Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > O lásce k Bohu

O lásce k Bohu

sv. Robert Bellarmin, 16.9. 2013

Úryvek z knihy "Úpění holubice neboli o užitečnosti slz" kardinála a Učitele Církve sv. Roberta Bellarmina (+1621).

 

Více o sv. Robertu Bellarminovi

 

bellarmin-robert-upr-2.jpgLáska k Bohu je déšť shůry, jímž kanou sladké slzy, dávající vzklíčit v zahrádce lidského srdce semenům všech ctností. O těchto slzách praví svatý Augustin ve výkladu Žalmu 127[1]: „Sladší jsou slzy modlících se než radovánky divadel."[2] Tento nebeský pramen se pak rozděluje jakoby ve tři pramínky, jež jsou tři touhy vycházející z lásky k Bohu, totiž touha po slávě Boží, touha po naší blaženosti a touha po milosti, jíž se dosahuje blaženosti, a tyto tři touhy se zdají být dosti zjevně vyjádřeny prvními třemi prosbami modlitby Otče náš. Vždyť kdo se modlí, aby se posvětilo jméno Boží, žádá tím, aby byl Bůh oslavován a chválen a vyvyšován ode všech andělů i lidí a svým způsobem i ode všech stvořených věcí. A kdo žádá, aby přišlo království Boží, žádá, aby se království Boží, jež bude společné Kristu se všemi svatými, rychle objevilo, což se stane v poslední den, až se dokoná blaženost svatých, když se oslavená těla připojí k blaženým duším. A konečně, kdo žádá, aby se stala vůle Boží jako na nebi, tak i na zemi, žádá, aby nám byla dána milost plnit přikázání Páně, tak jako andělé v nebi stále činí vůli Boha.

Počněme od první touhy, jíž planou všichni praví Boží přátelé. Náš Bůh nemá zapotřebí našich dobrých věcí, neboť má v sobě všechna dobra a sám je svrchované a nekonečné Dobro. Jeho dobrotě se však zlíbilo stvořit svět, aby jakýmsi způsobem vylil mimo sebe svou dobrotu, nikoli jí pozbývaje, nýbrž sdíleje ji s jinými, jako pramen vody vytváří řeku, sám nic neztráceje. Co tedy jiného mohly stvořené věci, jež maličko předtím ještě nebyly, náležitě vzdát tak dobrotivému Dárci, než aby se celé obrátily v chválu Stvořitele? A také věci bezduché nebo obdařené životem a smysly, ale nemající rozum a svobodnou vůli, plní ustavičně svůj úkol. Neboť nebesa ustavičně vypravují slávu Boží a hory i pahorky se veselí před Bohem a všechno ostatní mu slouží a plní jeho slovo. Na andělech a lidech, kteří jediní, jsouce obdařeni duchovním chápáním a svobodnou vůlí, mohli Stvořitele poznávat a milovat, chtěl Bůh ukázat za prvé, co zmůže jejich svobodná vůle, a za druhé, co zmůže dobrodiní jeho milosti i soud spravedlnosti, jak moudře učí svatý Augustin v knize O kárání a milosti (kap. 10). A poněvadž četní andělé se svým knížetem ďáblem, naplnění pýchou a zneužívajíce svobodné vůle, Boha neoslavovali, neunikli spravedlivým Božím soudem výroku věčného zavržení. Ostatní, pokorně poddaní Pánu Bohu a spojení zbožnou láskou, dosáhli slávy blaženosti a ustavičně ho chválí a oslavují, řkouce: „Svatý, Svatý, Svatý Pán Bůh zástupů"[3]. Zbývají jediní lidé, jichž daleko největší část, nedobře užívajíc svrchované svobody vůle, nečiní to, k čemu jsou stvořeni; a ačkoli nechybí milost Boží, jež probouzí, pomáhá a osvěcuje, přece jsouce spravedlivým Božím soudem vydáni zvrácené smyslnosti, slouží spíše stvoření než Stvořiteli. Nechybí ani ti, kteří sice Boha znají, ale neoslavují ho; a také nechybí ti, kteří říkají, že Boha znají, ale skutky to popírají. Pro tyto lidi tedy ti nečetní, kteří vroucně milují Boha, nemohouce téměř snést klidně tak veliké bezpráví vůči Bohu, tak velikou nevděčnost a nepravost, souží se v nitru horlivostí a snaží se alespoň do určité míry hojnými slzami zmírnit touhu po slávě Boží, jíž planou. Jeden z nich, prorok David, praví: „Zchřadl jsem pro své horlení, že moji nepřátelé zapomněli na tvá slova" (Ž 118,139[4]). A o něco dále: „Viděl jsem přestupníky a soužil jsem se, poněvadž neostříhali tvých výroků" (tamtéž v. 158). A jinde: „Zdali jsem neměl v nenávisti ty, kteří tě nenáviděli, Pane, a nesoužil jsem se nad tvými nepřáteli?" (Ž 138,21[5]). A vskutku, uváží-li kdo pozorně, jakými rouháními, utrháním a zlořečením je Bůh denně urážen od lidí a jak mnozí urážejí, porušují a přestupují bez jakéhokoli strachu a hanby jeho neposkvrněný a prospěšný, nad zlato žádoucí a nad med sladší zákon; a kolik je dosud pohanů nebo heretiků, kteří neznají pravého Boha, nýbrž uctívají a vzývají jako Boha buď kámen nebo dřevo či přeludy svého mozku - miluje-li vskutku Boha, nebude moci naprosto zůstat klidným na duchu, nýbrž zvolá a řekne spolu s Jeremiášem: „Kdo dá mé hlavě vody a mým očím studnici slz"[6], abych oplakával urážky Pána, Stvořitele mého, jemuž patří všechna čest a sláva, dokud mi slzy nevyschnou? Když přece Matatiáš a jeho synové (jak je psáno v První knize Machabejských) roztrhli své roucho a oblékli se v žíni a velmi plakali, protože pohané znesvětili chrám Páně a poskvrnili ona mysteria, jež byla stíny věcí budoucích, co by měl činit zbožný křesťan v této době, kdy mohamedáni a luteráni a kalvínci a ostatní nepřátelé Boha a Církve na mnoha místech nejen zbořili chrámy, nýbrž vyhladili veškerou úctu Boží a veřejně znesvětili nejsvětější mysteria[7]?

Božská láska podněcuje převroucí touhu vidět Boha a modlit se neustále s mnohými slzami a říkat: „Přijď království tvé". Království Boží se pak v Písmu rozumí ve trojím smyslu: jakožto království, abych tak řekl, přirozené, jako království milosti a jako království slávy. Královstvím přirozeným se nazývá vláda, kterou má Bůh přirozeně nade všemi stvořenými věcmi, jež stále řídí a spravuje podle své vůle; a žádná věc se mu nemůže stavět na odpor. O tomto království mluví David, když říká: „Království tvé je království všech věků" (Ž 144,13[8]). Na toto království se nemůže vztahovat ona žádost: „Přijď království tvé", neboť toto království vždycky bylo a bude; a není třeba žádat na Bohu, aby přišlo to, co přišlo už na počátku světa. Království milosti je to, jímž Bůh kraluje skrze milost v srdcích zbožných a řídí je i spravuje a líbezně podrobuje své božské vůli. O tomto království mluví apoštol (Pavel), když říká: „On nás vytrhl z moci temnosti a přenesl nás do království svého milovaného Syna" (Kol 1,13). Ani o tomto království se nezdá, že by se o něm mohlo rozumět ono „Přijď království tvé". Vždyť toto království milosti začalo se začátkem světa, jako se i Kristus nazývá Beránkem zabitým od počátku světa (srov. Zj 13,8), poněvadž pro jeho předviděnou smrt byla dána milost všem, kteří byli spravedliví, ve všech dobách. Království slávy je věčná blaženost, jež začala v duších blažených od smrti Krista, jenž umíraje řekl lotrovi: „Dnes budeš se mnou v ráji" (Lk 23,43). Bude však naplněno v den poslední, kdy blažení duchové dostanou oslavená těla a uslyší od Krále slávy[9]: „Pojďte, požehnaní, vládněte královstvím pro vás připraveným" (Mt 25,34). Neboť tehdy vpravdě nadejde Království Boží, když po zrušení veškeré moci smrtelníků a nečistých duchů bude vládnout jediný Bůh a jeho vyvolení s ním. A to je obecnější výklad otců, Tertuliána a Cypriána v knize O modlitbě Páně, Zlatoústého a Jeronýma ve výkladu šesté kapitoly Matouše, Cyrila v páté mystagogické katechezi, Augustina ve druhé knize O kázání Páně na hoře, Jana Kassiána v deváté Rozmluvě a jiných.

 

[Sv. Robert Bellarmin: Úpění holubice, II,10. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 4, 1948. Mírně upraveno a doplněno poznámkami redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

Výšku Božího milosrdenství poznáváme z jeho pohnutky
Předmluva ke knize Úpění holubice čili o užitečnosti slz
O lásce k Bohu

 

 

Související články:

Giselher ze Slatheimu: O lásce
Diadochos z Fotiké: Boží láska rozohňuje
František Saleský: Kterak láska zraňuje duši 
Diadochos z Fotiké: O lásce, bázni, víře a touze 
Mechtilda Magdeburská: Úlohy požehnané lásky jsou rozmanité
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Jako v matčině lůně
Bonaventura: Sestrám o dokonalé lásce Boží
Vilém ze Saint-Thierry: On první miloval nás
Alfons Maria z Liguori: O lásce ke Kristu 
Maxim Vyznavač: O lásce

 

Poznámky:


[1] Číslování podle Vulgaty, podle současného číslování je to Žalm 128. Pozn. RTh.

[2] Dulciores sunt lacrymae orantium, quam gaudia theatrorum", in Augustin, Enarrationes in Psalmos, 127,10. Pozn. RTh.

[3] Srov. Iz 6,3. Pozn. RTh.

[4] Číslování podle Vulgaty, podle současného číslování je to Žalm 119,139. Pozn. RTh.

[5] Číslování podle Vulgaty, podle současného číslování je to Žalm 139,21. Pozn. RTh.

[6] Jer 8,23. Pozn. RTh.

[7]  Zde má Robert Bellarmin na mysli pravděpodobně Nejsvětější svátost - eucharistii. Pozn. RTh.

[8] Číslování podle Vulgaty, podle současného číslování je to Žalm 145,13. Pozn. RTh.

[9] Srov. Ž 24,7-10. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 229x

další články