Výklad na Matouše

Proto Spasitel opět pokračoval: Znovu vám říkám, že je snazší, aby velbloud prošel uchem jehly, než bohatý do nebeského království. Touto větou se pak nedokazuje obtížnost, ale nemožnost vejít. Pokud totiž bohatý nemůže vejít do nebeského království stejně jako velbloud nemůže vstoupit uchem jehly, pak nebude spasen žádný bohatý: Oč více je to nemožné, když říká, že první je pravděpodobnější než druhé?

Proto se zdá, že někteří o tomto výroku pochybují, protože proti němu slýchají, že i bohatí vstupují do nebeského království. A protože se o tom druhém nečte, zůstává zřejmě nemožné, co se ohlašuje jako snazší.  

Tito vskutku opomíjejí způsob řeči, kterého používají ve svých proslovech (a to často) i světští lidé, kteří se nazývají filosofové. Říká se tomu obrazné vyjádření, nadsázka. Takováto řeč (jak sami vědí) nadmíru často vzbudí důvěru.

My ale máme za pravdivé o bohatých tohoto světa i o židech, jež zobrazuje tento mladík, že je nemožné, aby vešli do blaženého života, dokud ti i oni proti Kristu pyšně mudrují a vkládají svou naději do nejistého bohatství. Pokud tedy nejprve ukážeme na židy, stále se potvrzuje, že je snazší, aby pohané (jimiž se rozumí velbloud) – kteří byli pokřivení a deformováni mnohými břemeny hříchu – vešli skrze úzkou škvíru království nebeského, než židé – kteří se zdají bohatí na Zákon, na proroky i patriarchy, na božská Písma, na kněze, na levity, na oběti i desátky a na ostatní ustanovení Zákona. Jak bohatí z národů nebo ze židů přicházejí nebo vstupují do onoho nebeského Jeruzaléma, napsal Izaiáš: „Záplava velbloudů tě zahalí, dromedáři z Mediamy a Efy, všichni přijdou ze Sáby a přinesou zlato i kadidlo (Iz 60,6): takže ti, kteří byli prvně pokroucení, byli tlačeni hrbem a zkroucení svými neřestmi, vstoupí branami Jeruzaléma. Všichni pravověrní pak mají za to, že evangelium tímto mladíkem označuje tyto bohaté.

A proto říká Pán: Je snazší, aby velbloud prošel uchem jehly jestliže odloží svůj náklad, kterým je obtížen, než aby pyšný boháč, který svou naději skládá ve své bohatství, vstoupil v království nebeské. Kvůli obtížnosti této věci někteří říkají, že ucho jehly byla zadní opevněná branka v Jeruzalémě, která se tak jmenovala, a že o ní Pán mluvil, protože skrze ni nemohli vejít naložení velbloudi.

Jiní říkají, že mluvil jednoduše o té jehle, kterou se sešívají oděvy. Přitom se někteří utíkají k duchovnímu významu a říkají, že ucho jehly je vyznání víry, která je v Kristu, nebo také pokání. Konečně jiní v tom chtějí vidět umučení Krista, při kterém byl sám probodnut kopím. A znovu samotný zákon a samotné umučení nazývají uchem jehly: tyto všechny výklady se zde shodují, že kdyby bohatý nebo jakýkoliv žid odložili těžký náklad svých neřestí, nebo přetěžké břemeno Zákona, stejně jako židovské pověry i veškerou naději v modly a hrabivost věcí, ale také pokřivenost celé mysli a těla, mohli by vstoupit skrze úzkou a těsnou cestu, která vede k životu.

Pokud tomu dobře rozumíme, je totéž ucho jehly, totéž pravé vyznání víry, jedno je pravé pokání, skrze které se vstupuje do nebeského Jeruzaléma. Jehla má totiž dvě části: první velice ostrou, kterou všechno propichuje a proniká, druhou pak zadní, která je probodnutá a za sebou táhne nitě. Proto není nepřiměřené, aby touto jehlou byl míněn sám Kristus, probodený utrpením. On skrze tuto ránu vše k sobě a za sebou táhne. Jeho božství proniká vším a vše poznamenává. Jeho lidství, protože trpělo, táhne za sebou vše. Skrze tuto ránu utrpení vstupují pohané do věčného života. Touto ranou on jediný dokáže sešít naše rány, když jeho božství (jako přední část jehly) proniká a prosvěcuje všechny naše vnitřnosti. Jím je sešita tunika nesmrtelnosti, kterou kdysi roztrhl Adam. To je jehla, kterou se sešívá tělo s duchem v jedno, aby se to druhé nemohlo odtrhnout. Touto uzdravující jehlou byl spojen židovský národ stejně jako pohané, a stali se jedním stádcem. On je totiž naším pokojem, který oboje učinil jedním (Ef 2,14). Co oboje? Vše roztržené a rozlámané – to je skrze něj povoláno zpět k jednotě. Když to však učedníci slyšeli, divili se: Kdo může být spasen? Ježíš tedy vzhlédl a řekl jim: U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno. Ukázal tedy, že jako velbloud sám o sobě nemůže vejít uchem jehly, ale pro Boha to možné je: tak nemůže bohatý sám o sobě vejít do nebeského království, ale pro Boha to možné je, neboť může svou nevyslovitelnou mocí ztenčit šířku velbloudů a narovnat jejich hrbolatost. Také také dokáže zmenšit hloupost nechápavého člověka a osvítit jeho mysl, aby ho tak uschopnil projít úzkým vstupem nebo být člověkem hodným Boha a veškeré slávy a cti. Takže kvůli obtížnosti vstupu, a ne kvůli nemožnosti, používá Kristus tento příklad o uchu jehly a velbloudovi. Na to apoštolové velmi zděšení říkají: Kdo tedy může být spasen? Pán jim odpovídá: U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno. Je totiž pro Boha možné, aby velbloud vešel uchem jehly, ne ale pro lidi. Jak je to ale u Boha možné, ví on a ten, komu to zjevil. Víme totiž jen to, že veškerá příroda je podřízena božské moci. 

(Paschasius Radbertus: Expositio in Mattheum, vol 120, sl. 0665A-0666D; in: PL 120, 665-666. Z latinského originálu přeložil Dominik Opatrný.)

Překlad se vztahuje k článku Velbloud uchem jehly. 

Od téhož autora:

Zdrávas, Neposkvrněná! 

Související články:

Július Pavelčík: Evangelium podle Matouše 
Tomáš Akvinský: Blahoslavení, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti...