Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Vlažná duše

Vlažná duše

sv. Jan Maria Vianney, 6.6. 2007

Zneklidňující kázání svatého arského faráře Jana Maria Vianneyho (1786-1859) na 18. neděli po Letnicích.

 

vianney01d.jpgVlažná duše není v Božích očích ještě zcela mrtvá, protože víra, naděje a láska, které jsou jejím duchovním životem, ještě úplně nevyhasli. Avšak je to víra bez zanícení, naděje bez vytrvalosti, láska bez horlivosti...

Nic se ho (křesťana ve stavu vlažnosti) nedotýká: poslouchá Boží slovo, to je pravda, ale často ho nudí. Poslouchá s námahou, ze zvyku, jako člověk, který si myslí, že už toho ví  dost nebo že už toho dost koná. Modlitby, které jsou trochu delší, ho obtěžují. Jeho mysl je tolik naplněná tím, co právě dokončil, nebo tím, co se chystá udělat, že jeho ubohá duše je jakoby v agónii.

Už dvacet roků je tato duše plná dobrých předsevzetí, ale nic na své povaze nezměnila. Podobá se člověku, který závidí tomu, kdo stojí na vítězném voze, ale nechce se mu zvednout ani nohu, aby do něj nastoupil. Nechtěla by se však vzdát věčného bohatství kvůli bohatství pozemskému. Netouží odejít z tohoto světa, ale ani jít do nebe, a pokud by mohla prožít svůj život bez křížů a bolestí, chtěla by žít na tomto světě věčně. Pokud ji slyšíte rozmlouvat, že život je strašně dlouhý a mizerný, je to pouze tehdy, když nejde všechno podle jejích představ. Když ji dobrý Bůh chce nějakým způsobem donutit, aby se odpoutala od života, a sešle jí kříž a trápení, vizte, jak se trápí, jak je zarmoucená, běduje, reptá a často propadá  jakémusi zoufalství. Zdá se, že již dále nechce zkoumat, zda jí dobrý Bůh posílá tyto zkoušky pro její dobro, aby ji odpoutal od života  a přitáhl k sobě. Často se zamýšlí nad tím, co učinila, že si něco takového zasloužila. Vždyť mnozí jiní, kteří se prohřešili víc jako ona, je nemusí snášet v takové míře.

Vlažná duše v blahobytu celkem nezapomíná na dobrého Boha, ale nezapomíná ani na sebe samu. Velmi ráda vypráví o tom, co všechno musela překonat, aby to dokázala. Myslí si, že mnoho jiných by nedosáhlo takového úspěchu. Velmi ráda to opakuje a stále to ráda poslouchá. K těm, kteří jí lichotí, se chová velmi laskavě. K těm, kteří jí neprojevili takovouto úctu, jakou by si podle sebe zasloužila, nebo k těm, kteří neocenili její laskavost, se chová velmi chladně, lhostejně a zdá se, že by jim chtěla říci, že jsou nevděčníci, kteří si nezaslouží přijímat dobro, jež jim prokázala...

Je pravda, že křesťan, který žije vlažně, si ještě celkem pravidelně plní své povinnosti, nebo se to alespoň zdá. Každé ráno se na kolenou pomodlí svoji modlitbu. Každý rok přistupuje s naprostou samozřejmostí ke svátostem - na Bílou sobotu a dokonce i vícekrát za rok. Ale v tom všem je taková nechuť, taková podlost a taková lhostejnost, taková nedostatečná příprava, taková nepatrná změna v jeho způsobu života, až je jasně vidět, že si plní svoje povinnosti pouze ze zvyku, protože je svátek a on je na to při této příležitosti zvyklý...

Co se týká jeho modliteb, pouze Bůh ví, jak je prožívá: žel, bez přípravy. Ráno se nezajímá ani o dobrého Boha, ani o spásu své ubohé duše, ale myslí pouze na to, že má mnoho práce. Jeho mysl je natolik zahlcená myšlenkami na pozemské věci, že myšlenka na Boha už v ní místo nemá. Myslí na to, co bude dělat přes den, kam pošle své děti a své sluhy, a jak by urychlil svoji práci. Je pravda, že když se jde modlit, tak si klekne, avšak neví, za co chce dobrého Boha prosit, ani to, co potřebuje, a dokonce ani to, před kým se vlastně nalézá. Jeho neuctivý způsob chování ho velmi dobře vystihuje. Je to chudák, který navzdory tomu, že je ubohý, nic nechce a miluje svoji chudobu. Je to nemocný člověk, téměř zoufalý, který opovrhuje lékaři i léky a miluje svoji nemoc.

Vlažná duše se nedopouští těžkých hříchů. Ale pomlouvání, lhaní, nenávist, nepřátelství, žárlivost nebo malá přetvářka ji nestojí mnoho. Pokud jí neprojevujete takovou úctu, jakou si podle sebe zaslouží, dá vám to jasně pocítit, s odůvodněním, že se dobrý Bůh urazí; měla by však spíše říci, že se urazí ona sama...

V průběhu církevních obřadů nechce dřímat, to je pravda, bojí se, že by ji někdo uviděl, ale ani trošku se nepřemáhá. V průběhu modlitby nebo mše svaté se nechce dát rozptylovat. Ale jen co by musela trochu zabojovat proti rozptylování, trpělivě ho toleruje, i když ho nemá ráda. Počet jejích postních dní je téměř nulový. Buď proto, že předběhne hodinu oběda, nebo že se vydatně nasnídá. Podobně je to i s večeří, a nakonec se vymluví, že nebe hladem nezískáme.

Když činí nějaký dobrý skutek, její úmysl není vždy čistý: jednou je to proto, aby někoho potěšila, podruhé ze soucitu a někdy proto, aby se zalíbila světu.

Pro vlažné duše je všechno, co není smrtelným hříchem, dobré... Rády konají dobro, ale chtěly by, aby to nebylo velmi bolestivé, a nebo jen trošku. Kromě toho by velmi rády viděly nemocné, ale bylo by třeba, aby je sami nemocní přišli navštívit. Mají z čeho dávat almužnu, dobře vědí, že ji někdo potřebuje, ale čekají, až ten chudák o ni přijde poprosit, namísto toho, aby ho předešly.

Ještě dodám, že člověk, který vede vlažný život, nepřestává konat dobré skutky, přistupovat ke svátostem, zúčastňovat se pravidelně všech církevních obřadů. Ale v tom všem můžeme vidět pouze slabou, ochablou víru, naději, kterou i nejmenší zkouška pohřbí, lásku k Bohu a k bližnímu, která je bez zápalu, bez radosti. Vše, co činí, není úplně ztracené, ale mnoho k tomu neschází.

 

(Kázání na 18. neděli po Letnicích. Z knihy Gérard Rossé, Ján Mária Vianney, farár z Arsu, Lúč, Bratislava 2001 převedl Lukáš Drexler.)

 

Od téhož autora:

Svaté přijímání
Myšlenky o Panně Marii

Vedeni Duchem svatým
 
Panna Maria, prostřednice  
Nechejte se vést Duchem svatým
Půst, modlitbu a almužnu za každých okolností
Krásný úkol a povinnost člověka: modlit se a milovat 

 

[RSS]

Přečteno 386x

další články