Ecclesia de Eucharistia

Úvod

Na začátku papež připomíná slova II. vatikánského koncilu, že eucharistická oběť je zdroj a vrchol křesťanského života. Nejsvětější Eucharistie obsahuje Krista samého a v Eucharistii se odkrývá vyjádření jeho nesmírné lásky.

Jan Pavel II. vzpomíná s vděčností, že mohl slavit v roce 2000 Eucharistii v jeruzalémském Večeřadle, na místě ustanovení Nejsvětější svátosti.

Z velikonočního tajemství se rodí Církev a Eucharistie se stává ohniskem života Církve. Po uplynutí dvou tisíciletí stále „lámeme chléb" a připomínáme si události velikonočního tridua stejně, jako členové prvotní Církve.

Ježíš neuhýbá před těžkým úkolem, prožívá duševní muka v Getsemanech, osamocen a opuštěn, trpí a umírá na kříži. Přináší nám vykoupení, vykoupení celého světa.

Darem Ducha Svatého o letnicích přichází Církev na svět, jejím základem je velikonoční triduum a rozhodujícím okamžikem vzniku je ustanovení Eucharistie ve Večeřadle. V Eucharistii je soustředěno celé velikonoční triduum, tento Ježíšův dar trvale zpřítomňuje velikonoční tajemství. Velikonoční událost tehdy a zpřítomňující Eucharistie teď tak vlastně objímá, obsahuje a vykupuje celé dějiny. Církev žije z eucharistického Krista, on ji živí a osvěcuje. Při slavení mohou věřící prožít zkušenost putujících do Emauz: „Otevřeli se jim oči a poznali ho" (Lk 24,31).

Jan Pavel II. chce znovu poukázat a připomenout, že Eucharistie je „živým chlebem", kterým se Církev sytí, středem Církve je Eucharistie. Papež vzpomíná na minulé doby, kdy slavil Eucharistii. V polských kostelech, na mnoha místech v Římě i po celém světě a to nejen v chrámech a bazilikách. Tato různorodost mu dává mocné zakoušení univerzálního a kosmického charakteru Eucharistie. Nejsvětější svátost spojuje nebe a zemi, proniká veškeré stvoření. V Eucharistii se uskutečňuje tajemství víry: „Svět, který vzešel z rukou Boha Stvořitele, se vykoupený Kristem k němu vrací." Eucharistie, spásná přítomnost Ježíše ve společenství věřících a jejich duchovní pokrm, je to nejcennější, co může Církev mít na své pouti dějinami.

Liturgická reforma II. vatikánského koncilu dala možnosti pro uvědomělejší, aktivnější a plodnější účast věřících na oltářní oběti. Ale naneštěstí někde bývá snižován význam Eucharistie, Eucharistie bývá zbavována své obětní hodnoty a její svátostnost bývá redukována na pouhé hlásání - nad tím papež pociťuje hlubokou bolest a doufá, že tato encyklika přispěje k tomu, aby Eucharistie i nadále zářila v plném jasu svého tajemství.

Tajemství víry

Eucharistie není jen připomínkou, ale svátostným zpřítomněním oběti kříže. Je to Dar darů Církvi - Kristus dává sám sebe, svou osobu ve svém lidství a dílo spásy. Když Církev slaví Eucharistii, ústřední událost spásy se reálně zpřítomňuje. Každý věřící tak může mít účast na Kristově oběti a těžit z ní nevyčerpatelné plody. Ježíš nám v Eucharistii projevuje lásku „jež nezná míru". Jan Pavel II. cituje slova II. vatikánského koncilu: „Všichni věřící účastí na eucharistické oběti, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, podávají Bohu božský obětní dar a s ním sebe sama."

Eucharistická oběť nezpřítomňuje pouze tajemství Spasitelova utrpení a smrti, ale i jeho vzkříšení, ve kterém nachází oběť své vyvrcholení.

Zpřítomnění chápeme ve smyslu učení Tridentského koncilu, kdy proměněním chleba a vína se způsobí změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista a celé podstaty vína v podstatu jeho krve (transsubstanciace). Eucharistie je tajemstvím víry, tajemstvím, jež překonává naše myšlení a může být přijímáno jen ve víře.

Spásná účinnost oběti se plně uskutečňuje, když člověk přijímá tělo a krev Krista - důvěrně spojuje věřícího s Ježíšem. „Jako mne poslal Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne" (Jan 6,57). A Kristus nám skrze přijímání svého těla a krve dává také svého Ducha - tímto darem rozmnožuje dar Ducha Svatého, přijatého již při křtu a stvrzeného ve svátosti biřmování.

Eucharistie je směřování k cíli - vyjadřuje důvěryplné očekávání v příchod Spasitele. Ten, kdo přijímá Eucharistii, má již zde na zemi účast na věčném životě, dostává záruku vzkříšení na konci dnů. Eschatologický rozměr také vyjadřuje a zpevňuje pouto mezi církví putující a církví nebeskou. Dává smysl povinnosti budovat lepší svět, lepšího člověka, který bude odpovídat Božímu plánu.

Eucharistie buduje Církev

Slavení eucharistie je středem procesu růstu Církve. Svým spojením s Ježíšem se Církev a věřící stávají „svátostí" pro lidstvo, znamením a nástrojem spásy. Přijímáním Eucharistie se Církev také upevňuje ve své jednotě Kristova těla. Eucharistický dar naplňuje touhu po bratrské jednotě a vytváří společenství.

Eucharistie je poklad, nejen když se slaví, ale i mimo mši. Úcta k ní umožňuje čerpat ze samého pramene milosti.

Apoštolský charakter Eucharistie a Církve

Církev byla a zůstává vybudována na základě a posloupnosti apoštolů - stejně tak u základů Eucharistie stojí apoštolové (Ježíš ji svěřil apoštolům). Církev s pomocí Ducha střeží a předává slova, která slyšela od apoštolů - Eucharistie je slavena ve shodě s vírou apoštolů. Církev je až do návratu Pána poučována, posvěcována a vedena apoštoly v podobě jejich zástupců (v posloupnosti) - kněží (apoštolové) konají v zastoupení Krista eucharistickou oběť a jménem lidu ji podávají Bohu.

Moc proměňovat Eucharistii byla dána pouze biskupům a kněžím, což není žádná újma pro ostatní věřící, neboť ve společenství Církve (jediného Kristova těla) se tento dar vylévá na všechny. Eucharistie je hlavním a ústředním důvodem pro existenci svátosti kněžství.

Eucharistie a církevní společenství

Církev putující je povolána uchovávat a podporovat společenství s Trojicí a společenství mezi věřícími. K plnění tohoto cíle má Slovo a Svátosti - především Eucharistii, z níž stále žije a roste a zároveň vyjadřuje sebe samu. Slavení Eucharistie vyjadřuje pouto společenství v neviditelném rozměru, který nás v Kristu působením Ducha Svatého váže k Otci i mezi sebou, tak i ve viditelném rozměru zahrnujícím společenství v učení apoštolů, ve svátostech a v hierarchickém řádu. Konstitutivním rysem Církve jako svátosti spásy je úzký vztah mezi neviditelnými a viditelnými prvky církevního společenství. Proto je Eucharistie slavena ve společenství, v celistvosti všech jejích pout.

Eucharistie vytváří společenství a vychovává k němu.

Důstojné slavení Eucharistie

V synoptických evangeliích nás zaujme prostota a také vážnost, s jakou Ježíš ustanovuje svátost Eucharistie. Křesťanská liturgie se zrodila v návaznosti na Kristova slova a gesta a rozvinula židovské rituální dědictví. Slavení Eucharistie je posvátná hostina, při níž prostota znamení skrývá hlubiny Boží svatosti. Máme velkou odpovědnost a to zejména kněží při zajištění důstojného slavení Eucharistie a respektování jeho posvátného charakteru a univerzálního rozměru.

Ve škole Marie, „ženy Eucharistie"

Marie je „žena Eucharistie" celým svým životem. Církev hledí na Marii jako na svůj vzor a je povolána napodobovat ji také v jejím vztahu k tomuto přesvatému tajemství.

Závěr

Papež se vyznává a svědčí svou víru v Nejsvětější svátost. V Eucharistii je poklad Církve, srdce světa, záruka cíle, po němž každý člověk, byť i nevědomě, dychtí.

Eucharistické tajemství nepřipouští zredukování ani zneužívání - je třeba je prožívat v jeho celistvosti. Buďme si opravdu vědomi velikosti tohoto daru - v tomto tajemství je shrnuto celé tajemství naší spásy. Zakouší-li rozum tváří v tvář tomuto tajemství své meze, srdce osvícené milostí Ducha svatého dobře tuší, jak se zachovat, a noří se do adorace a do bezmezné lásky.

[Zpracováno dle: JAN PAVEL II., Ecclesia de eucharistia. [Online]. 2003. Dostupné z: <http://www.kebrle.cz/katdocs/Ecclesia_de_Eucharistia_media.pdf>]