Nacházíte se na: Theofil > Recenze, novinky > Karol Wojtyła: Znamení odporu

Karol Wojtyła: Znamení odporu

Patrik Galle, 7.2. 2008

KNIHA - Karol Wojtyła: Znamení odporu, Křesťanská akademie, Řím 1981, 215 stran, přeložila T. B.

Tato kniha, kterou jsem si vybral, je ve skutečnosti přepisem exercicií (živého slova), které dával v postní době r. 1976 papeži Pavlu VI. tehdejší krakovský arcibiskup Karol Wojtyła. Z textu je znát, že autorem je pastýř jednoho z nejdůležitějších stolců Polska, které se tehdy potýkalo s komunistickou diktaturou. O tom vypovídá už příznačné téma: „Znamení odporu". znameni-odporu-men.jpgTento titul exercicií je ohlasem Simeonova proroctví o novorozeném Ježíši Kristu: „On je určen.... jako znamení, kterému se bude odporovat." (Lk 2,34) Toto proroctví se dle slov Wojtyły naplnilo nejen na Kristu v jeho době, nýbrž i na jeho církvi ve všech dobách a zvláště v té dnešní (ze strany komunismu...). Na začátku exercicií vytyčil exercitátor tento cíl: Světlo, kterým je Kristus, „kéž nás posílí a uschopní, abychom přijali a milovali celou pravdu  Kristovu, abychom ji milovali tím víc, čím víc jí svět odporuje!" (s. 16)

Krakovský kardinál dále po úvodní přednášce uvedl první důležité téma, dnes ještě více naléhavé vzhledem k rozšířenému ateizmu a materializmu: téma poznání Boží existence, jeho role Neproměnného, jenž dává bytí a řídí celý proměnlivý svět.Nezůstává jen u těchto filozofických důkazů Boha, ale přechází i k novější filozofii, která odhaluje, že Bůh je osoba, božské Ty a zároveň je zcela jiný, přesahující všechny naše domněnky o něm. Zde autor jasně vyjadřuje, kam až může proniknout přirozené poznání rozumu o Bohu.

Ve druhé meditaci potom Wojtyła přechází k Bohu, jak se dává poznat on sám, ve zjevení lidem. Zmiňuje zde jako základ zjevení Boha-Stvořitele, jak nám je předkládá kniha Genesis. Uvádí zde dále geniální interpretaci těchto prvních kapitol Bible. Poukazuje přitom na to, že  jediným motivem, který Boha vedl jak ke stvoření, tak ke snaze navázat kontakt s lidmi skrze zjevení a smlouvu, byla láska, touha obdarovat. V základu stvoření tak vidí „motivy srdce" neodůvodnitelné rozumem (dle B. Pascala). Budoucí papež Jan Pavel II. zde řekl nádhernou větu, která stojí za zapamatování: „Ano, přesně srdce! V celém líčení Geneze slyšíme bít srdce! Nemáme před sebou nějakého velkého stavitele světa, nějakého demiurga. Stojíme před velkým Srdcem." (s. 30)

Na tajemství stvoření pak plynule navazuje tajemství smlouvy Boha s lidmi. Dále pak rozvíjí teologii dějin spásy od stvoření přes první hřích lidí v ráji. Zde Wojtyła názorně propojuje první popření lidí s dnešním popíráním Boha ateisty. V základu hříchu vidí ve shodě se slovy sv. Augustina „sebelásku jdoucí až k pohrdání Bohem". Následuje odpověď Boha na toto popření, na tuto sebelásku: nemyslel na sebe, ale na nás a poslal svého Syna, aby nás vykoupil. Wojtyła rozvíjí tajemství vtělení a vztah Syna k Duchu Sv. Za pozorné pročtení stojí krásné učení o Duchu sv. jako o Daru, který nás učí stávat se darem, obětovat se pro druhého. Dále kardinál předkládá důkladnou meditaci nad Ježíšovou modlitbou v Getsemane a následnou událostí utrpení, smrti a vzkříšení. Autor pak plynule navazuje meditací zaměřenou na tajemství svátostí, církve, zjevené pravdy o člověku a její následky pro konkrétní život. Kruh témat pak uzavírají rozjímání o konci člověka a konci světa, soudu, očistci, peklu a nebi. Tradiční tečkou v díle Wojtyły pak je pohled k Panně Marii jako vzoru a příkladu naplnění lidství a té, která se za nás přimlouvá jako naše matka, matka církve a všech lidí.

V celkovém pohledu si můžeme všimnout, že autor zakládá důsledně morálku na pevných kořenech pravdy o Bohu a o člověku. Nemoralizuje, ale napřed dává pevné ukotvení do reality zjevení, dějin spásy a následně pravdy o člověku a jeho cíli. Základní ideou budoucího papeže je, že člověk je sám pro sebe nepochopitelnou bytostí. Pouze v tajemství Ježíše Krista se odhaluje tajemství člověka, jeho určení, cíl a tedy i způsob života, jakým má žít. jan-pavel-2-men.jpgNutno poznamenat, že jako ostatní kapitoly zmíněné knihy, tak v prvé řadě tato je důsledným rozvinutím stěžejních myšlenek II. vatikánského koncilu.

Všechny meditace nesou v sobě myšlenky stojící za hlubší promýšlení a rozjímání. Pro ukázku jsem nucen vybrat jen několik úvah zaměřených na kněžství. Toto téma je součástí oddílu o tajemství člověka osvětlovaného tajemstvím Krista. Proto se v člověku musí nacházet též odraz Kristova kněžství. Kristus přišel proto, aby naplnil to, k čemu jsme byli stvořeni (jako jeho obraz): aby z nás utvořil „královský národ a kněze Boha Otce..., aby (lidé) každým svým skutkem přinášeli duchovní oběti a hlásali moc toho, který je z temnoty povolal do svého podivuhodného světla." To je základ všeobecného kněžství každého křesťana, pro které je už v přirozenosti každého člověka předem založený základ.

Kněžství, všeobecné a především to služebné, se dotýká existenční otázky o člověku: „Co je člověk? Jaký je smysl bolesti, zla, smrti, které přes všechen pokrok trvají?... Čím může člověk přispět společnosti a co od ní může očekávat? Co přijde po pozemském životě?... Kněžství je samo o sobě odpověď  na naléhavé, hluboké a základní otázky člověka a celého lidského pokolení, na otázky po smyslu stvoření, o celé realitě, ke které  člověk svou existencí patří a kterou současně převyšuje. Kněz, už jen tím, čím je, vyjadřuje tento smysl a zároveň jej dává světu a člověku ve světě. Vyjadřuje jej tím, nechápe skutečnost až v kořenech bytí. Sděluje jej ne vytvářením libovolných představ, nýbrž hlubokým pochopením pravdy, jako její prorok a služebník." (s. 133)

Zmíněná kniha budoucího papeže Jana Pavla II. může výborně posloužit jako podklad pro vedení exercicií. Přejímá totiž strukturu používanou Ignácem z Loyoly přenesenou do jazyka dnešní doby. Jistě se v meditacích vyskytuje i několik dobových úvah, které dnes nemají už takový význam, nicméně, většina textu je přesto, že byl napsán před půl stoletím velmi,  podnětná i dnes.

Podle mého názoru tyto exercicie dávané v Římě papeži a později vydané a rozšířené do celého světa byly jedním z důležitých podnětů vedoucích k tomu, že kardinálové na následném konkláve vybraly za papeže právě mladého a nepříliš známého kardinála Karola Wojtyłu. V exerciciích totiž prokázal, že v sobě jaksi nese ducha koncilu, kterého dokáže předávat dál, rozvíjet... Domnívám se, že kniha „Znamení odporu" je důležitým pramenem pro poznání křesťanské víry v neobvykle komplexním pohledu. Wojtyłovi se tímto podařilo vykreslit jádro křesťanství ve zkratce tak, jako málo komu jinému. Tomu, kdo tuto knihu čte, se Wojtyła i přes vzdálenost roků stává učitelem uvádějícím do reality křesťanské víry.

 

Jan Pavel II. v e-obchodu Theofil:

 

Paměť a identita     Překročit práh naděje     Teologie těla     Vstaňte, pojďme!

 

[RSS]

Přečteno 458x

další články