Nacházíte se na: Theofil > Bible > Jméno Jahve

Jméno Jahve

František Žák, 28.2. 2011

Co znamená Boží jméno? Jaké je jeho správné čtení a výslovnost? Jakou k němu máme chovat úctu? Krátký nástin do problematiky Božího jména předkládá jezuitský teolog František Žák (1862-1934).

  

Theokracie

chagall-mojzis-horici-ker-vz-men.jpgBůh, ačkoli je pánem všech světů, zemí a národů, si po hříchu prvních lidí zvláštním způsobem vyvolil potomstvo Abrahamovo, aby je vychovával pro své záměry. Tento lid zformoval v národ - při východu z Egyptské země - z Božího rozkazu Mojžíš, jemuž se Hospodin představil v hořícím keři na hoře Choréb pod jménem Jahve. Jahve se pak zjevil celému izraelskému národu u hory Sinaj a učinil s ním oboustrannou smlouvu, jako král se svými poddanými. Bůh učinil Abrahamovo potomstvo vyvoleným národem a oni mu slíbili bezvýhradnou poddanost. Tento zvláštní poměr mezi Bohem a židovským národem Josef Flavius nazývá theokracií - bohovládou.

 

Jméno Boží

Bez zvláštního vztahu k vyvolenému národu se Bůh v Písmě svatém nazývá syrsky El („Bůh") nebo Elohim (doslova „Bohové"). Elohim je plurál maiestaticus a značí souhrn význačných vlastností jednoho Boha na rozdíl od pohanských bohů, jimž bývaly přiřknuty jednotlivé vlastnosti Boží. Tito pohanští bohové se v Písmě svatém na rozdíl od jednoho pravého Boha nazývali elim, elilim - „nicoty". Bůh vyvoleného národa se hebrejsky nazýval Jahve.

 

Slovo Jahve

Slovo Jahve se nám zachovalo jako tetragrammaton (jod - he - vav - he: JHVH) bez samohlásek. Hebrejská slova do 5. stol. před Kristem neužívala psaných samohlásek. Při čtení se samohlásky doplňovaly podle tradice, která byla živá, poněvadž od časů Ezdráše, od roku 450 před Kristem, se Písmo svaté čítalo v synagogách. Tak bylo také vyslovení jména Jahve podáváno tradicí od hory Chorébu. Masoreté, židovští učenci, teprve od 6. století začali u slov užívat psané samohlásky podle dosavadního ústního podání zvaného masora. U jména Jahve si z úcty netroufali samohlásky připisovat, poněvadž jméno Jahve se nevyslovovalo, ale dávali k němu samohlásky ze slova, které se za ně náhradou vyslovovalo, a tím bylo slovo Adonaj - „můj Pán". Předcházelo-li slovo Adonaj v textu již před jménem Jahve, vkládali do slova Jahve samohlásky ze slova Elohim. Tak vzniklo falešné čtení Jehova, které ve 13. století zavedl Raymund Martinus a které přijal i Luther a jež se pak vlivem protestantismu rozšiřovalo. Jiná čtení slova Jahve jsou jen dialektická. Tak u Samaritánů se užívalo slova Jabe (viz Theodoret, Quaestio 15 in Exodum) a v egyptské diaspoře podle Klementa Alexandrijského se mezi pohany užívalo židovské pojmenování upravené na Jaoue. V jednom egyptském papyru čteme následující zaříkací pohanskou formuli (viz Goodwin, Fragment of a grecoegyptian Work upon Magie, str. 21): „Volám k tobě, jenž jsi stvořil zemi a kosti a všechna těla i všechny duchy, jenž jsi založil moře a jenž třeseš nebesy, jenž jsi rozdělil tmu a světlo, oko světa, Jaouei, slyš můj hlas! Volám k tobě, vládce bohů, vysoko hřmící Zeve, Zeve, králi Adonaji, pane Jaoueé."

jhvh-001-upr-men.jpg

 

 

Etymologie slova Jahve

Etymologické výklady slova Jahve jsou různé. Výklad, který snese všemožnou kritiku, je ten, že Jahve je hifil od slova hava a znamená „v život povolávající" - „Stvořitel". Důkazem správnosti tohoto výkladu je především to, že slovo Jahve se vyskytuje teprve, když se Bůh v první knize Písma svatého - v knize Genesis - představil jako Stvořitel nebe i země (Gen 2,4). S tím výkladem se srovnává i rčení u Jeremiáše: „Toto jim řekněte: bohové, kteří nebesa a zemi neučinili, zmizí. On učinil zemi svou mocí a důmyslem roztáhl nebe. On je ten, který stvořil všechny věci" (Jer 10,11.12.16). Také refrén žalmů, který vyznívá často ve slova qui fecit nos[1], zdůrazňuje stvořitelské dílo jako činnost Bohu nejvlastnější a nejvíce reprezentativní (srov. např. Žalm 95 a 100). Správnost tohoto výkladu potvrzuje Talmud i židovská tradice. Staří rabíni slovo Jahve vždy překládají slovem Stvořitel a v Talmudu (Avot derabbi Natan, perek alef) je otázka: „Milovat budeš bližního svého. Proč? Odpověď je: ‚ki ani veratif‘ - ‚poněvadž jsem ho stvořil‘." Je to parafráze ke slovům Písma svatého (Lv 19,18), kde stojí: „Milovat budeš bližního svého jako sám sebe. Já jsem Jahve."

 

Jméno Jahve při bohoslužbě

Jméno Jahve nosíval velekněz napsané na tiáře a vyvolával je hlasitě v Den smíření (Jom kipur) v chrámě. Není tedy správné to, co někteří tvrdí, jako i Dr. Josef Miklík (Biblická archeologie, str. 165), že jméno Jahve bylo vyslovováno pouze potichu. Talmud naopak jasně svědčí, že když kněží a lid, kteří stáli v předsíni, slyšeli toto jméno hlasitě (meforaš) vyslovit, padli na svou tvář (Joma, 6,2). Mimo to Talmud také vypravuje, že i ostatní kněží v době před zbořením chrámu třikrát denně při požehnání lidu v chrámě jméno Jahve vyslovovali veřejně (Tamid, Sota 7,6).

 

Úcta ke jménu Jahve

Zda Židé kromě kněží a bohoslužeb vůbec jméno Jahve vyslovovali, se dá těžko dokázat. Jako doklad se uvádějí papyry z nilského ostrova Elefantine (A. H. Sayce - A. E. Cowley, Aramaic Papyri discovered at Assuan, London 1906), v nichž se praví, že Židé u soudu přísahali na jméno Jahve. To uvádí jako důkaz také Dr. Josef Miklík (ibidem). Ale z těch papyrů se dá dokázat pouze to, že Židé při Jahve přísahali, nikoli však, že při tom jméno Jahve vyslovovali. Dokázat se dá, že Židé jméno Jahve vyslovovali ve zkratkách při osobních jménech na začátku slov jako „Jeho" (Jehonata) nebo na konci slov jako „Jáhu" (Elijáhu). Také v plesném volání Hallelujah - „Chvalme Pána" - je ve zkratce „Jah" obsaženo jméno Jahve. Tuto zkrácenou formu jména Jahve nalézáme také v nápisech na kamenných deskách a hliněných tabulkách z let 2500 před Kristem, nalezených v Ras Shamře. Spíše se zdá, že Židé, svedení úzkostlivým výkladem Ex 20,7 („Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo, neboť Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo bude brát jméno Hospodina, Boha svého, nadarmo!"), jméno Jahve nevyslovovali. Zajímavé je, že v době před 3. stoletím před Kristem se jméno Jahve nevyskytuje ani ve zkratkách. Řecký překlad hebrejského textu Písma svatého Septuaginta (300-132 před Kristem) z doby velekněze Simona Spravedlivého (Josef Flavius, Antiquitates, XII,2,4) slovo Jahve nahrazuje jménem Kyrios - „Pán", anebo podobnými synonymy. Tato úzkostlivost před vyslovováním jména Jahve vznikla nevhodným poukazem na Lv 24,16, kde se praví: „Kdo by se rouhal jménu Hospodinovu, ať smrtí umře." Sloveso noqev je tu nesprávně odvozeno od naqav - „označit", „vyslovit", „rouhat se", ač pochází od vedlejší formy qavav - „tetovat". Důvod tohoto přísného zákazu bylo pohanské tetování Božího jména, které Židům bylo zvláště zapovězeno (Beth ha - Midraš, 4,172,7). Správně by tedy Lv 24,16 mělo být přeloženo: „Kdo by si tetoval jméno Hospodinovo, ať smrtí zemře." V důsledku těchto falešných názorů četli také masoreté, jak již bylo uvedeno dříve, z bázně před jménem Božím namísto Jahve Adonaj nebo Elohim a v Talmudu je jméno Jahve nahrazováno opisy. Po zboření chrámu od roku 70 po Kristu nesmí pravověrní Židé jméno Jahve vyslovit vůbec. I při požehnáních a v Den smíření se nyní říká Adonaj. Dnešní Židé píší jméno Jahve zřídka, ale nikdy je nevysloví. Teprve v době mesiášské je prý bude dovoleno vyslovovat (Midraš).

 

(Převzato z Časopisu katolického duchovenstva, č. 3, 1948. Upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.)

 

Související články:

Lukáš Drexler: Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana
Dionysios Areopagita: O Božích jménech (IV, XIII)

 

Poznámky:


[1] Latinsky „který nás učinil". Pozn. RTh.

[RSS]

Přečteno 902x

další články