Z ašramu do kláštera

V letošním roce vydalo Karmelitánské nakladatelství knihu rozhovorů s Josephem-Marie Verlindem, řeholníkem pocházejícím z Belgie (více o něm zde). K českému čtenáři se kniha dostala s velkým zpožděním, ve francouzštině vyšla už v roce 1998 pod názvem L'Expérience interdite (česky Zapovězená zkušenost, ve smyslu „zakázané ovoce"). Zatímco v 90. letech byl u nás zájem o východní nauky všude patrný, neboť se jednalo o něco nového, nyní tyto směry tolik zřetelné nejsou, protože s postupem času již trochu zevšedněly. Letáky guruů nabízejících kurzy meditace jsou sice přilepené na každém kandelábru, ale už je nevnímáme jako něco neobvyklého. Současná situace by se mohla alespoň v tomto smyslu podobat situaci na Západě v době prvního vydání knihy, ačkoli v západních zemích měli více času na vstřebání projevů východních kultur. Snad je tedy rok 2012 dobou příhodnou k tomu, aby vyšel český překlad knihy, v níž jsou podrobně analyzovány a z křesťanské pozice hodnoceny východní náboženství a jejich deriváty v podobě hnutí New Age nebo hermetismu.

Kniha je sestavená z rozhovorů připomínajících interview - tazatel je zcela vytlačen do pozadí. Od běžného interview se liší odborností odpovědí, v nichž jsou, podobně jako v běžném odborném textu, citovány pasáže z jiných knih, v tomto případě z Bible, církevních Otců a jiných filosofických a náboženských textů. Z knihy ale není jasné, jestli se jedná o stylizovaný filosofický dialog, nebo rozhovor dvou osob. V obou případech ale bývá zvykem, že i tázající je buď obdařen nějakými charakteristikami, nebo představen čtenářům. Dialogičnost této knihy není úplně zbytečná, text je totiž díky ní přehledný. Ale v momentu, kdy je jeden z účastníků rozhovoru zredukován na otázky a jeho stopy nenajdeme ani v tiráži, ani v jiném doprovodném textu, zdá se být samoúčelnou. (A měla-li být účelem přehlednost, pak nechápu, proč se to nikde nepřiznává.) Ale budiž, je to jediná slabina díla, kterou nacházím.

Rozhovory jsou rozděleny do dvou větších, paralelních úseků: jeden se týká životní cesty Verlindeho, která vedla přes transcendentální meditaci a hinduismus k osobnímu setkání s Kristem a návratu ke křesťanství, ve druhém filosoficky a teologicky objasňuje rozdíly mezi východními náboženstvími a křesťanstvím. Na konci knihy v přílohách najdeme list Kongregace pro nauku víry týkající se křesťanské meditace, článek z dokumentu II. vatikánského koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate a svědectví Julese Monchanina o křesťanské józe. Kurzívou psané výrazy v textu jsou vysvětleny ve Slovníku výrazů.

Úvahy o východních naukách a křesťanství začíná Verlinde vysvětlením, co znamená stav zvaný samádhi (japonsky satori): „Osobní já přestane existovat. To, co zbude, je nehybné všechno, v němž se rozehrává vesmírný tanec. [...] Nakonec zbude prožitek čisté existence..." (s. 51). Nepopírá, že se jedná o mystiku, ale následně vymezuje dva způsoby mystické zkušenosti podle toho, kudy se člověk hledající transcendenci ubírá: směřování „do nitra" (enstáze) a „ze sebe" (extáze). Směr do nitra je cestou k počátečnímu bodu bytí. Tuto mystiku nazývá Verlinde mystikou přirozenou, imanentní. Směr ze sebe vede k setkání s božským Druhým, to označuje Verlinde jako mystiku nadpřirozenou. Oba směry vedou k transcendenci, ale Verlinde upozorňuje, že ne všechno přesahující je Jiné. Čisté bytí, k němuž lze dojít pomocí východní meditace, neumožňuje kontakt s živým, neohraničeným Bohem, ani na něj nepřipravuje. Může se stát, že meditujícímu se tento stav, ve kterém je „svlečen" ze všech iluzí, zalíbí a postačí mu. Mezi iluze, ze kterých se hinduista nebo buddhista snaží vyprostit, patří vztahy, tedy i láska. V tomto bodě vrcholí Verlindeho argumentace o rozdílnosti východních náboženských/filosofických systémů a křesťanství, protože iluzornost lásky je v protikladu s vírou v milujícího Boha.

Na této parafrázi jsem ukázala, jakým způsobem Verlinde témata rozebírá. V knize naznačí i jiná, která jsou nějakým způsobem nejasná, problematická. Například mezináboženská setkání v Assisi nebo propojení prvků východních nauk a křesťanství. Zaujímá kritický postoj i k myšlenkovému směru, který je mu blízký, k charismatické obnově: varuje před tím, aby se zaměňovala víra a mystická zkušenost. Významnou částí knihy je 9. kapitola, v níž se zabývá paradoxem kříže: „Celé evangelium je paradoxní! Je to paradox dobré zprávy o vítězství života nad smrtí, ačkoli přístup k tomuto novému životu vede přes smrt. Právě proto potřebujeme dar víry, abychom se odvážili vydat se po velikonoční cestě, na které před námi kráčí Kristus" (s. 148).

Tón jeho vysvětlení je klidný a trpělivý, občas se ale objeví věta s vykřičníkem, která klid myšlenek naruší příznakem rozhořčení nebo vášnivého zájmu. Celou knihu však prostupuje Verlindeho vůle k rozumění. Podobný přístup by neměl být vzácný v diskuzích o jiných sporných tématech. Například v otázce genderu jsou mezi věřícími nejvíce slyšet názory, z nichž je patrné nepochopení a nevůle k porozumění.

Zmínila jsem už, že v knize Verlinde vypráví i svůj osobní příběh. Ten tvoří osu, od které se odvíjí úvahy, a podobně jako formát rozhovoru usnadňuje čtení. Verlinde v náznacích předjímá klíčové momenty, o kterých se teprve (možná) chystá vyprávět, což upoutává pozornost. Do příběhu se tak dostává i napětí a dobrodružství. Kniha se nedá číst v žádném případě pouze jako beletrie, ale má s ní společné některé rysy. Ve chvíli, kdy čtenář na literární hru přistoupí, ho čeká ještě jedno překvapení, a to otevřený konec s příslibem do budoucna. Kniha Z ašramu do kláštera je totiž první díl, o čemž se opět v žádném doprovodném textu nedočteme. Další dvě pokračování Verlindeho svědectví, v nichž popisuje následující etapu své životní cesty, během níž se - v domnění, že se již jedná o cestu za Kristem - zabýval zejména okultismem a západním esoterismem, vyšla ve francouzštině nedlouho po prvním titulu: druhý díl v roce 2000 pod názvem Quand le voile se déchire (Když se opona roztrhne) a třetí v roce 2001 pod názvem La déité sans nom et sans visage (Božstvo beze jména a bez tváře).

Kniha Z ašramu do kláštera je podstatná ze dvou důvodů: zabývá se ožehavým tématem a zabývá se jím moudře. Stejně tak by se měly v českém prostoru objevit knihy, v nichž autor z pevné křesťanské pozice stejným způsobem analyzuje vztah víry v Krista a esoterických praktik. Doufejme, že to bude brzy.

Související články:

Jacques Verlinde, Lukáš Drexler: Křesťanství a okultismus
Peter J. Ashton: New Age a křesťanství, část 1/2
Peter J. Ashton: New Age a křesťanství, část 2/2 
Lukáš Drexer: Podvod magie - recenze
Ježíš Kristus, nositel živé vody (2003)
Malý slovník New Age
New Age stručně