Historia Lausiaca 35 - O Janovi z Lykopole

XXXV, 1. V Lykopoli[1] byl jakýsi Jan[2], který se v dětství naučil tesařskému řemeslu. Jeho bratr byl barvířem. Později, ve věku asi dvaceti pěti let, opustil světský život a pobýval pět let v různých klášterech. Pak odešel sám na horu Lykó, na jejímž vrcholu si učinil tři místnosti. Vešel dovnitř a zazdil se. První místnost byla pro jeho tělesné potřeby, v druhé pracoval a jedl, ve třetí se modlil.

2. Po třiceti letech v uzamčení - životní potřeby přijímal přes okno od jednoho služebníka - byl uznán za hodného daru proroctví. Mezi jinými vyslovil různá proroctví blaženému císaři Theodosiovi ohledně tyrana Maxima - že ho Theodosios[3] přemůže a vrátí se z Galie[4]. Podobně mu přinesl příjemné zprávy ohledně tyrana Eugenia[5]. Tak se šířila pověst o jeho ctnosti.

3. Když jsme byli v poušti Nitrie[6] - já a ti, kdo byli společníky blaženého Euagria - snažili jsme se přesně objevit, jaká byla ctnost onoho muže. Blažený Euagrios řekl: „Rád bych se dozvěděl, co to je za muže, ze svědectví někoho, kdo ví, jak posuzovat mysl a řeč. Protože ho sám nemohu vidět, mohl bych slyšet od jiného muže přesné vyprávění o jeho způsobu života. Já však až k hoře nepůjdu." Slyšel jsem ho, ale nic jsem neřekl. Raději jsem zachoval mlčení po celý den. Následujícího dne jsem zavřel svou celu[7] a, když jsem svěřil Bohu onu záležitost i sebe, odebral jsem se do Thébaidy[8]. 4. Dostal jsem se tam po osmnácti dnech zčásti pěšky, zčásti plavbou po řece. Bylo to v době nilských záplav, kdy mnohým bývá špatně - rovněž i já jsem byl postižen. Když jsem dorazil na místo, nalezl jsem jeho obydlí zamčené. Šel jsem k bratřím, kteří nedaleko postavili přístavek. Ten pojal okolo sta mužů. Obydlí svatého uzamykali na klíč a otevírali pouze v sobotu a v neděli[9]. Když jsem se dozvěděl důvod, proč bylo zavřené, zdržel jsem se do soboty. O druhé hodině jsem přišel, abych se s ním setkal, a nalezl jsem ho sedět u okna, kde se objevoval, aby těšil ty, kdo tam právě byli.

5. Pak mě pozdravil skrze tlumočníka[10] a zeptal se mě: „Odkud jsi a proč jsi přišel? Zdá se mi, že jsi z Euagriova společenství?" Odpověděl jsem mu: „Jsem cizinec a přišel jsem z Galatie."[11] Taky jsem připustil, že patřím k Euagriově skupině. A jak jsme hovořili, Alypios[12] - místní správce - se přiblížil. Jan se pustil do hovoru s Alypiem a přerušil hovor se mnou. Já jsem trochu ustoupil a poskytl jsem jim prostor - stoje kousek stranou. Hodnou chvíli spolu hovořili. Byl jsem unavený a vyčerpaný a reptal jsem proti onomu starému muži, že mě zapudil a prokázal poctu jinému. 6. Byl jsem tím znechucen. Chtěl jsem mu také jednoduše nevěnovat pozornost a jít pryč.

On vyzval svého tlumočníka Theodóra: „Běž a řekni tomu bratrovi: ‚Nebuď malicherný. Právě se chystám poslat toho správce pryč a chci mluvit s tebou.‘"

Zdálo se mi, že je nejlepší - v přesvědčení, že je to duchovní muž - počkat. A když správce odešel, zavolal na mě a řekl: „Proč se na mě zlobíš? Co považuješ za takové své pohanění, že si myslíš věci, které nejsou ani o mně pravdivé, ani tebe hodné? Nebo nevíš, že je psáno: ‚Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní?‘[13] Já tě naleznu, kdy se mi zachce, a ty mě také. 7. A když ti nedám útěchu já, jsou jiní bratři a otcové, kteří ti útěchu dají. Onen muž byl předán ďáblu kvůli svým světským činům a těšil se krátké chvíli oddechu, tak jako když služebník odběhne od svého pána. Přišel, aby mu bylo pomoženo. Ty jsi přece svobodný a staráš se o svou vlastní spásu. Bylo by nemístné ho opustit a trávit čas s tebou." Požádal jsem ho, aby se za mě modlil, protože jsem si byl plně vědom, že je to duchovní muž.

8. Pak mě škádlivě udeřil pravou rukou po levé tváři a řekl: „Mnohý žal tě čeká a už mnohé proti tobě pracovalo, aby tě přimělo k odchodu z pouště. Byl jsi zděšen a odložil jsi své rozhodnutí. Démon v tobě vrhá zbožné a dobře znějící omluvy a oslabuje tě. Vzbudil v tobě touhu vidět otce a poučit bratra a sestru o poustevnickém životě. 9. Nyní podívej, mám pro tebe dobré zprávy. Oba jsou spaseni. Obrátili se[14] totiž. A tvůj otec má ještě řadu let před sebou. Proto vytrvej na poušti a zanech úmyslů vrátit se kvůli nim domů, neboť je psáno: ‚Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se nazpět, není způsobilý pro království Boží.‘[15]" Tato slova mi pomohla a upokojila mě. Děkoval jsem Bohu, když jsem zjistil, že výmluvy, které mě mučily, jsou zničeny.

10. Pak se mě žertem zeptal: „Chceš se stát episkopem?"[16] Řekl jsem: „Já už jím jsem." A on: „Kde jím jsi?" Odpověděl jsem:[17] „V kuchyni a obchodech, u stolů a hrnců. Dohlížel jsem nad nimi a jestli v nich bylo nějaké kyselé víno, vyloučil jsem je. Pil jsem jen dobré víno. Podobně jsem dohlížel nad hrnci. Jestli jídlo v nich pozbývalo soli nebo koření, vhodil jsem je dovnitř, a tak ochutil. Pak jsem z nich pojedl. Toto je moje služba episkopa, neboť obžerství na mě vztáhlo ruce, a tak ustanovilo svým dítětem."

11. Se smíchem mi řekl: „Přestaň si hrát se slovy. Až na tebe budou vloženy ruce, abys byl ustanoven episkopem,[18] budeš muset pracovat do zemdlení a vytrpět četná soužení. Jestliže chceš zatím uniknout tomuto utrpení, neodcházej z pouště. Nikdo nemá moc tady na poušti na tebe vložit ruce, a tak tě ustanovit episkopem." Opustil jsem ho, vrátil se na své obvyklé místo v poušti a vše jsem řekl blaženým otcům. O dva měsíce později se taktéž plavili, aby se s ním setkali.

Po čase jsem zapomněl na jeho slova. O tři roky později jsem onemocněl potížemi se slezinou a žaludkem. 12. Bratři mě poslali do Alexandrie[19], abych se léčil z vodnatelnosti. Lékaři mi však poradili, abych odešel z Alexandrie do Palestiny[20] kvůli podnebí, neboť vzduch je tam pro mou povahu lehčí.[21] Z Palestiny jsem šel do Bithynie[22] a tam - buď z lidského usilování nebo z dobré vůle toho, který je mnohem mocnější; to já nevím, ale Bůh to ví[23] - jsem byl uznán za hodna, aby na mě byly vloženy ruce, neboť jsem se účastnil záležitostí ohledně blaženého Jana[24].

13. A pak po jedenáct měsíců jsem byl ukryt v temné cele, vzpomínal na onoho blaženého muže, který mi předpověděl, co podstoupím. Řekl mi tehdy výrok, který mi měl pomoci a vést mě k vytrvání na poušti: „Čtyřicet osm let jsem v této cele. Nikdy jsem nespatřil ženskou tvář ani peníze. Nikoho jsem neviděl jíst a rovněž nikdo neviděl jíst a pít mě."

14. Jednou za ním přišla služebnice Boží Poimenia[25], aby se s ním setkala - on ji však osobně nepřijal. Nechal jí ale objasnit bezpočet tajných věcí. Když odcházela z Thébaidy, poradil jí, aby se neuchylovala do Alexandrie: „Neboť tam určitě upadneš do pokušení."

Ona buď jeho radu vzala na lehkou váhu nebo na ni zapomněla. Uchýlila se do Alexandrie, aby si sama prohlédla město. Na své cestě nechala lodě upoutat blízko Nikiopole[26], aby si muži odpočinuli. 15. Když její služebníci vyšli na břeh, jakýmsi zmatkem se dostali do bojů s velmi zuřivými domorodci. Ti jednomu eunuchovi[27] usekli prst a druhého zabili. Nepoznali svatého episkopa Dionysia a ponořili ho do vody. Poté, co zranili všechny ostatní služebníky, spílali a vyhrožovali i jí.

Pokračování.

(Z řeckého originálu přeložil a poznámkami doplnil Martin Jániš.)

Palladios (Palladius) (cca 363-430?)
Historia Lausiaca 1 - Mnišství a jeho ranné formy
Historia Lausiaca 2 - Předmluva, Opis dopisu Palladia Lausovi
Historia Lausiaca 3 - Palladiovo vyprávění Lausovi 
Historia Lausiaca 4 - O Isidorovi
Historia Lausiaca 5 - O Dorotheovi
Historia Lausiaca 6 - O Potamiene
Historia Lausiaca 7 - O Didymovi
Historia Lausiaca 8 - O Alexandře
Historia Lausiaca 9 - O bohaté panně
Historia Lausiaca 10 - O těch v pohoří Nitria
Historia Lausiaca 11 - O Amúnovi z Nitrie
Historia Lausiaca 12 - O Orovi, O Pambovi
Historia Lausiaca 13 - O Ammoniovi
Historia Lausiaca 14 - O Benjamínovi 
Historia Lausiaca 15 - O Apolloniovi
Historia Lausiaca 16 - O Paisiovi a Izaiášovi 
Historia Lausiaca 17 - O Makariovi mladším
Historia Lausiaca 18 - O Natanaelovi
Historia Lausiaca 19 - O Makariovi Egyptském
Historia Lausiaca 20 - O Makariovi Alexandrijském
Historia Lausiaca 21 - O Mojžíši Etiopském 
Historia Lausiaca 22 - O Pavlovi 
Historia Lausiaca 23 - O Eulogiovi a mrzákovi
Historia Lausiaca 24 - O prostém Pavlovi
Historia Lausiaca 25 - O Pachonovi 
Historia Lausiaca 26 - O Štěpánovi z Libye 
Historia Lausiaca 27 - O Valentovi
Historia Lausiaca 28 - O Heronovi 
Historia Lausiaca 29 - O Ptolemaiovi, O padlé panně 
Historia Lausiaca 30 - O Eliášovi, O Dorotheovi
Historia Lausiaca 31 - O Piamun
Historia Lausiaca 32 - O Pachomiovi a těch v Tabennesis
Historia Lausiaca 33 - Ženský klášter 
Historia Lausiaca 34 - O panně předstírající šílenství

Související články:

Jan Zlatoústý (Chrysostom) (344/354-407) 
Petr Damiani: Chvála poustevnického života
Makarios Egyptský: O pravém životě dítek Božích 

Poznámky: 

[1] Lykopolis je dnešní Asyut (Siout) v Egyptě na západním břehu Nilu.

[2] Jan z Lykopole byl podle některých druhým nejdůležitějším mnichem v Egyptě. Říkalo se mu i Jan z Egypta. Narodil se kolem r. 305. V roce 345 se nechal uzavřít do své cely a dalších čtyřicet či padesát let žil jako rekluz. Palladios ho zřejmě navštívil těsně před jeho smrtí v r. 394-395. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, New York 1964, s. 195, pozn. 297/8 a KALINKOWSKI, St., STAROWIESKI, M., Palladiusz - Opowiadania dla Lausosa, Kraków 1996, s. 162, pozn. 260.

[3] Maximus se chopil moci okolo roku 383, kdy v Lyonu nechal zavraždit císaře Gratiana. Jeho spolucísaře Valentiána II. vypudil. Opanoval Galii, Británii, Hispánii. Byl pravověrný, a tak byl nejprve Theodosiem Velkým uznán. Pak ho ale Theodosios opustil a roku 388 napadl, zajal a odsoudil k smrti. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, s. 196, pozn. 304 a KALINKOWSKI, St., STAROWIESKI, M., Palladiosz - Opowiadania dla Lausosa, Kraków 1996, s. 161, pozn. 263.

[4] Galie bylo území obývané Galy (Kelty), římská provincii na území dnešní Francie.

[5] Eugenios byl původně pohanský řečník, který byl franckým aristokratem Arbogastem ustanoven jako loutkový císař v roce 392. Byl sice křesťan, ale ve své části říše podporoval pohanství. Tak vypukl jistý druh náboženské války mezi ním a Theodosiem. Armádu Arbogasta i Eugenia porazil Theodosios po dvouleté válce v r. 394. Eugenios i Arbogast byli zabiti. Říše byla sjednocena, avšak Theodosios už v roce 395 umírá. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, s. 196, pozn. 302.

[6] Nitrie bylo místo poblíž vesnice Nitria (η Νιτρια, dnes Barnugi) asi 9 km jihozápadně od staré Hermapolis Parva (dnes Damanhur). Řecký název „Nitria" pochází od tamějších nalezišť natronu - tj. sodné soli, která se užívala v Egyptě k různým účelům, včetně balzamování mrtvých. V Egyptě nazývají Nitrii horou (ač tamější kopečky jsou jen 4 m vysoké) nebo také poušť Vnější (totiž neúrodný okraj úrodného egyptského údolí). Dále ležela Vnitřní neboli Velká poušť (řecky Paneremos) čili poušť Arabská na východě a Libyjská na západě.

[7] V řečtině κελλιον [kellion] - pro toto slůvko (stejně tak jako pro slovo κελλα [kella]) jsem použil stejný překlad - „cela"; možná by byl vhodnější překlad „kella", který by lépe vyjadřoval souvislost s místem zvaným „Kellia" i skutečnost, že mnišské cely neměly vzhled dnešních „cel".

[8] Thébais - kraj v Horním Egyptě (správním centrem tohoto území byly Théby).

[9] V řečtině κυριακη - „neděle, „den Páně"; tento překlad používám v celé Historia Lausiaca (dále HL). Je zajímavé, že se zachovávání neděle nijak nelišilo od zachovávání soboty. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, s. 185.

[10] V Nitrii, kde Palladios do té doby pobýval, se hovořilo řecky, zatímco Jan očividně hovořil koptsky. Proto vyvstává otázka, zda Palladios koptštinu ovládal. Možná ano, ale zřejmě neznal sahidický dialekt z Horního Egypta - proto byl v tomto případě nutný tlumočník. Mezi dialektem z Dolního Egypta a dialektem z Horního Egypta byl rozdíl asi jako dnes mezi irštinou a skotskou gaelik. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, s. 196, pozn. 303 a BUTLER, EC., The Lausiac History of Palladios, Nendlen (Liechtenstein) 1967, s. 213, pozn. 63.

[11] Je to Galatie ve středu Malé Asie, poblíž dnešní Ankary.

[12] Tento Alypios byl snad Faltonius Probus Alipius, který byl vicarius Africae v r. 378 a prefektem Říma v r. 391. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, s. 196, pozn. 304.

[13] Lk 5,31.

[14] V řečtině απετασσειν [apetassein] - tzn. že se obrátili ke zbožnému, možná i mnišskému životu.

[15] Lk 9,62.

[16] V řečtině επισκοπος [episkopos] - zde se poprvé v textu objevuje toto slůvko mající význam „episkop", „biskup"; já volím zde i jinde v HL překlad „episkop".

[17] V následujících řádcích je hra se slovy επισκοπος [episkopos] - „dohlížitel", „episkop", „biskup"; επισκοπειν [episkopein] - „zkoušet", „dohlížet", „nahlížet";  επισκοπη [episkopé] - „služba episkopa", „biskupování", „diecéze". Všimni si i následujícího αφοριζειν [aforidzein] - „vyloučit", „exkomunikovat" a také χειροτονειν [cheirotonein] - „vztáhnout ruce", „vyvolit", „ustanovit".

[18] V řečtině χειροτονηθηναι [cheirotonéthénai] - v HL se objevuje i aktivní tvar χειροτονειν [cheirotonein] - „vložením rukou ustanovit", „vysvětit"; popřípadě i χειροτονια [cheirotonia] - „ustanovení vložením rukou", „svěcení".

[19] Alexandrie byla v té době velkým městem - měla čtvrt miliónů obyvatel (Řím pouze dvakrát více). Byla centrem vzdělanosti, obchodu...

[20] Okolo r. 398/399.

[21] Vzduch v Palestině byl prý sušší. V Palestině byly i velké rozdíly mezi denní a noční teplotou. Teplota mezi ročními obdobími se však příliš nelišila. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, s. 196, pozn. 309.

[22] Bithynie byla země v severozápadní části Malé Asie. V době Palladia tvořila spolu s Pontem jednu z římských provincií. Velikými městy v této oblasti byla Nikomédia a Nikaia (proslavená prvním velkým koncilem křesťanů v roce 325).

[23] Snad odkaz na 2Kor 12,2.

[24] To je narážka na svatého Jana Zlatoústého (350-407), jednoho z Velkých otců Východu a největší postavu antiošské školy. Jan byl patriarchou v Kónstantinopoli od r. 397. Pohostinně přijal mnichy vypovězené patriarchou Theofilem z Nitrie kvůli sporu o órigenismus (odmítl jim ale účast na společenství, dokud se celá záležitost nevyjasní). Tak proti sobě popudil Theofila a mnohé jiné. Na Janovi provokovaly také další skutečnosti: např. bez delšího váhání vysvětil např. na episkopy Palladia a Héraklida - učedníky Euagriovy, udělil svěcení i Janu Cassianovi a jeho příteli Germanovi. Ve všech těchto lidech se Jan nemýlil, pro ostatní však bylo tak rychlé svěcení podezřelé. Taktéž káral rozmařilý život boháčů... Theofilos se ujal sám kampaně proti Janovi Zlatoústému. S vášnivou nenávistí postupoval proti kónstantinopolskému patriarchovi a donutil ho účastnit se sněmu Pod dubem (403), kde byl Jan odsouzen; později (404) byl Jan poslán do vyhnanství. I tam vyvíjel pastorační činnost. V r. 407 byl poslán až na pobřeží Černého moře. Na cestě však vysílen útrapami zemřel. Palladios žil dlouhý čas se sv. Janem, prožil s ním mnoho z jeho údělů. V Kónstantinopoli zůstal Palladios až do vyhnání sv. Jana v roce 404 - tehdy se vydal do Říma, aby Jana bránil a hledal pomoc u papeže Innocenta I. Později napsal Dialog o žití svatého Jana Zlatoústého, ve kterém pojednává o všech událostech okolo sv. Jana, a může tak být považován za Janova životopisce. Srov. MEYER, R. T., Ancient Christian Writers 34, s. 197, pozn. 311; KALINKOWSKI, St., STAROWIESKI, M., Palladiosz - Opowiadania dla Lausosa, 167, pozn. 272. a CHITTY, D., The Desert a City, Oxford 1966, s. 56-61.

[25] Je to „příbuzná Theodosia II.: zakladatelka kláštera Nanebevstoupení na hoře Olivové"; KALINKOWSKI, St., STAROWIESKI, M., Palladiosz - Opowiadania dla Lausosa, s. 167, pozn. 273.

[26] Nikiopolis je v Nilské deltě mezi Memfisem a Alexandrií, dnešní Minuf.

[27] Eunuchové - kleštěnci - byli muži, kteří dobrovolně (ale někdy také za trest) podstoupili kastraci. Sloužili jako osobní strážci, správci, admirálové... a všude tam, kde byla nutná spolehlivost. „Eunuchové" mohou být míněni i obrazně jako „ti, kdo ze sebe učinili eunuchy" - tj. zavázali se žít v celibátu.