magie, Praha 2001.

[4] Sadek, V., Židovská mystika v Praze, Praha 1992, str. 11.

[5] Zajímavá souvislost s objevením se této nauky v židovské mystice je objevení se sekty katarů právě v této době a na těchto územích, která zároveň byla tehdejšími středisky kabaly. Kataři totiž také vyznávali víru v převtělování.

[6] Kawana - náboženské soustředění či stav zvláštního nadšení. Více viz zde.

[7] Izák Luria se zřejmě před svou smrtí prohlásil za Mesiáše, syna Josefova.

[8] Např. Idel, M., Kabala, Praha 2004 ad.

[9] Zájemci o kabalu se mohou podívat na internetovou adresu: http://www.grimoar.cz/obsah.php?. Obsahuje mnoho elektronických přepisů kabalistických (ale i okultních a magických) titulů, mezi jinými např. hebrejský či hebrejsko-český text knihy Sefer Jecira, který lze shlédnout i na následující adrese: http://www.ezoterika.szm.sk/sefer.htm.

[10] Hebr. ajin.

[11] Myslím, že i v tomto lze vidět vliv novoplatonismu a jeho popisu Boha (či Dobra, Jedna) jako „Ne-Bytí" ve smyslu „Nad-bytí", „Více-než-bytí", „Nad-jsoucí" -  υπερουσια [hyperúsia].

[12] Kromě výrazu Ejn-Sof se v knize Zohar pro Boha používá označení „Starec dnů".

[13] Např. s hlavou člověka souvisí sefíra Keter, s hrudí člověka pak sefíra Tif'eret (která je nositelem milosrdenství, hebr. rachamim) atp.

[14] Motiv kosmického zápasu vnesl do kabaly již zmiňovaný Izák Luria, který hovoří o tzv. „pra-katastrofě" při tvoření světa a vysvětluje tím i původ zla ve stvořeném světě a rovněž popisuje i cestu k nápravě současného stavu (pojem tikkun, viz níže).

[15] „A vše, co je zde na zemi, je také nahoře. Neexistuje na tomto světě nejmenší věc, která by nezávisela na vyšší věci, jí nadřazené. A proto, jestliže se uvede v pohyb něco zde dole, uvede se v pohyb také to, co je nahoře. Neboť všechno je vzájemně spojeno,", Zohar, in Sadek, V., Židovská mystika, Praha 2003.

[16] Hebr. tikkun - „návrat", „restituce". Pojem, který do učení kabaly zavedl opět Izák Luria a míní pod ním zdárné vyvrcholení kosmického dramatu návratem všeho stvoření k Bohu, konečnou nápravu „pra-katastrofy".

[17] Viz Genesis 1.

[18] Zde je možná vidět právě paralela s pojetím čísel u pythagorejců.

[19] Více o „mystice písma" v kabale viz in Weinreb, F., Znamení života, Praha 1994; Weinreb, F., Symbolika biblického jazyka, Praha 1995; Kushner, L., Sefer Otijot - Kniha písmen, Praha 2003.

[20] Např. píseň o šabatu Lecha Dodi, kterou složil kabalistický rabín Šlomo Alkabez a která se stala součástí  židovské modlitební knihy Sidur. Více viz in Blaha, J., Tóra a moderní židovská filosofie, Trnava 2003, s.70n.

[21] Janovo evangelium 1,14.