Hledání vnitřního pramene

„V dnešní době by mnozí lidé rádi prohlubovali svůj vnitřní život. Vyhledávají učitele, místa a prameny, aby uhasili svou žízeň po smyslu, svou touhu po odpovědích. Při svém hledání se setkávají se zvláštní přitažlivostí duchovních směrů, které rozvíjejí celou osobnost: tělo, afektivitu i ducha. (...) Tak se mnozí začnou věnovat józe, zazenu, fyzickým cvičením čínského původu zaměřeným na soustředění atd. (...) Někteří si proto kladou otázku: je slučitelná práce na sobě samém, na své mysli, emocionalitě a těle s křesťanským duchovním životem? Musíme odmítnout všechny nekřesťanské tradice, abychom se vyhnuli ‚kontaminaci‘...? Je možné do křesťanství částečně včlenit blahodárný přínos velkých východních mystických tradic a nenarušit tím jeho specifičnost?"

Tyto a podobné otázky zmiňuje Bernard Ugeux na začátku své knihy. Zamýšleli jste se někdy nad podobnými věcmi? Já ano. A dostali jste na ně odpověď? Já jsem možná hledala příliš málo. Anebo snad nejsem v hledání dost trpělivá... Musím se totiž přiznat, že dočíst se k úplně jednoduché odpovědi typu ano/ne nebo a/b/c/d (jak to bývá ve školních testech) se mi zatím nepodařilo. K odpovědi se člověk spíš musí namáhavě dopracovat sám. Stává se mi také, že autoři mě zaplaví tak hlubokými vědomostmi o spiritualitě a spiritualitách a vysypou na mětakové množství vyčerpávajících informací, že knihu vyčerpaně odkládám stranou a lapám po dechu.

Když však znovu a znovu narážím na důvěrně známou roztržitost při modlitbě, na roztěkanost myšlenek, které nelze soustředit na to, na co bych chtěla, a hlavou mi víří tisícero nápadů a myšlenek, ačkoli bych chtěla plně naslouchat svému Pánu, přijdou mi vhod dobré rady: Jak se ztišit, jak vstoupit do hlubiny svého srdce, jak se modlit nejen ústy a hlavou, ale i srdcem...? Ale pozor, háček! Buďto jsou rady tak složité, že bych potřebovala nějakou předsuvku soustředěnosti, abych se pak prolouskala radami, jak se soustředit, anebo postupy či cvičení, meditační praktiky a metody, které se nabízí, zavání něčím východním..., takže člověk zas jen neví, co si vybrat, jak začít..., a jestli to vlastně stojí za to.

Jako zajímavé světýlko v této oblasti se mi jeví knížka Hledání vnitřního pramene. Není složitým traktátem o duchovním životě, ze kterého se člověku zatočí hlava. Hned v první kapitole zve čtenáře „na hlubinu" a zároveň ukazuje cestu - praktickým cvičením, se kterým lze hned začít. Praktické cvičení je pak součástí každé kapitoly. A tak se čtenář nejen doví něco o důležitosti správného dýchání pro soustředěnost i celkovou kondici, ale může na svém dýchání i konkrétně „zapracovat". Kapitoly o zklidnění a soustředění nezůstávají u teoretických popisů, ale ústí do malých, ale jasných krůčků, které lze zkoušet, dokud se člověk nenaučí chodit. Ugeux se často zmiňuje o praktikách meditace ve východních náboženských tradicích, nedělá však ze všeho bezbarvý koktail, ze kterého má člověk nakonec ještě méně jasno než na začátku. Vysvětluje a srovnává - jasně, ale i citlivě. Tak dosahuje, že jeho kniha je „použitelná" i pro ty, kteří neznají Boha, jak ho představuje křesťanství, a přece touží po duchovní cestě. Zároveň však neustupuje z křesťanských hodnot a mnohé užitečné podněty čerpá právě u takových „klasiků" duchovního života, jakým byl svatý Ignác z Loyoly.

Ale... nemohu přece celou knihu přečíst za vás! Tak alespoň pár ukázek:

„Mezi meditačními technikami, které se lidským úsilím snaží dosáhnout jistého stavu vědomí, a křesťanskou modlitbou je velký rozdíl. Vprvním případě se při práci na sobě samém - která je samozřejmě nezbytná pro každou duchovní cestu - počítá jen s vlastními silami, případně s pomocí druhého člověka, jako je např. nějaký vůdce. V křesťanské modlitbě se člověk sice inspiruje určitými technikami, ale navíc potřebuje ducha otevřenosti a přijetí pro proměňující Přítomnost. Tak postupně díky modlitbě srdce dospívá ve svém nitru k jednotě. Čím hlouběji se tato jednota zakořeňuje, tím snáze může člověk vejít do společenství s Bohem: to už je předzvěst Vzkříšení!"

*

„Nabízím vám přístup, který neusiluje ani o splynutí s kosmem, ani o harmonizaci energií způsobem, který by nás mohl připravit o naši identitu. Už víme, že podle některých východních tradic se po určitém čase vytrácí ego. Slovo ego by v jejich kontextu mělo negativní nádech. Proto raději než o egu mluvím o hlubině já, o osobnosti v její autenticitě a jednoduchosti. Zatímco já je sobecké a často sebestředné, naše putování by mělo vést k zachování naší identity, cestou zbavování (se) i vztahu, na které se ‚Já‘ může setkat s ‚Ty‘ a tak prožít zkušenost ‚My‘, aniž by jeden absorboval (pohltil) druhého."

*

„Podle křesťanské tradice nám cestu k růstu pomáhá odhalovat Duch svatý, tedy Boží Duch. Naše citová hnutí při tom hrají důležitou roli. Bůh působí na naši afektivitu, aby s námi pohnul, dal nám tak znamení a umožnil nám ověřovat si, kde právě v životě jsme. V duchovním životě nemůže být nic horšího než nehybnost a lhostejnost. Buď postupujeme kupředu, nebo couváme, ale už nehybnost je couváním. Samozřejmě můžeme po určitou dobu zažívat stagnaci, ustupovat, ale důležité je být v pohybu, i když ten pohyb způsobují zápasy. Jako v každém vztahu ani zde není protikladem lásky nenávist, ale lhostejnost.

Vnitřní hnutí mohou tedy být někdy příjemná - pokoj, ticho, radost, láska, laskavost -, a jindy bolestivá - obavy, temnoty, pochyby. Důležité je naučit se číst a interpretovat své pozitivní i negativní pocity, ať už nás provázejí delší, či kratší dobu. Dalo by se také mluvit o ‚zabarvení‘ našeho rozjímání či meditace."

*

„Pro toho, kdo chce zažít ticho, je nejtěžší ponořit se do naslouchání, tedy zažít ticho v plnosti. Vyžaduje to zklidnění našich myšlenek, duševních procesů a také povrchních emocí, našich bloků. K tomu potřebujeme čas, trpělivost a musíme pravidelně provádět navrhovaná cvičení. Zjistíme, že když se zastavíme a ponoříme se do ticha, začnou se nám do něj hrnout nejrůznější rozptýlení. Stává se to dokonce i starým mnichům. V tichu meditace se občas vynoří emoce nebo vzpomínky, které jindy nechceme poslouchat, a pokouší nás, abychom jimi vyplnili prostor. Nebo nás ve chvíli ztišení přepadnou naše úzkosti."

*

„Nemůžeme být přítomni božskému, pokud nejsme přítomni sami sobě, podobně jako bez přítomnosti sobě samým nemůžeme být skutečně přítomni druhému."

*

„Nikoli náhodou dnes mnoho lidí spojuje duchovní hledání a terapii. Čekají od terapeutů, že dají smysl jejich životu, a od terapeutických skupin očekávají záchranu ze strachu, z ne‑smyslu, ze svých slabostí, ze samoty nebo z neúspěchu ve vztazích. A naopak po duchovním vůdci či skupině chtějí terapie, aby se lépe cítili ve své kůži. Důležité je však to, zda je duchovní cesta zároveň cestou zlidšťování. Opravdová duchovní cesta se pozná mimo jiné podle růstu vnitřní svobody (v rámci ní musí člověk přestat chtít všechno ovládat) a podle schopnosti žít nezištně mezilidské vztahy. Tato svoboda a tato nezištnost - samozřejmě nikdy úplná - ve vztazích jsou spolehlivé ukazatele a protiřečí čistě ekonomické logice. Neexistuje cesta sjednocení nebo posvěcení, která by zároveň nebyla cestou zlidštění, a naopak."

Ukázka z knihy:

Bernard Ugeux: Modlitba srdce

Další ukázky z knihy v knihkupectví Paulínky  

Související články:

Marie Beďačová: Hlas jemného vánku