Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > O pokušení

O pokušení

Leszek Czyż, 16.6. 2013

Text přednášky polského evangelického duchovního Leszka Czyże o tom, co je pokušení a jak mu čelit.

 

Nevím, jak to máte v češtině, ale my v polštině máme definici: Pokušení je to, co nás pokouší. Tedy nic moc. Je to nutkání udělat něco nedobrého, zakázaného. Je to zkouška, které je někdo vystaven.

nalomeny-vyr-2-men-ram-2.jpgZamysleli jste se někdy při pohledu na svůj život, odkud se naše pokušení berou? Proč máme sklon ke špatnostem? Jak to, že dovedeme okamžitě, bez jakékoliv přípravy do očí lhát, vymlouvat se, přehazovat odpovědnost za to, co jsme udělali, na někoho jiného a ani přitom nemrkneme? Proč člověk dělá věci, které se mu zdají prospěšné, ale přitom jsou v rozporu s Božími příkazy?

Žijeme ve společnosti, ze které se Boží standardy vytrácejí. A důsledek? Domníváme se, že jsou situace, kdy Boží příkazy nemusíme brát až tak vážně a přebíráme zvyklosti lidské. Není třeba chodit daleko, stačí se podívat, co se děje všeobecně v protestantských církvích i v církvích luteránských, byť v USA a západní Evropě. Boží slovo jasně odmítá svazky homosexuálů. A my? Abychom nepřišli o lidi, uvažujeme, jak toto nařízení zmírnit. Žijeme přece v 21. století, a tak nemůžeme věci, které Bible nazývá hříchem, i nadále nazývat hříchem. Jsem přesvědčen, že je stále více potřeba připomínat našim věřícím, a hlavně mužům, kteří jsou před Bohem odpovědní za své manželství a rodiny, jaká je Boží vůle a jaké jsou Boží příkazy.

V této své úvaze o pokušení bych se chtěl odvolat na slova z Listu Jakubova, verše 1,13-14. Přestože je určitě dobře znáte, tak cituji: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí."

Jakub poukazuje na dvě věci.

První věcí je, že každý z nás bývá pokoušen. Je pokušení hříchem? Pokud by samotné pokušení bylo hříchem, pak Pán Ježíš byl hříšný. Ale podle toho, co autoři Nového zákona píší o Pánu Ježíši, víme, že nám byl podoben ve všem vyjma hříchu. Samo pokušení, to, které atakuje naší mysl, není tedy hříchem. Hříchem se stává tehdy, pokud poskytneme prostor k růstu toho, co do naší mysli zasel Satan, a umožníme tomu přejít z teoretické sféry do sféry praktické. Tedy o hříchu mluvíme až tehdy, pokud to, k čemu nás navádí ďábel, realizujeme.

Pokušení se nezbavíme. Jsme a budeme pokoušeni, protože je to součást našeho života.

Kdysi, během jedné návštěvy jsem rozmlouval se sedmdesátiletým mužem, a ten se mě zeptal: „Pane faráři, může v mém věku člověk ještě hřešit? Může mít problémy s pokušením?" O těch, kteří mají život teprve před sebou, zase kdosi řekl: „Mladý člověk je dnes dennodenně pokoušen častěji, než byl můj děda, když šel na rande a chtěl být pokoušený."

Podívejme se na to, co nás obklopuje. Zapínáme televizi, chodíme kolem pouličních kiosků s novinami. Tajemství obchodu spočívá v tom, že zboží, které má upoutat, je umístěno tam, kde na něm ihned spočine zrak kupujícího. Protože hlavně my muži fungujeme na zrakových vjemech, jsou některé reklamy vytvořeny tak, aby atakovaly náš zrak. Tím dojde ke spuštění naší obrazotvornosti a pocitů. No, a výsledkem bývá, že začínáme takto vsugerované myšlenky převádět do života.

V různých životních etapách, v závislosti na věku, jsou některá pokušení silnější, některá už nejsou vůbec nebo nejsou tak silná, ale každá fáze života má svá vlastní pokušení. To, že jsem už měl padesát, šedesát nebo sedmdesát let, vůbec neznamená, že po překročení těchto věkových hranic jsem od pokušení úplně osvobozen.

Satan dovede využívat pokušení jako ta nejlepší reklamní agentura. On ví naprosto přesně, co je naší Achillovou patou, kde máme slabé místo. Pokud tedy ví, kde máme slabé místo, bude na toto místo útočit. Prostě zná mé slabosti a nečiní mu potíž přizpůsobit pokušení mé nátuře a najít „správnou" chvíli, kdy mi je má předhodit.

Druhá věc, o které mluví Jakub: Pokušení nemůžeme svalovat na Boha, ani jej obviňovat z toho, že pokušení existuje. Poslechněte si jeden příběh.

Erik vpadl do mé kanceláře jako vichr a těžce usedl do křesla. „Jsem nazlobený na Boha." Erik vyrůstal v dobré, věřící rodině, a když nastal čas, oženil se s mladou křesťankou. Teď však jeho život byl bída a utrpení. „Tak mluv, proč jsi naštvaný na Boha." „Protože," odpověděl Erik, „jsem minulý týden zcizoložil." Dlouhá chvíle ticha. Posléze jsem se ozval. „Rozuměl bych, kdyby z tohoto důvodu byl Bůh rozzlobený na tebe. Ale proč jsi ty naštvaný na Boha?" Erik mi vysvětlil, že už několik měsíců pociťuje náklonnost ke kolegyni z práce a ta mu jeho city opětuje. Vroucně se modlil k Pánu, aby nepodlehl pokušení. „A poprosil jsi svou ženu, aby se za tebe modlila?" odvětil jsem. „Vyhýbal jsi se kontaktům s tou ženou?" „To ne. Naopak, denně jsme spolu chodili na oběd." Pomalu jsem začal po stole posunovat tlustou knihu. Erik sledoval jak se kniha blíží k okraji stolu, nechápaje co mu tím chci naznačit. Pomodlil jsem se nahlas. „Pane, prosím tě, nedovol, aby ta kniha spadla." Opakoval jsem celou dobu modlitbu, ale současně jsem pořád posunoval knížku k okraji. Bůh nezměnil kvůli mým prosbám gravitační zákon a kniha dopadla s hlasitou ránou na zem. „Jsem naštvaný na Boha," oznámil jsem. „Prosil jsem jej, aby knížka nespadla, ale on mě nevyslyšel." V uších mi zní rána, kterou dopadnuvši kniha vydala. Byl to obraz toho, co se stalo v životě Erika. Byl mladý, schopný, měl krásnou ženu a dcerku. Měl před sebou skvělou budoucnost. Tehdy ještě neklesl až na dno. Později se dopustil sexuálního zneužití své dcerky a již několik let přebývá ve vězení. Zkroušeně nese důsledky svého jednání, kdy posunoval svůj život až na hranu, a pak nastala chvíle, kdy nad ním gravitace zvítězila.

Autorův závěr: Kolik nás křesťanů žije v naději, že nás Pán uchrání od neštěstí a zoufalství, a přitom denně děláme malá, pozornost nebudící rozhodnutí, která nás pomalu posouvají na stranu vážných morálních vybočení. Svého času prováděli anketu mezi 1500 shromážděnými na jedné konferenci pro křesťanské muže. Výsledky ukázaly, že polovina z nich si předchozí týden prohlížela pornografické materiály.

Drazí muži, kdybychom teď udělali podobnou anonymní anketu na téma, kolik z nás mělo v poslední době před sebou časopisy se spoře oděnými ženami nebo se při sledování filmů soustředilo na postelové scény a podobné věci, jaká by byla odpověď? Kolik z nás by mohlo upřímně napsat: Nemám s tím problém, a nebo: Neměl jsem s tím problém, nemělo to místo v mém životě, nestává se to nikdy v mém životě? Uvědomujeme si, že až staneme Bohu tváří v tvář, budeme moci být pouze upřímní?

Není divné, že pokud upadneme a zhřešíme, zkoušíme vždy omlouvat sebe a hledat někoho, na něhož bychom mohli svést odpovědnost?

Začíná to už od malička. Když si ve školce chlapci hrají a rozbijí okno, tak ten, který to udělal, má takový nepodmíněný reflex: „To já ne", a prst se obrací na někoho jiného. Když se naše děti nebo vnuci bijí o hračky a my přijdeme sjednat pořádek, jak to vypadá? Jejich prsty ukazují vždy na toho druhého: „To já ne, to on".

Nedávno jsem četl o člověku přistiženém při zpronevěře. Co řekl? „Měl jsem přístup k penězům a zrovna mi chyběly, tak jsem si je začal půjčovat na drobné výdaje. Dohnala mne k tomu situace, neměl jsem jinou volbu. Kdyby mě šéf platil lépe, nemusel bych brát." Kdo je vinen? Šéf je vinen: kdyby mě platil lépe, nebo kdyby peníze nebyly na dosah ruky...

Muž, který znásilnil mladou dívku, se vymlouvá: „To ona je vinna, vážený soude." Čím? „Krátkou sukní a dekoltem. Já jsem nevinen, slavný soude. Pane soudce, jste také muž, a víte co se děje v hlavě chlapa, když vidí spoře oděnou ženu."

Někdo, kdo má problémy se sledováním nevhodných filmů, pitím nebo drogami, říká: „Dělal jsem to z nudy."

A jiní zase tvrdí: „Přece pokud se mám vyhýbat něčemu špatnému, zakázanému, musím to napřed poznat, prožít, ověřit, musím si to vyzkoušet, abych věděl, že je to zlé."

Nevím, jestli jste viděli polskou komedii Sami swoi, která byla v Polsku šlágrem (Pozn. RTh: film z roku 1967 byl v ČR uváděn pod názvem Dobrý den, sousede.). Vystupují tam znepřátelené rodiny Pawlakových a Kargulových, které přijíždějí na západ Polska. My muži se často chováme jako Pawlakův syn Witia, kterému otec zakázal na Jadźku, dívku z rodu Kargulových, se byť jen dívat. No, a když jednou sedí obě rodiny ve sklepě, protože se zase cosi stalo, a starý Pawlak vidí, že Witia se na Jadźku znovu kouká, tak jej kárá a Witia se hájí slovy: „Táto, já se na ni musím tak vynadívat, abych ji potom mohl ještě více nenávidět."

Napřed musím ukojit zrak, napřed se musím přesvědčit, abych věděl, co je zlé. Ale proč? Vždyť pokud mi Bůh říká, že je něco špatné, nedobré, tak přece nemusím zjišťovat, má-li pravdu, beru to vážně. Proč? On totiž Bůh ví dobře, co říká. Pokud mi něco zakazuje, tak proto, že mě chce od něčeho nebo před něčím uchránit.

Muž, který podvádí svou ženu, nebo žena, která podvádí svého muže, se vymlouvají: „Byla jsem zanedbávána, on mi nikdy neprokazoval lásku, nikdy mi nerozuměl, nikdy ke mně nebyl pozorný. Je to těžké, stalo se, ale vždyť v knihách, filmech, časopisech je to na denním pořádku, je to zcela normální."

Nevím, možná u vás v České republice je to jiné, ale u nás v populárních filmech a seriálech je nevěra stejně samozřejmá jako chleba s máslem. Proč o tom vůbec mluvit. To, že muž zahne, to je přeci normální. To, že mladé děvče žije s mužem před svatbou, že mění muže jako rukavičky, nebo že muž mění děvčata jak ponožky, to vše je přece také normální. Ve světě to normální je. A pokud tedy jsme bombardování určitými stereotypy tohoto světa, začínáme je chtíc nechtíc přejímat a nakonec to, co v Božích očích je nenormální, začínáme chápat jako normální.

Pak mohou nastávat situace, kdy třeba pár, který žije neoddán, svůj postoj vysvětluje slovy: „Proč se brát pastore, papírek přece ještě nikomu štěstí nedal. A takto jsme spolu a šťastni."

Dovedete si představit pastora, který oddává, a když dojde na manželský slib, tak řekne: „Na obrazovce máte pět možností:

  1. do konkrétního data;
  2. do první hádky;
  3. do deseti let;
  4. do smrti;
  5. do nějaké krize.

Vyberte si jednu z nich a slibujte: Slibuji ti lásku, věrnost a úctu do 1. 5. 2014, a pak se uvidí."

Příkladů je nespočet, situace bývají různé, výmluvy jsou ale stejné: mohou za to jiní; může za to situace; může za to rozpoložení, ve kterém jsem se ocitl; tlak vrstevníků a způsob jejich života; prostředí, ve kterém jsem a žiji; ďábel mě svedl; nebo rovnou Bůh je vinen, protože to dopustil. On to dovolil, proč mi v tom nezabránil? „Pane Bože" - vzpomínáte si na Erika z té historky?

Proč lidé takto reagují? Proč vždycky usilují omlouvat své špatné jednání? Stačí se podívat na první hřích člověka a odpověď bude jasná. Evu sváděl Satan, ale Eva zhřešila z vlastní vůle. Ďábel ji nenutil a ani nemohl nutit k tomu, co udělala. Ďábel může hřích pouze nabízet a vychvalovat. Ďábel bude vždy zlo představovat v co nejlepším světle, ale sílu donutit mne k tomu, abych to udělal, nemá. Eva obvinila hada: „Had mě svedl, a tak jsem jedla."[1] Adam, na kterého pokušení přišlo přes Evu a dopustil se stejného hříchu, se ospravedlňoval jak? „Pane Bože, ty jsi to zavinil ženou, kterou jsi mi dal. Pane Bože, buď přece chlapem, kdybys mi ji nedal, nebyl by tento problém." A chudák had neměl na koho se vymluvit, a tak se všechno svedlo na hada.

Drazí, musíme si být vědomi, že veškeré pokusy obviňovat za naše hříchy a úpadky jiné, ať lidi, okolnosti, situace nebo Boha, neobstojí. Není to nic jiného než marný pokus shodit ze sebe zodpovědnost.

Co je opravdovým zdrojem pokušení? Odpověď dává 14. verš 1. kapitoly již citovaného Jakubova listu: „Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí." V čem je tedy problém?

Napřed je potřeba upřesnit, co to je žádostivost. Naše obvyklé chápání tohoto slova je velmi úzké. Žádostivost máme spojenou se sférou sexuality. Bible ale chápe žádostivost velmi široce. Neohraničuje ji jen na tento problém. Podle Bible jsou žádostivostí všechny touhy, které nejsou ve shodě s Boží vůlí.

Pokud máme nějaké dilema a nejsme si jisti, co dělat, jak se zachovat, jaké zaujmout stanovisko, vždy v nás zápasí dvě strany. Jedna, která říká: Nedělej!, a druhá, která říká: Udělej! My ale z Písma víme, co je shodné s Boží vůlí, i když jde o otázky etiky a morálky, a co ne, a máme se tím řídit.

Jsou všechny touhy a potřeby špatné? Samozřejmě, že ne. Jestliže mám potřebu spánku, potřebu jídla, tak to není zlé. Ale ukazuje se, že i dobré věci, pokud se vymknou naší kontrole a začnou nad námi panovat, rychle přejdou v žádostivost. Pokud mám neovladatelnou touhu jíst, tak tato žádost má nade mnou moc. Jestliže mám ustavičnou chuť nic nedělat, tak hrozí, že se stanu lenochem. Pokud mám ustavičnou touhu dělat si radost alkoholem, tak mi hrozí, že dříve nebo později se stanu alkoholikem, závislým člověkem. Pokud mám touhu ustavičně surfovat po internetu nebo trávit čas hraním počítačových her, a toto má nade mnou moc, tak se za nějakou dobu stanu na tom závislým. Přitom samo surfování po internetu není zlé. Lze tam nalézt spoustu hodnotných informací. Ani samotné počítačové hry nejsou špatné, i když zde je asi nutné se ptát, o jaké hry se jedná. (Lékaři říkají, že je čím dál více na počítači závislých lidí, kteří mají tvář podobnou počítačovému monitoru, a k nejoblíbenější gymnastice mužů prý patří mačkání knoflíku dálkového ovládače televize. To je dobrá gymnastika. Nejvíce vyvinutým svalem je ten, co hýbe špičkou prstu, a pokud už nám vrostl do ovladače jeden prst, máme další, kterým mačkáme dál.) Nic z toho, co jsem uvedl, není ve své podstatě zlé. Zlou se žádost stává až ve chvíli, kdy se vymkne z pod mé kontroly.

Ještě jednou se podívejme na 14. verš 1. kapitoly Jakubova listu: „Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí." My v polské Bibli místo slova „váben" máme výraz „nęcą", který je převzat z rybářství a popisuje situaci ryby, než je chycena. Rybáři říkají, že ryba plave kolem nástrahy a je „nęcona" - česky „vábena". Velmi touží po nástraze, ale není si vědoma pasti v podobě háčku, který bude příčinou její záhuby. Velká touha získat nástrahu zaslepí rybu natolik, že zareaguje, až když je pozdě a je lapena. Myslím, že uvedený příklad pěkně vystihuje vztah mezi pokušením a hříchem.

Ďábel nemluví o důsledku hříchu, nemluví o jeho negativních následcích. Ďábel naopak nafukuje do neuvěřitelných rozměrů „dobrou stranu hříchu", můžeme-li to tak nazvat. Přesvědčuje nás a pobízí, abychom šli za jeho pokušením, že to, co nám nabízí, nemá žádné vedlejší efekty, ale jen samé výhody. Hřích někdy bývá tak lákavý, že je mu velice těžké odolat. Teprve až visíme na háčku a pocítíme bolestné následky, které nám hřích vnesl do života, řekneme si: „Já hlupák, zase jsem se nechal nachytat."

Někdy si myslíme, že situaci zvládáme, a pak zkoušíme, jak daleko můžeme zajít. Protože víme, že nejednáme úplně správně, vymýšlíme si různá zdůvodnění, např.: „Pane, cvičím si svou vůli"; „Pane, chci ti ukázat, že si s tím poradím sám". A ďábel čeká právě na toto. V jistou chvíli naberou události takový spád, že se nám vymknou z rukou a probudíme se - odpusťte to přirovnání - s rukou v nočníku a hlavou plnou výčitek: „Zase jsem se dal napálit. Bože, tolikrát jsem se ti omlouval a sliboval, že už k tomu nedojde, a znovu se to stalo."

Jakub ve svém dopise nic neříká o roli, jakou v pokušeních hraje ďábel, nic neříká o vnějších silách a okolnostech. Říká to, co je pravda, jmenovitě že žádná vláda na zemi, žádná síla, žádný Satan nemůže mne jako člověka přimět nebo přinutit, abych jednal zle. On mě může lákat, ale rozhodnutí dělám já. Je to má volba, já sám musím chtít. Je to zcela a výhradně na každém z nás.

Ilustroval bych to jednou historkou. Kdysi žili stařec, známý svou moudrostí, a mladý muž, který starce chtěl přelstít. Chytl tedy do dlaně motýla, šel za tím starcem a myslel si: „Zeptám se jej, jestli motýl, kterého držím v dlani, je mrtvý, nebo živý. Pokud řekne mrtvý, otevřu dlaň a motýl vyletí. Jestli řekne živý, tak ruku sevřu a motýl bude mrtvý." Přijde tedy k tomu starci, stoupne si před něj a nedočkavě říká: „Mrtvý, nebo živý, mrtvý, nebo živý." Stařec na něj smutně pohlédl a odpověděl: „Drahý, to záleží jenom na tobě."

Ďábel i příležitosti vzcházející z nějakých okolností činí hřích jen nabídkou, více nebo méně nutící k posouzení. Pokud však sám nedám souhlas, aby se pokušení přeměnilo v konkrétní hřích, a vzepřu se mu, tak z pokoušení vyjdu vítězně.

Místem, kam ďábel zkouší nastražit pokušení, bývá sféra tužeb. Poté, co roznítí naše touhy, udělá druhý krok: snaží se oklamat náš rozum a postavit nás proti Bohu a Božímu slovu. Pokud mu dopřejeme sluchu a upadneme do neposlušnosti, je tu konečný efekt popsaný Jakubem, který píše: „Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt."

Napřed tedy touha, potom klam a nakonec neposlušnost. To jsou takové tři etapy na cestě ke hříchu. Tato taktika není nová. Že je v ní ďábel mistrem, předvedl už v ráji, a skoro se dá říct, že si ji nechal patentovat.

Co si tedy počít s pokušením? Jak s ním bojovat? Přecházíme od teorie k praxi.

Jsou lidé, kteří když to slyší, jsou překvapení a říkají: „Bojovat? Proč? Vždyť je to tak lidské a konec konců to bývá i příjemné." A mnoho se jich podepisuje pod výrok známého irského spisovatele Oscara Wilda, který prohlásil, že jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je podlehnout mu. Spoustě lidí se dnes zdá, že to je nejlepší metoda, jak se zbavovat pokušení.

Tento způsob myšlení také prezentovala reklamní kampaň anglických ateistů, kteří na anglické autobusy rozvěšovali heslo: „Bůh pravděpodobně není, tak se přestaň znepokojovat a těš se ze života". Na této akci mě pobavila - a zároveň ukázala slabou stránku ateistů - formulace „Bůh pravděpodobně není".

Darwin také v určitých věcech nehovořil o jistotách, ale bylo to „pravděpodobně". Víte, vždy, když mi někdo vysvětluje, že plazi vyšli z vody a stali se savci chodícími po souši, zůstávám v údivu, kdy a proč ten moment nastal. Co plazům přikázalo z té vody vylézt a začít chodit po čtyřech a pak po dvou? Nevím. Potřebujeme snad víc rozumu a moudrosti, abychom uvěřili takovým nesmyslům, a ne tomu, co říká Bible?

Bůh stvořil svět, stvořil zvířata a potom stvořil člověka, který byl korunou stvoření. Ačkoli, když se někdy dívám po lidech, tak si říkám, jestli Darwin neměl přeci jen pravdu, že člověk je nějaký bratranec opice. Podle chování některých jedinců by se o tom dalo uvažovat. Ale nechci nikoho urazit.

Jaké bývají důsledky toho, když pokušení v našich životech slaví vítězství? Rozpadávající se manželství, nevěrnosti a zrady. Nedostatek sebeúcty, kdy stoje před zrcadlem v koupelně nemám odvahu podívat se sám sobě do očí. Poničená reputace jako důsledek morálního nebo jiného skandálu. Problémy se zákonem jako důsledek nepoctivosti nebo nemorálního chování. Výčitky svědomí spojené s obviňující nás minulostí nebo konkrétními rozhodnutími.

Bible přitom dává velice praktické rady a je skvělou příručkou. Říká nám, jakým způsobem máme s pokušením válčit a jak nad ním zvítězit.

V modlitbě Páně říkáváme: „Neuveď nás v pokušení". Myslím si sice, že toto není šťastný překlad, protože vsugerovává, že Bůh je tím, kdo sesílá pokušení, ale v jiném polském překladu je: „Nedovol, abychom podlehli pokušení" a ještě v jiném: „Nevystavuj nás pokušení". Mně se nejvíce líbí to „Nedopusť, abychom podlehli pokušení". Nestačí se tato slova jen modlit. Musíme přijmout konkrétní předsevzetí, rozhodnutí, musíme nalézt vlastní řešení, a hlavně něco pro to dělat. V 1. listu Korintským 10,13 totiž čteme. „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát."

Drazí, takové tři praktické rady, které bychom si měli vzít za své, které by se měly stát součástí našeho života, a pokud k nám má někdo důvěru a svěří se nám se svými problémy, můžeme je předat i dál. Týkají se oblasti, která je jmenovitě v životě muže sférou velice delikátní a stále vystavovanou útokům ďábla.

 

První rada je: vyhýbat se pokušením. V polštině pro to máme takové módní slovo „prevence".

Mladý lišák se kdysi zeptal svého zkušeného otce, jestli by jej nemohl naučil nějaký tajný kousek, kterým by se dali přechytračit psi. Starý lišák, který jedl slepice z nejednoho kurníku a prožil při tom různé trable, řekl: „Milý synku, nejlepší způsob na psy, o kterém vím, je vyhýbat se jim." Když se modlíme slova modlitby „Neuveď nás v pokušení" ve smyslu: „Nedopusť, ať podlehneme pokušení", neměli bychom se automaticky do pokušení hrnout a sami je provokovat.

Možná bychom měli zrevidovat některé věci ve svém životě s ohledem na nebezpečí vzniku pokušení. Podívejme se třeba na místo, kde jsme, na lidi, kterými se obklopujeme nebo se kterými se stýkáme. Je jejich vliv na nás pozitivní, nebo negativní? Měníme se při styku s těmito lidmi k lepšímu? Nebo se jim snažíme přizpůsobit a sestupujeme o patro níž? Tvrzení, že si je musíme získat, a proto se snižujeme na jejich úroveň, je pouhá výmluva. Ano, měli bychom se je snažit získat, ale některé věci připustit nemůžeme.

Copak Bůh, když řekl: „Nevydáš křivé svědectví"[2], k tomu přidal hvězdičku a do poznámky uvedl: „Pokud je ti těžko, tak v následujících institucích toto přikázání není třeba dodržovat: a) v práci, b) na finančním úřadu"? Vždyť přece pokud Bůh něco řekne, tak žádný kompromis neexistuje. Víte koho potřebuje svět? Lidi bez kompromisu. Pokud my muži půjdeme se světem do kompromisu, nebudou k nám mít jiní úctu, nebudeme pro ně autoritou. Autoritou se člověk musí stát. Autoritu nezískám tím, že si obleču tógu, nasadím kazatelský hlas a budu hřímat: „Bratři a sestry v Ježíši Kristu..." Na autoritě člověk musí pracovat, autoritu dostáváme shůry, autoritu získáváme jako důsledek věrnosti Bohu a dodržování jeho zásad, i když se to někomu nelíbí. Ale v těžkých situacích se lidé budou dívat po někom, kdo má autoritu, kdo se drží Božích zásad. V těžkostech přijdou právě za takovýmto, aby jej poprosili o názor, a ne za někým, s kým popíjejí, fetují nebo si prohlíží kdovíjaké pornografické filmy. Nekompromisnost je nepopulární. Není ale důležité, co si o tobě myslí lidé, ale co si o tobě bude myslet Bůh. Jako muži máme být autoritami, jako autority máme být v Božích věcech nekompromisní. Apoštol Pavel v Listě Efezanům říká: „Nedopřejte místa ďáblu."[3]

Z vlastní zkušenosti vím, že většina z nás křesťanů se modlí výlučně o sílu, aby nepodlehli pokušení, a o vítězství nad ďáblovými útoky a vůbec nás nenapadne modlit se: „Pane, drž nás daleko od pokušení". Modlíme se: „Pane, dej mi sílu v boji s pokušeními", ale záležitost prevence je: „Pane, udržuj mne daleko od pokušení". Drazí, udržovat daleko nás Bůh bude tak dlouho, jak dlouho budeme ukryti v Něm. Jak dlouho budu chodit s Pánem, tak dlouho nemá pokušení ke mně přístup. Jakmile se jen trochu vychýlím a začnu uvažovat po svém, vystavuji se ďáblovu útoku. „Pane, udržuj mne daleko od pokušení" čili: „Pane, udržuj mne blízko sebe".

 

Druhá rada souvisí s tou první a zní: Utíkejme před pokušením. Nemohu se bavit a zkoušet, nakolik si lze pokušení připustit k tělu, ale mám před ním utíkat.

Jednoho rockového hudebníka se polská novinářka zeptala: „Určitě míváš velká pokušení. Nevzrušuje tě, že mladé fanynky po tobě šílí a hází části oděvů a prádla na scénu?" On odpověděl: „Velice mne to vzrušuje. Cítě to vzrušení co nejrychleji spěchám ke své ženě." Lze být věrný. Někomu to připadá obtížné? Co nejrychleji s tím běžím ke své ženě - to řekl člověk, který nemusí být vnímán jako osoba žijící blízko Boha.

Nebo, drazí, Josef ze Starého zákona. Myslím, že tu historii dokonale znáte. Když vykonával svou práci, zůstal sám se ženou svého šéfa.[4] Ona mu dává konkrétní návrh a určitě mu neříká: „Josefe, víš, koupila jsem si nový laptop Toshiba, a moc tě prosím, nainstaluj mi tam nějaký Word a ještě další programy. Taky bych ti chtěla ukázat známky, které jsem dostala." Ne, ona říká: „Manžel není doma, jako obvykle se vrátí pozdě a já se cítím osamocená." Josef, který je zdravým mužem, kolik mohl mít let? Mladý člověk, biblisté se přou: 16, 18? To je doba, kdy na dospívající chlapce již působí zrakové vjemy, a navíc je potřeba ještě vzít v úvahu, že tam v tom klimatu lidé dozrávají o hodně rychleji, pokud jde o emoce a psychiku, než u nás. Josef, na kterého začínají působit normální chemické procesy, jež jsou důsledkem zrakových vjemů, dělá co? Začíná tu ženu hladit? Ne, on utíká, on jednoduše utíká. Lidé, co žijí se světem, by dnes řekli: „To je idiot, nechal si ujít takovou příležitost!" Ale to bylo Josefovo vědomé rozhodnutí. Utekl a nechal šaty v jejích rukách. On přijal rozhodnutí, že zůstane věrný Bohu, ale ne až ve chvíli, kdy se k němu začala lísat, on byl rozhodnut už dávno předtím.

Stejně tak přátelé Daniela přijali rozhodnutí zůstat věrní Bohu, dříve než byli konfrontováni s královským ediktem.[5] Proto ve chvíli, kdy dostávají na výběr - buď padnou na kolena, nebo půjdou do pece - nemusí uvažovat a říkají: „Králi, ať je ti jasné, poklonu tvé modle neučiníme, a i když nás hodíš do pece, věříme, že Bůh nás zachrání, a i kdyby to bylo jinak, oznamujeme ti, že svůj postoj nezměníme. Chceme být věrni Bohu."[6]

Drazí, víme, že tímto chováním si oni i Josef způsobili moc a moc těžkostí. Žena falešně obviní Josefa a oni mládenci byli vhozeni do pece.

Úplně jinak se zachoval Boží muž David, když uviděl koupající se ženu. Nechal svou obrazotvornost pracovat, a ta jej dovedla až k rozhodnutí přivést si tu ženu do paláce. Následuje cizoložství, těhotenství, rozkaz postavit Uriáše do první linie, vražda, dítě. Je to jako kostky domina.

Jestliže si v určitou chvíli, nejlépe na samém počátku, vytvoříme konkrétní „byznys plán" a pojmenujeme věci, do kterých nejdeme, uchráníme se před řetězovou reakcí, kdy jeden hřích za sebou táhne další hřích.

 

Někdy pokušení nečekáme, a ono se objeví náhle. Pak je jedinou obranou útěk, a to hned jak pokušení uvidíme na obzoru. To je jediný způsob boje vždy zaručující vítězství. Někdo ale namítne: Muž nemá utíkat. Já myslím, že muž má vždy především utíkat. Otázkou je pouze kam, nebo ke komu.

A to je třetí rada. Máme utíkat k Pánu, jak říká Písmo: „Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás..." (Jk 4,7a). Myslím, drazí muži, že to je jediný recept na úspěch, úspěch při trápení s pokušeními, s jakými se setkáváme a s jakými se budeme setkávat, bez ohledu na věk.

 

Tedy ještě jednou: Předcházet pokušením, vyhýbat se pokušením, utíkat před pokušeními a hledat útočiště u Boha.

 

[Překlad záznamu přednášky „Cesta z krize ve vztahu k ženě" z konference pro muže, kterou 19. 2. 2011 uspořádala Slezská církev evangelická augsburského vyznání v Třinci. Z audiozáznamu přepsal a z původního polského znění přeložil Stanislav Ott. Zveřejněno se svolením autora.]

 

Souvisejcí články:

Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení 
Basil Veliký: Je ďábel příčinou našeho hříchu?
Mechtilda Magdeburská: Hřešit je ďábelské
Řehoř Veliký: Požár za požár

 

Poznámky:


[1] Srov. Gen 3,13.

[2] Srov. Ex 20,16.

[3] Ef 4,27.

[4] Gen 39,7n.

[5] Dan 3.

[6] Srov. Dan 3,16-18.

 

[RSS]

Přečteno 404x

další články