V.

Moc kříže 

Pane Bože, kdo, když má jen světlo přirozeného rozumu, by si pomyslel, že jedna tvá vlastnost spočívá v tom, že ses ponížil a své plány uskutečnil utrpením! Od věčnosti žiješ v nevýslovné blaženosti. Chápu však, že, když jsi začal tvořit svět a takřka celý ses jím obklopil, že se při tom zjevily některé vlastnosti, které by bez toho nebyly patrné. Nemohl bys zjevit svou všemohoucnost bez předmětu, na kterém bys ji ukázal. A tenkrát jsi zjevil i svou podivuhodnou, něžnou prozřetelnost, svou věrnost i laskavou péči o své tvory. Ale kdo by si pomyslel, že stvoření zavírá v sobě i takové ponížení a činí je nutným!

 Velký Bože, jak ses ponížil, když jsi vzal naše tělo i krev a zvolil sis dřevo kříže za úmrtní lůžko! Chválím a velebím Tě více, že jsi svou všemohoucnost zjevil v propasti svých muk, než kdyby toho nebylo třeba. Odpovídá to tvé nekonečné velebnosti, abys tak předstihl všechny naše myšlenky! 

Pane Ježíši, věřím a s tvou milostí vždy budu věřit a vyznávat, že je pravda a pravdou zůstane do konce světa, že na světě se nevykoná nic velkého bez utrpení a pokoření, ale pomocí těchto prostředků že je možné všechno. Věřím, Pane Bože, že chudoba je lepší než bohatství, bolest lepší než radovánky, pohrdání lepší než čest, postavení nízké a nepatrné lepší než lesk a sláva. Neprosím, Pane, abys na mne vložil tyto zkoušky, neboť nevím, zda bych v nich obstál. Ale chci alespoň věřit, že je to pravda, ať už je mi souzeno štěstí či neštěstí. Svou důvěru nebudu skládat v bohatství, čest, něžnost či moc, nepřilnu srdcem k úspěchům či přednostem tohoto života. Ani si nepřeji to, co lidé nazývají pozemskými statky. S tvou milostí budu si spíše vážit těch, jimiž svět pohrdá, budu mít v úctě chudé a trpící, budu obdivovat tvé vyznavače a světce, a hledat svůj díl mezi nimi v opovrhování světem.

A mimo to, Pane, ačkoli jsem tak sláb, že si nemohu vyprosit utrpení a že bych neměl sil je snést: přece Tě prosím aspoň o milost, abych utrpení a bolest přijal, jak se Ti líbí, kdybys je ve své moudrosti a lásce na mne seslal. Kéž ponesu bolest, posměch, pohrdání, hanbu, úzkost a nejistotu tak, jak to ode mne očekáváš Ty, ó Pane Ježíši, a jak jsi mne tomu naučil svým příkladem! S tvou milostí Ti slibuji, že se již nikdy nebudu vypínat, že nebudu hledat zvláštní postavení ani velikost či slávu před světem, ale zůstanu vždy za jinými a neznámý. Přeji si, abych pokorně snášel bezpráví i urážky a zlé oplácel jen dobrým. Kéž se ve všem pokořím, na zlá slova odpovím mlčením, v soužení zachovám trpělivost, a to vše z lásky k Tobě a tvému kříži a s vědomím, že takto si zasloužím zaslíbený věčný život.

VI.

Zmrtvýchvstání

1.

Chrám Ducha svatého

Klaním se Ti, věčné slovo, milostně přicházející na tento svět, přičemž jsi vzalo na sebe nejen stvořenou přirozenost, ducha i duši, ale i lidské tělo a přičemž Všemohoucí Bůh se nechal uzavřít ve stvořeném stánku. Ten, který je od věčnosti čistý, nezbádatelný duch, mající sám v sobě zákon své vlastní vznešené velikosti, se ráčil na věky spojit co nejúžeji s tím, co podléhá slabostem přirozenosti. Tvá všemohoucnost, Pane, chrání se vždy sama, ale také jen tvá všemohoucnost byla s to, aby sestoupila bez vnitřní ztráty. Tvé tělo mělo menší podíl na tvé moci, než Ty sám na jeho ztrátě. Z toho důvodu jsi musel vstát z mrtvých, když jsi měl umřít, neboť jakmile jsi přijal lidské tělo, nemohlo se ono odloučit od tvého Božství - ani v hrobě. I zde to bylo tvé tělo, a nemohlo být vydáno porušení. Nesmělo zůstat v moci smrti, protože jsi je tak podivuhodně učinil svým majetkem. Klaním se Ti v tomto svatém těle, prostředku našeho vykoupení.

Když o Tobě, Pane, rozjímám, hledím na tvé svaté proměněné tělo jako na záruku svého příštího vzkříšení. Není nic jistějšího, než že musím zemřít, ale nezemřu navždy. Můj duch bude živ a tělo bude vzkříšeno. Pohané, Tebe neznající, považovali tělo za bídnou nicotu, za sídlo, příčinu, ale i omluvu vší mravní špatnosti. Jejich nejvyšším pojmem o budoucím životě a nutnou podmínkou vyšší existence bylo zničení (spálení) těla. Že tělo je skutečně částí jich samých a jeho obnovení po smrti bude nezaslouženou milostí, přesahovalo jejich pojmy. A jistě: který lidský duch by bez zvláštního zjevení domyslil to, že by toto tělo, podle naší zkušenosti tak ubohé, nízké, smyslné a hříšné, bratr zvířat, plné zkaženosti, z něhož bude jednou jen hrstka prachu a popele - že by toto tělo samo ze sebe bylo schopno tak vznešeného určení, aby bylo nebeským a nesmrtelným, a přece zůstalo tělem! To jsi mohl, všemohoucí Pane, dokázat jedině Ty!

Nedivím se, že mudrci tohoto světa, v Tebe nevěřící, smějí se tvému zmrtvýchvstání. Ale já budu s tvou milostí vždy pamatovat na tvé učení, tak rozdílné od učení světa. Neboť Ty, jediný, nejlepší a pravdivý Učiteli, jsi pravda sama, a proto věřím, ne, vím, že tělo, ve kterém žiji, zase bude vzkříšeno. Vím, že přes svou nynější nízkost a ošklivost, jednou, až toho budu hoden, vstane krásné, nezničitelné a proměněné z mrtvých. Vím to a s tvou milostí na to nikdy nezapomenu.

Ale Ty mne nauč žít tak, jak má žít ten, kdo věří ve velkou důstojnost a svatost tělesné schránky, kterou jsi nám dal. A abych měl účast na tvé nevýslovné svatosti, předrahý Spasiteli, a abych tak byl stále světější, budu k Tobě často přicházet, abych se horlivě sytil tvým Tělem a tvou Krví! Vím, že je psáno, že naše těla jsou chrámy Ducha svatého. Neměl bych mít v úctě a vážnosti tělo, které krmíš tak podivuhodně a které si vyvolil Duch Boží za svůj příbytek? Bože můj, který jsi byl povýšen na kříž, „protni mé tělo svou bázní", křižuj mou duši i mé tělo ve všem, co je na nich hříšného, a učiň je svatým, jako jsi sám!

Klaním se Ti se svatým Tomášem, „Pane můj a Bože můj", a jestliže jsem dříve zhřešil nevěrou, klaním se Ti nyní tím vroucněji a pokorněji. Klaním se Ti, protože Ty jediný jsi hoden klanění a nevýslovně slavný, zvláště ve svém pokoření, v pohrdání od lidí a ve svém uctívání skrze anděly. „Můj Bůh, mé všecko." Mít Tebe znamená mít vše, co je možné mít. Věčný Otče, dej mi sám sebe! Neodvážil bych se k tak smělé prosbě (a byla by z mé strany také opovážlivost!) kdybys mne k tomu nepobízel sám a to slovo mi do úst sám nevložil. Vždyť ses oděl naší přirozeností, stal se mým bratrem, zemřel smrtí, jakou umírají jiní lidé, až na onen způsob nevýslovně hroznější, abychom nemuseli bázlivě na Tebe hledět zdáli, ale abychom se mohli k Tobě blížit s důvěrou. Mluvíš se mnou, jako jsi mluvil s Tomášem, vybízíš mne, abych se Tě dotkl, jako on to učinil. Můj Bože a mé všecko - co bych mohl říci více, i kdybych s Tebou rozmlouval celou věčnost? Mám-li Tebe, je mé srdce plné a překypuje vším dobrým. Ale bez Tebe nejsem ničím, vadnu, hynu a zacházím. Pane a Bože můj, dej mi sám sebe - a nic jiného si nežádám.

Přišel Tomáš a dotkl se tvých svatých ran. Ach, kdy vzejde den, kdy i mně bude dopřáno, abych je zlíbal skutečně a pravdivě? Kdy to bude, abych, očištěn od všeliké viny a nečistoty, byl hoden tam nahoře, v domě světla, přiblížit se k Tobě, vtělenému Slovu? Jaké to bude pro mne zářící jitro, až jednou, až ukončím pokutu za všechnu vinu, budu smět prvně na Tebe upnout zrak, pozorovat tvůj obličej, bez třesení pohledět do tvých očí, až spatřím, jak se tvé rty otevírají se slitováním, až se před Tebou, vrhnu chvěje se rozkoší, na kolena, tvé nohy zlíbám a konečně se budu smět vrhnout do tvé náruče! Tobě, jedinému Miláčku své duše, oddám se nyní navždy, abych tam nahoře byl zcela tvůj a Ty zcela můj! Ó krásná dobo věčnosti, bez hranic a bez konce, od které jsem ještě tak daleko, protože chodím v tomto těle smrti, týrán a roztržitý tisícerými myšlenkami, z nichž každá by byla s to, aby mi navždy zavřela nebe: kdy se mi rozedníš? Až bude přemožena smrt i hřích, až budu hoden objevit se před tvým soudným stolcem, až budu schopen snést tvůj pohled, vydržet tvou přítomnost, uchýlit se bez třesení na tvé srdce, abych nakonec zaujal místo mezi anděly a archanděly. Nejsem sice hoden toho, aby se mi dostalo popatřit na Tebe a Tebe se dotknout, ale v pokoře se chci k Tobě blížit vždy více, abych dosáhl toho, co mi je zatím odepřeno. Ty, můj Spasiteli, jsi i můj Bůh a jediný Pán mé duše. Rozbiji ve svém srdci všechny bůžky. Zvolil jsem si jen Ježíše, a to ukřižovaného. Můj život bude nyní jen modlitbou k Tobě, obětí pro Tebe, obcováním ve tvé přítomnosti, dokonalým oddáním se Tobě ve svatém společenství lámání chleba!

Ježíšova trpělivost

„Máte tu něco k jídlu?" "Podívejte se na mé ruce..."
(Lk 24, 39.41)

Adoruji Tě, Pane, ve tvé podivuhodné trpělivosti a ve tvém něžném, soucitném ponížení: tvoji učedníci přes všecko tvé poučení i tvé divy zakolísali ve víře. Když Tě viděli jdoucího na smrt, uprchli a ztratili odvahu. Zapomněli, že jsi předpověděl své zmrtvýchvstání třetího dne, a neuvěřili ani Magdaleně a ostatním ženám, že Tě spatřily. A přece ses jim potom zjevil, ukázal jsi jim své rány, dal ses od nich dotýkat, pojedl jsi s nimi a slíbil jim svůj pokoj. Zda existuje Pane, Ježíši, protivenství dosti velké pro tvou lásku? Zda mohou pády a povstání bez konce překonat tvou trpělivost a shovívavost tvého utrpení? Odpouštíš nejen sedmkrát, ale sedmdesátkrát, bez konce! Největší povodeň neuhasí lásku, jako je tvá.

A takový jsi všude na celé zemi a až na konec času: odpouštíš, šetříš, snášíš, čekáš, ať se hříšníci chovají sebevyzývavěji. Útrpně vymlouváš jejich nevědomost, všem, i svým nepřátelům, daruješ den za dnem, rok za rokem, až do hodiny smrti pomoc své milosti. Znáš zajisté naše nitro, víš, že jsme jen prach. Co vše učinil jsi, Pane, jen pro mne! Lidé nazývají tvé soudy přísnými a tvé tresty tvrdými, já to o sobě říci nemohu. Ostatní však ať si mluví za sebe, v den soudný je k jejich zahanbení poučíš lépe. Já však s nimi nemám nic společného. Moje zkušenost je jiná a vyznávám zde slavně, žes byl ke mně jen dobrotivý a milosrdný. Kolikrát jsem se pozdvihl proti Tobě a vždy jsi mi odpustil, opět a opět se mi dostalo tvé pomoci. Klesám, a Ty mne vždy zase pozvedáš. Přes mé hříchy mne miluješ stále, těšíš mne, zahrnuješ mne svým dobrodiním, vedeš a chráníš mne na tvrdých stezkách. Zneužívám tvé milosti a Ty mi ji udílíš opět a opět, a ve zvýšené míře. Urážím a zarmucuji Tě, ale Ty mi prokazuješ jen dobrodiní, jako bych neměl čeho litovat, zač pykat, co napravovat, jako bych byl tvůj nejlepší a nejvěrnější přítel, tvůj upřímný správce. Ano, hřeším i na tvou lásku, jako kdyby byla jen slabošstvím a povolností, avšak opravdu by měla ve mně budit jen strach. Vyznávám, Pane, že každý den je jen novou připomínkou tvé bezmezné, nepřekonatelné lásky.

Ach, snes, snášej mne přes můj nevděk, moji nevěrnost a zkaženost! Pokračuji tak nekonečně zdlouhavě, ale přičiním se, abych aspoň poněkud spěl kupředu. Vzdor svým hříchům Tě mám ustavičně před očima a vážně chci svou duši zachránit. Jen mi dopřej čas, abych sebral myšlenky a učinil dobrý počátek. Chci odložit tuto lenost a vlažnost, tuto váhavost a bázeň, chci bdít a budu spokojen, že chodím ve tvém světle. Doufám jen v Tebe a jen v Tobě se budu veselit. Jen mi dej svou milost. S její pomocí dokáži vše, jak jen mohu, ostatní dokonáš Ty. Potom bude můj život veselý a spokojený ve tvé přítomnosti, v uvažování a adoraci tvých svatých pěti ran.

[Převzato z John Henry Newman: Bůh a já, Krystal, Olomouc 1930. Z anglického originálu  Meditations and Devotions, III, přeložil Prokop Holý. Jazykově upraveno.] 

Více o bl. Johnu Henrym Newmanovi 

Související články:

Bůh a já 6
Bůh a já 5
Bůh a já 4
Bůh a já 3
Bůh a já 2
Bůh a já 1
Modlitba za jednotu
  John Henry Newman - životopis
John Henry Newman: Bůh - Stvořitel 
John Henry Newman: Před rozjímáním
John Henry Newman: De Profundis - Z hlubin 
John Henry Newman: Modlitba za světlo pravdy
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
Lukáš Drexler: John Henry Newman: I pokus se počítá  
Lukáš Drexler: V "communiu" s kardinálem J. H. Newmanem
Wincenty Myszor: Symbolika kříže podle sv. Ireneje z Lyonu