Nacházíte se na: Theofil > Pravoslaví > Otec archimandrita Georgios (Kapsanis) a Svatá Hora Athos

Otec archimandrita Georgios (Kapsanis) a Svatá Hora Athos

Michal Dvořáček, 25.2. 2008

Před nedávnem jsme na stránkách Revue Theofil uveřejnili výňatky z knihy o theosi (zbožštění) od představeného monastýru sv. Řehoře na Svaté Hoře Athos archimandrity Georgia (Kapsanise). Osobnost otce Georgia a známost jeho děl v pravoslavném světě překračuje již dnes pomyslné hranice Sv. Hory a Řecka, odkud autor pochází, a proto dnes předkládáme i čtenářům naší Revue stručnou prezentaci jeho osoby a vlastních slov o nevšedním místě, kde otec Georgios působí.

  

Místo úvodu

grigoriou-3.jpgAby se nestalo, že nás propastná hlubina lidského poznání zcela pohltí, je vhodné, abychom nalezli spolehlivého průvodce na naší cestě. Za svého průvodce na své osobní cestě „pravoslavnou teologií" jsem zvolil otce archimandritu Georgia (Kapsanise), k jehož osobnosti a především dílu mne, jak věřím, před lety přivedla sama Boží prozřetelnost, která o nás ve své nezměrné lásce neustále pečuje. Slova, myšlenky a poučení otce Georgia, jež vycházejí z pravoslavné duchovní tradice a učení svatých Otců a ctihodných obyvatelů Svaté Hory Athos, na mne učinily při mém prvním setkání s nimi tak velký dojem, že jsem je uložil do svého srdce a neustále je přijímal jako „duchovní pokrm", nejprve po doušcích, a nyní již v dávkách větších, a stále dychtivěji...

Právě k osobnosti váženého představeného jednoho z řeckých svatohorských monastýrů jsem pojal synovskou lásku podobnou té, o níž svědčí slova sv. Jana Zlatoústého, když hovoří o sv. apoštolu Pavlovi. Sv. Jan Zlatoústý přirovnává v jednom svém výkladu srdce sv. apoštola Pavla „k nebi a k moři"; k nebi pro jeho čistotu a k moři pro jeho propastnou hlubinu. Pavlovo srdce, přesněji řečeno hlubina jeho moudrosti, mohla přenést každého věřícího ze země na nebesa. „Kdo by plul po tomto moři," říká sv. Jan Zlatoústý, „ten se vydává na cestu provázenou příznivým větrem... na tomto moři je totiž namísto mořských větrů sám Boží Duch, který provází cestující duše." „Kdo by chtěl plavat po tomto moři," dodává slavný cařihradský arcibiskup, „nepotřebuje ani vesla, ani oleje, ale lásku k moudrosti..." 

Ve stejném smyslu jsem se i já vydal do neznámé krajiny Božích tajemství, v níž jsem za průvodce zvolil člověka zkušeného, osvíceného, naplněného Boží blahodatí a přitom skromného a laskavého, který po celý svůj život pracoval a nadále pracuje pro blaho svaté Církve a spásu svého bližního.

 

Osobnost o. archimandrity Georgia (Kapsanise)

O civilním životě otce Georgia nám není mnoho známo. Jediné, co můžeme s určitostí říci, že otec Georgios se nejprve vydal na učitelskou dráhu, v níž působil v centru Athén, kde také později založil vzdělávací centrum pro děti a mládež. Po svém odchodu na ostrov Evia přijímá mnišství v bratrstvu monastýru ve Fille, poblíž Chalkidy. Odtud v 70. letech 20. století odchází do „Zahrady Přesv. Bohorodice" na Svatou Horu Athos a stává se zde členem a později rovněž představeným (igumenem) mnišské komunity v monastýru sv. Řehoře.

Když po krátké době duchovní správy kláštera ctih. Řehoře igumenem Dionýsiem (1972-74) místní bratři se slzami v očích prosili sv. Mikuláše (jemuž je zasvěcen ústřední chrám monastýru), aby přivedl do monastýru další bratry, světec vroucí modlitby zápasících mnichů neodmítl. A vskutku, v červenci roku 1974 přivádí do monastýru současného archimandritu Georgia (Kapsanise) s osmi bratry (mnichy a poslušníky), kteří započali novou éru v historii tohoto monastýru. Malé bratrstvo vedené otcem Georgiem se s Boží pomocí ujalo veškerého mnišského a bohoslužebného pořádku, který byl zachováván předešlými generacemi zdejších mnichů a dále jej zvelebilo. georgios-kapsanis-2.jpgPřed příchodem archimandrity Georgia působilo v monastýru sv. Řehoře pouze sedmnáct, převážně zestárlých, mnichů. Dnešní bratrstvo, které tvoří i mnozí cizinci a mniši z Východu a Západu, čítá více než osmdesát osob...

Poutník, který do tohoto posvátného monastýru zavítá, se může přesvědčit o vysoké kvalitě duchovního života včetně duchovního vedení mnichů. Stává se navíc svědkem a reálným účastníkem každodenního duchovního zápasu mnichů v samém jádru jejich společenství, které směřuje ke Kristu a snaží se dosáhnout duchovních ctností, jejichž nejzralejším plodem je láska k Bohu a k bližnímu. Příkladnost mnišského života v kinoviálním[1] monastýru považuje archimandrita Georgios za velký vzor i pro každého věřícího, ač nepovažuje za  bezpodmínečně nutné stát se mnichem. Společenství bratří, kde se jeden stává závislým na pomoci a obětavosti druhého, kde si ctnost jednoho mnicha podává ruku s ctností a pokáním jeho bratra v Kristu, nicméně představuje vhodné prostředí pro uskutečnění nejzákladnějšího Božího přikázání pro člověka: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své... a milovati budeš bližního svého jako sebe samého." (Mt 22,37-39)

Otec archimandrita Georgios, svým původním povoláním učitel, dnes patří mezi autoritativní glosátory církevního dění v Řecku, jeho díla, v nichž polemizuje s novodobou herezí, zabývá se otázkami eklesiologie a katechetiky anebo výklady textů sv. otců, jsou spolu s různými zamyšleními a homiliemi citovány a publikovány v celé řadě textů, vydávaných knih a dále překládány do cizích jazyků. Podobně vznikly i zatím dvě u nás vydané publikace („Modlitba Páně" a „Theosis - jako smysl života člověka"), jejichž překlad do českého jazyka obstarala brněnská pravoslavná obec

Většina děl archimandrity Georgia, publikovaných od poloviny 70 let, tedy už před jeho příchodem na Svatou Horu, až do dnešních dní, je převážně teologicko-dogmatického a katechetického charakteru, a ve velké míře se jedná o sebrané a zaznamenané přednášky, které archimandrita Georgios pronesl na různých místech Řecka na základě pozvání věřících a jejich biskupů. Tato díla byla dosud přeložena do mnoha cizích jazyků, poměrně dobře známá jsou zejména v ruském a srbském pravoslavném prostředí, z jehož teologického a literárního bohatství otec Georgios mimo jiné ve svých spisech také čerpá[2]. V literárním okruhu českého a slovenského pravoslaví se však povědomí o dílech a osobnosti o. archimandrity Georgia dosud příliš nerozšířilo. K výjimkám snad patří citace z knihy Theosis v díle Gorazda Vopatrného „Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita" a rovněž v „Katechetickém poslání Církve" otce Jana Zozuľaka (viz „Témata ekleziologická a pastýřská").

Mezi nejznámější spisy o. Georgia patří např. výklad modlitby Otče náš „O modlitbě Páně", „O zkušenostech Boží blahodati", „Theosis", „Osobnost a dílo sv. Řehoře Palamy", „Pravoslaví a mnišství" (odkaz svatohorské mnišské tradice), „Pravoslaví a Humanismus, Pravoslaví a Papežství" (o pravoslavném způsobu myšlení a života ohrožovaném nebezpečím synkretismu a falešného ekumenismu), dále „Témata eklesiologická a pastýřská - Způsoby zlepšení katechetické práce" (základní eklesiologické otázky a jejich praktické uplatnění v Církvi) či dílo s názvem „Pastýřská služba podle posvátných kánonů" (čili o významu a síle posvátných kánonů pro duchovní práci posvěcených osob (učitelů a kněží) v Církvi) a mnoho dalších.

Dnes již věhlasná osobnost grigoriatského igumena, pokorného, laskavého a vzdělaného člověka, s citlivou duší a jemným vystupováním, oslovuje především mladé lidi, kteří touží po dokonalém duchovním životě a nalezení spásy pro svou duši...

 

Krátká historie monastýru ctih. Řehoře

Monastýr ctih. Řehoře byl založen v porovnání s ostatními svatohorskými kláštery až o něco později, konkrétně ve 14. stol. Za jeho zakladatele je považováno více osob, mimo jiné i slavný hesychasta sv. Řehoř Sinajský (I.), anebo sv. Řehoř Syrský, nicméně stále častěji je uváděn jiný ctihodný otec, nosící rovněž jméno „Řehoř", a sice sv. Řehoř Sinajský II. (jehož ostatky se nyní nacházejí v Srbsku), učedník slavného Řehoře Sinajského (I.). Monastýrský komplex se rozkládá mezi řeckými monastýry  „Simonopetras" a „Dionýsiu" v malé zátoce mezi skalními útesy na jihozápadě Sv. Hory a jeho hlavní chrám je zasvěcen sv. Mikuláši (6./18.12.).

grigoriu-kresba-men.jpg

Monastýr Grigoriu zaujímá 17. místo v hierarchické struktuře athoských monastýrů a je považován za jeden z nejlépe organizovaných, přísných kinoviálních bratrstev na Sv. Hoře (kinoviální způsob soužití mnichů je praktikován od r. 1840). Hlavní místní chrám (katholikon) byl zbudován v roce 1768 podle tradičního athoského vzoru a rozepsán v roce 1779 mnichy Gabrielem a Grigoriem z Kastorie. Uvnitř i v okolí monastýru je mnoho přilehlých kaplí a kelií. Nepatří-li snad monastýrská knihovna k těm nejobsáhlejším (vzhledem k tomu, že byl monastýr několikrát ve své historii zničen požárem a vypleněn nájezdy pirátů), patří jistě k těm nejlépe organizovaným a ukrývá vedle nesmírně vzácných literárních památek (např. jediný dochovaný rukopis Hermova Pastýře) také celou řadu starobylých ikon a především ostatků svatých (např. sv. Anastázie Římské). Poutník se zde může poklonit i části Kristova Kříže. První dochované zmínky o existenci monastýru jsou sporé a datují se rokem 1347, kdy byli igumeny ctihodný Kalistrátos a Kalistos. Monastýr se v 15. a 16. století těšil ochraně moldavských knížat, ani to však nezabránilo několika zničujícím nájezdům Turků. Finanční pomoc od moldavských vládců pokračovala i v dalších staletích, dokonce až do počátků století devatenáctého.

Celková obnova monastýrského života začala v 2. polovině 20. století, zejména s příchodem stávajícího igumena o. Georgia.

 

Z vlastních slov o. archimandrity Georgia (Kapsanise)

  

Svatá Hora Athos - místo posvátné

Svatá Hora (Athos) je místo posvátné. Přítomnost Přesvaté Bohorodice, Vládkyně a Ochránkyně Svaté Hory, jakož i asketické zápasy našich ctihodných otců činí z každého kousku této země místo „Božího zjevení". Ústřední chrámy (katholikony) každého monastýru, mnišské kelie, obytné stavby, dlážděné chodníčky, hřbitovy, zkrátka všechna tato a mnohá další místa nesou své vlastní svědectví o posvěcených osobnostech mnichů, kteří se zjevili v průběhu více než tisícileté historie naší Hory.

Každý zbožný křesťan cítí doslova na každém svém kroku posvátnost Sv. Hory Athos. Nepřijíždí proto s úmyslem turisty. Ani se nepozastavuje pouze nad historickými zajímavostmi, uměleckými skvosty a církevními poklady, které jsou zde střeženy, ale uprostřed toho všeho zakouší Boží přítomnost. Takový člověk (poutník) přichází s modlitbou na rtech. Jeho celodenní pobyt je považován za účast na tom, co naši svatí zakladatelé chrámů a monastýrů a ctihodní otcové zanechali jako svá svědectví o Boží milosti dalším generacím. Tento poutník nepodává výklad toho, čím Sv. Hora je, podle svých osobních anebo ve světě převládajících povrchních názorů, ale vidí Boží blahodať, jež je přítomna a odhaluje se na mnoha zdejších místech: v různých stavbách, v osobnostech místních obyvatel (mnichů), jejich historii, v projevu úcty k Bohu a konečně i ve své vlastní přirozenosti...

Zbožný poutník na závěr svého pobytu opouští Sv. Horu zcela pozměněný, znovuzrozený, naplněný Boží blahodatí. Poté, co se takový člověk někdy vůbec poprvé v životě vyzpovídal u duchovního otce, vrací se zpět „do světa", ke své rodině, do práce, a přitom si s sebou přináší blahodať a požehnání, kterých nabyl během své pouti na naší Hoře...

(Úvodní slovo o. archimandrity Georgia /Kapsanise/ k publikaci o monastýru ctih. Řehoře.)

 

grigoriou-2.jpg

  

O blahodatných obyvatelích Sv. Hory Athos

Do našich rukou se před časem dostal zajímavý rozhovor, v němž jeden řecký kněz (otec K.) žádal při své pouti na Sv. Horu Athos představeného monastýru ctih. Řehoře („Grigoriat"), otce archimandritu Georgia (Kapsanise), aby s ním porozprávěl o Boží milostí naplněných lidech, obyvatelích Sv. Hory, s nimiž se za svého života seznámil. Otec Georgios tuto nabídku k rozhovoru s radostí přijal a ve svém krátkém vyprávění se dotkl především tématu svatosti, s níž se na Sv. Hoře setkal a jejíž dosažení by se mělo stát vytouženým cílem každého opravdového křesťana...

Hned zpočátku bych rád objasnil jednu důležitou věc. Vězme prosím, že „blahodatní lidé" jsou všichni křesťané, neboť všichni křesťané přijali blahodať Ducha Svatého. Blahodatí jsou obdařeni i mniši, neboť kromě blahodati, již přijali ve sv. křtu, jsou rovněž obdařeni blahodatí andělské schimy (mnišského postřihu). Samozřejmě, že hlavní věc spočívá v tom, že kvůli našim vášním přijatou blahodať zakrýváme, podobně jako když plamínek ohně skryjeme pod nánosem popela, kde není vidět. Když se ale vzchopíme a s pomocí upřímného pokání, duchovního zápasu, asketismu a modlitby se vášní postupně zbavíme, pak se může stát, že velmi pomalu, ale jistě začne popel v podobě vášní ustupovat, až se objeví plamen Boží blahodati, který uvnitř nás skrytě plápolá. A Boží blahodať se odhaluje předně v těch lidech, kteří se tímto způsobem namáhají a duchovně zápasí. Tehdy Bůh obdarovává tyto křesťany svou blahodatní a oni se jeví „blahodatnými" navenek i ostatním.

Tito blahodatí naplnění lidé se v Boží Církvi vždy nacházeli. Takoví lidé byli „solí země". Vždy obdarovávali svět milostí od Boha, ukazovali na svých životech jeho pravý smysl a v době, v níž žili, přinášeli světu velké plody duchovní radosti. Avšak dokonce i po svém zesnutí tito svatí, díky získané Boží blahodati, nadále utěšují ostatní bratry a sestry v Kristu a všemožně jim pomáhají. Sv. Řehoř Palama, jehož památku dnes slavíme[3], říká, že Boží blahodať se usídluje nejprve v duších svatých a z jejich duší přechází dále i do jejich těl, a proto, když zemřou, Boží blahodať zůstává v jejich svatých ostatcích, hrobech, ale i v ikonách a chrámech, jež byly těmto světcům zasvěceny. Je to tedy Boží blahodať, která přebývá v osobách světců a neustále zůstává přítomna ve všem, co je úzce spojeno s jejich životy a skutky. Také proto my, pravoslavní křesťané, uctíváme svaté ostatky, svaté ikony a svaté chrámy a klaníme se jim. Neboť všechna tato místa jsou nositeli Boží blahodati, kterou měli jak Přesv. Bohorodice, tak všichni svatí.

A nyní se dostávám ke stěžejní otázce otce K. o blahodatných obyvatelích Sv. Hory Athos. Rád bych uvedl, že to, co je i mou osobní zkušeností, představuje zkušenost mnoha poutníků, kteří Sv. Horu navštívili. Samozřejmě, že když hovoříme o blahodatných lidech, nemáme na mysli někoho, kdo činí zázraky a různá znamení, ale máme na mysli  osoby, jež naplnily své duše pokojem a které získaly lásku a pokoru. Během mého působení na Sv. Hoře mne Bůh učinil hodným poznat mnohé blahodatné bratry v Kristu a získat od nich duchovní užitek. Musím přiznat, že mniši ze Sv. Hory, a zejména ti, kteří se dlouhé roky namáhají a vedou tvrdý asketický zápas, mají všichni bez rozdílu některé společné povahové rysy, které přinejmenším ve mně osobně zanechaly velký dojem. Jejich první charakteristický rys je ten, že tito lidé k sobě nechovají žádnou úctu, sami sobě nijak nedůvěřují, nepřikládají svým myšlenkám vážnost ani si nemyslí, že dosáhli nějaké významné míry ctnosti. I přesto, že vykonali mnoho asketického úsilí, domnívají se, že ještě nic hodného pochvaly neučinili; pouze očekávají, že budou díky Boží milosti spaseni.

grigoriou-1.jpgZnal jsem jednoho takového mnicha, který žil na Sv. Hoře Athos a umíral ve svém skytu, neboť trpěl nevyléčitelnou chorobou. Byl poměrně mladý. Věděl, že trpí velmi zhoubnou nemocí a že umírá. Patřil k dobrým mnichům, duchovním atletům. Krátce před svým skonem se jej jeden mladší bratr v Kristu zeptal: „Otče, vím, že nyní odcházíš. Rád bych, abys mi řekl něco ze své vlastní zkušenosti, abych z ní mohl získat nějaký duchovní užitek i já!" A onen umírající mnich mu řekl něco, co mne velmi překvapilo: „Víš, bratře, že jsem ve svém životě mnoho duchovně zápasil a že jsem se s Boží milostí v postu, modlitbě, v bdění a poslušnosti snažil zachovat své mnišské sliby. Nyní už neskládám svou naději v nic z toho, co jsem ti řekl, ale pouze v krev Ukřižovaného (tedy v Boží milosrdenství)."

Toto je tedy první charakteristický rys všech blahodatných mnichů ze Sv. Hory, a sice, že nedůvěřují sami sobě, neskládají naději v sebe anebo ve svou askezi, ale pouze v Boží blahodať.

Znal jsem otce, kteří prožili na Sv. Hoře šedesát, ale i sedmdesát let a kteří vynaložili velké úsilí a vykonali  nadlidský duchovní zápas, ale když jste se jich zeptali na jejich život, řekli vám: „Můj život uběhl, aniž bych v něm něco učinil; nezískal jsem žádnou ctnost a za dobu svého dlouhého života nevidím žádný, byť nepatrný, plod svého úsilí..."

Může se stát, že uslyšíte i o takzvaných „bláznech pro Krista". Ano, i na Sv. Hoře Athos se vyskytuje tento zvláštní rys následování Krista u některých mnichů (jurodivost). Když spatříme tyto lidi, nemusíme spěchat s odsuzujícím úsudkem jen proto, že činí poněkud zvláštní věci a zdánlivě budí dojem, že nejsou ctnostní, neboť tak mohou činit proto, aby naopak skryli svou ctnost a svoji velkou askezi, jíž dosáhli.

Mezi blahodatné otce svatohorce však nepatří pouze ti, které svět zná pro jejich velké duchovní dary: rozlišování dobra a zla, dar jasnozřivosti a další, ale rovněž k nim patří ti otcové, kteří jsou širší veřejností neznámí. Přitom i tito starci jsou naplněni Boží blahodatí a i oni se namáhají a duchovně zápasí, pláčou, neustále činí pokání ze svých hříchů i hříchů celého světa. I tito otcové tedy postupně získávají Boží blahodať a i je Bůh nechá odejít z tohoto pozemského života vpravdě křesťanskou a blaženou smrtí.

Za dobu, během níž mne Bůh učinil hodným pobývat zde na Sv. Hoře, jsem mohl být svědkem zesnutí více než patnácti otců. Učinilo na mne velký dojem, že všichni tito otcové, ač jako lidé mohli mít i některé slabosti, měli velmi krásnou a požehnanou smrt. Bůh je učinil hodnými, aby odešli ve velkém duševním pokoji poté, co učinili pokání a vyzpovídali se ze svých hříchů. Někteří z nich zajisté svou smrt i předpověděli.

Toto poznání přináší útěchu i nám mladším, když víme, že Bůh skutečně udílí svou milost těm, kteří se podle přikázání našeho Pána namáhají a na konci života jim daruje poklidnou smrt a blahodatný odchod ze života, aby přešli do života věčného, tam, kde nás očekává Kristus, Přesvatá Bohorodice a všichni svatí. Těla těchto blahodatných otců ze Sv. Hory Athos jsou pohřbívána na zdejších hřbitovech. Není ničím nezvyklým, že jejich kosti často vydávají libou vůni...

 

(S laskavým svolením autora převzato z Brněnského pravoslavného věstníku Dobrý pastýř č. 17. Všechny texty jsou zpracovány podle ročenky „Ο OCΙΟС ΓΡΗΓΟΡΙΟС" („Ctih. Řehoř", r. 2006, č. 31), publikace o místním monastýru „Monastýr ctih. Řehoře" a dalších pramenů. Fotografický doprovod: archiv autora.)

 

Z e-obchodu Theofil: 

Výklad Božské liturgie Ikona 1103-02 Rozjímání o božské liturgii Ikona Panny Marie 1101-01

 

Související články: 

Archimandrita Georgios (Kapsanis): Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 1/2 
Archimandrita Georgios (Kapsanis): Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 2/2
Michal Dvořáček: Otec archimandrita Georgios (Kapsanis) a Svatá Hora Athos
Archimandrita Georgios (Kapsanis): Modlitba Páně  

 

Poznámky:

[1] Kinoviální (z řec. „koinos" a „bios" - společný život) znamená způsob soužití mnichů, kteří nevlastní žádný osobní majetek a účastní se všech událostí mnišského života ve svém bratrstvu společně. Opakem je tzv. „idiorytmie".

[2] Cituje např. Joanna Meyendorfa, Vladimíra Losského, Georgije Florovského,či Dimitru Staniloae, Athanasije Jevtiče, ctih. Justina Popoviče, Miodraga Petroviče či Kallista Wareho, Jerothea Vlacha aj.

[3] Tato homilie byla pronesena při příležitosti 2. týdne Velikého postu v r. 1993.

[RSS]

Přečteno 532x

další články