Nacházíte se na: Theofil > Pravoslaví > Teologické pojetí pravoslavné askeze a její současný rozměr z pohledu učení Církve

Teologické pojetí pravoslavné askeze a její současný rozměr z pohledu učení Církve

Michal Dvořáček, 28.6. 2010

"Naše Církev usiluje o askezi, neboť bez askeze není pravého duchovního života. Kdyby Církev přestala být ve své podstatě asketická (...), přestala by být pravoslavnou; už by člověku nebyla s to pomoci osvobodit se od vášní a stát se bohem působením 'Boží blahodati'."

 

Archimandrita Georgios (Kapsanis), představený monastýru sv. Grigoria na Svaté Hoře Athos v Řecku, ve svém úvodním slovu ke knize o dnešním zápasu křesťana v Kristu napsal: „Náplní života mnicha není vyučování, nýbrž ‚učednictví‘, neboť vyučování náleží biskupům a presbyterům..."[1] Ač je otec Georgios sám jeromonachem a představeným významného svatohorského monastýru, vždy zdůrazňuje, že nikoli on, nýbrž celé bratrstvo v Kristu a celá Církev zasluhuje autorství jeho děl... Nikoli jako učitel, nýbrž jako spoluučedník v Kristu vydává mnich své svědectví, je-li po něm žádáno od jeho spolubratrů v Pánu. Osobně jsem přesvědčen, že za autentičnost a přitažlivost svatooteckých myšlenek, jež archim. Georgios tlumočí do srozumitelného jazyka naší doby, vděčíme zejména jeho pokorné moudrosti a „učednictví v Kristu", které přijal za své. Ne jinak je tomu i v oblasti askeze, o níž archim. Georgios píše se zvláštním zaujetím, neboť zánik asketického charakteru života křesťana a askeze aplikované Církví by podle jeho přesvědčení vedly k zániku pravoslaví jako takového. A nyní již k výkladu asketického rozměru života pravoslavného křesťana nahlíženého prizmatem posvátné Tradice svaté Kristovy Církve a děl svatých Otců, jak je prezentuje archim. Georgios.

Základem křesťanské antropologie je přesvědčení, že Bůh stvořil člověka podle Božího obrazu, jak nás o tom v první knize Genesis zpravuje božský prorok Mojžíš,[2] a ačkoli se veškerá stvořitelská síla soustředila v moci Svaté Trojice, počínaje stvořením člověka jako koruny všeho stvoření, byla již v Ráji nepostradatelná boholidská synergie, která spočívala zejména v opětování lásky mezi Stvořitelem a prvním člověkem.[3] Adam, nicméně, podlehl pokušení a jeho neposlušnost vedla k duchovní smrti a zmařila theosi, na cestě k jejímuž dosažení se Adam nacházel. Jediným způsobem, jak opět vejít do Ráje, je zachování poslušnosti... a Pán Ježíš Kristus byl prvním, který ji zachoval, a stal se tak pro nás vzorem. „Nebeské království trpí násilí...", přesněji řečeno, od těch, kteří po nebeském království touží, je vyžadováno úsilí, neboť „ti, kteří násilí činí, uchvacují jej..."[4]. Pod tímto úsilím, jak ve svém díle dále uvádí archim. Georgios, je třeba chápat askezi jako způsob, jak se do Ráje opět navrátit.

stvoreni-adama-upr-vz.jpg

Kvůli pokrmu jsme byli odloučeni od blízkosti s naším nebeským Otcem, a Adam pociťoval po svém vyhnání hořkou pachuť plodů stromu neposlušnosti. Hořký je proto nyní i náš zármutek, jsme vyhnanci uprostřed světa, často zmateni, vnitřně rozpolceni, toužící po znovunalezení naší neporušitelnosti a prvotní podoby. Naše vůle je však slabá, nerozhodná, sklonná ke zlu daleko více než k dobru.

Před pádem (našich prarodičů v Ráji) se askeze podobala snaze o zušlechtění úrodného pole. Dnes se askeze podobá spíše snaze o zušlechtění pusté země, zarostlé a vyprahlé, pokryté koukolem a bodláčím. Čím je ale askeze obtížnější a namáhavější, tím více je podle archim. Georgia potřebnější.[5]

Svatí Otcové praví: „Dej krev a obdržíš ducha", to znamená, jestliže nenabídneme krev našeho srdce v zápase o to, abychom byli očištěni od vášní, činili upřímné pokání a osvojili si křesťanské ctnosti, nemůžeme přijmout blahodať Ducha Svatého, v jehož získávání vidí smysl lidského života i ctih. Serafim Sarovský spolu s dalšími světci naší Církve. Nejvyšším ideálem „ducha" je láska, ta ze srdce vyhání veškeré zlo a příčinu všech ostatních vášní, kterou je podle sv. Otců sobectví. Všechno zlo v našem nitru povstává z domýšlivosti, kterou je chorobná láska k našemu vlastnímu já. Z toho důvodu naše Církev usiluje o askezi, neboť bez askeze není pravého duchovního života. Kdyby Církev přestala být ve své podstatě asketická, jak dále zdůrazňuje archim. Georgios, přestala by být pravoslavnou; už by člověku nebyla s to pomoci osvobodit se od vášní a stát se bohem působením „Boží blahodati".[6]

Askeze vytváří cestu k boholidské jednotě. Vlastní dobré skutky nemohou nahradit Boží blahodať, nesmíme proto zaměnit nástroj za cíl... Sv. Diadoch Fotikijský praví, že půst sám o sobě obsahuje prvek pýchy, je-li ale vykonáván kvůli Bohu, stává se nástrojem, takže přivádí k rozumnosti ty, kteří po ní touží..."[7].

Stupeň askeze pak odpovídá i stejné Boží zkušenosti: „vnitřní radost, pocity nevyjádřitelné lásky člověka k Bohu, slzy dojetí, okamžiky osvícení mysli a zření nestvořeného Světla..."[8], to jsou plody naší námahy, askeze v Kristu, ač pouze vlastní pomocí, autonomně, na Bohu nezávisle, spásu získat nikdy nemůžeme.[9]

Pravým úspěchem askeze je, když nás Pán oblékne rouchem moudré pokory, tedy ozdobou, do níž byl oděn sám Kristus okamžikem svého Vtělení. Pomocí askeze se také člověk vnitřně sjednocuje, neboť dosud trpěl rozdvojeností své osobnosti; jeho mysl, vůle a srdce už proti sobě nevystupují... Jeho vnitřní harmonie se přenáší i na nerozumnou přírodu..., která v proměněném a posvěceném člověku „větří onu vůni, již vydával Adam před svým vyhnáním (z Ráje)...",[10] jak nás poučuje sv. Izák Syrský.

Nepřítel lidského pokolení, ďábel, nikdy neustává ve svém zlomyslném úsilí klást různá pokušení, lsti a přeludy, jimiž by člověka obelstil.[11] Náš zápas však nespočívá pouze v zápase proti zlu, ale má především svůj pozitivní rozměr, jímž je touha připodobnit se Kristu, získat svaté ctnosti, naplnit „chrám svého těla" blahovonným myrem Ducha Svatého pomocí účasti na svatých tajinách a modlitbě mysli... Askeze je proto povinností všech věřících, je přípravou k lásce, neboť láska člověka k Bohu je i hlavním motivem a současně důsledkem pravdivé askeze.[12]

izak-syrsky-001-upr-men-vz-2.jpgZcela zvláštní místo zaujímá v podivuhodné stavbě Církve mnišství, které není ničím jiným než pokračováním a nepřetržitou dokonalou oddaností asketickému životu počínaje okamžikem svatého křtu člověka. Je pravdou, že každý z nás koná askezi na různém stupni, mniši se, nicméně, nacházejí na samém jejím vrcholu... V tomto bodě se mnišská komunita stává podle archim. Georgia vzorem i pro věřící ve světě, neboť svým povoláním i životem naplňují do důsledku evangelní výzvu k duchovni dokonalosti lidské osobnosti. Církev povolává mnichy za jakési přední strážce celého vojska... Mnich se stává pro každého věřícího vzorem, je bytostí neustále zachovávající askezi, aby mohl odmítnout vše, co není v souladu s Boží vůlí... Mnišství představuje plod asketického ideálu Církve.[13]

Zachovávání společných půstů, modliteb a dalších aspektů církevní tradice přispívá k vytvoření užšího pouta mezi věřícími...[14] Askeze má vždy církevní, nikoli individualistický charakter, jak se v historii k tomuto tématu vyslovili mnohé církevní sněmy. Pravá askeze rovněž nikdy neopovrhuje tělem,[15] základní pravidla askeze stanoví vždy Církev, vše se má tedy dít s pokorou a v duchu církevní zbožnosti.[16]

Asketický duch naší Církve nás spojuje s eschatologickým duchem nebeského království, Vzkříšení a lásky, které jako jistý závdavek můžeme zakoušet již nyní... Askeze pravoslavných křesťanů je proto plná radosti, jde spíše o radostné lkání[17] než o pouhý zármutek či útrpnost... Prostřednictvím askeze se křesťan zříká lstivého světa, aby se mohl naopak sjednotit s Kristem. Můžeme tedy konstatovat, že asketické úsilí je „neustálou přípravou na Příchod Páně, Ženicha naší duše"[18].

Pozemská Církev, žijící uprostřed hříšného světa, podléhá často jeho zhoubnému tlaku, a je si vědoma pokusů mocných tohoto světa snížit její význam ve společnosti, ponížit ji, zbavit ji její spasitelné zbroje. Kdyby ale Církev přestala být asketickou, zradila by svého Pána, který si ji takovou přál mít... Zradila by každého člověka, neboť bez askeze by nemohl dosáhnout theose... Nejednalo by se pouze o ponížení, ale přímo o pád Církve v tomto světě.[19]

Současně nelze přehlížet ani fakt, že psychosomatická odolnost dnešního člověka se stále snižuje, proto může na jedné straně docházet k částečným formám přizpůsobení (zmírnění) askeze, ale na druhé straně se nesmí vytratit z askeze charakter určitého strádání (nedostatku), duchovního zápasu, podřízenosti vlastní vůle a oběti... Pak by askeze ztratila svůj smysl.[20] Askezi se člověk učí postupně, a vždy uvnitř Církve, kde ji také může uplatňovat... Bohoslužebné texty nás vyzývají, abychom „opanovali se střídmostí naše těla... a s modlitbou a v slzách hledali Hospodina..."[21].

Nezapomínejme rovněž na skutečnost, že jen tehdy je člověk oslavován, když se v Bohu nemůže stát nezávislým na Bohu... Církev je místem, kde člověk zápasí proti rozpolcenosti své osobnosti, proti individualismu, k němuž vede současný svět. Cílem Církve je zbožštění věřících, proto také Církev svatí Otcové nazývají „účastí na zbožštění"[22]. Mimo Církev žije člověk autonomně, egoisticky; jakékoli mezilidské vztahy mimo Církev nemají spasitelný charakter, byť by byly navazovány s těmi nejlepšími úmysly..., avšak jedině uvnitř Církve mohou být posvěceny, proměněny v Kristu. Člověk byl stvořen k životu ve společenství s Bohem a skrze něj i se svým bližním..., když naplní toto společenství, pak zrealizuje i své lidství. Nic není schopné znovu člověka sjednotit s Bohem kromě Krista... Sv. Řehoř Palama učí, že „Kristus se stal Eklesiastem", tedy tím, který vytváří Církev, shromažďuje ji, aby ty, kteří zbloudili a byli rozeseti, shromáždil v jedno a učinil ze všech jednu Církev a jedno stádce... Stáváme se členy Církve, protože vidíme vlastní bezmoc získat vlastními silami zpět dar boholidského společenství.[23]

Ti z věřících, kteří v Církvi nedosahují posvěcení, nežijí církevně ani duchovně, mohou působit separačně vůči ostatním, a jejich špatný přiklad může ty slabé z nás svést ze započaté cesty... Nutnou podmínkou k zachování důstojného obecenství v Kristu s Bohem a s ostatními lidmi je tak trvalá synergie s Boží blahodatí při zachování askeze, jež se projevuje a naplňuje v našem horlivém duchovním zápase. My všichni bez rozdílu se musíme stát dobře opracovanými stavebními kameny, které by mohly být použity ke zbudování svaté stavby Církve.[24]

Úloha posvátných kánonů v našem duchovním životě je přitom nesmírná, neboť kánony nejsou jen jakousi legislativní normou, nýbrž pastýřskými nástroji, které chrání a vyjadřují na konkrétním „místě a čase" zjevenou Církev jako tajemství boholidského společenství. „Kdo do shromáždění (řec. επί το αυτό[25]) nechodí, už se vyvyšuje nad ostatní, a tím sebe odsuzuje..."[26], poučuje nás sv. Ignátios Antiochijský. Každá církevní obec, monastýr či místní církev je tudíž stmelována eucharisticky, ale kromě toho např. i geograficky... Problémem dnešní doby se přitom stává velký počet věřících na jednu farnost a jejich častá migrace.

Není třeba příliš zdůrazňovat, že nejdokonalejší prožitek plnosti Boži jednoty s člověkem se skrývá v tajině sv. Eucharistie, jež je závdavkem věčného života, a v tomto smyslu nachází i boholidské společenství své naplnění v posledním Dni Páně, kdy se vše navrátí zpět k Bohu skrze Krista v Duchu Svatém. Na druhou stranu, Církev není pouze nějakou oddělenou částí světa, nýbrž samotným středem proměnění, sjednocení a spásy tohoto světa v Bohu. Skrze Církev a uvnitř Církve se svět stává účastným Božského života a nachází svůj smysl v jedinečném Božím Slovu.[27]

Člověk, žijící uprostřed anonymního davu velkoměsta anebo uvnitř zmechanizovaných a zcela odosobněných pracovních podmínek, konceptu vzdělání a forem zábavy, nenachází často sílu, aby existoval jako osoba, aby se setkával s ostatními osobami, s nimiž by vcházel ve skutečné a pravdivé obecenství..., a to má za následek, že se člověk stává pouhým „číslem, jednotkou ve spotřebě", součástkou stroje, konzumentem spotřební společnosti. Takový člověk, jenž není schopen života ve společenství s Bohem, se nevyhnutelně utíká k různým náhražkám, podvrhnutým rájům, pokryteckým a nevázaným tělesným vztahům, jež v jeho nitru nakonec ještě vice zesilují jeho nespolečenskost a činí z něj oběť stresu a neurózy.[28]

Naopak, jednou z prověřených cest, po níž věřící křesťan kráčí spolu s Kristem do věčného Království pokoje, je manželství, úrodná niva našeho zbožného života. Jestliže ale manželství zůstává pouze fyzickou a společenskou událostí, a nestává se současně i „tajemstvím", tedy pokud tato událost nepřivádí obě osoby do Církve, do Božího království, a duchovně je neproměňuje, pak není možné, aby takové manželství bylo zachráněno a současně aby mohlo někoho zachránit (spasit). Můžeme tedy stručně říci, že v tajině manželství se nesjednocuje pouze ženich s nevěstou, ale je to sám Kristus, který sjednocuje oba (budoucí) manžele. Všichni se tímto způsobem sjednocují s Kristem, jenž vytváří svatou, dokonalou, zdravou a boholidskou jednotu všech.[29]

Tuto pravdu dosvědčuje každý křesťan, který je skrze svou víru v jednotu Přesvaté Trojice pevně ukotven v Církvi a který každodenně zápasí, aby dosáhl dokonalosti skrze pokání a stal se tak zářivým znamením této boholidské jednoty v současném světě. „Celý jeho život", jak dodává archim. Georgios, jehož příspěvek k pravoslavnému teologickému myšlení o spáse člověka tato práce shrnuje, „se pak díky tomu stává opravdovou výzvou směrem ke všem těm (lidem), kteří se s ním setkávají, aby zanechali svého rozpolceného a egoistického způsobu života a aby se spoluúčastnili na ‘jednotě víry a obecenství Ducha Svatého‘"[30].

 

Literatura:

  1. BIBLE SVATA ANEB VŠECKA SVATA PISMA STAREHO I NOVEHO ZAKONA. Podle posledního vydání Kralického z r. 1613. Česká biblická společnost 1991, 270 str.
  2. ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η θέωσις ως σκόπος της ζωής του ανθρώπου. Δ΄εκδοσις, Ι. Μονης Οσίου Γρηγορίου, Αγιον Ορος 2000, 74 σελ. (v českem překladu In: Georgios, archim.: Theosis (čili zbožštění) jako smysl života člověka. Pravoslavná církevní obec v Brně, Brno 2006, 52 str.).
  3. ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Θέματα εκκλησιολογίας και ποιμαντικής. Γ´εκδοσις, Ι. Μονης Οσίου Γρηγορίου, Αγιον Ορος 1999, 177 σελ.
  4. ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Πρόλογος. In: ΙΕΡΑ ΜΟΝΗ ΟΣΙΟΥ ΓΡΗΓΟΡΙΟΥ - ΑΓΙΟΝ ΟΡΟΣ. Ο εν Χριστώ αγώνας μέσα στην αποστασία της εποχής μας. Δ΄Εκδ. Ι. Μονης Οσίου Γρηγορίου, Αγιον Ορος 2005, 74 σελ.
  5. ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Χαριτομένοι άνθρωποι στο Άγιον Όρος, In: Ο ΟΣΙΟΣ ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ (ετησία έκδοσις της ιερας κοινοβιακής μονής οσίου Γρηγορίου), Άγιον Ορος. Περίοδος Β΄, έτος 2006, αριθμ. 31., 125 σελ.
  6. LIDOVÝ SBORNÍK MODLITEB A BOHOSLUŽEBNÝCH ZPĚVŮ PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE. Praha 1951, 600 str.
  7. МАНДЗАРИДИС, Г.: Обожение человека. По учению Григория Паламы. Свято-Троицкаяа Сергиева Лавра 2003, 127 стр.
  8. ROMANIDES, J.: Original sin according to st. Paul. (Article originally appeared in the St. Vladimir's Seminary Quarterly, Vol. IV, Nos. 1 and 2, 1955-6.). In: http://www.romanity.org/htm/rom.11.en.the_ecclesiology_of-_st._ignatius_of_antioch.01.htm.
  9. SPISY APOŠTOLSKÝCH OTCŮ. Studijní texty - svazek 2., Kalich, Praha 2004, 174 str.

 

Související články:

Archimandrita Georgios (Kapsanis): Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 1/2 
Archimandrita Georgios (Kapsanis): Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 2/2
Michal Dvořáček: Otec archimandrita Georgios (Kapsanis) a Svatá Hora Athos
Archimandrita Georgios (Kapsanis): Modlitba Páně
Lukáš Drexler: Duchovní poklad pravoslaví
Lukáš Drexler: Filokalie a její působení 

 

Poznámky:


[1] ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Πρόλογος. In: ΙΕΡΑ ΜΟΝΗ ΟΣΙΟΥ ΓΡΗΓΟΡΙΟΥ - ΑΓΙΟΝ ΟΡΟΣ. Ο εν Χριστώ αγώνας μέσα στην αποστασία της εποχής μας. Αγιον Ορος 2005, str. 9-10.

[2] Viz Gn 1,27.

[3] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η άσκησις εις τήν Ορθοδοξίαν. Αγιον Ορος 1999, str. 64.

[4] Mt 11,12.

[5] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η άσκησις εις τήν Ορθοδοξίαν. Αγιον Ορος 1999, str. 64-65.

[6] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η θέωσις ως σκόπος της ζωής του ανθρώπου. In: Georgios, archim.: Theosis (čili zbožštění) jako smysl života člověka. Brno 2006, str. 33-34.

[7] Slovo o askezi 47, Filokalie, Díl I., Athény 1957, str. 247-248 a dále viz Filokálie, Díl III., str. 250 a 252. In: ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η άσκησις εις τήν Ορθοδοξίαν. Αγιον Ορος 1999, str. 69.

[8] Tak např. ze života sv. Basila Velikého se dozvídáme, že když se tento světec modlil ve své kelii, ostatní, vcházející za ním dovnitř (samozřejmě pouze ti, kteří toto světlo byli schopni spatřit), byli svědky toho, jak byli on i celá jeho kelie zcela ozářeni tímto nestvořeným světlem Boha, světlem božské blahodati. Životy mnoha svatých řeckých novomučedníků, umučených za křesťanskou víru (např. sv. muč. Georgios z Ioanniny), nás zpravují o tom, že když po strašných a nelidských trýzněních věšeli Turci jejich umučená těla na náměstích mnohých měst, aby tím zastrašili zbytek věrných křesťanů, mnohokrát se přitom stávalo, že kolem jejich těl bylo možno spatřit světlo, které ve tmě svítilo. Toto světlo zářilo tak viditelně a intenzivně, že sami turečtí dobyvatelé nařizovali svým vojákům, aby těla okamžitě odstraňovali, neboť se tento očividný zázrak stával důkazem pravdivosti naší víry. Turci se tak snažili předejit vlastnímu ponížení v očích křesťanů, kteří viděli, jak Bůh oslavil své svaté mučedníky (viz Theose, čili zbožštění, jako smysl života člověka, český překlad, str. 39-40).

[9] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η άσκησις εις τήν Ορθοδοξίαν. Αγιον Ορος 1999, str. 70.

[10] Ze zachované asketické četby, Athény 1871, str. 95-96. In: ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η άσκησις εις τήν Ορθοδοξίαν. Αγιον Ορος 1999, str. 71-72.

[11] Viz 1 Pt 5,8 - „...jako lev řvoucí obchází kolem, hledaje, koho by zahubil".

[12] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η άσκησις εις τήν Ορθοδοξίαν. Αγιον Ορος 1999, str. 73-74.

[13]  Viz ibidem, str. 75.

[14] Archim. Georgios na tomto místě uvažuje o tom, jak se vlastně může někdo rozdělit o jídlo s tím, kdo hladoví, jestliže nepřemůže svou nenasytnost pomocí půstu? Jak se může někdo zachovat vůči osobě druhého pohlaví jako k bytosti stvořené podle Božího obrazu, a nikoli jako k nějakému předmětu, jestliže před tím člověk v sobě nepotlačí lásku k hedonismu a uctíváni těla pomocí zdrženlivosti? Láska člověka k Bohu (řec.η κατα Θεόν αγάπη) je hlavním motivem a současně důsledkem pravdivé askeze, jak je patrné z podivuhodných životů mnoha našich světců...

[15] „Jestliže někdo z asketů bez tělesné nutnosti se povyšuje a povoluje posty, stanovené ke všeobecnému zachovávání a chráněné Církví, a přebývá v tom při plném rozumu, budiž pod klatbou" (Prav. 19)..., jak se o tom vyjádřil církevní sněm v africké Gangře, jenž se konal v r. 340 n. l.

[16] Askeze má svou důstojnost pouze tehdy, jak vyplývá mimo jiné i z usnesení sněmu v Gangře, když se děje s pokorou a v duchu církevní zbožnosti. „Tímto způsobem my i panictví, spojené s pokorou, ctíme, a zdrženlivost, zachovávanou s čestností a zbožností, přijímáme, a pokorně vzdálení mimo světské záležitosti schvalujeme a čestného manželského soužití si vážíme a bohatství se spravedlností a dobročinností nesnižujeme..." (Pravidlo 21).

[17] „Askeze pravoslavných křesťanů je plná radosti, podobně jako zármutek, tolik charakteristický pro kajícnou povahu duchovního života, není pouhým lkáním, ale spíše „radostním lkáním" (řec. χαροποιός πένθος).

[18] ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η άσκησις εις τήν Ορθοδοξίαν. Αγιον Ορος 1999, str. 83.

[19] Viz ibidem, str. 83.

[20] Viz ibidem, str. 87.

[21] Lidový sborník modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve, Praha 1951, str. 383.

[22] МАНДЗАРИДИС, Г.: Обожение человека. По учению Григория Паламы. Свято- Троицкаяа Сергиева Лавра 2003, str. 34.

[23] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η Εκκλησία ως Θεανθρωπίνη Κοινωνία. Αγιον Ορος 1999, str. 13-15.

[24] Viz ibidem, str. 20.

[25] Více k tomuto tématu: Prof. John Romanides - „Eklesiologie sv. Ignátia Antiochijského" (www.romanity.org).

[26] Spisy apoštolských otců, Kalich, Praha 2004, str. 119.

[27] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η Εκκλησία ως Θεανθρωπίνη Κοινωνία. Αγιον Ορος 1999, str. 23.

[28] Viz ibidem, str. 30.

[29] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Ο γάμος - μυστήριον αγάπης. Αγιον Ορος 1999, str. 163-165.

[30] ΓΕΩΡΓΙΟΥ, αρχιμ.: Η Εκκλησία ως Θεανθρωπίνη Κοινωνία. Αγιον Ορος 1999, str. 30-31.

 

[RSS]

Přečteno 357x

další články