O vnitřní modlitbě

Duše, která touží po křesťanské dokonalosti a která chce okoušet darů, jež se podávají v dokonalé Boží službě, se musí vynasnažit, aby se věnovala vnitřní modlitbě. Bez vnitřní modlitby bude jen napolovic dobrá a bude mít jen polovinu duchovního prospěchu, který si přeje. Protože tedy toto svaté cvičení je naprosto nutné k duchovnímu dobru, je velmi důležité si je hladce osvojit. Protože je to duchovní pokrm duše, je třeba, aby nám jeho požívání a užívání nepůsobilo těžkosti, aby nám nebylo těžší než požívání pokrmu tělesného.

Bůh podivuhodným řízením své prozřetelnosti vložil radost do všeho, co je nutné k udržení života, a nepatří nikterak k líbeznosti jeho řízení, aby to, co je tak nutné a bez čeho se nemůžeme obejít, bylo těžké a namáhavé. Máme jít k vnitřní modlitbě jako k hostině. Některé horlivé duše k ní spěchají jako špatní na své hostiny nebo plesy; to je ovšem velmi zvláštní milost.

Budeme pokládat vnitřní modlitbu za snadnou, když se na ni nebudeme dívat jako na práci ducha, nýbrž spíše jako na příjemnou zábavu. Proto se musíme přibližovat k Bohu důvěrně a užívat svaté svobody, kterou nám dává naše vlastnost synů Božích. On je náš Tvůrce a náš Otec. Můžeme proto k němu jít, aniž porušíme vhodnost a slušnost s onou prostotou a přímostí, s jakou jdou děti ke svému otci a ke své matce.

Proč se tedy oddávat nejprve těžkému a nesnadnému setkávání se s Bohem, jako činí ti, kteří vnášejí do vnitřní modlitby tolik strojenosti a lopoty? Mnozí se při ní namáhají a trápí. Dělají z toho spíše studium anebo alespoň zaměstnání. Je sice pravda, že děti také někdy jednají s otcem o záležitostech, ale když jsou malí, v prostotě prvých let je jejich hlavní záležitostí radost z toho, že vidí otce a zůstávají u dobré matky. To je část jejich života a jejich radosti. Takto podobně bychom měli jít my k Bohu, prostě, láskyplně, se synovskou oddaností, nekalíce nesprávnými pojmy klid a sladkost, kterou máme nalézt v setkávání se s Bohem.

Bůh chce, abychom s ním jednali tak, jak to odpovídá naší přirozenosti. My jsme ale tak stvořeni, že naše obrazivost je svobodná a přechází od jednoho předmětu ke druhému jako pták, který svobodně létá z jednoho stromu na druhý. Znásilňování obrazivosti, zadržování jí činí vnitřní modlitbu odpornou.

Když budu ve své vnitřní modlitbě užívat této svobody obrazivosti, aniž se při tom proviním na povinné úctě k Bohu, má duše nebude více svírána a bude v pokoji.

Toto je ale možné, protože Bůh je bytost obecná, Stvořitel a Zdroj všech bytí, jenž nás postavil do světa uprostřed nejrůznějších předmětů, v nichž ve všech je svou podstatou, mocí a přítomností.

To bude naším štěstím, jestliže ony předměty, místo aby nás odvracely od Boha, nás ponesou k němu. Naše neštěstí záleží v tom, že ve vnitřní modlitbě předstupují tyto předměty před nás. Obrazivost se tím zabývá, a to nám působí roztržitosti. Když ale uprostřed toho všeho se budeme stále dívat na Boha jako na bytost obecnou, vše, co bude stát před naším zrakem, co se bude představovat našemu duchu, bude nás pozvedat k Bohu, a nebudeme vytrhováni a roztržití.

Když se ukryji v nějaké zvláštní myšlence, je tato zvláštní myšlenka roztržitostí vzhledem k první. Když se ale zabývám myšlenkou obecnou, nevyruší mne myšlenka částečná. Bůh pak je bytost obecná, jehož mohu postihnout obecnou myšlenkou a obecným okoušením. Když v sobě zachovám tento stav mysli a toto okušení Boha v tomto rozpětí obecné bytosti, ať se mi představí jakýkoli částečný předmět, nebude mi předmětem k roztržitosti. Tak se mi stane vnitřní modlitba sladkou a snadnou. Jen se musím střežit toho, aby mé zvláštní myšlenky nebyly mimo Boha. Proto musím všechno jaksi vidět v Bohu.

Jsou duše, kterým se myšlenka na Boha stane tak obecnou a důvěrnou, že už je nic nevytrhuje. Nalézají Boha všude a obecná bytost se jim představuje ve všech bytostech částečných. Tak je nic nevzdaluje od Boha. Vnitřní modlitba je jim snadná, protože je obecná, a ne omezovaná. Jako když se hraje na loutnu. Tlustá struna, na kterou hraje palec, udává obecný tón, který podpírá různé tóny slabších strun, takže jsou příjemné a milé, když se ovšem shodují s obecným tónem. Podobně, když je myšlenka na Boha obecnou, udržuje vnitřní modlitbu. Ať přijde na mysl jakákoli myšlenka, když se sladí s obecnou myšlenkou Boží, není rozptýlením, nýbrž skutečnou částí této vnitřní modlitby, jež je tím vyšší, tím sladší a snadnější, čím je obecnější.

Proto je pouze třeba se důvěrně sblížit s Bohem, což je dovoleno duši nevinné nebo alespoň kající. Stačí, když se osvobodí od všeho hříšného a když si nemůže nic vytýkat, co by ji postavilo nepříznivě před Bohem. Když je duše takto naladěna, nemusí ani tolik sama sebe zpytovat. Stačí jen, když se pokoří před Bohem a pak se oddá této obecné myšlence na Boha, a tak se oddává vnitřní modlitbě a nezneklidňuje se myšlenkami toulavými, jež předstupují. Jen je třeba všechny tyto myšlenky odvést na onu jednu obecnou myšlenku Boží. Když se jenom toto podaří, vnitřní modlitba je již dobrá. Nesmíme ducha poutat nějakým násilím. Stačí jej sladit s tónem první struny, již rozezvučel sám Bůh tím čistším tónem, čím je vyšší a svobodnější. V tom najdeme radost, pokoj a zdroj všeho dobra a předtuchu ráje. Není nic v našem postavení, co by nám nepomáhalo oddávat se vnitřní modlitbě, když nabudeme oné svobody ducha, která dovede mít účast na všech věcech, jež nejsou hříchem, a jež užívá všeho, aby se duše povznesla k Bohu. Vše je možné sladit s Bohem vyjma hříchu. Když odstraníme hřích, celý úkon vnitřní modlitby je sladký, rozumný a odpovídající přirozenému dobru člověka.                     

[Surin: Paní Roussellonové. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 9, 1943. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil. Foto: Lukáš Drexler.]

Související články: