Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Bůh a já 3

Bůh a já 3

bl. John Henry Newman, 9.12. 2011

Rozjímání o totálním opuštění Ježíše Krista pokračuje pohledem na bolest a samotu Panny Marie a plodí touhu po útěše světla v pohledu Boží lásky a přítomnosti. Odtud přecházíme k nazírání tělesného utrpení Ježíšova a vzývání Jeho milosrdenství nejen pro duši samotnou: "Přijmi nás jako malé stádečko ve zlé době, v rozervané zemi, ve století, které ztratilo víru i lásku! Slituj se nad námi, ušetři nás a uděl nám pokoj!"

308772494-ca0dca6107-m.jpg
Když nadešla Ježíšova hodina, zřekl se nejen Marie a Josefa, zbývali Mu ještě neviditelní služebníci a přátelé, kteří jej rovněž nevýslovně milovali a jejichž lásky se také zřekl. Nepochybně už od svého narození žil ve společenství se vznešenými duchy patriarchů a proroků, kteří Jeho příchod připravili a předpověděli. Při jedné slavné příležitosti vidíme Pána ve společnosti Mojžíše a Elijáše, s nimiž rozmlouval o svém nastávajícím utrpení. Jaký se nám zde otevírá nesmírný prostor pro myšlenky, z nichž víme tak málo! Když trávil celé noci na modlitbách, projevily Jeho duše i tělo takové osvěžení a posílení, jakého by jim spánek nikdy neposkytl. Kdo mohl lépe podepřít božského Mistra, kdo Mu, možno-li tak říci, mohl dodat více sil, nežli slavný sbor proroků, jejichž byl i praobrazem i splněním! Tenkrát asi rozmlouval s Abrahamem, který spatřil Jeho den, s Mojžíšem, který Jej předpověděl, s Davidem a Jeremijášem, kteří jej zvláště předobrazili, s Izajášem a Danielem, kteří do podrobností věstili Jeho život a utrpení. V tom nalezl pramen nejčistší účasti.

Když pak šel do Jeruzaléma, aby začal trpět, vyšli Mu vstříc všichni oni svatí kněží, kteří přinášeli oběti se vzhledem k Jeho oběti, tak jako nyní kněz při mši svaté připomíná oběť Ábelovu, Abrahamovu a Melchizedechovu a spolu žhavé uhlí Izaiáše, nebo jako udržuje duchovní společenství s apoštoly a mučedníky.

Zdržme se ještě na okamžik u Panny Marie, než budeme sledovat jejího Syna, našeho Pána. Kdysi odmítl člověka, který se chtěl rozloučit se svými domácími, než by šel za Ježíšem. A podobně se zachoval i ke své Matce. Bude se Mu nyní nelíbit, zdržíme-li se u Ní, když má být předmětem našeho rozjímání jeho utrpení? Jistě, že nebude!

Panno Maria, se zbožnou úctou vzpomínáme na sedmero tvých bolestí. Ale rozloučení se Synem se k nim nepočítá. A přece nebyla to bolest z největších a nezavírala v sobě všechny ostatní, protože Ti bylo dáno je předvídat? Jak jsi unesla toto první odtržení od svého jednorozeného Syna? Jak smutné byly pro Tebe ony chmurné chvíle, když jsi zůstala samotna! Kam ses uchýlila? Kde jsi strávila ta tři dlouhá léta v době Jeho veřejného působení? Jen jednou, na počátku, jsi učinila pokus se k Němu přiblížit. Ale pak již není o Tobě zmínky, až zase když jsi Jej provázela na křížové cestě. Ale po nepopsatelné radosti z Jeho zmrtvýchvstání a po nevýslovné útěše, která Tě již neopustila - že utrpení a ponížení tvého Syna se ukončilo, a nebylo Ti třeba pro něj plakat, byla jsi ještě řadu let živa bez Něho uprostřed bezbožného světa!

Kromě jiných útrap zakusila nejsvětější Panna i nevýslovně mnoho obětí svého Syna, se kterým žila třicet let pod jednou střechou. Když Mu bylo dvanáct let, poukázal v chrámě na nastávající osud. A když nastala chvíle pro Jeho divy, řekl jí: „Co mně a Tobě, ženo?" Co máme nyní společného? A pak od Ní odešel. Jednou se namáhala, aby Jej zase spatřila, ale marně. Skrze zástup se k Němu prodrat nemohla a On se nepřičinil, aby s Ní vyměnil jediného slůvka lásky. Až nakonec to zmohla, že se k Němu dostala, ale přišla jen, aby viděla, jak visí na kříži a umírá. Pak zůstal na zemi ještě čtyřicet dní. A Ona stárla, ale neumírala. Jaká to doba bolestného odloučení proti oněm třiceti šťastným letům v Nazaretě!

Vidím Ji samotnou v prostém příbytku, zatímco Syn a Pán prochází židovskou zemí a nemá, kam by hlavu položil. Vidím, jak trpí dvojnásobně, protože je tak opuštěna a On vydán všem nepřátelům. Jak smutně Jí plynuly dny! Někdy došla zpráva, že je v nebezpečí nebo bídě. Snad slyšela, že se odebral do pouště, aby tam byl pokoušen. Jak ráda by byla sdílela všechno utrpení s Ním, ale nedovolil to. Strašná pověst, že se minul rozumem, všude se šířící, se prodrala až k Ní a Jeho přátelé a příbuzní Jí to přišli sdělit. Chtěla se k Němu dostat a mluvit s Ním, ale nebylo to možné pro tlačenici a Syn zase neučinil nic, aby Ji přijal a slovíčkem lásky potěšil. Se žalem se vrátila do svého obydlí a dále žila v osamělosti uprostřed těch, kdo v Něho nevěřili.

Vidím nejsvětější Pannu i po nanebevstoupení, v době dalšího, i když utěšenějšího odloučení, v době soumraku života, kdy čekala na svůj den. Pán již nebyl na zemi a netrpěl, smrt nad ním neměla moc. Tehdy Ji navštěvoval v hostině lásky. Vidím svatého Jana u oltáře a Pannu Marii na mši svaté, v usebranosti očekává okamžik přítomnosti svého Syna a pak s Ním hovoří liturgickými slovy. A přijímá Toho, jemuž při Jeho narození dala život...

Ó sladká Paní, buď se mnou při mši svaté, když přijde ke mně tvůj Syn, jemuž jsi coby dítku posluhovala, na jehož rtech jsi lpěla a pod jehož křížem jsi stála! Zůstaň u mne, abych nabyl aspoň částky tvé čistoty, nevinnosti a síly ve víře, aby pouze On byl předmětem mé lásky, abych se Mu klaněl, jak tomu bylo u Tebe!

Ježíš měl ještě jiné přátele, kteří byli hotovi vždy Mu sloužit a o nichž se dovídáme: svaté anděly. Byl to archandělův hlas, který prorokům oznámil, že věčný Bůh sestoupí do lůna Panny. Andělé při Jeho narození pěli a klaněli se u jeslí. Anděl je provázel do Egypta a přivedl je zpět. Andělé Mu sloužili, když skončilo pokušení na poušti, konali Jeho divy, když je nekonal svým všemohoucím slovem: staň se!

Ale nadešel okamžik, kdy je propustil tak, jako se rozloučil s Matkou. Jen jeden mu přispěl ve smrtelné úzkosti v zahradě olivetské. Při umučení byl sám, jak to naznačil, když Jej zatýkali, že totiž Otec by Mu na Jeho prosbu poslal zástup andělů, kdyby za to prosil. Tehdy již nebyli u Něho, Pán a velitel andělů se zřekl jejich služby a přispění dobrovolně, aby naplnil míru svého utrpení. V den nanebevstoupení se církev modlí ke Králi slávy a Pánu andělů, aby nás nezanechával jako sirotky.

Když se Ježíš Kristus odloučil od své Matky, vyvolil si dvanáct jiných přátel z lidí, apoštoly, jako by chtěl svou lásku soustředit na ně. Zvolil je, jak sám řekl, ne za své služebníky, ale za své přátele, a učinil je svými důvěrníky. Sdělil jim svá tajemství a byl k nim štědrý a velkodušný jako otec k dětem, které chce vyznamenat nad jiné. Svým zjevením je učinil bohatší a šťastnější než krále, mudrce a proroky Starého zákona. Nazval je svými milými syny a povýšil je nad mudrce tohoto světa, když jim svěřil své poklady. Jeho srdce plesalo, když je mohl chválit, že u něho vytrvali v protivenstvích. A jako za odměnu jim oznámil, že usednou na dvanáct trůnů a budou soudit dvanáct pokolení izraelských, to znamená celý svět. Když cítil, že se blíží Jeho hodina, těšil se jejich oddanou láskou a při poslední večeři je shromáždil všechny kolem sebe, jako by u nich hledal oporu. „Toužebně jsem čekal na tento okamžik, abych s vámi pojedl beránka dříve, nežli zemřu." Byla tedy mezi nimi vzájemná družnost a hluboká láska.
Ale Jeho božská vůle rozhodla, aby i ti Jej opustili, aby zůstal ve svém utrpení zcela sám. Jeden Jej zradil, druhý zapřel, ostatní se rozprchli a nechali Jej v rukou Jeho zapřísáhlých nepřátel. Ano, po zmrtvýchvstání z nich nechtěl v Něj uvěřit žádný. A tak vstoupil do lisu sám.

A ač byl všemohoucí a nejsvětější, ač Jeho duše byla ustavičně naplněna patřením na Boha, chtěl, aby Mu chyběla nejen láska přátel, tak jako se zřekl přítomnosti své předrahé Matky: aby byl sám a sám, zcela vydán ďáblově moci, zřekl se i přítomnosti Boží. To byly poslední a nejstrašnější muka, kterým vydal svou duši. Za svého pozemského poslání hledal útočiště před lidskou zlobou v Bohu, k Němu volá ve své bídě, společenstvím s Bohem se stále znova občerstvoval, kdykoli Jej drtila surová lidská nevděčnost.

V noci se uchyloval do samoty, aby se modlil. Říkával: Otec miluje Syna a ukazuje Mu vše, co činí. Děkoval mu, že skryl svá tajemství před světskými mudrci, ale zjevil je maličkým.
Ale i této podstatné útěchy, která jej živila, se zřekl. A nejen částečně, ale naprosto.
Když utrpení začalo, volal: „Smutná je má duše až k smrti". A když bylo u konce: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" Tak se opravdu zbavil všeho, i toho posledního: Matky, přátel, Otce svého, šatu, zdraví, krve a posléze i života.

„Bože a Spasiteli můj, který ses oloupil o světlo a útěchu, jehož duše seděla v temnotách a v stínu smrti, jehož Srdce se stravovalo žízní po lásce - a to vše pro lidi - neodnímej mi světlo své tváře, abych jeho ztrátou neusychal a ve své slabosti nezahynul! Kdo by jinak zadržel západ slunce mé duše! Kdo by mohl žít bez světla, pracovat bez čistého vzduchu? Mohou-li to svatí, já nemohu? Jinak bych se obrátil za povyražením ke stvořeným věcem, nedáš-li mi sám sebe! Pak bych netruchlil, nelačněl ani nežíznil po spravedlnosti, ale vyhledával bych to, co je mi nejbližší. Živil bych se zbytky z královské hostiny nebo bych zcela tišil svůj hlad odpadky, slámou a popelem, které, třebaže nejsou jedem, přece nejsou potravou.

Neopouštěj mne, Bože, ve vyprahlosti a současném zármutku! Dej mi útěchu své milosti. Nebudu-li na Tebe patřit, jak pocítím něhu a tichost? Jak vytrvám v modlitbě, což je mou dvojnásobnou povinností od té doby, co jsem v Oratoriu, když mne nepovzbudíš Ty a neučiníš mi to sladké a příjemné! Starý muž sotva bude mít dostatek vřelosti. Zůstane pozadu a nedovede dohonit to, co promeškal.

A přece, Bože můj, není mým otcem svatý Filip, který za celý život nebyl smutný? Uložil jsi mu tuhé zkoušky, ale neodňal světlo své tváře. Vypros mi tedy, svatý Filipe, část svého míru i své radosti, své tichosti a roztomilosti, svého sebezáporu a oddanosti! Já jsem v tom všem čirým opakem Tebe a přece bych měl Tebe následovat".

 

3.

Tělesná muka našeho Pána

Tělesné utrpení Ježíše Krista bylo větší než utrpení všech mučedníků, protože je sám chtěl.
Tělesná bolest závisí stupněm pocitu na přirozenosti živé duše, která v těle přebývá. Rostliny nemají cit, protože v nich není žádná duše, zvířata mají citu více nebo méně podle jakosti jejich zvířecí duše. Člověk však cítí dokonaleji než kterékoli zvíře, protože v něm žije duch. Duše Kristova pak cítila ještě hlouběji, protože byla spojena s božským Slovem v osobní jednotu. Proto cítil Kristus bolest o tolik ostřeji než člověk, o kolik Jeho přirozenost byla vyšší nad lidskou přirozenost.

Ulehčením bolesti je roztržitost, rozptýlení. V bitvě bývá často vojín poraněn, a ani o tom neví. O nemocných se zdá, že v prudké horečce velice trpí, a když ta doba přejde, vzpomínají si jen na jakési vzrušení nebo nějakou nevolnost. Právě tak bývá vzrušení či nadšení důležitým prostředkem úlevy v tělesném utrpení. Jsou divoši, kteří uvázáni ke kůlu, znenáhla jsou mučeni až k smrti, a přece v jakémsi duševním opojení přes nesmírná muka zpívají. Také náhlá rychlá bolest se snese poměrně snáze než dlouhotrvající. Prodlužování činí bolest tak těžkou. Kdyby nebylo vzpomínky, která nás nutí, abychom okoušeli pocit bolesti, který jsme pocítili jen na okamžik, ve všech následujících okamžicích a tak ji cítili stále více, snesli bychom bolest mnohem snáze: bolest druhého okamžiku je citelnější než prvního, protože on je obsažen v onom. Třetí je citelnější než druhá, protože zahrnuje bolesti okamžiků obou předcházejících atd.

Kristus netrpěl ani ve vzrušení nebo nadšení ani v nevšímavosti ducha, ale hleděl jí pevně v tvář ještě dříve, než nastala. Otevřel jí všechnu svou lidskou přirozenost a jaksi ji již napřed pojal do svých prsou. Snášel všechna muka za plného vědomí. Jedině proto odmítl opojný nápoj, který Mu podali, aby zatemnili Jeho ducha. Chtěl okusit bolesti v dokonalé míře. Jeho duše obrátila veškerou svou sílu k utrpení, sál je jako vodu života. Shrnul duchem přítomnost i budoucnost v jednom, takže celé Jeho utrpení bylo soustředěno v každém jednotlivém okamžiku, jen aby rozmnožil všechna muka, která již byla přetrpěna i ta, která ještě přetrpěna být měla. A přece byla i přitom Jeho duše tak klidná, tak střízlivá, tak bez jakéhokoli vzrušení, tak dokonale trpící, že vzal na se všechno břímě bolesti, nemoha nic z něj odmítnout. Vědomí neviny a jistota brzkého ukončení utrpení by je mohly učinit snesitelnější, ale i tuto úlevu zcela zamítl. Odvrátil své myšlenky od jakéhokoliv ulehčení, aby trpěl úplně a dokonale.

Pane a Spasiteli můj, který jsi pro mne snášel tak strašná muka a zakusil je s tak jasným vědomím, takovou vnitřní usebraností a duševním napětím, pomoz mi, až budu vydán podobně hroznému pokušení tělesných muk, abych je snášel také s částí tvého božského klidu! Přesvatá panenská Matko, která jsi viděla svého Syna nevýslovně trpět a trpěla s Ním, vypros mi milost, abych spojil své utrpení s Jeho i tvým utrpením, abych je pro zásluhy vaše i zásluhy všech svatých přijal jako zadostučinění za své hříchy, aby tak byly i přijaty a pomohly mi dosáhnout života věčného!

Utrpení Ježíše Krista bylo tak velké, že tolik trpěla Jeho duše. Bylo to zjevné již na hoře Olivetské při smrtelných úzkostech, tedy dříve, než Jeho tělesné utrpení začalo. První úzkost, která se zmocnila celého Jeho těla, nepřišla zvenčí, z bičování, trní či hřebů, ale z nitra, z duše. Duše prožívala smrtelný zápas a On to nazval smrtí: „Smutná je má duše až k smrti." Smrtelná úzkost sevřela Jeho srdce a otřásala celým tělem. Tak jako při potopě rozevřela se stavidla propastí a s nebe se hrnula zátopa vod, tak pronikla bouřlivě krev ze srdce, křečovitě se škubajícího a sevřeného, ronila se všemi póry a splývala v bohatých krůpějích na zem.

V této živoucí smrti setrval Pán od oné chvíle na Olivetské hoře až do konce, a jako první smrtelná úzkost vyšla z jeho duše, právě tak i poslední, když Mu puklo srdce. Jeho utrpení nezačalo bičováním ani uchopením kříže. Ale ani ukřižováním neskončilo, smrt tělu přinesla Jeho duše. Pochopové užasli, když jej spatřili mrtvého. Jak tedy zemřel? Chvějící se srdce, které se zcela poddalo ukrutným mukám, se zastavilo z vysílení. A bylo by se zastavilo dříve, kdyby ho sám Trpitel neudržoval. Když tedy byla míra naplněna, přestalo tlouci.

Ó zmučené Srdce! To, co Tě zdrtilo, byla láska a bolest! Znalost množství lidských hříchů, vědomí, že na Tebe ulehly, jako by byly tvé vlastní, spočívá na Tobě těžce jako hora. Horlivost pro čest Boží, hrůza nad tíhou hříchů, jež Tě zmáhala, pocit zalknutí v této stoce lidstva, hluboký stud, ošklivost a odpor, který se v Tobě vzbudil, ale spolu i palčivá soustrast s dušemi, které dobrovolně i přes tvou smrt propadají peklu - všechny tyto myšlenky a pocity se spojily ve tvé smrtelné úzkosti a splývaly na tvou duši jako krutý příval. Podrobil ses dobrovolně celému světu bolestí a to byla tvá smrt! Toto čisté, něžné, šlechetné, opravdu svrchované srdce se zalklo hříchem!
Něžné, sladké Srdce mého Spasitele! Kdy dosáhne i mé srdce aspoň části tvé dokonalosti? Je stále tvrdé jako kámen, tak pyšné, nevěřící, úzké, samolibé, nečisté! Kdy bude podobno tvému Srdci? Tedy, nauč mne aspoň, abych o Tobě dobře rozjímal, abych Tě vždy lépe chápal a vroucněji miloval, jako Tys mne dříve miloval!


Dokonáno jest!

248036685-5a5ca28982-m.jpgVše je tedy skončeno, Pane! Tvůj život, tvé utrpení, tvé ponížení! Kráčeli jsme za Tebou od postu na poušti až k smrti na kříži. Čtyřicet dní jsi konal pokání. Byla to dlouhá doba, a přece krátká; ale nyní je u konce. Radujeme se, že je skončena. Tobě se ulevilo, jsi vysvobozen a my Ti děkujeme, že jsme osvobozeni s Tebou! Děkujeme Ti za útrapy, protože z nich vzešla radost. Odpusť nám, co bylo na našem pokání nedostatečné, a dej, abychom velikonoce slavili novým přesným kvasem!

Učinili jsme dosud ovšem pro Tebe velmi málo, Pane náš! Známe příliš dobře svou lhostejnost a vlažnost, nedostatky v sebezapírání a duchu kajícnosti i tam, kde není omluvy ze zdravotních ohledů. Jak ubohá je naše modlitba, jak neradi se jí i rozjímání oddáváme a jak přitom býváme roztržití, špatně naladěni a podrážděni! Ale snad aspoň někdo z nás učinil více! Považuj nás tedy, Pane, za rodinu, a dej, aby nahradila věrnost jedněch nedostatky druhých. Nezasloužili jsme si sice svými obětmi velikonoční radost, a přece se smíme radovat v Tobě; sváteční radost je ospravedlněna tvou dobrotou sama v sobě. Bud tedy milostivý a milosrdný pro zásluhy svého všemohoucího utrpení a kající skutky svých svatých! Přijmi nás jako malé stádečko ve zlé době, v rozervané zemi, ve století, které ztratilo víru i lásku! Slituj se nad námi, ušetři nás a uděl nám pokoj!

Milovaný Spasiteli, který nyní odpočíváš v hrobě, ale brzy vstaneš z mrtvých: svým „Dokonáno jest" jsi zaplatil výkupné za nás a my jsme zachráněni, vykoupeni. Splň na nás také své vzkříšení! Vykoupil jsi nás, polož na nás ruku, a tak se nás ujmi jako svého majetku a učiň, ať jsme navždy a zcela tvými! 

  

[Převzato z John Henry Newman: Bůh a já, Krystal, Olomouc 1930. Z anglického originálu  Meditations and Devotions, III, přeložil Prokop Holý. Jazykově upraveno.]

 

Více o bl. Johnu Henrym Newmanovi 

 

Související články:

Bůh a já 2
Bůh a já 1
John Henry Newman
- životopis
Modlitba za jednotu
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
John Henry Newman: Bůh - Stvořitel 
John Henry Newman: De Profundis - Z hlubin 
John Henry Newman: Před rozjímáním
John Henry Newman: Modlitba za světlo pravdy 
Lukáš Drexler: John Henry Newman: I pokus se počítá  
Lukáš Drexler: V "communiu" s kardinálem J.H. Newmanem


 

[RSS]

Přečteno 198x

další články