Význam křesťanského půstu pro současného člověka

 

Ve světě dnes trpí podvýživou 870 miliónů lidí. Ročně je vyhozeno, znehodnoceno a zlikvidováno až 1,3 miliardy tun potravin, z toho 300 miliónů tun potravin, které jsou nezávadné a vhodné ke konzumaci. Toto množství jídla by mohlo nasytit všechny hladovějící světa. V bohatých zemích vyprodukuje člověk za rok v průměru 95 - 115 kg potravinového odpadu, v rozvojových 6 - 11 kg. V našem státě zbytečně vyhodíme 729 tisíc tun potravin ročně, čili na osobu více než 69 kg. Je zapotřebí přetvořit naše návyky a lze toho dosáhnout jednoduchými změnami. Nejen že by ubylo hladových, ale ušetřily by se také peníze, zdroje a životní prostředí.[1] Zde pravidelný dobrovolný půst rozhodně pozitivně přispívá k úsporám.

 

Půst jako osvědčená praxe Církve - stále platná doporučení svatých a postních praktiků

Pozn.: Tento text se nezabývá půstem v Písmu svatém - pojednává o něm samostatný článek.

Postní praxe provází putující Církev po celou její existenci. V církevní tradici je veliká řada lidí, kteří nám poskytují cenné rady ze svých osobních zkušeností.

V prvních staletích, v časech pronásledování křesťanů byla jako nejvyšší forma následování a zpodobnění se s Kristem brána mučednická smrt pro Ježíše. Život křesťana byl vlastně přípravou pro mučednickou smrt.

Kristův ideál byl naplňován rovněž zdrženlivým životem, v celibátu a v přísné askezi. Celibátní praxe ukončovala svět v jeho tehdejší podobě, věk smrtelnosti a nutnosti rozmnožování k zachování lidstva. Celibátem byl rušen prvotní hřích, vytvářel se nový věk připravený pro druhý příchod Pána. Zdrženlivost, askeze a půst byly účinnými pomocníky v boji pro zachování sexuální abstinence a pro život v čistotě.

Ve spise Učení dvanácti apoštolů (DIDACHÉ), který byl sepsán pravděpodobně koncem 1. století, se o půstu hovoří třikrát. V úvodu, kdy je toto učení představováno, jsou čtenáři vyzýváni mimo jiné k tomu, aby se postili za ty, kdo je pronásledují.[2]  Tento text se opírá o Ježíšův příkaz lásky z evangelií [Mt 5,39-48, L 10,27]. Podruhé se o půstu mluví v souvislosti se křtem. Držet půst před křtem má křtící i další zúčastnění a zejména křtěný.[3]  Naposledy se o půstu píše ve smyslu, že pokrytci drží půst druhý a pátý den po sobotě, správný půst je čtvrtý a přípravný den.[4]  Jedná se již o jasné vymezení křesťanské praxe a její odlišení se od židovské tradice.

Zmínky o půstu najdeme též v dalších nejstarších literárních svědcích (texty vznikly zřejmě na začátku druhého století): List Barnabášův[5], List Polykarpův, biskupa ze Smyrny[6] nebo List Diognetovi,[7] který adresátovi vysvětluje, co je křesťanství a ostře se vymezuje vůči Židům. O půstu se poměrně často dočteme v Pastýři Hermově.[8] Poprvé se tady setkáme s výrazem „hlídka" (statio) - kdo se postí, drží hlídku.[9] Tertullián to vysvětluje tak, že křesťané jsou „vojsko Boží".[10] V textu je uveden i přesný postup. Pokud drží půst člověk, který žije správně a dodržuje Boží přikázání, je jeho půst krásný. V postní den má postící jíst jen chléb a pít vodu, potom spočítat, kolik peněz by utratil za obvyklé jídlo a tento obnos má rozdat potřebným. Onen potřebný se za postícího bude modlit. Správný půst je také předpokladem, že pokud budu Pána o něco žádat, budu vyslyšen.[11]

V polovině 3. století se objevují první křesťanští poustevníci. Po oficiálním uznání křesťanství na začátku 4. století, kdy se víra v Ježíše Krista začala stávat masovou záležitostí, měli mnozí věřící obavy, že křesťanství bude rozmělněno a ztratí svou sílu. Tak dochází k „útěku na poušť". Lidé odcházejí do samoty pouště a žijí asketickým životem. Stávají se poustevníky a prvními zakladateli mnišských společenství. Askeze včetně půstu slouží k tomu, aby člověk potlačil své vášně a sklony, aby mohl svádět duchovní boj s mocnostmi zla, které jsou nejen ve světě, ale ovládají i nitro člověka. Vždyť Ježíš zlomil ďáblovu moc svým postem na poušti. Otcové pouště a následně mniši se stávají pokračovateli Kristova boje se Satanem.[12]

Zachovala se nám řada výroků a příběhů pouštních otců. Z těchto úžasných svědectví si uveďme alespoň dvě, která se týkají odpírání jídla.

Abba Daniel řekl o abba Arseniovi: „Co let žil s námi, dělávali jsme mu jen jeden snop obilí ročně a když jsme k němu přišli, vždycky jsme jedli jen z něho."[13]

Palladios píše o Elpidiovi: „Prokázal tak velikou asketickou zdrženlivost, že zastínil všechny. Žil tam pětadvacet let. Jedl jen o sobotách a nedělích. V noci stál a zpíval žalmy."[14]

Sv. Ambrož († 397), když jej odrazovali od postu, aby brzy neumřel, řekl: „V jídle a pití již nalezli smrt mnozí, v postu však nikdo."[15]

Dle Basila Velikého († 379) je půst lékem proti hříchu. Velká sílu půstu se projevuje u starozákonních postav (Mojžíš, Elijáš, Elíša, Daniel). Půst má roli ekonomickou i morální. Zjemňuje naše duchovní schopnosti i naše smysly. Půst je zbraň, pomocník v duchovním boji. A dodává, že pravá zdrženlivost není jen v odpírání jídla, ale v dokonalém zřeknutí se vlastní vůle.[16]

Pro Jana Kassiána († 435) je jednou ze základních neřestí nestřídmost v jídle (gastrimargia). Při boji proti neřestem máme začít právě u této žádostivosti. Půst je třeba přizpůsobit konkrétní osobě - podle stáří, zdravotního stavu a jiných dispozic. Pokud příliš jíme, je přeplněno tělo i mysl a otevírají se ostatním neřestem. V této souvislosti připomíná Ezechielův výrok o Sodomě přesycené chlebem [Ez 16:49]. Důležité není naprosté strádání, ale rozumná střídmost. Lepší je každodenní přiměřená konzumace jídla než střídání přísných půstů a následné přejídání. Říká také, že kdo nepřemůže své vlastní tělo, není připraven na další zápasy duchovní a odvolává se na slova apoštola Pavla o držení těla v tuhé kázni [1 K 9,27]. Samotný půst od jídla nestačí, také naše duše se živí hříšnými pokrmy, jako je hněv, závist, pomluvy a jiné. Čisté musí být tělo i duše, pokud chceme, aby v nás Kristus přebýval. Zdůrazňuje i skrytost půstu, nelze jej vystavovat na odiv.[17]

Jan Klimax († 650) také míní, že gastrimargia je vůdcem neřestí. Bojovat s touto žádostí doporučuje postupně, ne radikálně. Půst považuje za účinný nástroj boje proti sexuálním žádostem a dalším nemírným touhám. Jeho vzletná slova o půstu ukazují jeho přesvědčení o univerzální síle tohoto prostředku: „Půst, to je násilí na přirozenosti, odříznutí toho, co lichotí chuti, uhašení žáru, odseknutí zlých myšlenek, vysvobození ze snů, čistota modlitby, světlo duše, ochrana rozumu, zjemnění tvrdosti, brána zkroušenosti, pokorné vzdechy, radostný smutek, utišení mnohomluvnosti, pramen hésichye,[18] strážce poslušnosti, umenšení spánku, zdraví těla, ochránce svobody od vášní, odpuštění hříchů, brána do ráje a jeho radostí."[19]

V poznámce pod čarou uvádíme ještě některé další výroky světců o půstu, které dosvědčují jejich pevné přesvědčení o síle půstu.[20]

Známý je čtyřicetidenní půst Františka z Assisi (1182 - 1226). Půst světec držel v jeskyni na skalnatém svahu hory La Verna. Zde František svedl zápas s ďáblem, který jej chtěl shodit ze skály, tady měl zjevení ukřižovaného anděla a na tomto místě přijímá Ježíšova stigmata „napsaná prstem živého Boha na údech jeho těla".[21]

Jsou mnohé případy přehnané askeze, před kterou Otcové většinou varují. Na některých příkladech však můžeme za závojem extrémního odříkání spatřit jinou sílu - sílu Eucharistie. Tomáš Špidlík píše, že u mystických duší se vyskytují půsty mimořádné. A je mnoho případů, kdy tito lidé často po léta nevzali do úst nic jiného než Eucharistii a trochu vody.[22] Zmíníme se alespoň o jedné světici a jednom svatém.

Kateřina Sienská (1347 - 1380) byla ostatním velkým vzorem čistého života v Ježíši Kristu a vykonala mnoho milosrdenství pro své bližní. Žila v naprosté odevzdanosti a lásce k Bohu. Byla velmi přísným asketou. Pravidelně se bičovala, odmítala spánek, ležela na prknech, chodila v oděvu z drsných látek, pod šatem byla ovázána řetězem. Již ve svých sedmi letech složila posvátný slib panenství.[23]  Od této doby začala odmítat maso. V patnácti letech přestala pít víno a jíst vařené pokrmy, jedla jen chléb a syrové byliny. Ve dvaceti přestala jíst i chleba. A od pětadvaceti let nejedla nic. To vzbuzovalo mezi jejími současníky velké vášně. Byla obviňována, že se chce povyšovat nad Krista. Další v jejím půstu viděli ďábelské působení, jiným se nelíbilo, že se tak příliš odlišuje od běžného způsobu života a říkali, že přílišný extrém v čemkoliv je již sám hříchem.

Pro ni bylo přijímání jídla velkou strázní, a když dostala nařízeno, aby přece jen jedla, byla schopna pozřít jen tekutinu, která vznikla při rozžvýkání jídla. Tuhou stravu nedokázala sníst vůbec. A štávy, které polkla, posléze stejně vyzvrátila. Pokud byla k jídlu nucena, vždy se jí zdravotně přitížilo. Omlouvala se před ostatními, že je stižena nemocí od Boha, nemůže jíst, a to pro své hříchy.[24]

Její stravou a úplným naplněním byla neustálá modlitba a časté přijímání Eucharistie.

Její tělo trpělo nejen přísným asketismem. V modlitbách často prosila, aby mohla trpět za jiné a vzít tak na sebe jejich hříchy a přispět ke spáse svých bližních. Byla postižena mnohými bolestmi a nemocemi, včetně stigmat Ježíšových ran, které si vyprosila. K Pánu odešla ve svých 33 letech.[25]

Švýcar Mikuláš z Flüe († 1487) se stal poustevníkem ve svých padesáti letech. Domluvil se s manželkou, opustil dům, ženu i děti a usadil se v lese blízko svého rodiště. Dle legendy od té doby vůbec nejedl a spal jen 2 až 3 hodiny denně. Byly za ním vyslány vyšetřovací komise, které potvrdily, že dodržuje úplný půst. Přišel za ním i biskup Konstanc a nařídil mu, aby pojedl chléb a víno. Poslušný Mikuláš trochu pojedl a dostal silné křeče, což bylo pro ostatní důkazem, že opravdu nejí. Bez jídla prý žil 20 let a jediným pokrmem mu byla Eucharistie.[26]

Řada světců, asketů, řeholníků, zbožných mužů a žen nám v průběhu věků vyšlapala cestu postní praxe. V následování Ježíše zakoušeli na svých tělech a ve svých duších působení tohoto prostředku. Postili se s vědomím, že půst je nerozlučně spojen s modlitbou, almužnou a pokorou. Postili se s vědomím, že jejich upřímná pokora, jejich víra a láska k Bohu dokáže změnit svět, dokáže změnit člověka k lepšímu. Mnohým se to zdařilo a jsou pro nás majáky ukazujícími směr, rozhánějí tmu. Jsou nevyčerpatelnými studnami naděje a lásky.

Máme také svědectví, že pokud má člověk víru schopnou přenášet hory [Mk 11,23] a žije z plných sil v Ježíši Kristu, stačí mu pokrm jediný: Chléb živý [J 6,51].

 

Prospěšnost půstu pro duchovní život v dnešní době

Dnes v Čechách a na Moravě katoličtí křesťané dodržují postní dobu před Velikonocemi. Dny přísného půstu jsou Popeleční středa a Velký pátek. Máme také bezmasé půsty každý pátek.

Postní doba a dny jsou také časem intenzivní modlitby a pomoci druhým. Tato doba nám slouží k zastavení, zamyšlení se nad sebou samými, nad naším vztahem k Bohu. Je to zvláště vhodný čas k duchovní obrodě, k duchovnímu růstu, k nápravě našeho Já, k nápravě našich vztahů k druhým a ke světu. Vybízí nás ke skutkům lásky a k větší sebekázni.

Praxe úplného půstu ale téměř vymizela. Lidé nahrazují půst od jídla odřeknutím se například pojídání sladkostí, sledování televize, dobrými skutky a jinými formami. Finance ušetřené tímto záporem věnují na dobročinné účely - což je správné.

Pokud ale nikdy nevyzkoušíme půst úplný (třeba jen hodinu, den či dva), připravujeme se o důležitou zkušenost (tělesnou i duchovní).

A to už jen tím, že pokud se postíme úplně, svým konáním se ocitáme v blízkosti Ježíše, jsme s ním znovu na poušti a nahlížíme na jeho zápas se Zlým. Stojíme po boku Mojžíše, Eliáše, Daniela a dalších proroků, následujeme poustevníka Antonína a cenobitu Pachomia, jsme s Františkem, Dominikem, Ignácem z Loyloly a s nekončící řadou křesťanských postních praktiků, jejichž duchovní vyspělost, jejich radosti a utrpení nás v přítomném okamžiku obohacují. Ti všichni nám předávají nesmírný dar půstu, diamant vybroušený jejich zkušenostmi. Ukazují nám zbraň, se kterou jsme mocnější v boji s našimi hříchy, neřestmi, s vlastní slabostí.

Většina z nás žije v relativním blahobytu a nevíme už, co je opravdový hlad. Dokážeme se skutečně vcítit do pocitů hladovějících? Vždyť sytý hladovému nevěří. Je rychlá, uspěchaná doba a mnoho lidí se už neumí zastavit a v klidu rozjímat nad Božím slovem, modlit se s upřímným srdcem a poznávat sebe sama.

Půst nám podává pomocnou ruku. Pokud se postím, vytrhuje mě tato zkušenost z mého obvyklého způsobu žití, přináší „jiný" prožitek. Dává možnost podívat se na sebe z jiného úhlu. Odmítáním jídla se na čas připravujeme o uspokojování jedné ze základních lidských potřeb, kterou k životu nutně potřebujeme. Ale na druhou stranu s překvapením zjišťujeme, že jsme schopni jídlo nepřijímat poměrně dlouhou dobu. Odříkáme se i společenství u stolu, hostiny, která je pro nás radostí a oslavou stvoření, je pro nás díkuvzdáním Bohu za náš život a Jeho dary (ač si to dnes již mnozí neuvědomují a berou jídlo jako danou samozřejmost). Při půstu většinou omezíme i naši účast na společenském životě a máme najednou čas navíc. Jídlu také každý den věnujeme poměrně hodně času a v době půstu i tento čas získáváme a je možné jej využít pro sebe, pro náš vztah s Bohem. Je nám umožněno dokonaleji poznat své já, odkrývají se nám naše chyby a hříchy, které jinak nevidíme. Náš život se nám začíná jevit v jiném světle, spousta neodkladných a důležitých věcí ztrácí svou významnost, jsou nepotřebné.[27] Často je v Písmu zdůrazňováno, že je potřeba přistupovat k půstu s pokorou. To je pravda a půst nás navíc této pokoře sám učí a prohlubuje ji. Nejvyšší pokoru nám ukázal Ježíš, který byl pokorný až k smrti na kříži. Stáváme-li se tedy pokornější, následujeme příklad našeho Pána. Jsme-li pokorní, jsme upřímnější a pravdivější k sobě i ostatním.[28] Skutečná pokora více otevírá srdce Duchu svatému a my jsme schopni se zcela odevzdat Boží vůli. Jsme zduchovňováni, lépe chápeme svůj život a prohlubujeme lásku k Bohu a tím i lásku k sobě a bližním. Naše modlitba se zintenzivní, před Bohem jsme odmaskováni (masku strháváme sami před sebou, Bůh nás v naší nedokonalosti zná). Půst pro nás může být novým začátkem.[29]

Anselm Grün ve své knížce o půstu píše, že pro mnichy není půst něčím negativním, naopak, dává „podíl na nebeských radostech". Připomíná biblický text o Ježíšově půstu [Mt 4,11] - ve chvíli, kdy Kristus vítězí nad pokušením a ďábel je poražen, přistupují andělé a obsluhují ho. Strádání se mění v radost. Půst může být dárcem duchovní radosti.

Dále uvádí, že půst naše tělo zduchovňuje, člověk hledí na své potřeby s větším nadhledem a svobodou, odpoutává se a stále více přichází na chuť Bohu. Zkušenost půstu nás dovádí k poznání, že království Boží je už v nás.

Půst má své zápory a nebezpečí. Jsou to tělesné obtíže: hlad, bolest hlavy, špatný spánek, slabost. Mohou se střídat depresivní a manické stavy, podrážděnost, špatná nálada. Cituje C. G. Junga, který tvrdí, že půst otvírá brány nevědomí, což může být nebezpečné, lze se začít identifikovat s nevědomými obsahy, ztratit orientaci sám v sobě.

Dalším nebezpečím půstu je to, že začneme negovat život - vše si odpíráme nad míru a život nám přestává přinášet radost. Rizikové je i odmítání svého těla - postní praxe se zvrtne v anorexii. Je tu také přehnaný strach ze škodlivých potravin, i zde je potřeba zachovat rozumnou míru, nepropadat panické úzkosti, že ta kostka cukru, kterou jsme právě snědli, nás může zabít. Půst má směřovat k harmonii těla a duše. Nelze také propadat smutku, když půst porušíme, je to cesta, trénink - příště to půjde lépe.

Anselm Grün nás vyzývá, aby pro nás postní doba nebyla jen časem almužny, ale dobou skutečného půstu, půstu tělem i duší. Skutečný půst je vždy ve spojení s modlitbou a almužnou.

Vyzdvihuje půst společný (ve velkých, ale i místních společenstvích), který dle něj otevře věřící Duchu Božímu (jaksi bez "nátlaku") a těsněji je spojí mezi sebou navzájem.

Postní praxe osvobodí naše lidské jádro od nepotřebných vnějších slupek a jiných nánosů, jež s sebou často nevědomky vláčíme. Půst je koštětem, které vymetá smetí ze všech koutů a musíme být připraveni na to, že o sobě zjistíme i špatné věci. Ony k nám také patří, jsme to my sami - chybující. Přijměme se takoví, jací jsme - to je důležitý krok v našem duchovním růstu a začátek nápravy. Otevřeme Bohu dokořán okna a dveře našeho vnitřního příbytku.[30]

Jan Kassián při výkladu boje proti nestřídmosti v jídle připomíná slova apoštola Pavla: „A nepečujte o tělo v jeho žádostech." Což neznamená, že zakazuje péči o tělo, ale tato péče se nesmí týkat žádostí. Jan Kassián dále říká, že dokonalost zdrženlivosti nelze hledat v množství přijatých pokrmů, ale především v soudu svědomí. Každý má jinou míru s ohledem na své fyzické i duchovní předpoklady, má si tedy uložit tolik zapření, kolik vyžaduje bitva s jeho tělem.[31] Podléháme-li neřestem, jsme otroci. Snažíme-li se vymanit z podřízenosti neřestem, stáváme se svobodnými.[32] Teprve když ovládneme své tělo, nebudeme odváděni od snahy o spásu a můžeme postoupit k vyšším duchovním zápasům.[33]

„A nevěřme, že nám k dokonalosti srdce a čistotě těla může stačit jen půst od viditelných pokrmů, nebude-li s ním spojen půst duše. I ona má totiž své hříšné pokrmy a když se jimi vykrmí, svalí se do propasti nezřízenosti i bez přemíry hmotného jídla."[34] Jan Kassián zde potvrzuje slova proroků a Ježíše Krista o pravém půstu, o skutečné pokoře a o skutečném obrácení.

Nechceme tedy tvrdit, že půst je jediný a zaručený způsob duchovního rozvoje. Písmo a tradice nám ukazují, jakou měl půst sílu v dějinách. Je takřka vždy po ruce a může nám být velkým pomocníkem a dobrým učitelem na naší duchovní cestě.

Nesmíme nikdy zapomenout, že půst nefunguje. Funguje pouze „správný" půst ve vzájemné spolupráci s modlitbou a almužnou. Tato trojice je spojena stejně pevně jako Trojice Nejsvětější.

V Písmu svatém je půst poměrně často zmiňován a to jak ve Starém, tak i v Novém zákoně. Písmo nám představuje, jak půst správně chápat a jak k němu přistupovat. Ve Starém zákoně se setkáme s půstem jednotlivce, s půstem společenství i celého národa. Půst provází smuteční obřady, zdůrazňuje lítost nad hříchy a upřímné pokoření a obrácení se k Bohu. Lidé se postí, když je před nimi velký úkol, který je bez Boží přízně nezvládnutelný. Půst vždy provází modlitba a je zdůrazňováno, že opravdový půst musí být spojen se spravedlivým životem, aby Bůh člověka vyslyšel. Nový zákon přejímá názor proroků na půst, který nemá být obrácen vně, ale dovnitř člověka, kde je možné se s Bohem setkat. Nejvyšším učitelem pravého půstu je Ježíš Kristus. Ve Skutcích apoštolů je zaznamenána postní tradice prvních křesťanů.

Písmo svaté, bohatá postní praxe Církve a doporučení svatých nám přesvědčivě vyjevují, že křesťanský půst je velkým pomocníkem při boji proti tělesným žádostem, při práci na zdokonalení našeho duchovního života, a podporuje náš vztah s Bohem. Jelikož žijeme v éře spěchu, nasycenosti a honby za okamžitým ziskem, půst může pro nás být „záchrannou brzdou" a důraznou připomínkou skutečných životních hodnot.

Půst, zejména úplný, nám může přinést:

• poznání opravdového hladu - lépe pochopíme situaci hladovějících;
• ušetření hmotných prostředků - příležitost k almužně;
• získá nám čas (nejíme, omezíme společenské aktivity) - můžeme se věnovat sobě;
• zastavení se - možnost dokonalejšího poznání svého já;
• poznání slabosti a síly lidské bytosti - vede ke skromnosti;
• uvědomění si svých chyb a hříchů, které běžně nevnímáme - snaha o nápravu;
• jasnější rozlišování věcí nepodstatných a opravdu důležitých - uspořádání života;
• nadhled - stáváme se svobodnější;
• prohloubení pokory - jsme pravdivější a upřímnější;
• intenzivnější modlitbu - otevírání srdce Duchu svatému;
• odevzdání se Boží vůli - láska k Bohu, k sobě a bližním;
• následování Ježíše Krista - cesta ke spáse.

 

Půst není zaručený prostředek, je pouze zdatný pomocník - ostatní je na nás.

 

[Zpracováno dle bakalářské práce Odepření si jídla. Význam půstu pro duchovní vývoj současného člověka.]

 

Související články:

Ludvík Granadský: Půst   
Antonín Paduánský: O postu 
Ladislav Pokorný: Postní doba 
Ambrož Milánský: Eliáš a půst 
Hermas: O pravém postu a čistotě  
Lev Veliký: Zbožné očištění postem a milosrdenstvím  
Athanasius Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu 
Historia Lausiaca 55 - O Pammachiovi; O Athanasiovi a mladé panně
Petr Chrysolog: Modlitba, půst a milosrdenství jsou základem zbožnosti
Jan Maria Vianney: Půst, modlitbu a almužnu za každých okolností  
Lukáš Drexler: Jsou křesťanští mystici breathariáni? 
Athanasius Alexandrijský: Chvála postu 
Luboš Bližňák: Půst v Písmu svatém

 

Poznámky:

---

[1] Plýtvání jídlem jako ekonomický, sociální i environmentální problém. In: Informační centrum OSN v Praze. [Online]. 2013. Dostupné z: <http://www.osn.cz/soubory/final-media-brief-unic-glopolis.pdf>.

[2] Srov. DRÁPAL, Dan, ed. Spisy apoštolských otců: skripta pro studijní účely Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze. Dotisk 1. vydání. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1986. 366 s. Str. 13. [DIDACHÉ I., 3.].

[3] Srov. tamtéž. Str. 18. [DIDACHÉ VII., 4.].

[4] Srov. DRÁPAL, Dan, ed. Spisy apoštolských otců: skripta pro studijní účely Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze. Str. 18. [DIDACHÉ VIII., 1.].

[5] Srov. tamtéž. Str. 36, 43, 44. [LIST BARNABÁŠŮV III., 1. - 3.; VII., 3. - 5.].

[6] Srov. tamtéž. Str. 190. [LIST POLYKARPŮV VII., 2.].

[7] Srov. tamtéž. Str. 226 - 227. [LIST DIOGNETOVI IV., 1.].

[8] Srov. tamtéž. Str. 252, 255, 266. [PASTÝŘ HERMŮV II., II., 1.; III., I., 2.; II., X., 6. - 7.].

[9] Srov. tamtéž. Str. 303. [PASTÝŘ HERMŮV V., I., 1. - 3.].

[10] Srov. tamtéž. Str. 304.

[11] Srov. tamtéž. Str. 306. [PASTÝŘ HERMŮV V., III., 5. - 7.].

[12] Srov. VENTURA, Václav. Spiritualita křesťanského mnišství. 1, Od prapočátků po svatého Jana Zlatoústého. Vydání 1. Praha: Benediktinské arciopatství svatého Vojtěcha a svaté Markéty v Břevnově, 2006. 348 s. Pietas benedictina; 11. ISBN 80-86882-03-9. Str. 132 - 133.

[13] Apofthegmata: výroky a příběhy pouštních otců. I. Vydání 2., opravené. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2009. 158 s. Pietas benedictina; seš. 18. ISBN 978-80-86882-12-3. Str. 57.

[14] PALLADIOS. Poučné příběhy pro komořího Lausa. 1. vydání. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2002. xxxii, 127 s. Pietas benedictina; seš. 6. ISBN 80-902682-6-9. Str. 82.

[15] Srov. HAKL, Bohumil František. Liturgika o posvátných dobách svaté katolické Církve, čili, Slavnostní kruh v roce církevním. V Praze: Svatojanské dědictví, 1895. 855 s. Podíl "Údů Dědictví Svatojanského"; Č. 82. Str. 56.

[16] Srov. VENTURA, Václav. Spiritualita křesťanského mnišství. 1, Od prapočátků po svatého Jana Zlatoústého. Str. 247 - 248.

[17] Srov. JAN KASSIÁN. Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí. Vydání 1. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2007-2008. 2 sv. Pietas benedictina; seš. 14, 15. ISBN 978-80-86882-06-2. Svazek (b). Str. 15 - 42.

[18] Sv. Jan Klimak: „Ticho (hésychie) je matkou modlitby, návratem ze zajetí hříchu, úspěchem v ctnosti, nepřetržitým výstupem do nebe."

Srov. JAN, Jaroslav. Hésychie - klíč k úspěchu. In: Liturgické otázky [online]. 20. 12. 2011. Dostupné z: <http://liturgickeotazky.blogspot.cz/2011/12/hesychie-klic-k-uspechu.html #.UysUyqh5Mso >.

[19] VENTURA, Václav. Spiritualita křesťanského mnišství. 2. - 3. Str. 73.

[20] Sv. Basil: „Půst plodí proroky, posiluje statečné, zákonodárcům dodává moudrosti; půst je dobrá stráž duše, bezpečný soudruh těla, je zbrojí statečně válčícím, cvičením pro hrdiny. Půst zahání pokušení, uschopňuje k nábožnosti; je průvodcem střízlivosti, působitelem čistoty; půst si vede statečně ve válkách (pokušeních), v míru učí pokoji, Nazirejského (Bohu zasvěceného) posvěcuje, kněze zdokonaluje."

Sv. Jan Zlatoústý: „Půst je poklad našich duší, okrasa starců, vůdce (vychovatel) mladíků, mistr zdrženlivých a zdobí každý věk i rod jako nějakou korunu."

Sv. Ambrož: „Půst je občerstvení duše, pokrm mysli, andělův život, smrt viny, záhuba našich provinění, lék spasení, kořen milosti a základ čistoty. Postem rychleji k Bohu přicházíme."

Sv. Cyprián: „Půsty se vysouší bahno nepravosti, umrtvuje se rozpustilost, žádosti ochabují, nestálé rozkoše odcházejí."

Sv. Atanáš: „Viz, co působí půst; neduhy léčí, ďábly odhání, plaší zlé myšlenky, činí mysl skvělejší, srdce očištěnější a tělo zdravější, ano, staví člověka před trůn Boží."

HAKL, Bohumil František. Liturgika o posvátných dobách svaté katolické Církve, čili, Slavnostní kruh v roce církevním. Str. 64 - 65.

[21] Srov. NEUBAUER, Zdeněk. O svatém Františku. Vydání 1. Praha: Malvern, 2006. 224 s. ISBN 80-86702-21-9. Str. 141 - 152.

[22] Srov. ŠPIDLÍK, Tomáš. K vyšším věcem jsem se narodil. Vydání 1. Praha: Alverna, 1991. 444 s. ISBN 80-900275-1-2. Str. 243.

[23] Srov. RAYMOND Z CAPUY. Život svaté Kateřiny Sienské. V Staré Říši na Moravě: Antonín Ludvík Stříž, 1915. 373 s. Dobré dílo; sv. 25. Str. 35.

[24] Srov. RAYMOND Z CAPUY. Život svaté Kateřiny Sienské. Str. 145 - 148.

[25] Informace o Kateřině Sienské jsme čerpali z knihy Raymonda z Capuy. Zaujala nás zajímavá poznámka o Máří Magdaleně. Raymond píše, že po Kristově Nanebevstoupení žila v samotě a úplně se postila 33 let. Sám uvádí, že toto nenajdeme v Písmu svatém, ale v jiném zdroji - pravděpodobně v některém z apokryfních spisů.

Srov. tamtéž. Str. 147.

[26] CHLUMSKÝ, Jan. Svatý Mikuláš z Flüe. In: Světci k nám hovoří. Podle Martyrologium Romanum 2001 [online]. 2009.  Dostupné z: < http://catholica.cz/?id=1023>.

[27] „Pravý křesťanský půst tedy odpoutává zájem od nedůležitého a zaměřuje ho k důležitému. Je výraz vnitřní svobody."

ŠPIDLÍK, Tomáš. K vyšším věcem jsem se narodil. Str. 245.

[28] „Dospěje-li ego k pokoře, pak to například znamená, že už netrvá na vlastním názoru, důstojnosti či objektivitě. Dospěje-li k pokoře, nepřekáží už jiným a neškodí tudíž ani sobě. [...] Je-li ego pokornější, jeho život se nijak neznehodnotí. Mnohdy je dokonce uspořádanější a klidnější."

NOVOTNÝ, Petr. Filozofie nemocí: uzdravování psychickými prostředky. Vydání 1. Liberec: Dialog, 2009. 332 s. ISBN 978-80-86761-99-2. Str. 162.

[29] „Náboženských motivů půstu je vícero. Zastavme se jen u jednoho, který byl u vzniku postů: rozloučení se se starým a očekávání něčeho nového, důležitého."

ŠPIDLÍK, Tomáš. K vyšším věcem jsem se narodil. Str. 245.

[30] Srov. GRÜN, Anselm. Půst: modlitba tělem a duší. 2. vydání v Karmelitánském nakladatelství. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. 59 s. ISBN 80-7192-441-5. Str. 40 - 55.

[31] Srov. JAN KASSIÁN. Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí. Svazek (b). Str. 20.

[32] Srov. tamtéž. Str. 23.

[33] Srov. tamtéž. Str. 24 - 25.

[34] JAN KASSIÁN. Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí. Svazek (b). Str. 29.