Svátek mláďátek

Někdy se nám toto vele­bení zdá poněkud podivným. Byly to docela mladé bytosti. Sotva se narodi­ly. Ještě nežily svůj život. Ještě nevěděly nic o svém osudu, nevybojovaly ještě svůj zápas. Ne­setkaly se v životě s nikým jako s cizím člověkem, s nímž by se musely vyrovnávat. Nepotkaly člově­ka, pod jehož dotekem by procitly. Ještě nepocíti­ly svoji lásku a ještě nenašly svého nepřítele; ještě jim nezasvitla radost, bolest ještě netrávila jejich srdce. Ještě nedobyly ani kousku země, jejich čin byl ještě nevykonán, jejich nitro se ještě neprojevilo, nevyjádřilo, nevyslovilo.

Ještě nebojovaly svůj zápas pro Boží království. Zůstalo ještě nevykonáno, co vykonáno být mohlo, a později mělo.

Někdo snad řekne: Vykonaly více, protože umře­ly za Pána.

Ale co o tom věděly? On sice způsobil, že mladá bytost zemřela pro Pána a třpytí se nad tím taju­plná záře dojemného hrdinství. Když zajali svatou Anežku a chtěli ji odvést, byla tak slaboučká a drobná, že jí spadla z rukou i nejmenší pouta, jimiž ji chtěli spoutat... Ale nevinné děti neměly ani to, co měla ona a co patří k vlastnímu lidskému ži­votu, totiž vědomí, cítící srdce a svobodnou vůli. Nemohly ještě ani věřit, ani milovat Boha a ani nejslabším žvatláním Boha vzývat. A přece je Cír­kev oslavuje.

To je opravdu podivuhodné!                           

Ve svatých se vtělují Boží tajemství. V jednom je jasnost jeho poznání, v druhém hoří žár jeho lásky, ve třetím je jeho síla, v jiném zase jeho bo­hatství anebo jeho líbeznost anebo jeho čistota anebo jiná Boží velkolepá vlastnost. I v těchto dě­tech se jeví nějaké Boží tajemství.

Lidé si myslí, že kdovíco konají - nakonec to ale nejsou oni, kdo něco konají, nýbrž Bůh. Namáhají se, zápasí, obětují se, ale to hlavní na tom je dar, stvoření Boží, jeho dar!

Neboť všechna vlastní činnost záleží v darova­ném, již ve svém kořenu je Božím darem. My na to ale zapomínáme a myslíme, že my sami ze sebe něco můžeme. A nyní tu stojí bytosti, které celým svým bytím hlásají: Ne z nás! A tak hlásají napros­tou čistotou a ryzostí tajemství Milosti.

Nebojovaly, netvořily, neobětovaly, nesnažily se, nemilovaly. Ani necítily, ani nemohou myslet. Je tu jenom jejich celá existence. Jenom vstou­pila do života... Z onoho rajského poupátka v nich vy­kvetlo království Boží ve smyslu onoho ta­jemství, jež On působí v bytí lidské bytosti, před každou vlastní lidskou volbou a působením, jakož­to pouhý, čirý dar, pouhou, naprostou milost... A dříve než si toho byly vědomy a mohly za to po­děkovat, byly vzaty ze života.

Tak tu stojí jako květiny na poli. Stvoření Boží lásky. Nic nemají ze svého. Všechno je darované. Ba, nemají ani ničeho pro sebe. Ani sebe nemají dokonale, když chápeme toto slovo ve smyslu, jenž žádá svobodné rozhodování a vlastní odpovědnost. Jenom jsou. Jenom si hrají. Liturgie praví, že si hrají pod Božím oltářem s korunami a s mučednickými palmami.

Jsou stvořením Boží lásky, lásky podivuhodně rozmařilé, královské Boží lásky. Kvetou bez ovoce. Jenom kvetou a jsou brzo uříznuty. Docela bez užitku. Krása a jemná vůně.

A přece nad nimi leží radostnost a zároveň něco divného ... Jaké tajemství v této slavnosti! Z hlubiny vystupuje vlna, jež to, co má, má jenom od Boha, nic ze sebe. Ale tato lidská bytost, která tu kvete a najednou je zlomena, není ničím beze smyslu. Ne a ne! Nýbrž je něčím naplněným, plným, dokonalým, docela krásným. Leč, bez stínu sebechtění, sebehledání. Tyto bytosti mají dokonalost čiré milosti.

A to je jejich nevýslovná blaženost: Jenom mi­lost. Žádné já. Jenom Bůh!

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 1, 1937. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)

Od téhož autora:

Křesťanská modlitba je společenství se skutečným, živým Bohem