Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Hermův pastýř II

Hermův pastýř II

Hermas, 29.3. 2015

Starokřesťanský spis nazvaný Pastýř podle anděla pokání, který se zjevuje Hermovi v podobě pastýře, byl napsán ve 2. století, v době papeže Pia I. mezi r. 140-145.

 

Hermas dostává od pastýře příkazy 001-vyrez-cb-2-modr-2.jpg

Úvod

1. Doma, když jsem si po modlitbě lehl na lůžko, přišel ke mně jakýsi muž velmi vznešeného vzezření. Byl oblečen jako pastýř v bělostném rouchu, s mošnou na ramenou a s holí v ruce. Pozdravil mne, já jeho pozdrav opětoval. 2. Usedl ke mně a povídá mi: „Poslal mne nejvznešenější anděl,[1] abych s tebou pobýval zbývající dny tvého života."

3. Domníval jsem se, že mne přišel zkoušet. „Kdo jsi?," ptám se. „Nepoznáváš mne?" 

„Ne," odpovídám.

„Jsem pastýř, jemuž jsi byl svěřen."

4. Při těchto slovech se jeho tvář změnila. Poznal jsem, že je to ten, jemuž jsem byl svěřen. Velmi jsem se lekl. Bylo mi velmi líto, že jsem mu tak ošklivě a nerozvážně odpověděl.

5. „Nelekej se," povídá mi. „Mé příkazy, jež ti chci dát, ti dodají sílu. Byl jsem totiž poslán, abych ti znovu připomenul vše, co jsi již dříve věděl a co je vám všem velmi prospěšné. Ze všeho nejdříve zapiš mé příkazy a podobenství, abys je pak mohl předčítat a zachovávat."

6. Zapsal jsem tedy, jak mi přikázal, příkazy a podobenství.

7. Až je tedy uslyšíte, dbejte jich, zachovávejte je a jednejte podle nich. Dostanete potom od Pána to, co vám slíbil. Kdybyste však je vyslechli a neučili pokání, naopak ještě více hřešili, dostanete od Pána opak. Pastýř, posel pokání mi přikázal toto napsat:

 

Příkaz I. (Víra v Boha)

1. Především věř, že je Bůh, jenž vše stvořil, uspořádal a učinil z ničeho.[2] Všechno je v něm, On však je nekonečný. 2. Věř v něho, boj se ho a ovládej se. Zachovávej to a zbavíš se špatnosti a budeš ctnostný a spravedlivý. Budeš-li dbát tohoto příkazu, budeš žít Bohu.[3]

 

Příkaz II. (Šlechetnost, dobré skutky)

1. Buď prostý a nevinný a budeš jako děti neznající špatnost, která ničí lidský život. 2. Předně nikoho nepomlouvej ani neposlouchej nikoho, kdo pomlouvá. Pakli tak neučiníš, budeš ty, který jej posloucháš, spoluviníkem na jeho hříchu, ať jsi pomluvě uvěřil nebo ji jen vyslechl. Když tomu totiž věříš, budeš i ty proti svému bratru a budeš tím mít účast na hříchu toho, kdo pomlouvá. 3. Pomluva je něco hanebného. Je to neklidný démon, jenž nikdy nevydrží žít v pokoji. Jeho stálým příbytkem je svár. Varuj se jej a budeš žít pokojně. 4. Bud šlechetný. Šlechetnost nezná pohoršení, dává vnitřní vyrovnanost a radost. Konej dobro a z plodů své práce, jež ti Bůh dává, dávej bohatě všem potřebným: Neuvažuj, komu dáš a komu nikoli. Bůh chce, aby jeho dary patřily všem. 5. Kdo přijímají tyto dary, budou se zodpovídat Bohu, proč a co dostali. Kdo je přijímají předstírajíce nouzi, budou potrestáni. 6. Kdo tedy dává, nenese vinu, když ovšem úkol, jejž dostal od Pána, vykonal bez výhrad a neptal se, komu má dát a komu nikoli. Takovouto prostě vykonanou službu Bůh oslaví. Kdo takto pokorně slouží Bohu, bude žít. 7. Dbej tedy, jak jsem ti řekl, tohoto příkazu a pokání tvé i tvého domu bude upřímné a tvé srdce čisté a neposkvrněné.

 

Příkaz III. (O lži)

1. „Miluj pravdu," říká mi opět, „a pravda vždy vycházej z tvých úst a všichni lidé poznají tvé šlechetné smýšlení. Tak bude oslaven Pán, který v tobě přebývá. Pán je pravdomluvný a není u něho lži. 2. Lháři urážejí Pána a podvádějí jej, poněvadž mu neodevzdávají svěřený jim majetek. Jestliže jej odevzdávají poskvrněný lží, poskvrnili přikázání Pána a stali se podvodníky". 3. Zabědoval jsem, když jsem to uslyšel. Spatřiv mne naříkat, povídá: „Proč naříkáš?"

„Protože nevím, pane, zda mohu být spasen." „Proč?"

„Nikdy jsem ve svém životě nepromluvil pravdivého slova, byl jsem neupřímný, lež jsem lidem ukazoval jako pravdu. Nikdo nikdy mi neodporoval, každý uvěřil mému slovu. Jak tedy, pane, mohu žít, když jsem toto udělal?" 4. „Smýšlíš šlechetně a správně," pravil. „Ty jako Boží služebník musíš jednat podle pravdy, špatné svědomí nesmíš spojovat s duchem pravdy, aby nezarmoutil Svatého Ducha, který mluví pravdu."

„Nikdy jsem, pane, neslyšel tak jasná slova", povídám.

5. „Nyní je tedy slyšíš. Řiď se podle toho a snaž se, aby tomu, co jsi dříve řekl lživého při svém zaměstnání, se dostalo víry. I takovým řečem se dá věřit a dají se ospravedlnit. Když toho budeš dbát a budeš-li od nynějška mluvit jen čistou pravdu, můžeš si zachránit život. Bude žít Bohu stejně i ten, kdo uslyší tento příkaz a vyvaruje se lži, která je něčím velmi ohavným."

 

Příkaz IV. (Manželská věrnost a čistota)

I.

1. „Přikazuji ti zachovávat čistotu. Do tvého srdce nevstupuj ani touha po cizí ženě ani smilstvo ani podobné špatnosti. Velmi hřešíš, činíš-li toto. Nikdy nezhřešíš, budeš-li všude myslit na svou ženu. 2. Velmi zhřešíš, jestliže takováto žádostivost vstoupí do tvého srdce. Hřešíš, myslíš-li i na jiné špatnosti. Pro Božího služebníka je sama myšlenka na něco takového velkým hříchem. Bude-li pak někdo páchat tento hřích, připraví sobě smrt. Nuže, varuj se žádostivosti! Kde přebývá šlechetnost, tam nemůže do srdce spravedlivého člověka vstoupit hřích."

4. „Pane", pravím mu, „dovol mi, abych se tě něco zeptal". „Mluv!"

„Pane, kdyby někdo přistihl svou ženu, která věří v Pána, při cizoložství, hřeší, žije-li s ní dále?"

5. „Dokud nepoznal její hřích, nehřeší. Jestliže však muž ví o jejím hříchu a ona se nepolepší, naopak dále smilní, a žil by s ní dále, stává se spoluviníkem na jejím hříchu a spoluúčastným na jejím cizoložství."

6. „Co tedy má muž učinit, jestliže jeho žena cizoloží?"

„Nechť ji propustí a žije zdrženlivě. Kdyby ji však propustil a oženil se s druhou ženou, cizoloží také."[4]

7. „Pane, jestliže propuštěná žena učiní pokání a chce se vrátit k svému muži, nemá ji přijmout zpět?"

8. „Jestliže ji muž nepřijme, hřeší a dopouští se velkého hříchu, neboť je třeba přijmout hříšníka, který činí pokání. Ne však, kdyby se to opakovalo. Pro Boží služebníky je jen jedno pokání. Po pokání ženy se tedy muž nesmí oženit. To platí pro muže i ženu. 9. Nejen je cizoložstvím, znesvětil-li by někdo své tělo, ale cizoloží rovněž, jestliže by podobné páchal s pohany. Proto varuj se a nežij s takovým, kdo takto jedná a nečiní pokání. Pakli ne, i ty se podílíš na jeho hříchu. 10. Muži a ženo, máte přikázáno setrvat pospolu. Jen v takovém jednání má pokání své místo. 11. Já ovšem nechci, aby to dospělo až k takovým koncům, nýbrž chci, aby hříšník již nehřešil. Co se týče hříchu, který hříšník spáchal dříve, je tu Ten, jenž může poskytnout lék: totiž ten, který má moc nade vším."

 

II.

1. „Když mne Pán uznal za hodna", povídám mu znovu, „abys byl stále se mnou, dovol mi ještě několik slov. Ničemu nerozumím a mé srdce je ztvrdlé mými dřívějšími hříchy, měj se mnou trpělivost. Jsem velmi hloupý a nic nechápu".

2. Odpověděl mi: „Dohlížím na pokání a všem kajícníkům dávám moudrost. Či se ti nezdá, že samo pokání je moudrost? Učinit pokání je velká moudrost. Hříšník poznává, že před Pánem spáchal špatný skutek. Myslí na čin, který spáchal. Činí pokání a nechce již více udělat nic špatného, naopak tím více koná dobro. Pokořuje svou duši, trestá ji, protože zhřešila. Vidíš, jak kajícné obrácení se je velká moudrost".

3. „Proto se tě, pane, podrobně na vše ptám. Jako hříšník chci poznat, co mám dělat, a za druhé chci žít, přesto že mám velmi mnoho různých hříchů." 4. „Budeš žít", pravil, „budeš-li dbát mých příkazů a budeš-li je zachovávat. A žít Bohu bude každý, kdo uslyší tyto příkazy a bude jich dbát." 

 

III.

1. „Ještě se tě, pane, na něco zeptám." „Mluv!"

„Slyšel jsem od některých učitelů, že není jiného pokání než to, když jsme vstoupili do vody a přijali odpuštění svých hříchů".[5]

2. „Správně jsi slyšel. Je tomu tak. Ten, komu byly odpuštěny hříchy, nemá již více hřešit, ale žít bez hříchu. 3. Když se však na všechno podrobně vyptáváš, vysvětlím ti i toto, abys nedával příležitost k bludu těm, kteří uvěřili nyní nebo v budoucnu uvěří, pokání za hříchy nekonají.[6] Těm byly hříchy odpuštěny. 4. Kteří byli povoláni před těmito dny, těm Pán uložil činit pokání. Pán totiž zná srdce a předem všechno zná. Poznal lidskou slabost a ďáblovu prohnanost. Ví, že ďábel bude činit zlé Božím služebníkům a že k nim se bude chovat nepřátelsky. 5. Velmi dobrotivý Pán se tedy slitoval nad svým tvorstvem a ustanovil toto pokání. Mně pak byla dána moc nad tímto pokáním. 6. Toto ti však říkám: Po tomto velkém a svatém povolání kdyby byl někdo sveden ďáblem a zhřešil, má jen jedno pokání. Kdyby však i nadále hřešil a činil pokání, toto pokání mu nepomůže. Stěží bude žít."[7]

7. „Oživl jsem", pravím mu, „po tom, co jsem od tebe slyšel. Vím, že budu spasen, nepodlehnu-li hříchům."

„Budeš spasen, a všichni, kdo tak budou jednat", pravil.

 

IV.

1. „Pane, když ses jednou se mnou zdržel, vysvětli mi ještě toto", požádal jsem jej.

„Mluv!" „Pane, jestliže muž nebo žena zemře a některý z nich uzavře nové manželství, nehřeší ten, kdo uzavírá nové manželství?"

2. „Nehřeší. Jestliže se však někdo zdrží, získá před Pánem velkou čest a velkou slávu. Uzavře-li však manželství, nehřeší. 3. Zachovávej tedy čistotu a svatost a budeš žít Bohu. Od nynějška se řiď podle toho, co ti říkám nebo chci říci, a budu přebývat ve tvém domě. 4. Dřívější tvá provinění budou odpuštěna, budeš-li zachovávat mé příkazy. A bude odpuštěno všem, kdo zachovají tyto příkazy a půjdou-li cestou této čistoty."

 

Příkaz V. (O dušení vyrovnanosti a trpělivosti)

I.

1. „Buď trpělivý a rozvážný a budeš pánem nade všemi špatnými skutky a budeš jednat vždy spravedlivě. 2. Budeš-li trpělivý, pak Duch Svatý, jenž v tobě přebývá, bude volný a nebude tísněn žádným zlým duchem. Bude se radovat a veselit spolu s nádobou, v níž přebývá, a bude radostně sloužit Bohu v celé své síle. 3. Zmocní-li se duše hněv, něžný Duch svatý je tísněn, a poněvadž nemá čistého místa, snaží se odejít. Tísněn zlým duchem a pošpiněn hněvem, nemá místa, kde by sloužil Bohu tak, jak chce. Pán totiž sídlí tam, kde je trpělivost, a ďábel tam, kde je hněv. 4. Když oba duchové sídlí v témže příbytku, je to pro člověka, v němž přebývají, velmi špatné. 5. Dáš-li jen velmi málo pelyňku do nádoby s medem, med neodstraní chuť pelyňku, naopak nepatrná trocha pelyňku zkazí med. Zkazí se i sladkost medu a pán jej přestane s chutí jíst. Med smíšený s pelyňkem se stal nepotřebným. Není-li v medu pelyněk, med zůstává sladký a slouží k potřebě svého pána. 6. Vidíš tedy, že trpělivost je sladší medu a že je užitečná Pánu. On v ní přebývá: Hněv však je hořký a není prospěšný. Je-li tedy hněv přimíšen k trpělivosti, je trpělivost pokažena a před Bohem není nic platná."

7. „Chtěl jsem, pane, poznat sílu hněvu, abych se jej mohl vystříhat." „Ovšem, nevyvaruješ-li se ho", praví, „ty i tvůj dům, nebudeš mít naději. Varuj se ho! Vždyť já jsem s tebou. A budu se všemi, kteří se ho varují a budou činit pokání se vší upřímností, a budu je chránit. Všichni totiž byli ospravedlněni nejsvětějším andělem."[8]

 

II.

1. „Slyš nyní" pokračuje, „co působí hněv, jak je špatný a jak si podmaňuje Boží služebníky a jak odvádí od spravedlnosti. Neodvádí ty, kteří mají živou víru, ani v nich nemůže působit, poněvadž síla Pána v nich působí. Odvádí však ty, kteří jsou slabí ve víře a kteří pochybují. 2. Když vidí, jak takoví lidé žijí pokojně, vrhá se jim do srdce. Tu pro nic za nic muž či žena se začnou zlobit kvůli bydlení, jídlu, různé malichernosti, kvůli příteli, kvůli daru ať danému nebo přijatému a podobně. Pro Boží služebníky je to pošetilé, malicherné, nerozumné a neprospěšné. 3. Velká a stálá trpělivost má velkou moc. Přináší radost, zbavuje starostí, v každé době oslavuje Pána, není v ní nic zatrpklého, činí člověka klidným a vlídným. A tato trpělivost přebývá s těmi, kteří mají opravdovou víru. 4. Hněv je předně pošetilostí a hněvat se není těžké. Z hněvu pak vzniká zatrpklost, ze zatrpklosti rozmrzelost, z rozmrzelosti unáhlenost, z unáhlenosti vztek. Hněv jako výslednice všeho toho plodí velký a nevyléčitelný hřích. 5. Když tito duchové bydlí v jednom těle, Duch Svatý tam nepřebývá. Nemůže již všechny tělo pojmout a přebytečné vyvrhuje ven. 7. Něžný Duch, poněvadž nemůže bydlet se zlým duchem ani se nemůže smířit s jeho tvrdostí, odchází od takového člověka a hledá si jinde pokojný a klidný příbytek. 7. Takový člověk, v němž Duch Svatý nezůstává, je bez ducha spravedlnosti a naplněn zlými duchy[9] nemá nikde klidu. Zaslepená mysl nedovede správně uvažovat. Tak je tomu se všemi, kdo se hněvají. 8. Varuj se tedy hněvu, toho nejhanebnějšího ducha. Buď pokorný, odporuj hněvu a zatrpklosti a budeš svou svatostí milý Pánu. Hled, abys nezapomněl na tento příkaz. Budeš-li zachovávat tento příkaz, budeš moci zachovávat i ostatní příkazy, jež ti chci sdělit. Snaž se v nich stále více se zdokonalovat ty i všichni, kteří se budou chtít podle nich řídit."

 

Příkaz VI. (O dobrém a zlém andělu)

I.

1. „Přikázal jsem ti v prvním příkaze, abys věřil, bál se Boha a byl zdrženlivý." „Ano, pane", pravím.

„Nyní ti chci ukázat i jejich moc a co působí. Mají dvojí účinek a vztahují se jak na spravedlivého tak na nespravedlivého. 2. Věř spravedlivému a nevěř nespravedlivému. Spravedlnost má totiž rovnou cestu, nespravedlnost křivou. Jdi tedy cestou rovnou, křivé se vyhni. 3. Křivá cesta má četné zátočiny, je nerovná, plná bodláčí. Pro pocestné na ní číhá mnoho nebezpečí. 4. Kdo jdou rovnou cestou, jdou pohodlně a klidně. Není ani nerovná ani plná bodláčí. Vidíš tedy, že je prospěšnější jít touto cestou."

5. „Pane," pravím, „rád bych šel touto cestou".

„Půjdeš po ní a každý, kdo se opravdu upřímně obrátí k Pánu, půjde touto cestou."

 

II.

1. „Poslyš nyní o víře. Člověk má dva anděly,[10] dobrého a špatného." 2. „Jak je, pane, poznám, když oba jsou se mnou?"

3. „Slyš a snaž se pochopit. Dobrý anděl je něžný, ostýchavý, skromný a pokojný. Když tento vstoupí do tvého srdce, hned s tebou hovoří o spravedlivém skutku, o ctnosti. Když. toto vše zaujme tvé srdce, poznáváš, že je s tebou dobrý anděl. Takové jsou tedy skutky dobrého anděla. Věř mu a věř i jeho skutkům. 4. Pohleď nyní na špatného anděla. Je hněvivý, zatrpklý, nerozvážný, jeho skutky jsou špatné a Boží služebníky strhují do záhuby. Když tento vstoupí do tvého srdce, poznáš ho podle jeho skutků."

5. „Pane, jak jej poznám? Nevím to."

„Poslyš! Poznáš, že je v tobě, když se tě zmocní hněv nebo zatrpklost, když zatoužíš po mnoha jídlech, po opojných nápojích, po četných smyslových opojeních, po rozličných rozkoších a věcech nepotřebných, když zatoužíš po ženách, penězích, když se začneš příliš pyšnit a vychloubat či podobně. Když toto vstoupí do tvého srdce, poznáš, že je v tobě špatný anděl. 6. Když pak poznáš jeho skutky, zbav se jej. Nevěř mu! Jeho skutky jsou špatné a neprospívají Božím služebníkům. Znáš tedy skutky obou andělů. Snaž se je poznat a věř dobrému andělu. 7. Špatného anděla se varuj, poněvadž jeho rada je vždy špatná. Když do srdce i velmi věřícího člověka pronikne jen myšlenka tohoto anděla, musí takový člověk, muž či žena, zhřešit. 8. Naopak když vstoupí do srdce sebehoršího muže či ženy skutky dobrého anděla, musí takový člověk konat dobré. 9. Vidíš tedy, že je dobré připojit se k dobrému andělu a vyvarovat se špatného anděla. 10. O víře je tento příkaz: Věř skutkům dobrého anděla, konej je a budeš žít. Věz, že skutky špatného anděla jsou špatné. Nekonej je tedy a budeš žít Bohu."

 

Příkaz VII. (O Boží bázni)

1. „Boj se Pána a zachovávej jeho přikázání. Budeš-li zachovávat přikázání Pána, budeš silný v každé životní situaci a tvá činnost bude nedostižná. Budeš-li se bát Pána, vykonáš všechno správně. Máš-li být spasen, musíš mít tuto bázeň. 2. Ďábla se neboj. Bojíš-li se totiž Pána, budeš pánem nad ďáblem, poněvadž nemá moc. Nemá moc a netřeba se ho bát. Nutno se bát toho, kdo má moc. Kdo nemá moc, tím všichni pohrdají. 3. Boj se však skutků ďábla. Jsou špatné. Bojíš-li se Pána, budeš se bát ďáblových skutků a nebudeš je konat, naopak budeš se snažit vyvarovat se jich. 4. Je tedy dvojí bázeň. Boj se Pána a nevykonáš nic špatného, i kdybys to zamýšlel. Budeš-li však chtít vykonat dobro, boj se Pána a vykonáš je. Bázeň před Pánem má velkou moc a přináší slávu. Boj se tedy Pána a budeš žít. A budou žít Bohu, kdo se jej budou bát a budou zachovávat jeho přikázání."

5. „Proč jsi, pane, řekl o těch, kteří zachovávají jeho přikázání, že budou žít Bohu?", zeptal jsem se. „Poněvadž veškero tvorstvo se bojí Pána, avšak jeho přikázání nezachovává. Kdo se jej bojí a nezachovávají jeho přikázání, v těch nebude života!"

 

Příkaz VIII. (O zdrženlivosti)

1. „Řekl jsem ti, že je dvojí Boží tvorstvo, neboť i zdrženlivost je dvojí. Něčeho je totiž třeba se zdržovat a něčeho nikoli."

2. „Vysvětli mi, pane", povídám, „čeho je nutno se zdržovat a čeho nikoli?" „Poslyš," pravil, „zdržuj se špatného a nečiň je. Dobrého se nezdržuj, ale konej je. Nejednáš-li dobře, velmi hřešíš. Jednáš však velmi správně, nebudeš-li dělat nic špatného. Varuj se tedy každé špatnosti a konej dobro."

3. „Co špatného nemám konat?" „Slyš! Varuj se smilstva, opilství, rozmařilosti, obžerství, touhy po bohatství, vychloubání, pýchy, okázalosti, podvodu, udávání, pokrytectví a nevzpomínej na křivdy, jimiž ti někdo ublížil. 4. Tyto skutky jsou v lidském životě ze všeho nejhorší. Takových skutků se musí Boží služebník vyvarovat. Kdo nechce, nemůže žít Bohu. Slyš i o dalších!"

5. „Pane, to jsou ještě nějaké špatné skutky?" „Ano, a je jich mnoho, kterých se musí Boží služebník vyvarovat. Je to krádež, lež, loupež, křivé svědectví, násilí, žádostivost, podvod, domýšlivost, vychloubačnost a podobně. 6. Nemyslíš, že je to špatné? Pro Boží služebníky velmi špatné.[11] Toho všeho se musí Boží služebník vyvarovat. Čeho se musíš vyvarovat, to jsem uvedl. 7. Slyš však, čeho se nesmíš vyvarovat, naopak co musíš konat. Nevyhýbej se konat dobré, ale konej je!"

8. „Ukaž mi, pane, také sílu dobrých skutků, abych je konal, jim sloužil a mohl tak být spasen."

„Slyš i o dobrých skutcích, jež musíš konat a jimž se nesmíš vyhýbat. 9. Především je to víra, bázeň před Bohem, láska, svornost, spravedlnost, pravda, trpělivost. Lepšího nad toto v lidském životě není. Kdo toho bude dbát a nebude se tomu vyhýbat, bude ve svém životě šťastný. 10. Slyš i o dalších: pomáhat vdovám, navštěvovat sirotky a strádající, vysvobozovat Boží služebníky z tísně, být pohostinným - v pohostinnosti je totiž příležitost k dobročinnosti -, nebýt nikomu nepřítelem, být pokojným, pokornějším než druzí, ctít starší, být trpělivý, duševně unavené povzbuzovat, nepohrdat těmi, kteří dali pohoršení svou vírou, nýbrž obracet je na správnou cestu a povzbuzovat je, hřešící napomínat, dlužníky a strádající neutiskovat a podobně. 11. Nemyslíš, že toto je dobré?"

„Co může být, pane, lepšího nad toto!" „Jednej tedy tak, nevyhýbej se takovým skutkům a budeš žít Bohu. 12. Zachovávej tedy tento příkaz. Konáš-li dobro a nevyhýbáš-li se mu, budeš žít Bohu. A žít budou všichni, kdo takto budou jednat. Naopak, nebudeš-li dělat nic špatného a vyvaruješ-li se toho, budeš žít Bohu. A stejně budou žít Bohu všichni, kdo zachovávají tyto příkazy a jednají podle nich."

 

Příkaz IX. (O důvěře v Boha)

1. Praví mi: „Nepochybuj! Neváhej poprosit Boha. Neříkej si: Jak mohu Boha o něco prosit či od něho přijímat, když jsem se vůči němu tolik provinil? 2. Tak neuvažuj. Naopak se vší vroucností se obrať k Pánu a bez jakýchkoli rozpaků jej pros. Poznáš, jak je dobrotivý. On tě neopustí a splní přání tvé duše. 3. Bůh totiž není jako lidé, kteří nezapomínají, když jim někdo učinil něco zlého. On zapomíná a slitovává se nad svým dílem. 4. Očisti tedy své srdce ode všech pošetilostí tohoto světa a ode všeho, o čem jsem ti dříve mluvil, pros Pána a dostaneš vše. Budeš-li Pána prosit s důvěrou, všechny tvé prosby budou vyslyšeny. 5. Budeš-li ve svém srdci pochybovat, nedostaneš nic z toho, oč prosíš. Kdo pevně nedůvěřují v Boha, to jsou lidé nerozhodní. A takoví nedosáhnou svými prosbami ničeho. 6. Kdo mají pevnou víru, s důvěrou prosí Pána o vše. Dostanou, poněvadž prosí bez jakýchkoli výhrad. Neobrátí-li se ten, kdo pochybuje o Boží dobrotivosti, nesnadno bude spasen. 7. Zbav se tedy pochybovačnosti, oblékni víru - ta má velkou moc - a důvěřuj Bohu, že vyslyší všechny tvé prosby. A kdybys někdy Pána o něco prosil a nedostal to ihned, neztrácej víru, že si nedostal hned, oč prosila tvá duše. Snad tě Bůh zkouší, nebo pro nějaký hřích, o kterém nevíš, dostáváš pomaleji, oč jsi prosil. 8. Neustávej prosit o to, oč prosí tvá duše, a dostaneš to. Ztratíš-li odvahu a zapochybuješ, obviňuj sebe a nikoli dárce. 9. Pochybovačnost je něco špatného a pošetilého, mnohým, i když mají velmi pevnou víru, rve kořeny víry. Je dcerou ďábla a je velmi nebezpečná Božím služebníkům. 10. Varuj se jí a bud nad ní pánem v každé okolnosti. Musíš však být obrněn silnou a mocnou vírou. Víra všechno slibuje a všechno splňuje. Pochybovačnost se připravuje o své skutky, poněvadž nedůvěřuje sama sobě. 11. Vidíš tedy, že víra přichází z nebes od Pána a má velkou moc. Pochybovačnost je přízemním duchem, pocházejícím od ďábla a nemá moci. 12. Služ tedy víře, která má moc, zbav se pochybovačnosti, která nemá moc, a budeš žít Bohu. A budou žít Bohu všichni, kdo toho dbají."

 

Příkaz X. (O smutku)

I.

1. „Zbav se smutku," praví dále. „Je bratrem pochybovačnosti a hněvu."

2. „Jak je, pane, jejich bratrem? Myslím si totiž, že něco jiného je hněv, něco jiného pochybovačnost a něco jiného smutek." 3. „Nerozumný člověče. Nevíš, že smutek je horší než všichni zlí duchové. Pro Boží služebníky je velmi strašný a ničí člověka více než všichni duchové. Ovšem také zachraňuje."

4. „Poslouchej! Ty, kdo nikdy nepátrali po pravdě ani se nezamýšleli nad božstvím, nýbrž jen prostě uvěřili, ty na svou stranu odvedou různá zaměstnání, bohatství, pohanské záliby a mnohé jiné věci tohoto světa. Kdo se k tomuto přikloní, nechápou božské podobenství. 5. Jako krásné vinice zarůstají různým bodláčím a trním, když se o ně nepečuje, tak je tomu i s lidmi, kteří uvěřili a zapadli do výše uvedených zálib. Jejich mysl je odvedena jinam, nesnaží se poznat Boha - i když slyší o Bohu, myslí na něco jiného - a vůbec nic nechápou. 6. Kdo se bojí Boha, kdo hledají Boha a opravdu a srdcem jsou u Pána, ti vše snadněji chápou. Oni mají v sobě bázeň Boží. Kde totiž přebývá Pán, tam přebývá i moudrost. Přimkni se tedy pevně k Pánu a vše pochopíš a poznáš."

 

II.

1. „Slyš, nechápavý člověče, jak smutek vyhání Ducha Svatého a jak jej i udržuje. 2. Když pochybovač chce něco vykonat a ono se mu to pro jeho pochybovačnost nedaří, dostaví se u takového člověka smutek. Smutek pak souží Ducha Svatého a vyhání jej. 3. A dále: Když člověka zase zachvátí hněv kvůli něčemu, tu takový člověk zatrpkne. Rozhněvaný člověk začne být smutný. Rmoutí se nad tím, co vykonal, lituje, že vykonal něco špatného. 4. Zdá se, že tento smutek přináší záchranu, poněvadž se dostavuje lítost nad vykonáním něčeho špatného. Obojí tedy skličuje smutkem ducha: Pochybovačnost, že nedosáhla svého cíle; hněv, že nevykonal něco špatného. Obé tedy působí zármutek Duchu Svatému: I pochybovačnost i hněv. 5. Zbav se tedy smutku a neurážej Ducha Svatého, jenž v tobě přebývá, aby snad nežaloval u Boha proti tobě a neodešel od tebe. 6. Boží Duch daný tělu nesnáší ani smutek ani úzkost.

 

III.

1. „Bud dobré mysli. Ta je Bohu vždycky milá a příjemná, a v ní se raduj. Každý kdo je dobré mysli, koná dobré, myslí na dobro a smutek je mu něčím cizím. 2. Smutný člověk si vždy počíná špatně. Předně rmoutí Ducha Svatého, jenž byl dán člověku jako duch radosti. Za druhé: kdo rmoutí Ducha Svatého, jedná nespravedlivě, poněvadž ani neprosí ani nechválí Boha: Prosba smutného člověka totiž nikdy nemá tolik síly, aby se dostala před Boží oltář."

3. „Proč se prosba smutného člověka nedostane před Boží oltář?" „Poněvadž smutek se usadil v jeho srdci. A smutek smíšený s modlitbou nedovoluje, aby modlitba předstoupila před Boží oltář čistá. Jako víno smíšené s octem nemá pravou chuť, tak ani smutek a Duch Svatý neprosí o totéž. 4. Zbav se tedy tohoto nepravého smutku a budeš žít Bohu. A budou žít Bohu všichni, kteří se zbaví smutku a obléknou si radost."

 

Příkaz XI. (Duch světský a duch Boží)

1. Ukázal mi lidi sedící na nízkých stolicích a člověka sedícího na křesle. „Vidíš ty na stolicích?", povídá mi. „Vidím, pane." „To jsou věřící. Ten, který sedí na křesle, je falešný prorok, který se snaží zničit Boží služebníky. Do zkázy přivedl ty, kteří nebyli pevní ve víře, nikoli však pevně věřící. 2. Ti, co nemají pevnou víru, přicházejí k němu jako k věštci a vyptávají se ho na budoucnost. Falešný prorok, který nevěští z moci Ducha Svatého, odpovídá jim na jejich dotazy a podle přání jejich špatnosti tak, jak si to v duchu přejí. 3. Nerozumný odpovídá nerozumně nerozumným. Jak pošetile se ho ptají, tak pošetile jim odpovídá. Říká však někdy i pravdu. Ďábel totiž mu dává svého ducha, aby mohl někoho ze spravedlivých ošálit. 4. Kdo jsou tedy pevní ve víře v Pána a hledají pravdu, ti se nespolčují s těmito duchy, naopak se od nich odvracejí. Kdo však pochybují a často dělají pokání, ti jako pohané se ptají na budoucnost. Mají větší hřích než ti, co se klanějí modlám. Kdo se totiž ptá na něco falešného proroka, je modlář, nemoudrý člověk, který nehledá pravdu. 5. Žádný Boží duch se neptá, nýbrž z Boží moci sám od sebe mluví, poněvadž k tomu má moc od Božího Ducha. 6. Duch, který odpovídá, až když je tázán, je úlisný, přízemní, obratný, nemá žádnou moc. Nikdy nemluví, když není tázán."

7. „Jak tedy, pane, člověk pozná, kdo je prorokem pravým a kdo falešným?" „Slyš o obou prorocích![12] Povím ti, jak poznáš pravého a falešného proroka. Podle způsobu je posuzuj, zda má Božího ducha. 8. Kdo má Božího ducha je předně laskavý, mírný, pokorný, nedělá nic špatného, netouží po radostech tohoto světa. Sebe pokládá za horšího, než jsou ostatní lidé. Když se jej někdo vyptává na budoucnost, neodpovídá. Nemluví za zády druhého. Nemluví z něho člověk, ale Duch Svatý. Mluví jen tehdy, když si to přeje Bůh. 9. Kdykoli přijde člověk, který má Božího ducha, do shromáždění spravedlivých, kteří věří, a když se shromáždění modlí k Bohu, tehdy anděl prorockého ducha, jenž při něm stojí, naplní jej prorockým duchem. A člověk pln Ducha svatého mluví ve shromáždění tak, jak Bůh chce. 10. Tak se tedy projevuje Boží duch. Taková je moc Božího Ducha. 1l. Poslyš i o duchu přízemním, úlisném, který nemá žádnou moc a je strašně pošetilý. 12. Předně takový člověk v domnění, že má Božího ducha, se chová povýšenecky a chce být na předním místě. Je drzý, nestoudný, povídavý, má rád zábavy a jiné požitky, přijímá za své proroctví peníze. Nedostane-li je, neprorokuje. Boží duch neprorokuje za peníze. To je u Božího proroka nemožné. Odměnu přijímá jen duch přízemní. 13. Potom vůbec nechodí do shromáždění spravedlivých, naopak se jim vyhýbá. Vybírá si lidi slabé víry a lidi bez zásad. Jim podle jejich přání prorokuje. Klame je, poněvadž jim říká pošetilosti, jaké si právě přejí. Stejným způsobem odpovídá i lidem bez zásad. Prázdná nádoba se nerozbije o prázdnou nádobu, naopak obě se společně rozezvučí. 14. Když však přijde do shromáždění spravedlivých, kteří mají Božího ducha a právě se modlí, cítí se tu zbytečným, nemá tu co říci. Přízemní duch strachem uteče a takový člověk ztichne a neodváží se říci jediné slovo. 15. Máš-li ve sklepě v nádobách víno či olej a dáš tam prázdnou nádobu, až budeš po čase sklep vyklízet, prázdnou nádobu nalezneš zase prázdnou. Tak je tomu i s falešnými proroky. Přijdou-li mezi spravedlivé, zůstávají takovými, jací tam přišli. 16. To je popis obou proroků. Člověka, jenž o sobě říká, že má Božího ducha, posuzuj podle skutků a podle jeho života. 17. Věř duchu, který vychází od Boha a má moc. Duchu přízemnímu nevěř, nemá moc. Pochází totiž od ďábla. 18. Ukážu ti to na příkladu. Vezmi kámen a hoď jej vzhůru. Zda jej dostihneš? Nebo vezmi vodu a vychrstni ji k nebi. Zda prorazíš nebesa?"

19. „Jak by to, pane, bylo možné? Sám jsi řekl, že je to nemožné." „Jako je toto nemožné," pravil, „tak ani duchové pocházející ze země nemají moc ani sílu. 20. A nyní pohled jakou sílu má předmět, který padá z výše. I nejmenší kroupa jakou způsobí člověku bolest, padne-li na hlavu. Nebo kapka padající z mraku. Rozruší kámen. 21. Vidíš tedy, že i nejmenší počet padající z výše má velkou sílu. I Boží duch přicházející z nebe je silný. Tomuto duchu tedy věř a toho druhého se varuj."

 

Příkaz XII. (O zachování Božích přikázání)

I.

1. „Varuj se zlé žádostivosti a ozbroj se žádostivostí dobrou a svatou. Budeš-li toužit jen po tom, co je dobré a svaté, pak budeš zlou žádostivost nenávidět a budeš nad ní pánem, kdykoli budeš chtít. 2. Zlá žádostivost je tyran, těžko se krotí. Je krutá a svou zdivočelostí lidi žene do zkázy, zvláště Božího služebníka. Není-li rozvážný, je s ním zle. Do zkázy žene však takové, kteří nejsou ozbrojeni dobrou žádostivostí, kteří myslí jen na světské radosti. Ty odevzdá smrti."

3. „Pane, jaké jsou to skutky zlé žádostivosti, které lidi odevzdávají smrti? Ukaž mi je, abych se jich mohl vyvarovat." „Nuže, poslyš," pravil, „čím usmrcuje zlá žádostivost Boží služebníky."

 

II.

1. „Především je to touha po cizí ženě nebo cizím muži, po nadměrném bohatství, po nadbytku nepotřebných jídel a nápojů a jiných rozmařilostech. Každá rozmařilost je pro Boží služebníky pošetilou a nedůstojnou. 2. Toužit po něčem takovém je špatné a pro Boží služebníky to znamená smrt. Zlá žádostivost je ďáblovou dcerou. Je tedy nutné vyvarovat se jí a zdrženlivě žít pro Boha. 3. Kdo se nestane pánem nad ní a nebude jí odporovat, zahyne. Zlá žádostivost usmrcuje. 4. Snaž se být spravedlivý, ozbroj se bázní Boží a postav se proti této zlé žádostivosti. Kde je bázeň Boží, tam je i dobrá žádostivost. Když zlá žádostivost uvidí, že jsi ozbrojen bázní Boží a že se jí chceš postavit na odpor, vyhne se ti, aby tě ani neviděla. Bojí se tvých zbraní. 5. Jako vítěz snaž se pak být spravedlivý. Své vítězství odevzdej dobré žádostivosti, služ jí, jak ona bude chtít. Budeš-li sloužit dobré žádostivosti a podřídíš-li se jí, staneš se pánem nad zlou žádostivostí a budeš ji ovládat, jak budeš chtít."

 

III.

1. „Pane, rád bych věděl, jak mám sloužit dobré žádostivosti." „Slyš! Jednej spravedlivě a ctnostně, mluv pravdu, boj se Boha, věř, buď laskavý. Dobré je všechno tomuto podobné. Když takto budeš jednat, budeš milým Božím služebníkem a budeš žít Bohu. A žít Bohu bude každý, kdo slouží dobré žádostivosti."

2. Tím skončil o dvanácti příkazech.

„Znáš příkazy," pravil, „zachovávej je a posluchače vybízej, aby v posledních dnech svého života se upřímně obrátili a činili pokání. 3. Tento úkol vykonej pečlivě a vykonáš tím mnoho. Kajícníci, kteří tě poslechnou, budou ti vděční. Já budu s tebou a přinutím je, aby ti uvěřili."

4. „Pane," pravím mu, „tyto příkazy jsou krásné a velkolepé a jsou s to potěšit člověka, který je bude zachovávat. Nevím však, zda může člověk tyto příkazy zachovávat, zda nejsou příliš přísné."

5. Odpověděl mi: „Budeš-li ochoten je zachovávat, snadno je zachováš a nebudou těžké. Jestliže však si budeš myslet, že jich člověk nebude moci zachovávat, nezachováš je. 6. Dnes jen toto: Budeš-li je zachovávat jen na oko, nebudeš spasen ty ani tvé děti ani tvůj dům. Sám ses totiž rozhodl, že tyto příkazy nemůže člověk zachovávat."

 

IV. 

1. Řekl to skoro pohněvaně, až jsem se strachem zachvěl. Jeho tvář se totiž změnila, že bylo těžko nezachvět se. 2. Když mne spatřil ustrašeného a chvějícího se, začal ke mně mluvit laskavěji a klidněji. „Nerozumný, pošetilý a váhavý," povídá, „což neznáš velebnost Boží? Což nevíš, jak je obdivuhodně mocná? Což Bůh nestvořil pro člověka svět a nepodřídil člověku veškero tvorstvo? Nedal mu moc ovládat vše, co je pod nebem?" 3. „Jestliže je tedy člověk pánem nade vším tvorstvem Božím a nade vším panuje, může být pánem i nad těmito příkazy?"

„Ano miluje-li Pána, může být pánem nade vším, i nad těmito příkazy. 4. Kdo mají Pána jen v ústech, srdce však mají zkamenělé a daleko od Pána, pro ty jsou tyto příkazy přísné a těžké. Vy slabí ve víře, dejte ve svém srdci místo Pánu a uvidíte, že není nic snadnějšího, příjemnějšího a ušlechtilejšího nad tyto příkazy. 5. Kdo zachováváte těžké, nelidské, surové a hříšné příkazy ďáblovy, obraťte se! Nebojte se ďábla, nic proti vám nezmůže. 6. Já anděl pokání, pán nad ďáblem budu totiž s vámi. Ďábel sám se bojí a strach z něho není na místě. Nebojte se jej, on před vámi uteče."

 

V.

1. „Pane," pravím mu „vyslechni ještě několik mých slov." „Mluv, co chceš."

„Pane, člověk by sice rád zachovával Boží přikázání a jistě není nikoho, kdo neprosil Pána, aby je mohl zachovávat a řídit se jimi, avšak bezohledný ďábel je s to podmanit si lidi."

2. „Boží služebníky, kteří upřímně a s důvěrou doufají v Boha, si podrobit nemůže. Ďábel může zápasit, zvítězit však nemůže, postavíte-li se mu na odpor. S hanbou pak prchá. Kdo však nejsou pevní ve víře, ti se bojí ďábla a on je má již ve své moci.

3. Člověk, který naplnil dobrým vínem nádoby, nehlídá ty plné nádoby, ale hlídá ty, které nejsou plné z obavy, aby víno v nich nezkyslo. Víno v nádobách neplných totiž rychle kyše a chuť vína se kazí. Stejně je tomu i s ďáblem. Přichází k Božím služebníkům a zkouší je. Kdo jsou pevni ve víře a postaví se mu statečně na odpor, tu odchází od nich, poněvadž nemá kam vejít. Jde tedy k slabým ve víře a poněvadž tu má místo, vchází do nich, dělá si v nich, co chce a oni mu musí sloužit."

 

VI.

1. „Já anděl pokání vám pravím toto: Nebojte se ďábla. Jsem poslán, abych byl s vámi, kdo činíte upřímné pokání, a abych vás posiloval. 2. Věřte tedy Bohu, kdo jste kvůli svým hříchům přestali doufat v život a svůj život zatížili hříchy. Jestliže se obrátíte k Pánu opravdu a upřímně a ve zbylých dnech svého života budete jednat spravedlivě a řádně budete sloužit Pánu, tak jak si to přeje, odpustí vám dřívější hříchy a dostanete sílu, abyste byli pány nad ďáblovými skutky. Ďáblových hrozeb se vůbec nebojte. Ďábel je bezmocný, jako jsou bezmocné svaly mrtvoly. 3. Poslechněte mne a bojte se toho, který může všechno učinit, spasit i zahubit, dbejte těchto příkazů a budete žít Bohu."

4. „Pane," povídám mu, „nyní pevně věřím, že mne Pán ospravedlní, neboť ty jsi se mnou. Vím, že rozbiješ veškerou moc ďáblovu a my že zvítězíme nad jeho skutky. Doufám, pane, že tyto příkazy, jež jsi mi dal, s pomocí Pána zachovám."

5. „Zachováš je, bude-li tvé srdce před Pánem čisté. A zachovají je všichni, kdo očistí svá srdce od pošetilých žádostí tohoto světa, a budou žít Bohu."

 

[Přeložil Josef Novák. Převzato z Třetí patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1985. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.]   

 

Pokračování:

Hermův Pastýř I

Hermův Pastýř II

Hermův Pastýř III

O pravém postu a čistotě


 

Související články:

List sv. Polykarpa Filippanům

List Barnabášův

Umučení smyrnenského biskupa svatého Polykarpa

List Diognetovi 

Didaché - Učení Pána, hlásané národům dvanácti apoštoly

Ignác Polykarpovi

List Smyrnenským

List Filadelfským

List Římanům

List Efezanům

  List Magnesijským

List Tralleským

 

Poznámky:

[1] Není tu jasné, zda tím myslí Ježíše Krista či archanděla Michala, jenž byl považován v řádu andělů za nejvyššího.

[2] Podle svědectví sv. Athanasia (první pol. 4. stol.) se dovolávali těchto slov i ariáni, aby dokázali, že Bůh Otec stvořil z ničeho i druhou božskou osobu, Božího Syna.

[3] Tj. dostaneš se do nebeského království.

[4] Mk 10,11; Mt 5,32; 19,9; 1 K 7,11

[5] Rozumí se tím křest. Křest je nazýván pokáním, a to prvním a dokonalým, poněvadž člověk - nutno tu mít na zřeteli, že ve starokřesťanské době byl křest udělován dospělé osobě - musí litovat všech hříchů spáchaných před sv. křtem. Hermas tvrdí, že jiné pokání není. V dalších řádcích (č. 6) však přiznává, že Boží milosrdenství povoluje pokřtěným ještě jedno pokání.

[6] Kdo přijali křest, nemuseli se podrobovat pokání. Proto také mnozí odkládali křest až na konec svého života.

[7] Pokání má vést k nápravě a vnitřní proměně a obrodě. Nevede-li tedy pokání k tomuto cíli, není nic platné. Hermova slova možno vztahovat i na pokání veřejné. Toto pokání bylo udělováno jen jednou. Kdo se i potom dopustil těžkých hříchů, nesměl přijímat svátosti, leda že hrozilo nebezpečí smrti. I tu musil litovat svých hříchů, byl napomenut a doporučen Božímu milosrdenství.

[8] Tj. Ježíšem Kristem.

[9] Lk 11,26.

[10] Učení o dvou andělech přejali od Herma Origenes, sv. Řehoř Nysský a jiní církevní Otcové. Není to oficiální nauka církve.

[11] Smysl: Co je pro všechny lidi špatné, pro křesťany je obzvlášť špatné.

[12] Proroci jsou charismatické osoby,  kteří mluví jménem Božím. Ve starokřesťanské době svou vlastní učitelskou činností dokonávali dílo apoštolů. Při bohoslužebných shromážděních vystupovali jako učitelé. Velmi přispěli k šíření křesťanské nauky, takže sám sv. Pavel je řadí hned za apoštoly. Jak ukazují další Hermovy řádky, vyskytli se lidé, kteří dovedli využít vážnosti apoštolů k svému vlastnímu obohacování.

[RSS]

Přečteno 449x

další články