Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Dopis Theodorovi

Dopis Theodorovi

sv. Jan Zlatoústý, 12.10. 2009

Dopis církevního učitele a starověkého vyhlášeného kazatele sv. Jana Zlatoústého (Chrysostoma; 344/354-407) svému příteli Theodorovi, který po prvotním zasvěcení se Bohu v mnišském společenství z tohoto společenství odešel a chystal se - navzdory svému prvotnímu slibu - oženit. Právě do této situace vstupuje sv. Jan svým dopisem a podává rady, které mají svoji platnost i mimo tuto konkrétní událost.

     

Svatý Jan Zlatoústý (Chrysostom)

Z antiochijské školy je nejslavnějším sv. Jan Zlatoústý (řec. Chrysostomos).

Žádnému ze starokřesťanských spisovatelů není věnováno tolik životopisů a chvalořečí jako právě jemu. Nejstarší a nejlepší jeho životopis ve formě dialogu pochází od biskupa Palladia z Hellenopolis (město v dřívější Bithýnii, nyní v severozápadní části Turecka u Černého moře). Byl napsán r. 415.

 

Život

Sv. Jan Zlatoústý se narodil bohatým rodičům r. 354 v Antiochii. Prvního vzdělání se mu dostalo u představeného kláštera v Antiochii Diodora. Hluboce nábožensky založená povaha ho táhla do samoty. Do svého povolání do Antiochie žil v mnišském společenství. Časté posty mu přivodily žaludeční potíže, které ho provázely po celý život. Právě nemoc ho přinutila vrátit se do Antiochie. jan-zlatousty-chrysostom-1-men-vz.jpgZde ho biskup Meletius r. 381 vysvětil na jáhna. O pět let později ho biskup Flavián vysvětil na kněze a pověřil ho kazatelskou službou v hlavním antiochijském kostele. Zde působil celých 11 let jako Bohem omilostněný kazatel. Když v Cařihradě zemřel patriarcha Nektárius, byl r. 397 na příkaz císaře Arkádia lstí odvezen do Cařihradu, přes své zdráhání 26. 2. 398 vysvěcen na biskupa a ustanoven cařihradským patriarchou. Hodnost mu neubrala na jeho kazatelské ani charitativní činnosti. I zde žil tak prostě jako dříve ve službě potřebným a nemocným. Atmosféra intrik a zákeřnosti v císařské residenci i v samotném kléru a příliš demokratická, přímá, nekompromisní povaha, sesazení několika moci a slávychtivých biskupů na synodě v Efezu nedala dlouho čekat na konflikt. Příležitostí pro jeho odpůrce bylo přijetí mnichů vyhnaných z nitrijské pouště v Egyptě. V r. 401 ho skupina ctižádostivých duchovních shromážděných na tak zvané synodě u Dubu poblíž Chalcedonu pohnala k zodpovědnosti. Poněvadž synoda nebyla právoplatně svolána, sv. Jan Zlatoústý se odmítl dostavit. Proto ho císař na žádost těchto duchovních poslal do vyhnanství (r. 403). Zemětřesení, které postihlo i císařský palác hned následujícího dne natolik polekalo císařovnu Eudoxii, že se na její příkaz musil metropolita vrátit. Druhý exil zavinilo o 2 měsíce později kázání na svátek Stětí sv. Jana. Císařovna se cítila tímto kázáním dotčena a toho využili světcovi nepřátelé. Po nezdařeném atentátu, který byl na něho spáchán na Bílou sobotu 16. 4. 404, ho obvinili z rušení pokoje. Císař ho dekretem z 9. 6. 404 poslal znovu do vyhnanství. Prvním místem jeho nuceného pobytu byl Kukusus v Arménii. Poněvadž zde měl stálé spojení se svými přáteli, měl být o 3 roky později převezen do vzdálenějšího města Pityus na východním pobřeží Černého moře. Na cestě v Komaně v Pontu ho 14.9.407 zastihla smrt. „Díky Bohu za všechno," byla jeho poslední slova. Císař Theodosius, syn Eudoxie, dal světcovy ostatky 27.1.438 převést do Cařihradu.

 

Dílo

V jeho literární pozůstalosti převládají homilie. Náměty ke svým kázáním bral především z Písma sv. Ze starozákonních knih probral celou Genesis, z ostatních jen příležitostně. Z novozákonních knih probral celé Matoušovo a Janovo evangelium celkem v 178 homiliích, Skutky v 59 homiliích. S obzvláštní láskou se věnoval výkladu Pavlových listů. Ty také patří k nejhodnotnějším exegetickým výkladům vůbec. Využil každé příležitosti (svátky svatých, mučedníků, politických událostí), aby věřícím osvětil a přiblížil nábožensko-praktické životní otázky. Čtenář, který čte jeho homilie, má dojem, jako by byly psány v dnešní době. Ze všech jeho prací vyzařuje duch náboženského velikána. Biskup, strážce, vůdce a rádce svěřeného lidu a učený teolog se v něm spojují v jedno. Jeho výklady se vyznačují střízlivou srozumitelností, názorností a přísně vědeckým charakterem. Neodmítá však naprosto alegorický výklad, ale nejde dále, než je třeba, dokonce nepronáší ani svůj vlastní názor. Kromě homilií od něho máme i spisy s praktickým zaměřením na určité stavy. Z jeho prací uvádíme část dopisu Theodorovi, výňatek ze spisu O kněžství a ukázku z výkladu Janova evangelia.

 

Dopis Theodorovi

Náš výňatek níže je z druhého dopisu. Církevní historik Sozomenos (+ 439) uvádí, že tento druhý dopis napsal sv. Jan Zlatoústý Theodorovi z Mopsvestie (Historia Ecclesiastica, VIII,2). Theodor z Mopsvestie byl spolu s Janem Zlatoústým žákem učitele Libania. Asi ve dvaceti letech oba vstoupili do kláštera v Antiochii. Theodor však klášter záhy opustil, aby se věnoval studiu práv a měl v úmyslu se oženit. Do této doby je také tento dopis časován (mezi r. 371-378). Dopis jistě zabral, protože Theodor se r. 383 stal knězem v Antiochii a 10 let později biskupem v Mopsvestii.

 

ThDr. Josef Novák 

 

Více o sv. Janu Zlatoústém

 

Dopis Theodorovi (Ad Theodorum lapsum; MG 47)

 

Kdyby slzy a nářek mohly psát, byl by tento dopis od nich. Pláču ne nad starostmi, do kterých tě rodinné záležitosti zapletly, nýbrž nad tím, že jsi se sám vymazal ze seznamu bratří, že jsi smlouvu, kterou jsi uzavřel s Kristem, pošlapal. Toho se hrozím, z toho mám strach, kvůli tomu se chvěju, nad tím se bouří mé srdce. Prostého muže, který se oddělil od svých lidí, nebude nikdo obviňovat, že zahodil prapor. Kdo se však jednou stal vojákem a váhá bojovat, kdo uprchl, kdo opustil své stanoviště, je to pro něho nebezpečné. Ne klesnout v boji, milý Theodore, nýbrž po pádu zůstat ležet, toho se musíme bát. Zápasníkovi nehrozí záhuba, je-li zraněn, nýbrž jestliže ztrácí naději a nechce si dát ovázat své rány. Obchodníka, i když ztroskotal se svou lodí a ztratil náklad, nic neodradí od další plavby. Znovu se vydává na plavbu nebezpečným mořem, aby znovu nabyl své dřívější bohatství. Často vidíme, že zápasníci jsou i po četných porážkách nakonec ozdobeni vítězným věncem. Voják, který často utekl z boje, si nejednou vydobyl slávu za statečnost nad nepřítelem. A mnozí, kteří pod krutým mučením zapřeli Krista, znovu začali zápasit a odnesli si mučednickou korunu. Kdyby každý z nich při prvním nezdaru přestal doufat, nikdy by se nemohl těšit z dosažených dober. Milý Theodore, nežeň se do propasti jen proto, že tě nepřítel zahnal několik kroků od tvého stanoviště. Postav se mu na odpor jako muž, snaž se vrátit se na místo, ze kterého jsi utekl. Nepočítej rány, které jsi dostal. Brzy na ně zapomeneš, nejsou potupné. Tupil bys vojáka, který se vrací z boje poset ranami? Odhodit zbraně a utéci daleko před nepřítelem, to je hanba. Pokud však bojovník, i když utrží rány nebo se trochu vzdálí ze svého stanoviště a ještě bojuje, potud nikdo nebude tak nespravedlivý a nezkušený ve válečnickém umění, aby mu to vytýkal. Ti, kteří nebojují, si také nejsou jisti, že uniknou zranění. Ti však, kteří se odvážně postaví nepříteli na odpor, dostanou rány, ale také rány rozdávají.

Toto potkalo také tebe. Ve své první horlivosti jsi chtěl usmrtit hada, a on tě uštkl. Ke tvé útěše, zmizí i sebemenší stopa po ráně, budeš-li jen trochu rozumný. Ano, s Boží milostí rozdrtíš hlavu svého protivníka. Ani to tě nesmí znepokojovat, že jsi hned na začátku ztratil trochu hlavu. Kdo tě chce zničit, ten prohlédl, a to velmi brzy, tvou ctnostnou duši. Z mnoha známek, kterými ses projevil, vycítil, že jeho statečný nepřítel bude své síly ještě zvyšovat. Lehce si představil, že by toho, který se s takovým zápalem, s takovou vášnivostí staví na odpor, snadno přemohl, kdyby ho odvedl z jeho stanoviště. Pospíšil si, číhal, napjal všechny své síly proti tobě, spíše bych řekl proti tvé hlavě, kterou by ses mu chtěl postavit na odpor. Vždyť kdo by neobdivoval tvé rychlé, správné, plamenné obrácení se k dobrému? Opovrhl jsi oblíbenými chutnými jídly, krásnými šaty, pošlapal jsi pýchu. Tvá píle, se kterou ses dříve věnoval světské moudrosti, tě přivedla najednou k Božímu slovu. Celé dny ses věnoval četbě Písma, celé noci jsi strávil na modlitbách. Ani slovem ses nezmiňoval o otcově vysokém postavení a ani myšlenkou jsi nepomyslel na bohatství. Obejmout kolena bratří, padnout jim k nohám, to bylo pro tebe víc než urozený původ. Tohle trápilo zlomyslného nepřítele, tohle ho dráždilo, aby se s tebou utkal.

Co považuješ ve světě za největší štěstí, za dobro hodné tvé horlivosti? Asi mi budeš jmenovat moc, bohatství, dobrou pověst ve světě? Co je to všechno proti svobodě křesťanů? Nebojí se panovník revoluce, nemá strach před ještě mocnějším, nejsou tu starosti o podané? Kdo včera vládl, je dnes člověkem bez hodnosti a vážnosti. Zdejší pozemský život je jako divadelní jeviště. Jeden hraje roli krále, druhý vojevůdce, třetí vojáka. Než se sešeří, král už není králem, vojevůdce vojevůdcem, voják vojákem. A při posledním dni bude odplata. Nebude odměřována podle osoby, kterou představoval, nýbrž budou zvažovány skutky. Ale bude snad oceňována sláva? Jak ta je vratká! Je jako polní kvítí, které druhý den uschne. Nebo snad bohatství? Proč? Bohatství, jehož majitel bude prohlášen za chudáka? „Běda vám, bohatí," říká Písmo (Lk 6,24). Stejně tak: „Běda vám, kteří se spoléháte na svou moc a chlubíte se svým velkým bohatstvím" (Ž 49,7). Křesťan nepřestane být šlechticem ducha a nestane se poddaným válejícím se v prachu ponížení. Z křesťana se nestane chudák, slavný se nezmění v neznámého, kterého zahalí tma zapomnění. I kdyby byl žebrákem, je přece boháčem. Bude povýšen, jestliže se poníží před Bohem. Moc ne nad lidmi, ale nad knížetem temnot mu nikdo nemůže vzít.

Manželský stav je ctihodný, to uznávám. „Manželství," říká se v Písmu, „ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh" (Žd 13,4). Nic ti nestojí v cestě zachovávat toto ustanovení. Vždyť kdo se jednou oddal nebeskému Ženichovi, ten se dopouští, když opustí Krista a ožení se, cizoložství a tolik horšího, oč je Bůh více než člověk. Nikdo se nevymlouvej na to, že Bůh nebrání oženit se. To vím také. On nebrání oženit se, ale je proti cizoložství. A toho by ses chtěl dopustit? To ať se nestane! To se nesmí stát!

Je to život, jestliže jedna jediná duše je rozdělena do tolika různých zaměstnání, jestliže musí sloužit tolika tyranům, jestliže je nucena žít pro tolik tyranů a nikdy nemůže žít pro sebe? Žádnou z těchto nepříjemností - a tebe, příteli, volám za svědka - jsi u nás neměl. Ty sám víš, kolik radostí, kolik příjemných chvil jsi u nás prožil za ten krátký čas, kdy ses rozhodl vyprostit se z vln života. Jen ten je svobodný, kdo žije pro Krista. Stojí nad přívalem beze všech obtíží. Jestliže si sám nechce ublížit, nikdo ho nemůže zranit. Je nepřemožitelný, netrápí ho ztráta majetku, protože ví, že si na svět nic nepřinesl a nic si s sebou nevezme. Netouží po poctách, slávě, protože ví, že „naše vlast je v nebesích" (Fp 3,20). Nebolí ho, když ho někdo zahrne potupou. Nikdo ho nevydráždí k hádkám. Křesťana může stihnout jen jedno neštěstí: že urazil Boha. Ostatní, jako ztráta majetku, vyhnanství, vnější nebezpečí nepovažuje za obtíž. To, čeho se hrozí všichni, rozloučení se životem, je pro něho tak příjemné jako sám život. Kdo vystoupil na skálu, může přehlédnout moře. Odtud vidí, jak někteří jsou vlnami pohlceni, jiní jak ztroskotali na skrytých skaliscích. Tito se plaví kdoví kam, unášení jako zajatci bouřlivým větrem. Jiné zahalily vlny. Mnozí opustili loď a veslují jen svýma rukama. Mnozí se drží na hladině jen na jediném prknu nebo na troskách lodi. Jiní plavou již jen jako mrtvoly. Zkrátka vidí tolik různých neštěstí. Stejně tak se dívá Kristův bojovník, který unikl neklidným vlnám života. Stojí na bezpečném a vznešeném vrcholu. Co může být jistější, co může být krásnější než mít jedinou starost: jak se líbit Bohu. Theodore, viděl jsi ztroskotání těch, kteří se plaví po moři. Proto tě napomínám: Nevydávej se na takové moře. Snaž se uniknout vlnám. Snaž se dostat na místo, na kterém by tě nemohly vlny pohltit. Bude vzkříšení mrtvých, bude soud. Všichni k němu jdou a čekají na rozsudek. „Všichni staneme před soudnou stolicí Boží" (Ř 14,10). Peklem se zbytečně nehrozí, zbytečně nejsou připravena dobra. Stíny, ano, jen stíny jsou věci tohoto života, plné starostí, nebezpečí a otroctví. Nepřiprav se sám o život a o onu věčnost. Obojí můžeš získat, pokud jen chceš. Že ti, kteří žijí v Kristu, dostávají i statky tohoto života, o tom nás poučuje Pavel, když říká: „Těch vás šetřím" (1Kor 7,28), „To pravím k vašemu prospěchu" (1Kor 7,35). Vidíš tedy dobře, že ten, který se stará o to, co patří Pánu, vyniká nad ženatého? Kdo přešel hranicí života, ten se již nepotřebuje kát. Kdo odešel z jeviště, nemůže již bojovat o vítěznou cenu. To měj stále před očima. Rozlom ostrý meč nepřítele, kterým pobil tolik lidí. Zoufalstvím je, když poražení ztratí naději. To je mocná nepřítelova zbraň. Koho jednou chytil, nesváže žádným jiným poutem než tímto. Pokud však chceme, můžeme s Boží milostí velmi rychle tuto zbraň zlomit.

 

(Přeložil ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988, 2. vydání. Mírně upraveno redakcí RTh.)

 

Více o sv. Janu Zlatoústém 

 

Od téhož autora:

 Milost 
Moc Kristovy krve 
Kristus chudý v chudých
Modlitba je světlem duše
O kněžství (De Sacerdotio)
Výklad Janova evangelia - 4. homilie
Slovo proměňuje chleba a víno v tělo a krev Krista 

 

[RSS]

Přečteno 252x

další články