sv. Ignác z Loyoly, Jan de Polanco, 9.1. 2008
V tomto listu, k němuž dal sv. Ignác nepochybně hlavní myšlenky, řádový tajemník P. Polanco utěšuje sebe a padovské jezuity stran svaté chudoby. Ona je Boží dar. Kristus byl chudý a za nejpřednější přátele si zvolil chudé. Chudí před Bohem jsou velicí a zjednávají jiným přátelství Boží, jsou králové a zjednávají jiným účast na království. Chudoba nám získává Krista a jeho dary, chrání před hříchy. Plní mužností, je záštitou řehole, dává spokojenost a radost. Nechť ji tedy ti, kdo se k ní zavázali řeholním slibem, přijímají a milují, a to i s jejími praktickými důsledky.
Ondřej Lippomani Ord. Teut, převor kláštera Německých rytířů u Nejsvětější Trojice v Benátkách, byl veliký dobrodinec kolejí Tovaryšstva Ježíšova v Padově a v Benátkách, ba jejich zakladatel, ale poněvadž byl dobročinný na mnoho stran a jeho důchody nebyly veliké, byla v počátcích v obojí koleji, odkázané tehdy téměř jen na jeho dobrotu, leckdy i nouze. Členové obojí koleje (v Padově jich bylo r. 1547 dvanáct nebo čtrnáct) však byli i přesto vesměs veselí a spokojení.[1]
Členům Tovaryšstva Ježíšova v Padově
(P. Jan de Polanco z uložení.)
Milost Ježíše Krista, Pána našeho a pravá láska k němu ať je stále v našich srdcích a ať v nich vzrůstá den ze dne až do našeho dokonání. Amen.
V Ježíši Kristu předrazí Otcové a přemilí bratři.
Dostalo se nám do rukou psaní od našeho a Vašeho Petra Santiniho, adresované P. Mag. Laínezovi ve Florencii, z něhož jsme mezi jiným vyrozuměli vaši lásku k chudobě, již jste si zvolili z lásky k Ježíši Kristu chudému. Naskýtá se vám občas příležitost, že se její účinek projeví tím, že trpíte nějaký nedostatek i v potřebném, neboť možnost Monsignora od Nejsvětější Trojice nesahá tak daleko jak jeho štědrá a láskyplná dobrá vůle. Osob, které jsou pamětlivy svého řeholního stavu a mají před očima Ježíše Krista nahého na kříži, není tedy třeba povzbuzovat k trpělivosti, zvláště když je z toho psaní zřejmé, jak dobře je to ode všech přijímáno, když se pocítí trochu chudoby. Přece se, protože je mi to uloženo od našeho v Ježíši Kristu Otce Mag. Ignáce, jenž Vás miluje jako pravý otec, potěším s Vámi se všemi z této milosti, kterou nám neskončená dobrota Boží sem tam prokazuje, dávajíc nám pocítit tu svatou chudobu, nevím arci na jakém stupni tam u Vás, ale zde alespoň na velmi vysokém, shodném s naším (řeholním) stavem. Nazývám chudobu milostí, protože je obzvláštně dar Boží, neboť Písmo svaté říká: Paupertas et honestas a Deo sunt - Chudoba i bohatství jsou od Boha (Sir 11,14), a protože je od Boha tak velice milována, jak nám to ukazuje jeho jednorozený Syn, jenž sestupujíc z královského trůnu (Mdr 18,15) se ráčil narodit v chudobě a v ní vyrůst. A miloval ji nejen v životě - trpěl hladem a žízní a neměl, kde by hlavu položil (Mt 8,20, Lk 9,58), nýbrž i ve smrti - chtěl, aby byl svlečen ze svých rouch a aby mu všechno scházelo, i voda v jeho žízni.
Moudrost, která se nemůže mýlit, chtěla, jak praví sv. Bernard, i svou volbou ukázat světu, jak vzácným klenotem je chudoba, jejíž cena ještě nebyla světu známa, aby se její nauka: Beati, qui esuriunt et sitiunt, beati pauperes - Blahoslavení, kdo lační a žízní, blahoslavení chudí (Mt 5,3.6) atd., nejevila odlišnou od jejího života.
Rovněž je vidět, jak vzácná je chudoba u Boha, když pohlédneme na to, že jeho nejvybranější přátelé, zvláště v Novém zákoně, počínajíc jeho přesvatou matkou a apoštoly a postupně po tolik věků až do našeho, byli zpravidla chudí, jakožto poddaní napodobujíce svého krále, jakožto vojíni svého vůdce, jakožto údy svou hlavu, Krista.
Tak velicí jsou před tváří Boží chudí, že zvláště pro ně byl Ježíš Kristus poslán na zemi: propter miseriam inopum et gemitum pauperum nunc exsurgam, dicit Dominus - pro bídu nuzných a nářek zubožených nyní povstanu, praví Hospodin (Ž 12,6), a na jiném místě: evangelizare pauperibus misit me - poslal mě kázat evangelium chudým (Lk 4,18). To připomíná Ježíš Kristus, když dává odpovědět svatému Janu Křtiteli: Pauperes evangelizantur - Chudým se zvěstuje evangelium (Mt 11,5), a oni mají tak velikou přednost před bohatými, že si Ježíš Kristus celý ten přesvatý apoštolský sbor ráčil vyvolit z chudých a s těmi žít a mít společenství a ty ponechat vládnoucími nad svou církví, ty ustanovit soudci nad dvanácterem izraelských pokolení (Mt 19,28), to znamená nade všemi věřícími, a chudí budou jejich přísedící. Tak je jejich stav povznesen.
Přátelství s chudými dává přátelství s králem věků. Láska k této chudobě činí králi, a to již na zemi, a to králi nikoliv nad zemí, nýbrž nad nebem. To je jasně vidět z toho, že, kdežto ostatním je přislíbeno království nebeské až v budoucnosti, chudým a těm, kteří trpí soužení, je již v přítomnosti slíbeno od nezvratné pravdy, jež praví: Beati pauperes spiritu, quoniam ipsorum est regnum caelorum - Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské (Mt 5,3), majíc již nyní královské právo.
A nejenže jsou králové, nýbrž také ostatní činí účastnými království, jak nás o tom Kristus poučuje u svatého Lukáše, říkajíc: Čiňte si přátele z mamonu nepravosti, aby vás, až dokonáte, přijali do věčných příbytků (Lk 16,9). Ti přátelé jsou chudí, skrze jejichž zásluhy ti, kdo jim pomáhají, vstoupí do stanů věčné slávy, a jsou to především dobrovolní chudí. Ti jsou, podle svatého Augustina, ti nejmenší, o kterých praví Kristus: Co jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili (Mt 25,40).
Z toho je tedy vidět vznešenost chudoby, jež se nesnižuje k tomu, aby si skládala poklady ze smetí nebo sprosté hlíny, nýbrž si za veškeré statky své lásky kupuje ten vzácný poklad v poli, to je svaté Církvi, totiž jednak Krista, jednak jeho duchovní dary, neboť on od nich není nikdy odloučen.
Ale kdo by uvážil opravdovou užitečnost, která je v pravém smyslu slova v prostředcích vhodných k dosažení svrchovaného cíle, ten by viděl, od kolika hříchů uchovává svatá chudoba, odnímajíc látku k nim, protože, jak praví básník[2]: non habet unde suum paupertas pascat amorem - chudoba nemá čím ukájet chtíče. Ona hubí onoho červa bohatců, tj. pýchu, a odtrhává ony pekelné pijavice, jež jsou smilstvo a obžerství, a rovněž tak ještě mnoho jiných hříchů. A když by někdo z křehkosti upadl, pomáhá, aby brzy povstal. Není tu pak ten chtíč, který jako lep připoutává srdce k zemi a k pozemským věcem a neponechává onu snadnost povstat, usebrat se a obrátit se k Bohu. Při každé věci dává lépe postřehovat hlasu Ducha svatého, to znamená jeho vnuknutí, neboť mu odstraňuje překážky. Také modlitby činí účinnějšími před Boží tváří, protože Hospodin vyslyší žádost ubohých (Ž 10,17). S ní se hbitě kráčí cestou ctností, jako poutník zproštěný veškeré přítěže. Ona osvobozuje člověka od onoho obecného otroctví u tolika velikých tohoto světa, na němž lze za peníze zjednat všechno (Kaz 10,19). Ona, jestliže je to chudoba duchem, naplňuje veškerou ctností, protože duše, nakolik je vyprázdněna od lásky k pozemským věcem, natolik bude od Boha naplněna jeho dary. A je jisté, že nemůže být než velebohatá, protože je dáno přislíbení stonásobku (Mt 19,29), a to již v tomto životě (Mk 10,30). To přislíbení, třebas se osvědčuje i po stránce časné, když je to vhodné, nemůže ovšem nebýt pravdivé také v oblasti dokonale duchovní. Je tomu tedy nutně tak, že jsou bohatí Božími dary ti, kdo se dobrovolně stanou chudými co do věcí lidských.
Právě tato chudoba je onou půdou plodící statečné muže - fecunda virorum paupertas, jak pověděl básník[3], a to ovšem platí mnohem více o chudobě křesťanské než o římské. Ona je tou výhní, ve které se u lidí zkouší prospěch ve statečnosti a ve ctnosti a kde se pozná, co je zlato a co ne. Ona je ochranný příkop, který zabezpečuje pole našeho svědomí v řeholi. Ona je ten základ, na kterém, jak se zdá, ukázal Ježíš Kristus, že se buduje budova dokonalosti, když řekl: Chceš-li být dokonalý, prodej všechno, co máš, dej chudým, a následuj mne (Mt 19,21, Mk 10,21). Ona je matka, pěstounka, strážkyně řehole, protože ji rodí, živí, zachovává, jako naopak hojnost věcí časných ji činí chabou, hubí ji a ničí.
A tak je snadno vidět, kromě její vznešenosti, jak je veliká, a jaká je užitečnost této svaté chudoby, zvláště proto, že ona nám nakonec zjedná spásu od toho, qui humilem et pauperem salvum faciet - jenž poníženého a chudého zachraňuje (2 Sam 22,28, Ž 18,28), a získá nám věčné království u toho, který praví, že chudých duchem je nebeské království. S touto užitečností se nemůže srovnat žádná jiná. Ukazuje se tedy, že by se svatá chudoba, byť by byla sebetrpčí, měla ochotně přijímat. Ale ona ve skutečnosti není trpká, nýbrž velmi radostná tomu, kdo ji ochotně podstupuje. I Seneka praví[4], že chudý se směje častěji a srdečněji, neboť v hloubi duše nemá žádné starosti. A zkušenost nám to ukazuje u prostých žebráků: vždyť kdo by jen popatřil na jejich spokojenost, shledal by, že žijí veseleji a spokojeněji než velcí obchodníci, úředníci a vládci a jiné znamenité osoby. Nuže, když je toto pravda u nedobrovolných chudých, co řekneme o dobrovolných? Ti, poněvadž nemají a nemilují nic pozemského, co by mohli ztratit, mají po této stránce, která je u bohatých plná bouří, neporušitelný klid a svrchovaný pokoj. A majíce dobré a čisté svědomí, žijí ve stálém veselí, jako by na stálých hodech (Př 15,15), zvláště proto, že se právě tou chudobou disponují na útěchy od Boha, jimiž Boží služebníci tím více oplývají, čím méně oplývají pozemskými věcmi a pohodlími - jestliže se ovšem dovedou naplnit Ježíšem Kristem, aby on jim vše nahradil a byl jim na místě jakékoliv věci.
Ale není třeba, abych se o tom dále rozepisoval. Co bylo řečeno, nechať postačí ke společné potěše a povzbuzení mne i vám, abychom milovali svatou chudobu, protože řečené vznešenosti, užitky a radosti jsou zplna pouze v té chudobě, která je milována a ochotně přijímána, ne však, je-li nucená a byla-li by nedobrovolná. Jen ještě řeknu toto: že ti, kdo milují chudobu, mají, nakolik je na nich, také milovat její důsledky, jako špatnou stravu, špatné odívání, spaní, pohrdání. Vždyť jinak by ten, kdo by sice miloval chudobu, ale nechtěl by pocítit žádnou nouzi, ani její důsledek, byl příliš změkčilý chudý, a není pochyb, že by tím projevoval, že více miluje pojmenování podle ní než její osvojení, nebo že ji miluje více slovy než srdcem.
V tomto psaní neřeknu již nic jiného, než že prosím Ježíše Krista, učitele duchovní chudoby a její pravý vzor, aby nám všem dával tu milost, abychom vlastnili toto vzácné dědictví, které dává svým bratřím a spoludědicům, abychom nyní oplývali duchovním bohatstvím milosti a jednou nevýslovným bohatstvím jeho věčné slávy. Amen.
V Římě 6. srpna 1547.
(Ukázka z Výboru z listů a instrukcí sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova, Praha, Vyšehrad 1940. Přeložil Jaroslav Ovečka SJ. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 2, 1940. Pro lepší srozumitelnost jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)
Lev Veliký: Zbožné očištění postem a milosrdenstvím
Jan Maria Vianney: Půst, modlitbu a almužnu za každých okolností
Petr Chrysolog: Modlitba, půst a milosrdenství jsou základem zbožnosti
Hans Urs von Balthasar: Tajemství božské bohaté chudoby
Jan Zlatoústý: Kristus chudý v chudých
Jan Ruysbroeck: Věnec ctností
Tomáš Akvinský: Chudý Kristus
[1] Polanci Chronicon I, str. 230; II, str. 61, 207, 208.
[2] Ovidius, Remedia amoris 749.
[3] Lucanus, Pharsalia I, 165.
[4] Epist. ad Lucilium 80, 6.
4. 2. 2023 - Přidána nová hesla v sekci "Křesťanské pojmy":
Stvoření - Stvořitel - Nestvořenost, nestvořený - Ex nihilo - Svět - Baptiserium - Novaciáni - Nejsvětější svatyně - Slavnost Ježíše Krista Krále - Velekněz - Katolická akce - Exercicie - Agere contra - Sláva - Sláva Boží - Glosolálie, glossolalie - Nečistý duch, nečistí duchové - Lucifer.