církevní právo
(z lat. ordinarius - „řádný")
- v církevním smyslu představený, který je opatřen vládní mocí (potestas iurisdictionis seu regimis) v Církvi ustavené božským právem. Tato moc příslušných osob je řádná (ordinaria), a to buď vlastní (propria) nebo svěřená (vicaria).
Nejvyšší řádnou moc v Církvi má papež, proto je ordinářem celé Církve. Ostatní ordináři mají svou moc v určitém církevním území, proto se označují též Ordinarii loci (ordináři místa) a jsou to: sídelní biskup, opat a prelát (nullius), kteří vládnou nad územím v diecézi vyňatým z biskupské pravomoci, dále jejich generální vikáři, apoštolský administrátor, apoštolský vikář a prefekt a konečně ti, kteří přejímají řízení církevního územního celku v jejich nepřítomnosti. V řeholních společnostech je ordinářem vyšší představený (provinciál a výše), který svou vládu či své řízení vykonává nikoliv územně, nýbrž pouze nad osobami. Řeholní představený proto není Ordinarius loci.
(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Redakčně mírně upraveno.)
Jaroslav Michal, 6.2. 2009
Přečteno 2240x
4. 2. 2023 - Přidána nová hesla v sekci "Křesťanské pojmy":
Stvoření - Stvořitel - Nestvořenost, nestvořený - Ex nihilo - Svět - Baptiserium - Novaciáni - Nejsvětější svatyně - Slavnost Ježíše Krista Krále - Velekněz - Katolická akce - Exercicie - Agere contra - Sláva - Sláva Boží - Glosolálie, glossolalie - Nečistý duch, nečistí duchové - Lucifer.