Nacházíte se na: Theofil > Pravoslaví > Stručně o smyslu celé bohoslužby

Stručně o smyslu celé bohoslužby

ctih. Mikuláš Kabasila (Nikolaos Kabasilas), 24.7. 2008

Úvodní kapitola z významného spisu "Výklad Božské liturgie" od jednoho z nejznámnějších pravoslavných teologů středověku, Mikuláše Kabasily (1300/1320-1371).

  

orthodox-eucharistie.jpgPři vysluhování svatých tajin se drahocenné dary proměňují v Božské tělo a Krev; účel toho je posvěcení věřících, kterým se skrze přijímání svatých darů dostává odpuště­ní hříchů, dědictví království nebeského a podobných věcí.

Přípravou a pomocí, a to jak k samotnému skutku proměnění svatých tajin, tak k naplnění smyslu bohoslužby, jsou modlitby, pění žalmů, čtení ze Svatých písem, prostě vše, co se vykonává a říká před posvěcením svatých darů i po něm.

Poněvadž nám Bůh dává všechna svá posvěcení jako dar a my Jemu nemůžeme při­nést nic, jsou Jeho dary skutečně láskyplným obdarováním. Ale Bůh od nás nezbytně potřebuje, abychom se stali způsobilými jeho posvěcení přijmout a uchovat. Bůh by lidem, kteří k tomu nejsou připraveni, své posvěcení nedal. Pod touto podmínkou nám uděluje křest i myropomazání, pod touto podmínkou nám dovoluje přistoupit ke své hostině a dává nám svůj strašný pokrm. To ostatně Bůh ukázal i v podobenství o rozsé­vači: „Aj, vyšel rozsívač, aby rozsíval." (Mt 13,3); ne aby vzdělával zemi, ale aby rozsíval, přičemž země už má být pro něj předem obdělaná a připravená.

 A protože je naprosto nezbytné, abychom přistupovali k přijímání tajin v náležitém rozpoložení a dobře připravení, bylo třeba tuto náležitou přípravu zapojit do řádu bo­hoslužby, jak tomu je dnes. Touto silou na nás působí modlitby, žalmy a vůbec všechno, co je při liturgii posvátně konáno a pronášeno. Neboť to všechno nás posvěcuje a uzpů­sobuje k náležitému přijetí svatosti, k tomu, abychom si ji uchránili a podrželi.

Takové posvěcení se děje dvěma způsoby. Za prvé: užitek máme už ze samých mod­liteb, zpěvu žalmů a čtení. Modlitby nás vedou k Bohu, vyprošují nám odpuštění hříchů a podobně i pění žalmů vzbuzuje Boží soucit a přivolává nám nebeskou pomoc. Neboť je psáno: „Obětuj Bohu oběť chvály... a vytrhnu tě, a ty Mě budeš slavit." (Ž 50,14-15) Čtení z Písma svatého potom zvěstuje dobrotivost a lidumilnost Boží, zároveň ale i Jeho spravedlnost a soud a vštěpuje nám v srdce bázeň Boží společně s láskou k Bohu, čímž v nás vzbuzuje odhodlanost k plnění Jeho přikázání. To všechno působí blahodár­ně a bohumile na duši nejen kněze, ale i přítomného lidu a činí je způsobilými k přijetí a ochránění drahocenných darů, což je cílem bohoslužby. Zejména kněz se takto při­pravuje, aby mohl důstojně přistoupit k dovršení oběti, což je hlavní událost svátostné bohoslužby, jak jsme již řekli. To je obsaženo i v modlitbách na mnoha místech. Kněz se modlí, aby nebyl nehodný nadcházející posvátné služby, ale aby čistýma rukama, srdcem i jazykem mohl posloužit tajině. A tak už jen slova, která čteme a zpíváme, pomáhají nám sama o sobě při vysluhování tajin.

Na druhou stranu; skrze to a zároveň i skrze všechno, co je konáno při bohoslužbě, se nám dostává posvěceni ještě jiným způsobem. Ve všem totiž nahlížíme obraz Krista a všeho, co pro nás vykonal, Jeho činů i utrpení. Neboť v žalmech, ve čtení a ve všem, co vykonává kněz během bohoslužby, zračí se dějiny spásy, přičemž to, co je v těchto dějinách první, vyjevuje se v prvních částech bohoslužby, následují další věci a po nich je pak zobrazeno jejich vyvrcholení. Tak mají diváci celé dějiny spásy jakoby před očima.

Tak třeba posvěcení darů neboli sama oběť zvěstuje Kristovu smrt, Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení, protože drahocenné dary se proměňují v samotné Tělo Páně - to stejné tělo, které všechno zmíněné neslo na sobě, Tělo, které bylo ukřižováno, vstalo z mrtvých i vstoupilo na nebe. To, co obětování předchází, ukazuje to, co se událo před Spasitelovou smrtí - Jeho příchod, osvědčování moci i konečné vyjevení se; to, co následuje po obětování - „zaslíbení Otce" (Lk 24,49), o němž On sám hovořil, sestoupení Ducha Svatého na apoštoly a skrze ně pak obrácení pohanů k Bohu a jejich přivedení do obecenství s Bohem.

Celá bohoslužba je jakoby jeden obraz jediného těla Spasitelovy obce, obraz, který ukazuje všechny jeho části od počátku až do konce ve vzájemném postavení a soula­du. Tímto způsobem žalmy, zpívané na samém začátku liturgie, a všechno, co je před nimi - tedy to, co se říká a koná při předkládání darů (proskomidii), to vše značí počá­teční dobu dějin spásy. Co následuje po žalmech, tedy čtení Písma a další, to značí následující věci.

orthodoxni-vanoce-9.jpgAčkoli byl už výše ukázán další užitek, který přináší čtení Písma a pění žalmů, neboť to bylo zavedeno proto, aby nás pohnulo k ctnosti a aby se Bůh nad námi slitoval, nic nebrání tomu, aby bohoslužba měla i takovýto smysl. Ta samá věc může jednak vést věří­cí ke ctnosti, jednak odkazovat na dějiny spásy. Právě tak přece oděv na jednu stranu plní pouhé poslání šatu - zakrytí těla, ale na druhou stranu, podle toho jaký oděv je, ukazuje i na řemeslo, způsob života či důstojnost toho, kdo jej nosí; a tak je tomu i zde.

Protože Svatá Písma obsahují Bohem vdechnuté výroky i písně k slávě Boží a vedou ke ctnosti, osvěcují tak člověka, který je čte nebo zpívá; a protože byla vybrána zrovna ta která čtení z Písma a položena v určitém pořadí, mají v sobě ještě další smysl: ukazovat nám co nejjasněji přebývání Kristovo na zemi a Jeho obec. A tento smysl má nejen vše, co se čte nebo zpívá, ale i to, co je vykonáváno. Každou věc je tu nezbytně nutné vykonat a zároveň označuje i něco z Kristova díla, z Jeho skutků či utrpení. Tak například vchod s Evangeliem či drahocennými dary do oltáře - obojí je nutné vykonat, to první proto, aby se Evangelium mohlo číst, to druhé, aby mohla být dokonána oběť; ale obojí zároveň značí příchod a zjevení Spasitele. První zjevení je ještě nejasné, není v plnosti, když se Bůh teprve začal zjevovat, druhé zjevení je už dokonalé.

Ale některé úkony se nečiní z nezbytnosti, ale proto, aby se vyjádřila určitá myšlen­ka: například probodnutí chleba a zobrazení kříže na něm, nebo to, že nůž, kterým se chléb probodává, bývá zhotovený na způsob kopí, nebo konečně přilévání teplé vody ke svatým darům. Mnoho podobných věcí můžeme vidět i při jiných tajinách, napří­klad při křtu: křtěnec musí odložit obuv i oděv a obrátiv se k západu natáhnout ruce a fouknout - tím je nám vštípena nenávist k zlému duchu a tak velký odpor musí být k němu v každém, kdo chce být skutečným křesťanem. Další takové věci, které se dějí při konání tajin, mají zase jiný smysl. Ale všechno, co se koná při zasvěcování svatých darů, má přímý vztah k dějinám spásy a to proto, aby zobrazení těchto dějin, které se odehrávají jakoby před našima očima, posvětilo naši duši a tímto způsobem jsme se stali způsobilými k přijetí svatých tajin. A jako tehdy Boží spasitelné dílo vzkřísilo celý svět, tak i nyní, budeme-li je neustále pozorovat, bude činit naši duši lepší a Bohu milejší.

To ale pouze tehdy, budeme-li v pozorované i věřit. Proto byl Bůh zvěstován, proto učinil tak mnohé věci, aby v něj lidé uvěřili, protože by nemohl vykonat své spasitelné dílo, kdyby jeho existence zůstala skrytá těm, které měl spasit. Ale nejprve bylo spasení zvěstováno, aby se v nevědomých duších vzbudila úcta ke Kristu, víra a láska k Němu, tedy city, které až dosud duše neznala. Dnes ale, když takovéto zvěstování vnímají věřící s horlivou zbožností, nevzbuzuje v nich sice tyto city, protože už je mají, ale alespoň je posiluje, ochraňuje, obnovuje, upevňuje víru a činí je bohabojnějšími a v lásce horoucnějšími. Neboť jestliže zvěstování mohlo dát těmto citům vzniknout, tím spíše je může ochraňovat, uchovávat a obnovovat. A zbožnost, víra a horoucí láska k Bohu jsou city, které musí člověk dozajista mít, když přistupuje ke svatým tajinám - bez nich je bezbož­né na tajiny jenom pohlédnout.

orthodoxni-vanoce-18.jpgProto pořádek bohoslužby musí odkazovat na to, co v nás vzbuzuje zmíněné city, abychom nepřemýšleli pouze rozumově, ale nějakým způsobem viděli i zoufalou chu­dobu Bohatého, pozemské přebývání Všeobjímajícího, utrpení Neporušitelného a strašnou nenávist k Němu, kterou oplácel láskou. Aby viděli, kdo byl Spasitel a kterak se sám pokořil, co vytrpěl a učinil a jakou nám potom všem připravil hostinu. A tak užasneme, když spatříme nenadálé spasení, jsouce překvapeni Jeho velikým slitováním. Uctívejme tedy Toho, kdo nám prokázal takovou milost, kdo nám daroval spasení, svěřme mu svou duši, odevzdejme mu svůj život a v našem srdci ať se rozhoří láska k Němu. V takovém stavu, beze strachu a s důvěrou, přistupujme k plameni svatých tajin.

Ale abychom dosáhli takového stavu, nestačí se jen naučit a znát vše o Kristu, ale je nezbytné, aby oko naší mysli bylo ustavičně obráceno k nazírání výše zmíněného a veš­kerá síla rozumu aby se snažila odvrhnout všechny ostatní myšlenky, neboť musíme mít na zřeteli, že to vše se děje jen proto, jak už zmíněno, aby naše duše byla schopna při­jmout posvěcení. Budeme-li se domnívat, ze zbožnost spočívá v tom, že správně odpo­víme, když se nás někdo zeptá, zatímco když budeme přistupovat k tajinám, nebudeme nazírat nadcházející krásu, protože naše srdce bude obráceno k jiným věcem, nebudeme mít z toho všeho žádný užitek, neboť se v nás neprobudí žádný z výše zmíněných citů. Budeme v takovém rozpoložení, které odpovídá myšlenkám, jimiž jsme se zabývali v tu chvíli a budou v nás převládat takové city, jaké v nás tento stav probudil.

Proto se koná bohoslužba tak, že každá věc je vyjádřena nejen slovy, ale staví se zároveň před oči; to první je v bohoslužbě proto, aby se tím vhodně působilo na naši duši, aby se v nás probudily city a nezůstalo jen u pouhého pozorování, jako když nám představivost pomocí očí jasně ukazuje obrazy předmětů, ono druhé nedopřává myš­lenkám klidu, aby se mohly obrátit k jiným věcem, dokud nenastane samotná hostina. A jsouce tak plni zbožných myšlenek, s bystrou myslí přijímáme svaté tajiny, spojujíce tak posvěcené s posvěceným, posvěcené skrze zření s posvátně posvěceným, „v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu" (2 Kor 3,18), od slávy menší ke slávě nejvyšší.

To je, obecně řečeno, smysl celé bohoslužby.

...

(Z ruského vydání s přihlédnutím k řeckému originálu přeložil Jakub Jiří Jukl. Převzato se svolením vydavatele Jiřího Přeučila z knihy Mikuláš Kabasila: Výklad Božské liturgie, Praha 2007.)

 

Více o Mikulášovi Kabasilovi

 

Související články:

Nikolaj Vasiljevič Gogol: Rozjímání o božské liturgii
Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 2/2

 

[RSS]

Přečteno 212x

další články