Nacházíte se na: Theofil > Liturgie > Liturgický rok

Liturgický rok

Ladislav Pokorný, 7.11. 2008

Lidský život je členěn různými časovými rytmy, dnem, týdnem, rokem. Liturgie, protože posvěcuje člověka, posvěcuje i jeho čas: denní a noční hodiny bohoslužbou hodin, týden nedělním eucharistickým shromážděním, rok liturgickými dobami a památkami svatých. Tyto časové úseky se v životě člověka pravidelně opakují, proto má liturgie možnost pravidelně mu nabízet užitky z Kristova vykupitelského díla.

  

„Láskyplná matka církev pokládá za svůj úkol v určité dny během roku slavit ve svaté památce vykupitelské dílo svého božského Ženicha.

Každý týden se v den, který nazvala ‚dnem Páně‘, koná památka zmrtvýchvstání Páně. Jednou v roce ji slaví také spolu s jeho blahodárným utrpením jako největší svátek, totiž velikonoce.

V ročním okruhu pak rozvíjí tajemství Kristovo od jeho vtělení a narození až k nanebevstoupení, k letnicím a k oče­kávání příchodu Páně jako blaživé splnění naší naděje. Když tak oslaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá vě­řícím bohatství mocných činů a zásluh svého Pána, takže jsou v každé době jistým způsobem zpřítomňovány, aby se s nimi věřící dostávali do styku" (SC[1] 102).  

 

Těmito slovy popisuje konstituce o liturgii průběh a ob­sah liturgického roku a zároveň klade jeho teologické základy.

Liturgický rok představuje vykupitelské dílo Kristovo současně jako památku i živou přítomnost. Zatímco v liturgickém společenství vzpomínáme na spasitelské dílo Boží, stává se uprostřed shromáždění tento spásný čin novou ta­jemnou skutečností.

Církev obdržela od Pána příkaz konat na jeho památku eucharistii. V ní se bohoslužebné shromáždění stává ve svátostném znamení svědkem Kristova velikonočního tajem­ství: jeho smrti, vzkříšení, nanebevstoupení - i jeho dovr­šení v očekávání druhého příchodu. Pevným dnem, kdy se eucharistie neustále opakuje, je sedmý den, neděle, zasvě­cený památce zmrtvýchvstání Páně. Od tohoto dne putuje místní církev a celá novozákonní obec, nový Boží lid, od neděle k neděli, od zastávky k zastávce jako vyvolený lid na poušti vstříc eschatologické zaslíbené zemi. A tak vzniká první rytmický cyklus křesťanského života: týden se svým vrcholem, dnem Páně.

Avšak Kristovo velikonoční tajemství, obnovené v každé eucharistii, je jenom zpřítomněním onoho či oněch histo­rických dnů, v nichž Kristus trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Proto, když se rok co rok blížila výročí těchto dní, byly slaveny souhrnně zvláštní slavností, velikonocemi. Protože se každý rok opakovaly, vznikl druhý rytmický cyklus křes­ťanského života: liturgický rok. liturgicky-kalendar-7-men.jpgV něm se brzo osamostat­nila jednotlivá Kristova tajemství, která byla společně sla­vena v každé nedělní eucharistii: Kristovo vtělení a naro­zení (Vánoce), jeho smrt a vzkříšení (Velikonoce), nanebe­vstoupení a jeho seslání Ducha svatého (Letnice). V dalším vývoji dostaly vánoce přípravnou dobu v Adventu a Veliko­noce v době postní.

Do ročního cyklu brzo zapadly i výroční památky mučed­níků, jež měly velikonoční ráz. V souvislosti se zdůrazněním Kristovy osoby (Vánoce), vznikaly svátky P. Marie, jejích rodičů a Jana Křtitele. Protože měly vztah k tajemství vtělení Páně, zapadly i ony do ročního cyklu.

Vlastním nositelem liturgického roku je sám Kristus, který ve své církvi neustále žije a pokračuje ve svém kněžském poslání, jímž přivlastňuje ovoce svého vykupitelského díla, vykonaného v historickém čase, všem, kteří skrze víru k němu přistupují a nechají se jím vést. Kristus zprostřed­kuje příklad svého života k následování, proto je liturgický rok školou křesťanského života. Ale nejen to. Kristus v něm zpřítomňuje novým, svátostným způsobem velikonoční tajemství, takže věřící z něho jako z pramene čerpají milost. Liturgický rok je tedy zároveň svátostí, pokud jí v řeči prvotní církve rozumíme zjevení Boží, přinášející člověku milost.

Liturgický rok je tedy postupným rozvíjením Kristova vykupitel­ského díla, které je úplně obsaženo v eucharistické bohoslužbě, a to v týdenním nebo ročním cyklu, aby byl věřícím poskytnut příklad a zároveň zdroj milosti k násle­dování Krista až po míru jeho plnosti.

Proto každá památka liturgického roku vrcholí slavením eucharistie, jež pod tím nebo oním zorným úhlem (Vánoce, Velikonoce) zpřítomňuje slavené tajemství (narození, smrt, oslavení Páně), aniž opomíjí druhá.

I svátky svatých jsou vtaženy do mystéria Kristova, ne­boť to jsou živé příklady těch, kdo jej následovali a na nichž se uskutečnilo jeho velikonoční tajemství: s ním trpěli a s ním jsou oslaveni.

Liturgický rok tedy není ani prázdným vzpomínáním bez zpřítomnění, jako když se vzpomíná na historické postavy a jejich díla, ani zpřítomněním bez účinku v přítomnosti, jako když se u některých křesťanských směrů symbolicky jí chléb a pije víno na zpřítomnění Večeře Páně.

Liturgický rok zná významné doby, v nichž se slaví tajemství spásy. Můžeme hovořit o vánočním a velikonočním okruhu s jejich přípravnými dobami. Vedle těchto okruhů je 33/34 týdnů tzv. doby „během roku" od první neděle po Zjevení Páně až do adventu, přerušených postní a veliko­noční dobou. V době „během roku" se rozvíjí hlubší po­znání veřejného působení Páně. Tato doba spolu s okruhem vánočním a velikonočním se nazývá „temporale" (od lat. tempus - „doba"). Seznam svátků svatých nese název „sanctorale" (od lat. sanctus - „svatý").

Během staletí se často stávalo, že „temporale", doby litur­gického roku, byly zatlačeny „sanktorálem", svátky nově kanonizovaných světců a světic, nebo zdůrazněním dílčích aspektů nějakého mystéria (např. svátek Božího Těla, Krve Páně, sv. Trojice) nebo titulů, pod nimiž byl Pán či některý svatý uctíván (Jména Ježíš, Srdce Ježíšova, Panny Marie Rů­žencové, Sedmibolestné apod.), a to tím, že se nově vznik­lým svátkům dávala přednost podle tehdejšího liturgického zákonodárství. Tím utrpěly zejména neděle a všední dny významných dob, proto se čas od času podnikly kroky k je­jich uvolnění (Pius V., Pius X., Jan XXIII.), ale s malým úspěchem: za několik desítiletí po reformě byly neděle opět zatlačeny svátky (např. Piu V. se podařilo uvolnit 183 ne­dělí a feriálních dnů oproti 182 svátkům nejrůznějších stupňů, ale na konci baroka už bylo volných nedělí a všedních dnů jen 66). Aby Kristovo tajemství mělo přednost, stanovil Druhý vatikánský koncil dvě zásady k obnově liturgického roku:

1. Neděle a význačné doby zásadně nesmějí být za­tlačeny svátky svatých (srov. SC 108).

2. Svatí mají být li­turgicky slaveni především v místních církvích, ke kterým měli vztah. Celou církví mají být slaveny svátky jen těch svatých, kteří mají obecný význam (srov. SC 111).

Podle těchto pokynů byl vypracován a 1969 vydán nový římský kalendář Calendarium Romanum (CR), který obnovuje liturgické doby i svátky svatých. Hlavně je zdůrazněna neděle jako den vzkříšení a týdenní oslava velikonoc, „prvotní sváteční den" (CR 4) a „základ a jádro liturgického roku" (SC 106). Proto má neděle výsadní postavení: ustupuje jen slavnostem, zvláště svátkům Páně. Ale neděle adventní, postní a velikonoční mají přednost před všemi svátky Páně i slavnostmi. Neděle také zásadně nepřipouští, až na malé výjimky, trvalé obsazení nějakým svátkem (srov. CR 5).

Římský kalendář návratem k jednoduchosti zná pouze tři stupně liturgických dnů: slavnosti, svátky a památky (zá­vazné, nezávazné). Oktáv (týdenní oslavu) má nyní jen Ne­děle zmrtvýchvstání a Narození Páně.

 

(Z knihy L. Pokorného Obnovená liturgie, Česká katolická Charita, Praha 1975, s. 194-198. Mírně upraveno redakcí RTh.)

 

adventni-inspirace-3.jpg
postni-inspirace-13.jpg
velikonocni-inspirace-5-b.jpg
svatodusni-inspirace-7c.jpg

 

Související články:


Ladislav Pokorný: Postní doba
Ladislav Pokorný: Vánoční doba 
Ladislav Pokorný: Adventní doba 
Ladislav Pokorný: Neděle zmrtvýchvstání Páně 
Ladislav Pokorný: Velikonoční třídení (triduum) 
Ladislav Pokorný: Doba během roku - liturgické mezidobí

 

Poznámky:


[1] Sacrosanctum Concilium, posvátná konstituce II. vatikánského koncilu o liturgii. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 452x

další články