Obřad zasvěcení panen 2/2

Liturgický průvod se ubírá shromážděním k oltáři. Zpravidla se ho účastní i panny, které mají být zasvěceny, doprovázeny dvěma již zasvěcenými pannami, anebo alespoň dvěma laickými ženami.[1]

Zároveň dostávají zasvěcené panny místo v liturgickém prostoru[2]. Podobně mají své místo při mši koncelebrované s diecézním biskupem kněží. Zde vidíme další rituální blízkost stavu panen ke stavu kněží. Kněžstvo a stav panen svým způsobem dotvářejí oslnivou charismatickou mozaiku církve.

Bohoslužba slova a povolání zasvěcených panen

Z našeho nákresu vysvítá, že vaše povolání se neodehrává ve vzduchoprázdnu, nespadlo z nebe jako blesk, ale je plodem trpělivého naslouchání Božímu slovu. Mnohé z vás už odmalička přicházely do chrámu a sytily se tím, co padalo ze „stolu Božího slova". Semínko Božího Slova nezůstalo ležet ladem, ale rostlo spolu s vámi. Jinak jste mu rozuměly v dospívání, jinak v době dospělosti. Čím dál více vás dojímal příklad vašeho milého Ježíše, který nemá, „kam by hlavu složil" (srov. Mt 8,20 nebo Lk 9,58). Viděly jste jej na každé stránce Starého zákona, v žalmech jste zaslechly jeho lkání a v knize Píseň písní vám zavonělo jeho čisté tělo. Učily jste se ve škole Marie Panny dělat všechno, co Vám řekne její syn (srov. J 2) a spolu s kajícnicí jste mu mazaly znavené údy. A v den vašeho zasvěcení Boží slovo ve vás konečně uzrálo. Proto vyjděte vstříc ženichovi.

Přesně tento námět se ještě jednou objeví v závěrečných obřadech, během slavnostního požehnání: „Bůh Otec způsobil, že ve vašem srdci vzklíčilo rozhodnutí k požehnanému panenství: ať uchrání neporušenost vašeho srdce a ať vám žehná."

Je-li pravdivá tato dynamika: Povolání, jež vyrašilo při poslechu Božího slova, nepokládám za šťastné, pokud při obřadu zasvěcení jsou lekce svěřovány kandidátkám. Jejich poslání při tomto obřadu je odlišné: Naslouchají a radostně odpovídají. Jakou roli potom při této mimořádné liturgii hraje čtení z Písma: jde jen o obligátní předehru, kde se má blýsknout nastávající sestřička? Takové pojetí by bylo zavádějící. Připouštím však, že i na tento bod mohou být rozdílné názory. Samotné obřady v tomto bodu mlčí. V kontextu pontifikální liturgie však můžeme předpokládat, že by se úryvku měli zhostit řádně pověření služebníci: lektoři.

Perikopy hlásané při vašem zasvěcení jsou velkolepým shrnutím celé vaší předchozí životní pouti a zároveň lampičkou, která vám bude svítit na cestu v novém životním stavu. Proto je vhodné, abyste si je samy vybraly. Proto jsem vám vložil do přílohy antologii textů z Lekcionáře č. VI/1[3]. Bohoslužba slova při této příležitosti je vlastně posledním momentem, kdy dozraje dívčino rozhodnutí. Je žádoucí, abyste si dané úryvky při obnově slibů znovu veřejně přečetly.

Podívejme se důkladněji do perikop pro obřad zasvěcení panen. Jsou zařazeny do oddílu Při zasvěcení panen a při řeholních slibech. Z toho důvodu se mi některé z nich jeví přiměřenější spíše řeholním slibům než zasvěcení panen. Jde hlavně o úryvky, které se soustřeďují na chudobu a odřeknutí se světa. Nezjistil jsem, proč došlo k tomuto podivnému „slití" perikop.

Výběr sám o sobě je opravdu pestrý:

• První čtení má dvojí cyklus: pro dobu velikonoční se nabízí celkem 4 perikopy svhodnými responzoriálními žalmy, mimo ni 10 perikop se žalmy. Význam tohoto členění je zřejmý. To, že se vaše zasvěcení bude konat vnějakém dnu církevního roku, není jen příjemná okolnost, ale významně utváří jeho celkový ráz. Nezapomeňte, prosím, nikdy na to, o kterém liturgickém svátku nad Vámi biskup pronesl žehnací modlitbu.
• Druhé čtení nabízí 12 úryvků.
• Evangelních textů je dokonce 16, každý znich má vlastní zpěv před evangeliem.

Titulky jednotlivých perikop tvoří vlastně kompendium toho, co tradice církve označuje jako charisma zasvěceného panenství. Na základě těchto nadpisků byste si tudíž, drahé sestry, mohly vytvořit originální, ale velmi užitečné, vašemu stavu vyvážené zpovědní zrcadlo.

Nyní se nebudeme zabývat podrobnějším výkladem navržených úryvků; v odstavci věnovaném homilii se však pokusíme nahlédnout do jedné jejich „typické" kombinace.

Pozvání kandidátek

Biskup se podle Římského pontifikálu na panny, které mají být zasvěceny, obrací zpěvem: „Pojďte, dcery, a slyšte mě, naučím vás bázni Boží." Pokud se tato výzva nezpívá, nepopiratelně ztrácí na své poetičnosti. Pokud člověku srdce láskou přetéká, také rty přetékají zpěvem. A právě zde si dovolím výtku vůči redaktorům českého vydání Římského pontifikálu. V rubrice se sice o zpěvu hovoří, ale narozdíl od latinské typické předlohy nenabízí noty. Jako by kniha sama od sebe pokládala zpěv jako pouhý zdobný prvek.

Oddat se Pánu Bohu nemá připomínat pohřeb! Bohužel i tato interpretace se v některých řeholních rodinách razila: Dívka pohřbívá své svěží mládí, všeho se vzdává. Dokonce v některých klášteřích se ozýval při dokonání řeholní profese umíráček. Ta dívka v čele kostela je vlastně hrdá antická hrdinka, která se tváří v tvář osudu nechvěje. V Itálii rádi při bohoslužbách nově zasvěcené panny sklízejí uznalý aplaus. Jaký je důsledek takového uvažování? Hrozný v každém ohledu: ve středu zájmu už není Ježíšova vrcholná oběť na kříži, ale naše titěrná lidská almužnička. Není pak daleko k tomu, abychom takovou heroickou oběť politovali: Chudák holka, taková chytrá a pěkná. Obřad zasvěcení musí proběhnout v takovém duchu, aby dával všem lidem nezpochybnitelné poselství, že se radujete ve šlépějích Beránkových. Má dát i nepraktikujícím členům našich rodin najevo, že vaše zasvěcení je nezištnou odpovědí na ženichovu velkorysost. Přesně v duchu obřadu: „Jdu za tebou, Bože, celým srdcem, v posvátné bázni, a toužím spatřit tvou tvář. Neodmítej mě, ale přijmi mě s láskou podle svého velkého milosrdenství."

Panny se ubírají k oltáři. V rukou drží rozžaté pochodně anebo svíce. Narážka na zaznamenaná Ježíšova slova je zřejmá (srov. Mt 25,7).

Guillaume Durand (zemřel roku 1296), redaktor slavného pontifikálu z konce třináctého století, vidí v tomto průvodu analogii s průvodem nevěsty do ženichova domu, typicky římským obřadem (domumdeductio).

Dovolím si také jeden osobní postřeh: toto procesí se podobá obětnímu průvodu. Nemohu si pomoci, připomíná také procesí ke svatému přijímání, tak krásně znázorněnému např. v kostele sv. Apollináře v Ravenně.

Kázání

Obřad zasvěcení poskytuje biskupovi také zajímavou předlohu (něco obdobného nalezneme i v obřadech biskupské, kněžské a jáhenské ordinace). Krásně se v ní odráží teologie věroučné konstituce o církvi Lumen gentium, hlavně v důrazu na dějiny spásy.

Není ale příliš vhodné ji jen tak přednést. Homilie musí odpovídat na neopakovatelné podmínky dané chvíle. Musí se v ní projevit, jakou stopu vybrané biblické úryvky zanechaly u přítomných. Slova diecézního otce musí vyjádřit, jak toto zasvěcení zapadá do života Božího lidu. Proto se jí nemůžeme zabývat ani my. V materiálech, které vám byly rozdány, si ji můžete prostudovat.

Myslím, že vzhledem k poetickému ladění celého obřadu by se krásně hodilo čtení z Písně písní začínající výzvou: „Vstaň, moje milá, a pojď!" (Pís 8,6-7: „Silná jako smrt je láska." - Ž 84(83),3.4.5-6a+8a.11.12: „Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů!"). Kolik umělců tento nádherný motiv ztvárnilo, vzpomeňme např. Marca Chagalla v jeho tzv. červeném období.

Jako druhé čtení by se mi líbilo to z Listu Římanům nadepsané „Musíme žít novým životem" (Řím 6,3-11). Krásně z něho plyne, že zasvěcené panenství je životem podle křtu:

„Bratři!

My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti.

Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání.

Vždyť přece víme, že starý člověk v nás spolu s ním byl ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili. Neboť kdo umřel, je osvobozen od hříchu.

Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha.

Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem."

Zasvěcená panna není exotickou šelmou, ale dívkou, která žije radikálně svůj křest. Tentýž námět nalezneme ostatně i na stránkách konstituce Lumen gentium.

Jako typické evangelium bych nabídl z lekcionářového menu perikopu s nadpiskem „Když jsi tyto věci skryl před moudrými, odhalil jsi je maličkým" (Mt 11,25-30). Zde Ježíš zajásal. I panna, které se chce dát zasvětit, radostně jásá a Kristus se raduje zase nad ní:

„Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo.

Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.

Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží."

Excursus: Paralely mezi ordinací a obřadem zasvěcení panen

Kázání tedy následuje teprve po pozvání kandidátek. Něco podobného vidíme i v případě svěcení biskupů, kněží a jáhnů. Ihned po doznění evangelia volají svěcenci: „Adsum." - „Zde jsem."

Následují otázky. Jejich zárodek nalezneme už u liturgisty-právníka Duranda. Redaktorovi původně šlo o to, aby se panny jednou nevymlouvaly na to, že nevěděly, co jejich slib bude obnášet. Snaží se docílit radostnou uvědomělost. Jde proto o dost silný, emotivní okamžik. Když jsem odpovídal při své kněžské ordinaci na biskupovy otázky, moje sestra velmi plakala. Byla celá dojatá.

Na prvním místě je slib svatého panenství, poté rozhodnutí následovat Krista a nakonec vůle stát se Ježíšovou snoubenkou navždy (desponsari). Tyto odpovědi stvrdí biskup a přítomný lid zvoláním: „Bohu díky."

Litanie

Litanie mají v křesťanské liturgii důležité poslání: připomínají crescendo. Pozorný posluchač si nemůže nevšimnout, že se chýlí k opravdovému vrcholu skladby. Litanie zároveň odhalují univerzalistický ráz obřadu zasvěcení: Je s námi celá církev a nadnáší nás svou modlitbou.

Litanie ke svatým je přítomna už v důležitém pontifikálu z desátého století, zvaném Římsko-germánský[4].

Světice vzývané v litaniích nepředstavují vždy vzor zasvěceného panenství, ale zdůrazňují některý jeho důležitý aspekt. Maří Magdalénu vzýváme proto, že představuje vzor kajícnosti. Svaté vdovy jsou zase povzbuzením k činorodosti.

V jistém smyslu litanie zastupují při mši svaté obvyklé přímluvy. Postupují stejnou metodou: Od proseb všeobecných, za celou církev, pannu a matku, se přechází k jednotlivým věřícím až k přímluvám za osoby žijící podle evangelních rad. Crispino Valenziano slyší v přímluvách „sténání Ducha svatého" (Ř 8,24). Právě pro tuto všeobecnost, která všechno zahrnuje a nic neopomíjí, ji nazývá „litanií církevní lásky".

Přečtěme si jen ty prosby, jež se přímo týkají panen, které mají být zasvěceny:

„Své církvi stále uchovávej a rozmnožuj dar panenství, prosíme tě, vyslyš nás.

(...)

Společenstvím žijícím podle evangelijních rad dopřej stálý duchovní růst a nová povolání, prosíme tě, vyslyš nás.

Rodičům a příbuzným těchto vyvolených dej hojnost nebeských darů, prosíme tě, vyslyš nás.

Požehnej tyto své služebnice, posvěť je a sobě zasvěť, prosíme tě vyslyš nás."

Můžeme si položit - spolu s prof. Valenzianem - vážnou otázku, zda vlastně tato litanie soucitu spolu s celým obřadem zasvěcení už vlastně nenáleží do tzv. ofertoria. Spolu s dary chleba a vína jsou Bohu zasvěceny zvláštním způsobem i panny.

Při litaniích se klečí, pokud nejsou Velikonoce, kdy je tento postoj od dávnověku (srov. např. Cypriánův De ieiunio) přímo zapovězen. Panny, jež mají být zasvěceny, mohou také ležet, což je podle mých informací běžnější. Bohu díky. Ani já nemohu při tomto liturgickém úkonu přehlédnout přednosti prostrace: Tímto bezbranným postojem se panna odevzdává nejen nebeskému ženichovi, ale také církvi, drahé matce. Leží-li panny tváří k zemi, nemohou se svým hlasem zapojit do litanických odpovědí, ani se to od nich neočekává; přítomný Boží lid (církev „in actu", jak ji nazýval prof. Vagaggini) je v tento okamžik nadnáší svými vroucími modlitbami jako mořská voda. Jejich svaté povolání je vlastně výsledkem i jejich vytrvalých proseb. Shromáždění tedy nedotváří pouze slavnostní náladu obřadu, ale je ponořeno do tajemství Božího povolání. Hle, další pádný argument, proč se vyvarovat za normálních okolností zasvěcování panen v soukromých biskupských kaplích.

Předsevzetí panen

Hned poté každá kandidátka přistoupí k biskupovi, poklekne a vloží své ruce do jeho dlaní. Tento obřad má své feudální kořeny: tímto způsobem vyjadřovali svou poslušnost vasalové vůči svým pánům. Zasvěcená panna je tedy vázána, aby prožívala své povolání poslušná vlastnímu biskupovi. Bez poslušnosti se nemůže Bohu líbit její ctnostná dokonalost. Biskup je pro zasvěcenou pannu „Otec"[5], jak vyplývá také z textu předsevzetí: „Přijměte, Otče, mé předsevzetí zachovávat dokonalou čistotu a následovat Krista, které nyní vyjadřuji před vámi a před tímto svatým lidem Božím. Kéž mi Bůh při tom pomáhá."

Opravdovou perlou celého obřadu je pak slavnostní modlitba zasvěcení, jejíž kořeny sahají do 6. století, začínající slovy Deus castorum corporum. Nacházíme ji už v Sakramentáři veronském, někdy zvaném leoniánském, pod čísly 1103-1104 podle Mohlbergova kritického vydání. Mrazí nás při pomyšlení, že touto modlitbou byly zasvěcovány nesčíslné zástupy vašich předchůdkyň.

Římská liturgie vždy věnovala neobyčejnou pozornost právě euchologii, zatímco trochu přehlížela - ve srovnání s ostatními liturgickými tradicemi - neverbální rituální prvky. Liturgické modlitby římské církve bývají slohově poněkud uměřené a strohé, obsahově hutné a vybroušené. Poprosím o laskavé přečtení této modlitby:

Každá římská orace obsahuje čtyři hlavní části: oslovení, anamnézi, epiklézi a doxologii. V případě slavnostnějších orací jsou připojeny také přímluvy. Epikléze, tedy vzývaní Ducha svatého, který má aktualizovat odvěký div panenství, v tomto případě není příliš rozvinuta. Tvoří jeden celek s přímluvami. Vysvětleme si cizí pojmy:

1. Pod slovem anamnéze rozumíme, když si liturgie připomíná určující momenty z dějin spásy. Např. modlitba svěcení vody spatřuje předobraz křtu ve stvoření vody, potopě, přechodu přes Rudé moře, ve křtu Páně a konečně v prameni vody prýštící z Kristova probodeného boku.
2. Epikléze je prosbou církve, aby Bůh skrze svého Ducha zopakoval tyto divy tady a teď: „Otevři pramen vody prýštící do života věčného." Modlíme se v téže slavnostní oraci.
3. Doxologií se má na mysli chvála, v kterou ústí každá křesťanská modlitba. Např.: „Neboť tvé je království i moc i sláva na věky věků."

Adresát modlitby zasvěcení není nikdo jiný než Bůh, v souladu s římskou tradicí Bůh Otec. Oslovení však dále upřesňuje: „Deus castorum corporum."

Anamnéze se odvolává na rajský stav prvních lidí. Zasvěcené panenství je vlastně jistým návratem do zahrady Edenu.

Anamnetická část plynně přechází do části epikletické větou: „Shlédni, Bože, na tyto své služebnice." Vytváří se tak dojem, že celé dějiny spásy byly jen přípravou tohoto slavnostního zasvěcení, anebo ještě jinak, dějiny spásy ústí v této chvíli při tomto zasvěcení panen.

Velmi působivé prosby připomínají popis strázní, který nabízí svatý Pavel ve Druhém listě Korinťanům, jedenácté kapitole, verších 24 až 28:

„Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve."

Doxologie, dle mého názoru, už začíná poslední přací větou: „Ať v tobě všechno nacházejí, když si tě nade všechno vyvolily." - „In te habeant omnia, quem elegere super omnia." A navazuje dlouhým trojičním vyznáním: „Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen."

Exkurs: Otazníky k teologii Deus castorum corporum

Modlitba zasvěcení samozřejmě obsahuje spoustu otazníků, kterým museli čelit i její redaktoři. Poukázal bych pouze na jednu stále otevřenou problematiku: je zasvěcené panenství nadřazeno stavu manželskému? V originální formuli z Veronského sakramentáře se o tom nepochybuje. Po druhém vatikánském koncilu se členové Consilia přímější odpovědi spíše decentně vyhnuli. A možná udělali dobře. Tato diskuse totiž může připomínat hádku učedníků kvůli tomu, kdo bude v Božím království největší...

Předání symbolů

Zastavme se závěrem ještě u předání symbolů zasvěcení: panny přijímají závoj a prsten, nebo alespoň prsten. Závoj jako symbol provdaných žen je dodnes doložen ve folklorních oblastech. Prsten si však zasluhuje zvláštní zmínku: prsten se používal při zásnubách. Dával jej pouze snoubenec své snoubence. Byl to vlastně závdavek budoucí svatby, kdy se jeho vyvolená stane paní celého domu (slavnostní převedení do ženichova domu). Už zásnubami, vyjádřenými prstýnkem, vznikalo posvátné pouto. Od té chvíle daná dívka patřila pouze jedinému a nikdo jiný se s ní nemohl zasnoubit. Na ty, kdo zrušili své zasnoubení a vzali si jiné protějšky, starověká i ranně středověká církev hleděla jako na nevěrníky.

Všimněte si, že předání prstenu i závoje doprovází biskup jedinou formulí všem pannám společně, narozdíl od předkoncilního obřadu:

„Přijměte, milé dcery, závoj a prsten jako znamení vašeho zasvěcení Bohu. Zachovejte Kristu, svému Ženichovi, neporušenou věrnost a nikdy nezapomeňte, že vás Kristus přijal do své služby i do služby církvi, která je jeho tělem."

Pokud se ovšem nepředává závoj, pronáší celebrant jiná slova: „Přijměte prsten jako znamení svatého zasnoubení s Kristem a zachovejte svému Ženichovi neporušenou věrnost, abyste mohly mít účast na svatbě ve věčné radosti."

45. žalm, který se zpívá při předávání prstenu, už prorokuje slavnostní převedení zasnoubené panny do domu ženichova, tedy Kristova domu: „V plné kráse vstupuje královská dcera, její šat je protkán zlatem. V barevném rouchu ji vedu ke králi, za ní ti přivádějí panny, její družky."

Dále se pannám může předávat Denní modlitba církve. Chválit Boha, k čemuž jsou povoláni všichni pokřtění, je jako zvláštní povinnost určena právě zasvěceným pannám. „Jsem zasnoubena tomu, kterému slouží andělé a jehož krásu obdivuje slunce a měsíc", doprovází tento úkon antifona. Zasvětit se Boha znamená žít jako andělé. To znamená chválit Boha bez přestání. To je vlastní poslání zasvěcených panen.

Původně se liturgie hodin předávala až na konci mše. Tímto přesunem chtěli redaktoři zdůraznit, že „nasazení zasvěcené panny pro modlitbu církve není doplňkovou, ale niterní součástí jejího života a že takové nasazení se neomezuje jen na panny mnišky, ale i na ty žijící ve světě (Liturgie hodin je modlitbou celého Božího lidu)"[6]. Modlit se věrně liturgii hodin není jen výrazem mnišské askeze, „ustavičné modlitby", jako o ní hovoří svatý Pavel (1Tes 5,17), ale i zasnoubení.

Shrnutí

Jako shrnutí nám dobře poslouží následující graf, z něhož plyne, kterými cestami, verbálními či neverbálními, k nám obřad zasvěcení panen promlouvá.

To jsou tedy ty varhanní rejstříky, které budete mít i vy, nastávající zasvěcené panny, po ruce. Srdečně Vám přeji, abyste z nich sestavili jedinečnou symfonii vašeho velkého dne.

(Autor nákresů: Pavel Hödl.) 

Obřad zasvěcení panen 1/2

Od téhož autora:

Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3 
Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 2/3
Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 3/3

Související články:

Palladios: Historia Lausiaca 33 - Ženský klášter 
Palladios: Historia Lausiaca 31 - O Piamun 
Jindřich Suso: Dopis k obláčce jedné řeholnice 
Ambrož Milánský: Matka Boží, vzor panenství

Základní bibliografie:

1. Concilium Vaticanum II, Constitutio de Sacra Liturgia Sacrosanctum concilium, Acta apostolicae sedis 56 (1964) 97-134. (česky: Druhý vatikánský koncil, konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, č. 80, in Dokumenty II. Vatikánského koncilu, Zvon. České katolické nakladatelství, Praha 1995, 155.

2. Česká biskupská konference, Směrnice k přípravě na život v povolání zasvěcených panen z 27. dubna 2004 (Fialová řada 26), Česká biskupská konference, Praha 2004, 10: „Čl. 40. Zasvěcení koná diecézní biskup podle liturgického obřadu schváleného Kongregací pro bohoslužbu a svátosti. V případě nutnosti může biskup konáním obřadu pověřit jiného biskupa či kněze."

3. Pontificale Romanum ex decreto Sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Ordo consecrationis Virginum. Editio typica, Libreria Editrice Vaticana, Město Vatikán 1978.

4. Zasvěcení panen in Římský pontifikál. Nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II., Karmelitánské nakladatelství-Česká biskupská konference, Kostelní Vydří-Praha 2008, 371-428.

5. Calabuig, I. M.-Barbieri, R., «Struttura e fonti dell' „Ordo Consecrationis Virginum"», in Ephemerides Liturgicae 96 (1982)102-153

6. Calabuig, I. M.-Barbieri, «Consacrazione delle Vergini», in Liturgia (I dizionari San Paolo), edd. D. Sartore - A. M. Triacca - C. Cibien, Edizioni S. Paolo, Cinisello Balsamo (Milano) 2001, 466-485.

7. Hippolyte de Rome, La Tradition Apostolique (Sources chrétiennes 11bis, Cerf, Paris ²1984.) (česky: Hippolyt Římský, Apoštolská tradice /Edice Prameny spirituality IV./, Refugium Velehrad-Roma, Velehrad 2000.)

8. Ambrosius, De virginibus, lib. I, cap. IV, 15; in Patrologia latina, vol. 16, col. 193.

9. Sacramentarium Veronense. Cod. bibl. Capit. Veron 80 (Rerum ecclesiasticarum documenta. Series maior. Fontes I), ed. L. C. Mohlberg, Herder, Roma 1994³.

10. Bugnini, A., La riforma liturgica (Bibliotheca «Ephemerides Liturgicae». «Subsidia» 30), Centro Liturgico Vincenziano-Edizioni liturgice, Roma 1997, hlavně od str. 760 a od str.737.

11. Braga, C., Punti qualificanti della Institutio generalis missalis romani, in Kolektiv autorů, Liturgia, opera divina e umana, Edizioni Liturgiche, Roma 1982, 243.

12. Dacquino, P., Storia del matrimonio cristiano alla luce della Bibbia. 1. La celebrayione del matrimonio, Editrice Elle Di Ci, Torino 1984.

13. Dnešní podoba formule Deus, qui potestate virtutis tuae de nihilo cuncta fecisti se nechází v Rituale Romanum ex decreto Sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II renovatum auctoritate Pauli PP. VI editum Ioannis Pauli PP. II cura recognitum. Ordo celebrandi matrimonium. Editio typica altera, Typis polyglottis Vaticanis, Město Vatikán 1991, 26-27. Podle podobného klíče byly vystaveny i alternativní manželské žehnací modlitby 77-87. (česky: Římský rituál nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II. Svatební obřady. Druhé vydání, Česká biskupská konference-Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, 31-33.109-111.

14. Concilii II Vaticani synopsis in ordinem redigens schemata cum relationibus necnon Patrum orationes atque animadversiones. Constitutio de Sacra Liturgia Sacrosanctum concilium (Studi sul concilio Vaticano II 5), ed. F. G. Hellín, Pontificia Universitas Sanctae Crucis-Libreria Editrice Vaticana 2003, 237.

15. Oddíl Při zasvěcení panen a při řeholních slibech, in: Lekcionář VI/1. Lekcionář k různým příležitostem: pro mše spojené s určitými obřady, pro mše za různé potřeby, Sekretariát České liturgické komise, Praha 1984, 220-253.

16. Calabuig, I. M. - Barbieri, R., «Consacrazione delle vergini», in Liturgia (I Dizionari di San Paolo), ed. D. Sartore-A.M.Triacca-C.Cibien, Edizioni San Paolo, Cinisello Balsamo (Milano) 2001, 466-485.

Souhrnné studie, které doporučuji:

1. Munier, C., Mariage et virginité dans l'Eglise ancienne (Fr-IIF siècles), Berne.

2. Bocchin, S., La verginità «professata», «celebrata», «confessata». Contributo per la sua comprensione teologico-liturgica dall'Ordo consecrationis Virginum. (Liturgica Opera Prima n. 2), Centro Liturgico Vincenziano, Roma 2009.

Poznámky:

[1] Pokyny k první kapitole, článek 10.

[2] Pokyny k první kapitole, článek 11.

[3] Oddíl Při zasvěcení panen a při řeholních slibech, v: Lekcionář VI/1. Lekcionář k různým příležitostem: pro mše spojené s určitými obřady, pro mše za různé potřeby, Sekretariát České liturgické komise, Praha 1984, 220-253.

[4] Odvolávám se na stať P. Calabuiga a Barbieriho Calabuig «Consacrazione delle Vergini», in Liturgia (I dizionari San Paolo), edd. D. Sartore - A. M. Triacca - C. Cibien, Edizioni S. Paolo, Cinisello Balsamo (Milano) 2001, 466-485.

[5] Srov. také 2. článek pokynů k první kapitole Obřadu zasvěcení: „Ve stanovený den, krátce před zasvěcením nebo nejpozději den před zasvěcením, jsou kandidátky zasvěcení představeny biskupovi, aby měl příležitost promluvit s nimi jako otec a pastýř diecéze."

[6] CaI. M. Calabuis - R. Barbieri, «Consacrazione delle vergini», in Liturgia (I Dizionari di San Paolo), ed. D. Sartore-A.M.Triacca-C.Cibien, Edizioni San Paolo, Cinisello Balsamo (Milano) 2001, 477.