Ikona, ikony

Ikona, ikony

(z řec. εικων [eikón] - „obraz")

- název ve východních, pravoslavných církvích pro obrazy s křesťanskými motivy, podle přesných pravidel a typizace malované většinou na dřevě. V pravoslavném pojmosloví se ikony nemalují, ale „píšou", protože jsou zvěstováním pravoslavné, orthodoxní víry.

Ikony zobrazují nejčastěji výjevy ze života Ježíše Krista a dále Panny Marie, svatých nebo andělů. Ikony mají svůj ustálený, kanonizovaný ikonografický typos, který na prvním místě upřednostňuje jejich dogmatický, věroučný prvek a jejich výraz je silně symbolický, nikoliv co nejvíce realistický, jak tomu naopak bývá často v západním výtvarném umění. Tak každá barva nebo postoj na ikonách má svůj symbolický význam, užívá se zde rovněž obrácená perspektiva atd. Ikony se nesnaží excelovat v aktuálně poplatném výtvarném stylu, ale naopak co nejpřesněji vyjádřit pravdy pravoslavné víry a duchovnosti. Proto výrazy ve tvářích znázorňovaných osob jsou prosty jakýchkoliv afektů a emocí coby výraz oproštěnosti od lidských, pozemských vášní a jako stylizované přenesení zobrazovaných osob do nebeských výšin, do sféry božské kontemplace. Podobně i člověk, který „čte" ikony, má být s jejich pomocí a skrze ně doveden taktéž ke kontemplaci a k nazírání božských pravd a tajemství a rovněž povznesen nad svět lidských vášní k nebeskému klidu, k tzv. apathii.

V pravoslaví se ikony chápou takřka jako svátosti („tajiny"), jako okno do nebe, jako prostředky působení Boží blahodati na člověka. Pro jejich autory je malba neboli „psaní" ikon náboženským úkonem, na který se připravují postem, modlitbou a očištěním srdce.

K velkému sporu o ikony neboli o výtvarné znázorňování Boha a Božích skutečností došlo v dějinách již ve starověku. Tento spor byl rozřešen v 8. stol. ve prospěch ikon, tedy potvrzením, že uctíváním ikon neuctíváme je samé, ale Toho, který je na nich coby vtělený Bůh, Ježíš Kristus, znázorněn, neboli že „úcta vzdávaná obrazu přechází na vzor" (sv. Basil Veliký: De Spiritu Sancto, 18). Úcta projevovaná ikonám tedy není klaněním se jim samým jako nějaké modle, která by zabírala místo Boha, ale naopak úctou vztahovanou k Bohu a v odvozené míře k jeho svatým a skrze ně a spolu s nimi opět vůči Bohu samému. Více viz v hesle Ikonoklasmus.

Ikony bývají součástí jak pravoslavných domovů, tak zejména pravoslavných chrámů, kde jedním z nejvýraznějších prvků je tzv. ikonostas - stěna rozdělující pravoslavný chrám na část přístupnou všemu věřícímu lidu a na část přístupnou pouze posvěceným služebníkům Církve (jáhnům, kněžím, biskupům) neboli presbytář a pokrytá právě množstvím ikon v jejich ustálené hierarchii.

Jsou známy rovněž zázračné, tzv. myrotočivé ikony, z nichž nevysvětlitelným, nadpřirozeným způsobem vytéká myro neboli olej, podobný tomu, jakého se užívá i v pravoslavné liturgii.

Související články: 

Rafail Karelin: O jazyku pravoslávnej ikony 1/2
Rafail Karelin: O jazyku pravoslávnej ikony 2/2  
Ladislav Németh: Pravoslávna ikona - kánon a štýl
Ivan Bentchev: Ikony anjelov 1/3 - Biblické učenie o anjeloch 
Ivan Bentchev: Ikony anjelov 2/3 - Rané kresťanstvo a apokryfy  
Pavel Evdokimov: Theotokos archetypem nekněžského charismatu ženy  
Ivan Bentchev: Ikony anjelov 3/3 - Hierarchia anjelov: od apoštola Pavla po Dionýza Areopagitu 
Lukáš Drexler: Pravoslávna ikona - kánon a štýl II. (recenze)
Mních Gregor (Krug): A odpočinul si Boh na siedmy deň
Mnich Gregor (Krug): Ježiš Kristus Starý dňami 
Vladimír Losskij: Obraz Boha a obraz sluhu  
Ikony anjelov - Obrazy nebeských poslov  
Ikonostasy (fotogalerie)  
Pravoslavný kříž