Kontemplace a meditace

První rozdíl mezi kontemplací a meditací (VI,3)

Theotime, kontemplace není nic jiného než lás­kyplné, prosté a vytrvalé upření ducha na božské věci, což snadno pochopíš ze srovnání kontemplace s meditací.

Malé, nevyvinuté včely nazýváme larvami, do­kud nezačnou snášet med, a potom je nazýváme včelami nebo „dělnicemi". Podobně se modlitba na­zývá meditací (rozjímáním), dokud nevydá med zbožnosti, pak se mění v kontemplaci. Neboť ja­ko včely prolétávají končiny svého kraje a sbírají hned zde hned tam medovou šťávu, shromáždí ji a zpracovávají pro rozkoš, kterou mají z její sladkosti, tak i my rozjímáme, abychom shromáž­dili lásku k Bohu, avšak když ji shromáždíme, nazíráme Boha a upíráme pozornost na jeho dobrotu pro lí­beznost, kterou nám v ní láska dává nalézat. Tou­ha získat božskou lásku nás přivádí k rozjímání, neboť láska nám dává nalézat tak příjemnou líbez­nost v milované věci, že svého ducha nemůžeme nasytit pohledem na ni.

Viz královnu sábskou, Theotime, jak, pozorujíc dopodrobna Šalomounovu moudrost v jeho odpovědích, v kráse jeho domu, ve skvělosti jeho stolu, v příbytcích služebníků i v nařízeních, jež všichni na jeho dvoře zachovávali při konání svých úřadů, v jejich rouších i chování, v množství zápalných obětí, jež obětoval v domě Páně, byla celá uchvácena vroucí láskou, která proměnila její rozjímání v kontemplaci. Tou byla uchvácena natolik, že „neměla více ducha"[1], vyjádřila nemálo slovy své svrchované uspokojení. Pohled na tolik podivuhodných věcí v jejím srdci vyvolal svrchovanou lásku a tato lás­ka vyvolala novou touhu vidět stále více a těšit se z přítomnosti toho, u něhož je viděla a o němž pronáší: „Blahoslavení tví služebníci, kteří před tebou stále stojí a slyší tvou moudrost!" (1 Král 10,4-8). Tak někdy začínáme jíst my, abychom vzbudili chuť. Když však je chuť vzbuzena, pokračujeme v jídle, abychom ukojili chuť. A z počátku uvažujeme nad Boží dobrotou, abychom podnítili svou vůli, aby Ho milovala, ale když se v našich srdcích utvořila láska, pozorujeme tuto dobrotu, abychom uspokojili svou lásku, jež se nemůže nasytit neustálým pohlížením na to, co miluje. Tedy meditace je matkou lásky, avšak kontemplace je její dcerou. Proto jsem pravil, že kontemplace je láskyplná pozornost, neboť nazýváme děti jménem jejich otců a nikoliv otce jménem jejich dětí.

Je pravda, Theotime, že jako starozákonní Josef byl korunou a slávou svého otce, zahrnul ho hojnými poctami a radostmi a způsobil, že ve svém stáří omládl, tak kontemplace korunuje svého otce, jímž je láska, zdokonaluje ho a zahrnuje ho výtečností, neboť když v nás láska probudila kontemplativní pozornost, tato pozornost se dává rodit vzájemně větší a horoucnější lásce, jež je nakonec korunována dokonalostmi, když se těší z toho, co miluje. Láska způsobuje, že nalézáme zalíbení v pohledu na svého Miláčka, a pohled na Miláčka nám dává zalíbení v jeho božské lásce, takže v tomto vzájemném pohybu od lásky k pohledu a od pohledu k lásce jako láska činí krásnější krásu mi­lované věci, tak také pohled na ni činí lásku lásky­plnější a líbeznější. Láska jakousi nepostižitelnou schopností způsobuje, že krása, která je milována, se jeví krásnější, a podobně pohled tříbí lásku, aby jí dala nalézat krásu hodnější lásky. Láska pudí zrak pohlížet stále pozorněji na milovanou krásu a pohlížení nutí srdce milovat ji stále horoucněji.

Druhý rozdíl mezi meditací a kontemplací (VI,5)

Meditace pozoruje podrobně a jako kus po kuse předměty, jež jsou schopny nás pohnout. Kontemplace však vrhá zcela prostý a souhrnný pohled na předmět, jejž miluje, a takto sjednoce­né pozorování působí též živější a mocnější pohyb. Krásu bo­haté koruny lze pozorovat dvojím způsobem: buď si dobře všímat všech okras a všech drahých kame­nů, z nichž se skládá, jednoho po druhém, nebo, když byly takto prohlédnuty všechny jednotlivé části, obsáhnout celou jejich skvělost jediným a prostým pohledem. První způsob se podobá medi­taci, v níž si všímáme například účinků božského milosrdenství, abychom se podnítili k jeho milová­ní. Druhý se však podobá kontemplaci, v níž  jediným upřením ducha spatřu­jeme celou rozmanitost týchž účinků jako jedinou krásu složenou ze všech těch částí, jež tvoří jediný celek zářící skvělostí. Meditujíce, zdá se, počítáme jednotlivé božské do­konalosti, jež vidíme v jednom tajemství, v kon­templaci však provádíme jejich celkový úhrn. Druž­ky svaté Snoubenky se jí tázaly, jaký je její Mi­láček, a ona jim odpovídá a podivuhodně líčí vše­chny části jeho dokonalé krásy: jeho pleť je „bílá a červená, jeho hlava jako zlato, jeho vlasy jako palmové ra­tolesti", ještě zcela nerozvité, „oči jeho ja­ko holubicí, jeho líce jako záhonky" zahradní, „jeho rty jako lilie", provanuté všemi vůněmi, „jeho ruce plné hyacintů, jeho nohy jako mramorové sloupy". Tak do podrobností pokračuje v rozjímání této svrchované krásy, až je nakonec uzavírá na způsob kontem­place, když shrnuje všechny krásy v jedno: „Jeho hrdlo je přelíbezné a celý je žádoucí. Takový je můj milý a ten je přítel můj." (Pís 5,9-16.).

Meditace je podobná tomu, kdo voní postupně ke karafiátu, k růži, k rozmarýnu, tymiánu, jasmínu, ke květu oranžovníku - ke každému zvlášť. Avšak kontemplace je podobná tomu, kdo voní k voňavce složené ze všech těchto květů, neboť ten jediným pocitem vnímá souhrnně všechny vůně, jež ten první cítil odděleně a odloučeně. A není naprosto pochyb, že tato jediná vůně, jež pochází ze smíšení všech těch vůní, je sama líbeznější a vzácnější než vůně, z nichž se skládá, cítěny odděleně jedna po druhé. To je důvod, proč si božský Snoubenec tak váží toho, že jeho milovaná na něj pohlíží jedním okem, a že vlasy jsou tak dobře učesány, že se zdají jako jediný vlas (srov. Pís 4,9), neboť co znamená pohlížet na Snoubence „jedním okem" ne-li vidět ho jediným pozorným zřením? A co znamená no­sit vlasy upravené, nežli že se myšlení nerozptyluje do rozmanitých úvah? Ó, jak blaženi jsou ti, kdo, když probrali množství pohnutek, jež je vedou k milování Boha, a omezili všechny své pohledy na jediné zření a všechny své myšlenky na jediný úsudek, dávají duchu utkvět v jednotě kontemplace podle příkladu svatého Augustina nebo svatého Brunona, pronášejíce v duši trvalým úžasem skrytě tato láskyplná slova: „Ó dobroto, dobroto! Ó dobro­to vždycky stará a vždycky nová!" A podle příkladu svatého Františka, jenž v kleče na modlitbách strávil celou noc v těchto slovech: „Ó Bože, ty jsi můj Bůh a mé všecko!", neustále je opakuje, jak vypráví blažený bratr Bernard z Quintevalu, který je slyšel na vlastní uši (srov. Kronika Menších bratří I,8).

Viz svatého Bernarda, Theotime. Ten část po části rozjímal celé Utrpení Páně, potom z jeho hlavních bodů shrnutých dohromady udělal jakou­si kytici láskyplné bolesti a položiv ji na svou hruď, aby proměnil svou meditaci v kontemplaci, zvolal: „Můj milý mi je jako kytička myrhy!" (Pís 1,12). Viz však ještě nábožněji samého Stvořitele světa, jak při stvoření nejprve rozjímal o dobrotě svých děl část po části, každé zvlášť, jak je viděl provede­na. Viděl, praví Písmo, že světlo bylo dobré, že ne­be a země jsou dobré věci. Potom byliny a rostliny, slunce, měsíc a hvězdy, zvířata a úhrnem všechna stvoření, jak je stvořil jedno po druhém, až nakonec, když byl celý vesmír hotový, božská meditace se tak říkajíc proměnila v kontemplaci, neboť při prohlížení na všechno dobro, jež bylo v jeho díle, jedi­ným pohybem zraku „viděl", praví Mojžíš, „vše, co učinil, a bylo to velmi dobré" (Gen 1,31). Rozličné části pozorované odděleně na způsob me­ditace byly „dobré", avšak spatřovány jediným po­hledem všechny pospolu byly „velmi dobré": tak ja­ko množství potoků, jež po spojení se tvoří řeku, nesoucí největší lodní náklady, což by nikdy nemohly činit tytéž potoky oddělené od sebe.

Když jsme zakusili veliké množství rozlič­ných zbožných citů skrze množství úvah, z nichž se skládá meditace, soustředíme nakonec sílu všech těch citů, a ty dají ze smíšení a prostoupení svých sil vzniknout jakési kvintesenci zanícení, a to účinnější a mocnější než všechna zanícení, z nichž pochází, takže i když je pouze jedno, obsahuje moc a ráz všech ostatních, a ta se nazývá zanícení kontemplativní.

Tak se říká mezi teology, že andělé vyvýšenější ve slávě mají prostší poznání Boha a tvorů než an­dělé nižší, a že obrazy nebo ideje, skrze něž vidí, jsou univerzálnější, takže andělé méně dokonalí vi­dí skrze více obrazů a rozličné pohledy, dokonalejší pak vidí skrze méně podob a méně pohledů svého zraku. A veliký svatý Augustin, následovaný sva­tým Tomášem, praví, že v nebi nebudeme mít těch změn, střídání, rozmanitosti a opakování myšlenek a úvah, „jež přecházejí a vracejí se z předmětu na předmět a z věci na věc, nýbrž že budeme moci jedinou myšlenkou pozorovat rozmanitost více věcí" a nabývat o nich poznání (srov. sv. Augustin, De Trinitate XV,16, sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae I, XII,10). Nakolik se voda vzdaluje od svého zdroje, rozděluje se a rozptyluje své proudy, jestliže ji s velkou péčí neudržujeme pohromadě. A dokonalosti se odlučují a rozdělují tou měrou, jak jsou vzdáleny od Boha, který je jejich pramenem. Když se mu však přibližují, sjednocují se, až se konečně vhrouží do té svr­chovaně jediné dokonalosti, jež je „jediným potřebným" a „lepším údělem, jejž zvolila" Magdalena a „jenž jí nikdy nebude odňat" (Lk 10,42).

Kontemplace je bez námahy, což je třetí rozdíl mezi ní a meditací (VI,6)

Prosté kontemplativní zření se provádí jedním z těchto tří způsobů. Někdy pohlížíme pouze na některou Boží dokonalost, jako například na jeho nekonečnou dobrotu, aniž myslíme na některý jiný jeho přívlastek nebo vlastnost, jako snoubenec prostě upírající zrak na krásnou pleť své snoubenky, jenž tímto způsobem pohlíží na celý její obličej, neboť pleť jej pokrývá téměř celý, a přece si nevší­má ani rysů, ani půvabu, ani jiných částí krásy. Ne­boť takto někdy i duch, pohlížející na svrchovanou dobrotu Božství, i když v něm vidí spravedlnost, moudrost, moc, upírá nicméně pozornost pouze na dobrotu, k níž se obrací prostý pohled jeho kontemplace.

Někdy také upíráme pozornost k tomu, abychom viděli v Bohu více z jeho nekonečných dokonalostí, ale prostým a nerozlišujícím zřením, jako člověk, jenž když prohlédnul jediným pohybem zraku svou snou­benku, bohatě oděnou od hlavy k patě, viděl by po­zorně všechno vcelku a nic zvlášť, a nedovedl by dob­ře říci, ani jaký měla čepec, ani jaké měla šaty, ani jaký měla výraz nebo jak se dívala, nýbrž pouze že všechno to bylo krásné a příjemné. Neboť tak často jediným jednoduchým pohledem zahr­nujeme ví­ce božských velikostí a dokonalostí najednou, a přece bychom o tom nedovedli říci nic zvláštního, pouze že vše je dokonale dobré a krásné.

A konečně nepohlížíme jindy ani na několik ani na jednu z božských dokonalostí, nýbrž pouze na nějakou činnost nebo nějaké Boží dílo, na něž upí­ráme pozornost, jako například na úkon milosr­denství, jímž Bůh odpouští hříchy, nebo na úkon stvoření, nebo na Lazarovo vzkříšení, nebo na obra­cení svatého Pavla, jako snoubenec, který by nepozoroval oči, nýbrž pouze sladkost pohledu, jejž na něj upírá jeho snoubenka, který by nepozoroval její ústa, nýbrž pouze líbeznost slov, jež z nich vy­cházejí. A tehdy, Theotime, z duše vytryskne pro­jev lásky obracející se nejen k úkonu, jejž pozoruje, nýbrž k Tomu, z něhož úkon vychází: „Dobrý jsi ty a ve své dobrotě mne nauč svým spravedlnostem." (Ž 118,68). Tvé „hrdlo", to znamená slova, jež z něho vy­cházejí, „je nejlíbeznější", a „celý" jsi „žádoucí" (Pís 5,16). „Ó jak sladké jsou tvé řeči" mým útrobám, „sladší než med mým ústům!" (Ž 118,103). Nebo se svatým Tomášem: „Pán můj a Bůh můj!" a se svatou Magdalenou: „Rabboni! Mistře!" (Jan 20,28.16).

Ať se však postupuje kterýmkoli z těch tří způso­bů, kontemplace má vždycky tu přednost, že je pro­vázena radostí, tím spíše, že předpokládá, že jsme již našli Boha a jeho svatou lásku, že jí požíváme a že se z ní těšíme, řkouce: „Nalezla jsem toho, jejž miluje duše má, uchopila jsem ho a nepustím ho." (Pís 3,4). V tom se liší od meditace, která je té­měř vždy provázena námahou, úsilím a starostí, neboť duch v ní přechází od úvahy k úvaze, hleda­je na rozličných místech buď Miláčka své lásky ne­bo lásku svého Miláčka.

Jákob pracuje v meditaci, aby získal Ráchel, ale raduje se s ní a zapomíná na všechnu svou námahu v kontemplaci. Jako pastýř - jímž je - připravil božský Snoubenec své svaté Snoubence nádhernou hostinu na venkovský způsob, kterou líčí takovým způsobem, že mysticky znázorňuje všechna tajem­ství Vykoupení: „Přišel jsem", praví, „do své zahrady, sbírat svou myrhu, své vonné koření, jíst plást se svým me­dem, pít své víno a své mléko. Jezte, přátelé, a pijte, opojte se, nejmilejší!" (Pís 5,1). Ó Theo­time, kdypak to bylo, prosím tě, že Náš Pán přišel „do své zahrady", ne-li tehdy, když vešel do přečistých, přepokorných a přesladkých útrob své Matky, plných veškerých květin svatých ctností? A co zna­mená pro Našeho Pána „sbírat svou myrhu a své vonné koření" ne-li hromadit utrpení na utrpení až „k smrti, smrti kříže" (Fil 2,8) a shromažďovat tak zásluhu k zásluze, poklad k pokladu pro obohacení svých duchovních dítek? A jak jedl „plást se svým medem", než když znovu ožil a spojil svou duši, sladší než med, se svým tělem, probodnutým a proniknutým více ranami než plást medu? A když vstupuje na nebesa, vzal v držení všechny náležitosti a příslu­šenství své božské slávy, co jiného učinil, než že smísil obveselující víno podstatné slávy své duše s lahodným mlékem dokonalé blaženosti svého těla způsobem ještě výbornějším, než tomu bylo až do­posud?

Nuže, ve všech těchto božských tajemstvích, jež zahrnují všechna ostatní, je dost co jíst i pít pro všechny milé přátele i čím se opojit pro jeho nej­milejší přátele. Jedni jedí a pijí, ale více jedí, než pijí, a neopojují se. Jiní jedí a pijí, ale mnohem více pijí, než jedí, a to jsou ti, kteří se opojují. Jíst, to je meditovat, neboť při meditování se duchov­ní pokrm obrací sem i tam pod zuby úvahy, aby byt roz­droben, rozmělněn a zažit, což vyžaduje jistou námahu. Pít, to je kontemplovat, a to se koná bez námahy a bez odporu, s požitkem a lehkostí. Opojit se však, to znamená kontemplovat tak často a tak horoucně, že je člověk až bez sebe, aby byl celý v Bohu, to svaté opojení, jež nás na rozdíl od tělesného nezbavuje duchovního smyslu, nýbrž smyslů tělesných, jež nás neotupuje ani neohlupuje, nýbrž nás zandělšťuje a tak říkajíc nás zbožšťuje, jež nám dává vystupovat ze sebe, nikoli aby nás omámilo a činilo podobným zvířatům, jak to činí opojení pozemské, nýbrž aby nás pozvedlo nad nás samotné a přiřadilo nás k andělům, tak abychom žili více v Bohu než v sobě, jsouce láskou upoutáni a vedeni k tomu, abychom viděli jeho krásu a spojovali se s jeho dobrotou.

A poněvadž k dosažení kontemplace máme oby­čejně zapotřebí slyšet svaté promluvy, pěstovat duchovní hovory a rozmluvy s jinými, podle způso­bu starých poustevníků, číst zbožné knihy, modlit se, rozjímat, zpívat duchovní zpěvy, pěstovat dob­ré myšlenky - neboť posvátná kontemplace je ko­nec a cíl, k němuž směřují všechna tato cvičení, to vše lze převést na ni, a ti, kdo ji pěstují, jsou nazý­váni kontemplativními lidmi, jakož i tento druh činnosti je nazýván kontemplativním životem pro úkon naší poznávací schopnosti, jímž pohlížíme na pravdu božské krásy a dobroty s láskyplnou pozor­ností, to je s láskou, jež nás činí pozornými, nebo s pozorností, jež vychází z lásky a rozhojňuje lásku, kterou máme k nekonečné líbeznosti Našeho Pána.

(Traité de l' Amour de Dieu /„Pojednání o lásce k Bohu"/. Přeložil Timotheus Vodička. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 5, 1944-45. Mírně jazykově upraveno redakcí RTh.)

Od téhož autora: 

List o narození Páně  
Kterak láska zraňuje duši 
Pokoj zklidněné duše v Bohu 
O důvěře v Boha při poznání vlastní bídy
O zábavách a rozptýleních, nejprve o dovolených a chvalitebných 
Hora Kalvárie je pravou univerzitou lásky 
O nezbytnosti modlitby 

Související články:

Kontemplace 
Lukáš Drexler: O kontemplaci
R. P. Lejeune: Nazíravá modlitba 
Jean-Joseph Surin: O vnitřní modlitbě 
Antonín Paduánský: Život aktivní a kontemplativní  
Richard Rolle: O potřebnosti a hodnotě modlitby a rozjímání 
Hans Urs von Balthasar: Počátek kontemplace tkví ne v naší, ale v Boží lásce  
Jana Františka de Chantal: Rozšířit své srdce přívalu milosti  
Jan van Ruysbroeck: Myšlenky o kontemplaci 
František Saleský: O nezbytnosti modlitby  
Karl Rahner: Naplněním modlitby je láska  
Z myšlenek optinských starců o modlitbě 
Tomáš Kempenský: O modlitbě a četbě 
Jean Daniélou: Mystické poznání Boha  
Henri J. M. Nouwen: Pravidla modlitby 
Modlitbou tvoříme spolu s Bohem svět 
Paweł Hańczak: Mentální modlitba   

Poznámky: 

[1] 1Kr 10,5; ekumenický překlad: „zůstala bez dechu".