o Jím pohrdáte v chudém, a proto je hřích tak strašný. Když Pavel pronásledoval jeho věřící, pronásledoval jeho samého, proto mu [Kristus] řekl: „Proč mne pronásleduješ?"[1] Proto, když udělujeme almužnu, se chovejme tak, jako bychom ji dávali samotnému Kristu. Musíme přece více věřit jeho slovům než svému zraku. Když vidíš chudého, vzpomeň si na jeho slova, která tě ujišťují, že to on je sycen. I když nevidíme Krista, pod těmito vnějšími znaky žebrá a přijímá almužnu on. Bouříš se nad slovy, že Kristus žebrá? Měl by ses raději bouřit nad tím, že mu nedáváš, když žebrá. V tom je hanba, ale také trest a muka. To žebrá pro svou dobrotu a musíme z toho mít radost. Nedát však je krutostí z naší strany. Jestliže teď nevěříš, že když zanedbáváš vě­řícího v chudobě, tak že zanedbáváš jeho samého, uvěříš tomu, až staneš před ním a on ti řekne: „Všechno, co jste učinili těmto nejmenším z mých, mně jste učinili."[2]

(In Matthaeum homiliae, 88; in PG 58, col. 778)

¤  ¤  ¤

o vše nás nechává chladnými, my jsme tak da­lece nevděční, že věříme ve zlato, ve své služebníky, muly a koně a že zanedbáváme svého Spasitele, kte­rý obchází nahý od dveří ke dveřím, který stojí dlouho, dlouho na rozcestích a nastavuje svou ruku.

A my se na něj díváme často s nedůvěrou. A přece se těmto strastem podrobuje pro nás. On schválně trpí hladem, aby tě nasytil, chodí nahý, aby tě přioděl nesmrtelností.

Ty mu ale ze svého nedáváš nic. Ze svých ša­tů, z nichž jedny žerou červi a druhé, zavřené v truhlách, ti působí jenom zbytečné starosti. A zatím on, jenž ti dal toto a vše ostatní, chodí nahý.

(In Iohannem homiliae, 27; in PG 59, col. 161)

 ¤  ¤  ¤

roč zdobit zlatými nádobami stůl Kristův, když on sám umírá hladem? Nasyť nejprve jeho, když má hlad, a pak můžeš zbytečnostmi zdobit jeho stůl... Kdybys viděl, že někomu chybí nejnutnější pokrm a kdybys ho nechal v tom, abys mohl ozdobit jeho stůl zlatými nádobami, byl by ti za to vděčný? Ne­rozhněval by se spíše na tebe? Anebo kdybys jej viděl oblečeného do hadrů a třesoucího se zimou a kdybys mu ty, místo aby ses zabýval jeho šaty, stavěl zlaté sloupy, pod záminkou, že ho chceš uctít, nemyslel by si právem, že si z něho tropíš žerty, a to s nejhorší ironií?

Uvaž ale dobře, že toto právě děláš Ježíši, když obchází jako pocestný a tulák, jenž nemá přístřeší a jemuž ty zdobíš podlahy a stěny a hlavice sloupů. Ty poutáš lampy na stříbrné řetězy, ale nemáš odva­hu jít se podívat, když je sám v poutech. Neříkám to, že bych zavrhoval ony ozdoby... Třeba činit to i ono, nejprve ale ono...

(In Matthaeum homiliae; in PG 58, col. 778)

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 9, 1935. Mírně jazykově upraveno a doplněno poznámkami redakcí Revue Theofil.)

Více o sv. Janu Zlatoústém 

Od téhož autora:

Milost 
Dopis Theodorovi 
Modlitba je světlem duše 
O kněžství (De Sacerdotio)
Výklad Janova evangelia - 4. homilie 
Slovo proměňuje chleba a víno v tělo a krev Krista  
Kříž je světlem celého světa  

Související články:

Lev Veliký: Zbožné očištění postem a milosrdenstvím 
Hans Urs von Balthasar: Tajemství božské bohaté chudoby  
Jan Maria Vianney: Půst, modlitbu a almužnu za každých okolností 
Petr Chrysolog: Modlitba, půst a milosrdenství jsou základem zbožnosti  
Pseudo-Chrysostom: Katechetická promluva na Svatou Paschu  
Ignác z Loyoly, Jan de Polanco: List o ctnosti chudoby
Tomáš Akvinský: Chudý Kristus   

Poznámky: 

[1] Sk 9,4.

[2] Mt 25,40.