Elisabeth Leseur (Alžběta Leseurová)

Když jsem se poprvé setkal se životem Elisabeth Leseur, vnímal jsem ho jako výzvu nám všem: Bůh je a koná. Nepůsobí jen za zdmi kláštera či pouze v životech „velkých světců", ale „prochází se" i mezi věřícími žijícími ve světě. Jeho konání a odpovědi na naše prosby nemusí být viditelné během našeho života, nýbrž třeba i po něm, neboť Bůh je věrný a nenechá „upadnout na zem" ani jedno slovo naší modlitby, aniž by nedoputovalo k jeho „sluchu". Život Elisabeth Leseur a jejího manžela Felixe je velkou oslavou Boží moci a milosrdenství, Bůh k nám jejich životy hovoří. Naslouchejme Jeho hlasu, dějiny spásy stále pokračují.

Život

Elisabeth Leseur se narodila jako Pauline Elisabeth Arrighi roku 1866 v Paříži v bohaté měšťanské rodině mající původ na Korsice. Ve 21 letech se provdala za lékaře, redaktora a politika Felixe Leseura (*1861), který však, jak zjistila krátce před svatbou, byl naprostým agnostikem, ačkoliv pocházel z tradiční katolické rodiny. Sice jí slíbil, že bude respektovat její náboženský život, ale brzy začal vyvíjet neúprosný nátlak a podkopávat její víru, dokonce jí ztěžoval chodit na mši. Důsledkem tohoto manželova nátlaku bylo, že se Elisabeth začala čím dál více vzdalovat od své víry, až po sedmi letech manželství přestala podle víry žít zcela. Aby ji manžel zbavil „nákazy víry", předložil jí k přečtení spis E. Renana Dějiny počátků křesťanství. Elisabeth však paradoxně díky četbě této knihy prozřela, když prohlédla povrchnost a lživost Renanovy argumentace v knize. To ji přimělo, aby se pustila do hlubšího studia velkých církevních osobností, především církevních otců a velkých světců, jakými byli např. sv. Augustin, sv. Jeroným, sv. Tomáš Akvinský, sv. Terezie z Avily, sv. František Saleský či sv. Kateřina Sienská, a také především do četby Písma. Výsledkem tohoto studia bylo obrácení se od dosavadní vlažnosti a lhostejnosti zpět k „víře mládí" a k intenzivnímu duchovnímu životu.

Elisabeth ovládala několik řečí a mnoho cestovala po Evropě a Orientu. Během jedné z takových cest, která nyní vedla roku 1903 do Říma, prožila hlubokou „mystickou přítomnost Krista ve svém nitru a úplnou obnovu vnitřního života. Bez výhrad se odevzdala Kristu. Od té doby jí bylo jednou z největších opor svaté přijímání."(1) V srdci však také toužila po obrácení svého manžela, čehož chtěla dosáhnout především svědectvím svého života a mocí modlitby.

Kolem její osoby se tvoří společenství lidí, kteří spolu rádi diskutují, složené z politiků, diplomatů, umělců, lékařů, profesorů apod. Většinou se jednalo o lidi odcizené či dokonce nepřátelské víře, avšak vlivem Elisabeth u mnohých z nich padají jejich různé předsudky a dokonce někteří z nich se díky ní navrací zpět k náboženskému životu.

I přesto však Elisabeth žila duchovně osamocena a dokonce dlouho neměla žádného duchovního vůdce. Toho našla až mnohem později v jednom dominikánském knězi. Ze své osamocenosti a zároveň touhy sdílet vlastní duchovní zážitky počíná roku 1899 psát svůj Deník. Bere ho všude s sebou, i na daleké cesty, a zapisuje do něj vše, co prožívá, všechny bolesti a útrapy, ale i útěchy a touhy. Bolestí však měla mnoho - vždyť během poměrně krátké doby, tj. během prvních deseti let manželství, jí postupně umírá otec, dvě sestry, neteř a synovec.

Elisabeth posléze onemocněla rakovinou prsu a 3. května 1914 v důsledku této nemoci umírá.

Do své smrti se manželova obrácení nedočkala, avšak už za svého života byla pevně přesvědčena, že se její manžel jistě obrátí, čehož svědectvím je záznam z roku 1905 v jejím deníku, který si od svého obrácení vedla. Již od počátku své nemoci svůj život obětovala za manželovo obrácení. Její touha byla naplněna a prosby vyslané k Bohu byly vyslyšeny: Elisabetina sestra po její smrti předává jejímu manželovi Elisabetin deník a on je při jeho pročítání zasažen velikostí duše své ženy a její lásky k Bohu.

K obrácení manžela Elisabeth nakonec došlo po její smrti a její manžel dokonce, tak jak mu údajně Elisabeth řekla krátce před svou smrtí, v roce 1919 vstoupil do dominikánského řádu a roku 1923, tedy  ve svých 62 letech, byl vysvěcen na katolického kněze. Jako kněz později za ni slouží zádušní mši. Felix Leseur zemřel po několik let trvající hospitalizaci roku 1950. Žil 25 let v manželství a poté byl 27 let knězem.

Proces svatořečení Elisabeth Leseur byl zahájen roku 1934.

Dílo

Z písemných děl Elisabeth Leseur se nám dochoval její Deník z let 1899-1906 a 1911-1914, a Myšlenky a Předsevzetí pocházející z let 1906-1912.

(Všechny následující ukázky z díla Elisabeth Leseur jsou převzaty z knihy Alžběta Leseurová, V náručí Božím, Deník vnitřního života, Edice Krystal - Knihovna Revue Na hlubinu, Olomouc 1936, přel. E. Soukup a K. Vach. Některé vybrané pasáže jsou pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveny.)

Deník

11. září 1899 - Celý rok jsem velmi přemýšlela, mno­ho se modlila; hledala jsem bez ustání jasno a v této ustavičné práci nabyl můj duch větší zralosti, mé přesvědčení se prohloubilo a také má láska k duším. Co je většího, než lidská duše? Co krásnějšího, než přesvědčení? 
Je třeba v sobě stvořit nového ducha, ducha roz­umu a síly; je třeba se obnovit a žít velmi silným vnitřním životem. Je třeba modlitby, je třeba jed­nat. Je třeba, aby nás každý den našeho života více sblížil s nejvyšším Dobrem a Rozumem, totiž s Bohem. (s. 11-12)

19. září 1899 - Chci zvláštní láskou milovat ty, kteří jsou daleko ode mne svým rodem, svým nábo­ženstvím nebo smýšlením; právě ty musím chápat a ti potřebují, abych jim darovala trochu z toho, co do mně Bůh vložil. (s. 12)

9. října 1901 - Několik dní jemné vnitřní radosti, úrodných na pevná rozhodnutí. Svůj život chci vyplnit prací, láskou a plněním povinnosti, každé povinnosti. (s. 23)

4. dubna 1905 -  Trpím, klaním se, modlím se. 
Ó Ježíši, v té zahradě, kde jsi viděl prostírat se nad lidstvem poslední noc svého života a nad svou duší ještě hlubší noc, Tys trpěl sám. Ti, kteří Tě pře­ce milovali, neznali v tuto hroznou chvíli Tvou duši, nechápali Tvá muka. Ó Spasiteli, každý lidský život zná muka zahrady Getsemanské, každá křesťanská duše prochází nevýslovnou krizí utrpení a opuštěnosti. A jako Ty, přes blízkou útěchu, přes soucit, který spí nedaleko, křesťanská duše je vždy sama v zahradě Getsemanské. Žádné srdce nechápe její bolest dosti hluboce, aby jí dal hojivého balzámu, a ti, kteří se jí dotknou, bývají často dosti tvrdí. Mistře nejsvětější, vzpomeň si tedy na to, co byla pro Tebe tato hodina; slituj se nad naší slabostí a přijď sám, Těšiteli jediný, jediné Srdce, schopné chápat a sdí­let, přijď nás uklidnit, posílit nás a pomoz nám učinit z naší bolesti dílo spásy a lásky, živé kázání. 
Pane, je nemocná ta, kterou miluji. Ty ji můžeš zachrá­nit. Buď vůle Tvá. Smiluj se nad námi! (s. 45)

16. července 1913 - Buď pochválen, Pane, za všechny přítomné bolesti, jelikož se odvažuji doufat, že jsou sladkou odpovědí Tvého Srdce. Všechny, všechny Ti obětuji, bolesti těla, srdce i ducha, i všechna strádání, vnitřní odříkání a velikou duševní osamělost. Použij těchto skrovných obětí na úmysly a náhrady, které znáš, pro duše a pro Církev. Přijmi to jako dar na očištění mých hříchů a za dílo obnovy, které svěřuješ svým nejdražším duším. Není to pýcha, pravda, Pane, že se jmenuji Tvou přítelkyní, Tebou povolanou, Tvou vyvolenou duší, když jsem ve svém životě často viděla stopy Tvé lásky, často slyšela výzvu Boží, často nadpřirozené volání. Tys používal zkoušek, utrpení, nemocí, abys mne celou vzal k sobě a posvětil mne, když jsi mne dříve připravil svou jedinečnou vnitřní činností. Ty jsi učinil vše. A nyní dokonči své dílo, učiň ze mne svatou v měřítku, v jakém Ty chceš, použij mne ve prospěch duší, za mé miláčky, za všechny své zájmy, nalož se mnou ke své větší slávě; ať se vše toto stane v mlčení, v jednotě Srdce a srdce v samotě duše s Tebou. Z největších hlubin své bytosti volám k Tobě: „Pane, co chceš, abych konala? Mluv, Tvůj sluha naslouchá, hle, služebnice Páně, přicházím, ó Otče, abych konala Tvou vůli." 
Trpělivost, sladkost, pokornost, mlčenlivost a laskavost. Dej skrývat, jak jen mohu, svá tělesná utrpení i svá duševní strádání. Laskavostí a úsměvem zahalit své hořkosti, smutky a odříkání. Snažit se dostát všem chutím, přáním a potřebám každého a sebe za nic nepovažovat, ani nemyslet na to, že bych mohla chtít; obětuji i své nejvyšší touhy, když pochopeny, mohly by obtěžovat druhého, nebo když by se prostě nelíbily. Budu mít celou věčnost na klanění se Tomu, kterého vzývá má duše, sjednotit se s ním a modlit se. Zde na zemi musím myslit na bližního, na duše, posvětit se a být rozjímavou v činnosti. To dává příležitost k hojnému odříkání, k vnitřnímu ustavičnému umrtvování a ustavičnému obětování všeho Tomu, který je horoucí touha, nejhlubší touha mé duše. (s. 78-79)

Má duchovní závěť pro Felixe.

Můj milovaný manželi, píši Ti závěť své duše. Z tohoto hlediska chci, abys byl mým hlavním, nejbohatším dědicem. Tobě zvláště a všem svým milým zanechávám úkol, abyste se hodně modlili a dali modlit za mne. Po mé smrti ať se slouží mše svatá po celý měsíc každý den, a pak ještě několikrát v každém roce na můj úmysl, pokud budeš na živu. Ať Tvé skutky a almužny mluví k Bohu o té, která mu sloužila příliš nedokonale, ale která Jej milovala ze vší síly svého srdce, z nejhlubšího nitra své bytosti.

Po svůj život se snaž, pokud ubohý lidský tvor dovede, splatit ten nesmírný dluh vděčnosti, který mám u požehnaného Otce, že na výšinách Ti vymohou mé modlitby, abys jej poznal a miloval.

Až i Ty se staneš Jeho synem, žákem Ježíše Krista a živým údem Církve, posvěť svou bytost, přetvořenou milostí, modlitbou a darem sebe sama v lásce. Oč mé prosby a bolesti Jej prosily pro naše ubohé bratry zde na zemi, snaž se Mu dát za sebe. Miluj duše, modli se, trp a pracuj pro ně. Zasluhují všechnu naši bolest, námahy i oběti.

Zanechávám Tě uprostřed svých drahých, abys je obklopil svou pozorností a láskou. Buď jejich duchovním vůdcem, přítelem jejich duší a příkladem pro celý život. Provázej po celý život děti, synovce, neteř i přátele, které jsem tolik milovala. Podporuj je duševně i hmotně v okamžiku svatby nebo povolání. Mysli na všechny jako na děti z našeho srdce a nikdy je neopouštěj. Jejich rodičům buď vždy bratrem nebo oddaným a milujícím přítelem, jak jím jsi, ale způsobem nadpřirozenějším. Rozmnož také více své laskavosti, když Ti zanechávám i své, abys za ně zodpovídal.

Zemřu-li dříve než maminka, nemám zapotřebí Ti ji svěřovat, ale povinnost Tvá bude veliká, jakmile budeš chtít spojit s Tvou matkou nesmírnou lásku, jež mne k ní pojí.

U Tvé matky, která je právě tak má, prosím Tě, abys mne stejně nahradil. Důvěřuji Ti, že provedeš dobře ,,dílo Juliino", totiž že se postaví výpomocná kaple ve čtvrti chudých. Jestliže ještě není nikomu přiřčena, ať je zasvěcena Duchu svatému, nebo svaté Terezii, nebo ještě lépe Božskému Srdci Páně.

Odkazuji Ti rovněž své různé podniky a dávám Ti na starost, abys platil po celý svůj život příspěvky, nebo co bude na jejich místě.

Připomínám Ti znovu synovce i neteř, abys v tom, co jim zanecháme, nezapomněl dát přednost podílu Božímu a chudých.

Bez jakékoliv okázalosti si přeji prostý pohřeb, se zpěvy jenom náboženskými, bez čalounů v domě a na kostele. Ráda bych, aby se má rodina i přátelé sešli v kostele, a místo, co by kupovali neužitečné květiny, ať dají sloužit mše svaté a něco almužen na můj úmysl.

A nyní, draze milovaný Felixi, Tě opouštím, má jediná a tak veliká lásko! Ukládám Ti, abys opakoval našim blízkým a přátelům, jak jsem je všechny milovala a jak se budu za ně modlit až do hodiny shledání. U Boha, kde mne již ostatní drazí očekávají, se shromáždíme jednoho dne na věky. Doufám ve svá utrpení, přinesená za vás, a v milosrdenství Boží.

Tvá žena

             na věky

                         Elisabeth.

15. října 1905

(Opsáno a poněkud opraveno 26. ledna 1911.)

Myšlenky

• Budoucnost bude tím, čím ji učiníme. Ať nás pronikne tato myšlenka a nabádá k činnosti. (s. 83)
• Mlčení je často skutkem síly, rovněž úsměv. (s. 96)
• Hledat kolem sebe chudé, kteří se stydí, nalézat je a skýtat jim almužny srdcem, časem i svou něžnou pozorností. (s. 96)
• Marta a Marie! Věčný spor mezi hmotným životem a vnější bytostí s duší a s jejími nehynoucími potřebami. Pobídka z vnějška naléhající na nás, abychom vynesli na povrch skryté síly a mocnosti duše, abychom opustili důvěrné usebrání pro čistou činnost, zdánlivě plodnější. Ale Pán zodpověděl otázku, ukončil spor. Marie vítězí. A jestliže se často naše tělo zasvěcuje prostým pracem Martiným, děje se pod podmínkou, že se naše duše dovedla jako Marie oddat kontemplaci a vzývat Toho, který jí udělil Božské Slovo, pod podmínkou, že jsme toto slovo dovedli vyslechnout v hloubi mlčení. Činnost pochází jedině z rozjímání, které ji připravuje, a obětí, kterou konáme Bohu. (s. 108)
• Bůh sesílající nám život, dává každému z nás zvláštní úkol k vyplnění a označuje nám úlohu v dovršení svého věčného plánu. Především tedy záleží, abychom dobře znali toto zvláštní poslání, rozlišovali vůli Boží v naší duši a v našem životě. A pak abychom se dali do díla a učinili z celé své bytosti i z naší smrti dílo spásy pro sebe a své bratry. 
  Jsme pokornými dělníky Božského Pána, údy Otcovy rodiny, a je třeba, abychom Mu, až přijde večer, mohli s důvěrou říci, že dům je hotov a že oživující slunce může dát vzklíčit tomu, co jsme zaseli. (s. 108)
• Jediná přetvářka je chvalitebná a to ta, která nedává poznat zlo, které se nám děje, naše utrpení v onom hlubokém místě duše, jež náleží jedině Bohu. Týž, který nás neodhaluje úplně a nevyčerpává naši zásobu lásky, síly a dobra, aniž mu skrýváme, čím jsme. (s. 110)
• Jen Bůh může naplnit propasti mezi dušemi. (s. 103)
• Myšlenka, přišlá zvenčí proneseným slovem nebo z četby, je přijata duchem jaksi trpně. Tato myšlenka dlouho odpočívá čistě rozumově. Pak přijde den, kdy pod vlivem milosti oživne a je nikoliv jen přítomná v duchu, nýbrž i živoucí pro duši. Zda nelze takto vysvětlit a ospravedlnit lidské prostřednictví v díle Božím? Jedině milost vytváří obrácení. Bez milosti u duší nezmůžeme nic. Ale nemůžeme připravit půdu pro milost? Nemůžeme-li do myslí vkládat nová poznání, rozšířit myšlenky, které snad jednoho dne, přijde-li k nim právě milost, procitnou pod jejím dechem a oživnou? Je to dílo velice pokorné, které vyžaduje mnoho trpělivosti a jemnosti, a které je třeba uskutečnit, aniž očekáváme výsledek, který bude takový, jak chce Bůh, a který je jedině jemu znám. (s. 97)  
• Proč odkládáme na zítřek konat dobro? Proč čeká­me na bohatství, abychom obdarovávali? Není-liž dar sebe sama lepší než peníze a míjí-li den nebo jen hodina, aniž můžeme dát trpícímu naše slzy a úsměv? Nemůže-li naše slovo posílit duši v zármut­ku? Nemůže-li skutek čisté lásky, plynoucí z nej­hlubšího našeho bytí, osvětlit smutný život? Ó Bo­že, kolikrát jsme, nedbajíce božského Slova, pomi­nuli při potkání jednoho z našich bratří a opovrho­vali lidským utrpením! (s. 84)
• Naše duše je zaujatá touhou po pravdě, milujeme ji a hledáme ji bez ustání, protože pravda je cílem naší bytosti a jednoho dne ji plně obsáhneme. Chceme žít hluboký a silný život duše, život vnitřní, počá­tek věčného života, a my kráčíme, tápajíce po této stezce dobra, která se pro nás stává svrchovaně krás­nou a na které zaséváme své úsilí, boje a přání.
• Před námi zaznívá Hlas, Slovo všemocné výzvy, která nás probouzí a přetváří: „Jsem Cesta, Pravda, Život." Choďme ve smyslu tohoto hlasu. Kdo může říci taková slova, nikdy nás neošálí. (s. 87)
• Kristus, Pán svatý a svobodně vyvolený od duše v době vnitřní obrody a svobodného svolení, utváří a přetvořuje naši duši tak ustavičnou a nepochopi­telnou činností, že slova svatého Pavla se stávají pravdou, a že v nich chápeme vítěznou skutečnost: „Živ jsem, ne já, ale živ je ve mně Kristus." Kristus vnitřních duší, Kristus maličkých a chudých, Kristus sjednocující a věčně žijící, kterého nezapomeneme, jakmile jsme přijali jeho návštěvu a byli při svatém přijímání u Jeho duše. (s. 91)
• Je třeba učinit z každého dne malý obraz celého ži­vota, vyplněného modlitbou, prací a láskou. (s. 94)  
• Někdy bývá obdivuhodným kázáním prostý dotyk; není zapotřebí více než jiskřičky, aby vzplanul ve­liký požár. (s. 94)

Další citace:

Per Crucem ad Lucem

Použitá literatura:

• Aumann, J., Křesťanská spiritualita v katolické tradici, Karolinum, Praha 2000
• Leseurová, A., V náručí Božím, Deník vnitřního života, Krystal - Knihovna Revue Na hlubinu, Olomouc 1936
• Letz, J., Mystičky Západu, Vydavateľstvo Michala Vaška, Prešov 2002

Použité internetové zdroje:

• http://en.wikipedia.org/wiki/Elisabeth_Leseur
• http://www.dcdiocese.org/swkregister/Nov_5_06/IreneCol.htm
• http://www.editionsducerf.fr/html/fiche/fichelivre.asp?n_liv_cerf=6995
• http://www.thecatholic.org/2004_Dec_2005_Jan/When_I_Am_Dead.htm

Poznámky:

(1) Aumann, J., Křesťanská spiritualita v katolické tradici, Karolinum, Praha 2000, s. 250.