List Efezským

Autor, adresát, místo a doba sepsání

List Efezským patří spolu s listy Filipským, Koloským a Filemonovi mezi tzv. „listy z vězení", a to z důvodu jasných zmínek, že se autor listu nachází ve vězení (Ef 3,1; 4,1; 6,20); mezi těmito listy je však i určitá obsahová příbuznost.

Maloasijské město Efez, jehož obyvatelům byl list údajně určen, bylo v době apoštola Pavla hlavním městem římské provincie Asie. Apoštol Pavel, jenž je tradičně považován za autora listu, přišel do Efezu již na své 2. misijní cestě (r. 49-52)[1]. Do Efezu se vrátil při své 3. misijní cestě (r. 52-56)[2] a přibližně v letech 55-56 tam pobýval přes dva roky[3]. Snad byl v Efezu i vězněn.

Slova „kteří jsou v Efezu" (1,1) chybí v nejstarších rukopisech[4]. Díky tomu existuje domněnka, že list byl možná skutečně obecnou epištolou určenou „bratřím věrným v Kristu Ježíši" (1,1) a byl tak možná zaslán na více míst, do jiných maloasijských křesťanských obcí. Existuje také domněnka, že List Efezským je ve skutečnosti Listem Laodicejským, zmíněným v Listu Koloským 4,16. Toto tvrdil již ve 2. století Markión ve svém seznamu posvátných knih. Pro určení listu křesťanům v Efezu svědčí v církevní tradici Muratoriho fragment, Irenej, Klement Alexandrijský a Tertullian.

Dle církevní tradice byl tento list napsán v Římě, snad kolem r. 62 a asi po napsání Listu Koloským. Jako jiné místo sepsání listu se uvádí též Efez. Pokud list nenapsal apoštol Pavel, jak tvrdí někteří badatelé, nýbrž Pavlův žák, pak mohl být napsán někdy v 80.-90. letech. První jistý doklad o znalosti Listu Efezským nacházíme v listech Ignáce Antiochijského (+ cca 110).

Mezi listy Efezským a Koloským, které spojuje řada podobností, a mezi ostatními listy apoštola Pavla jsou určité rozdíly - v použitém slovníku, slohu i v teologických důrazech. Vyvstává tedy otázka, zda autorem byl apoštol Pavel (rozebíral nové téma, které vyžadovalo použití nového slovníku) či nějaký jeho žák, jenž rozvinul teologické dědictví apoštola Pavla. Jako důvod proti Pavlovu autorství se uvádí to, že autor listu nemá žádnou osobní znalost adresátů (1,15), což nekoresponduje s apoštolem Pavlem, který v Efezu nějaký čas pobýval a tudíž velmi dobře znal místní církevní obec.

Osnova listu

Úvod (1,1-2)

Dogmatická část (1,3-3,21)

• 1,3-14: chvalozpěv
• 1,15-19: modlitba
• 1,20-23: hymnus o Kristu
• 2,1-10: záchrana Bohem
• 2,11-22: jednota Židů a pohanů v Kristu
• 3,1-13: poslání apoštola
• 3,14-21: modlitba

Morální část (4,1-6,20)

• 4,1-6: jednota Církve
• 4,7-16: duchovní dary v Církvi
• 4,17-24: výzva k novému životu
• 4,25-5,20: zásady a výzvy k novému životu
• 5,21-33: manželství a tajemství Církve
• 6,1-4: vztahy v rodině
• 6,5-9: výzvy otrokům
• 6,10-20: duchovní boj

Závěr (6,21-24)

Teologický obsah

Z výše uvedené osnovy vyplývá, že List Efezským má 2 hlavní části:

1. část dogmatickou a
2. část morální.

Ad 1: V dogmatické části je ústředním výrazným tématem Kristus jako zachránce ze tmy, hříchu a ze starého způsobu života a Kristův vztah k Církvi, která je jeho tajemným tělem.

Kristus je v Listu Efezským ten, jenž posílá své apoštoly (1,1), je Pánem (1,2 ap.), Synem Božím (4,13), v něm jsou křesťané vyvoleni již před stvořením světa ke svatosti (1,4), skrze něho jsou vykoupeni (1,7) a přijati ke chvále slávy Boha (1,5), on je také tím, ve kterém se vše sjednotí (1,10; 2,13n). V něm je křesťanům dána pečeť Ducha svatého (1,13), on je vzkříšený z mrtvých a sedí po pravici Otce (1,20n) na nebeském trůnu (2,6), on je hlavou Církve (1,22n; 5,22), úhelným kamenem duchovního příbytku Božího (2,20n), udělovatelem darů a povolání v Církvi (4,7n). Je tím, kdo nás miluje a je nám všem tak i příkladem (5,1n; 5,25) a mužům vzorem pro jejich vztah se svou manželkou (5,21). Kristus sám je také ženichem své nevěsty - Církve (5,21n). On je prostředníkem, skrze něhož jsme přijati za syny (1,5) a skrze něhož máme volný přístup k Otci (2,18; 3,12)

Kristus je v Listu Efezským představován v úzkém vztahu s Církví, jež je jeho tělem (1,23; 3,6; 4,4.12.16.25; 5,22n), kdy on je její hlavou (1,22; 4,15; 5,23). Církev je také společenstvím svatých (1,18), plností samotného Krista (!!! - 1,23), Boží rodinou (2,19), stavbou, chrámem, duchovním příbytkem (2,21-22), nevěstou Kristovou (5,21n). V Církvi skrze Kristovu oběť už není rozdílu mezi Židem a pohanem a Církev, která je tělem Krista, se tak stává místem i nástrojem jednoty, kdy ze dvou - Žida i pohana - se stává jeden nový člověk (2,13n).

Bůh je v Listu Efezským představen již jako trojjediný: Bůh Otec, Otec slávy (1,1.3.17; 2,18; 3,14; 4.6; 5,20; 6,23); Pán Ježíš Kristus, nejmilejší Otcův (1,2.6.15.17; 3,11; 4.5; 5,20; 6,23-24) a Syn Boží (4,13); Duch svatý (1,13; 2,18; 3,5; 4,3.4.30; 5.19; 6.17.18), Duch Boha (3,16). Nejzřetelnější trinitární vyznání je pak v 4,1-6.

Kristus je vzkříšený (1,20; 2,6) a křesťané nečekají pouze na vzkříšení v poslední den, nýbrž skrze své obrácení se k Bohu skrze Krista jsou spolu s Kristem také probuzeni k pravému životu ze smrti „života v hříchu" (2,5.6; 5,14). Toto probuzení z mrtvého způsobu života je již závdavkem vzkříšení budoucího (2,6n), kterým se konečně naplní spása vyvolených.

Zajímavé v Listu Efezským je používání slov plnost, tajemství a poznání. Jedná se o slova, jež se vyskytují především ve slovníku gnostických proudů a mystérií. V Listu Efezským jsou však zcela zaměřeny ke zjevení a uskutečnění Boží spásy skrze Ježíše Krista. Spása se uskutečňuje skrze Krista a toto „tajemství od věků ukryté v Bohu" (3,9.11) Bůh zjevuje skrze Kristovo tělo - Církev - celému kosmu (3,10). Je to velké tajemství (5,32), jež je obsahem evangelia (6,19). Církev - Kristovo tělo - je tak plností samotného Krista a úkolem každého údu je pochopit a poznat Kristovu lásku (3,18-19), nechat se tak „prostoupit vší plností Boží" (3,19) a dojít tak skrze poznání Syna Božího zralého lidství (4,13). Skrze Církev Kristus přivádí k naplnění vše, co jest (1,23; 4,10).

Ad 2: Křesťané však musí na cestě k tomuto cíli a naplnění svádět boj se zlými mocnostmi (6,10-20), zanechat starého způsobu života a obléci lidství nové (4,22-24). Toto je obsahem druhé, morálně zaměřené části Listu Efezským.

Autor listu vybízí k novému způsobu života „podle pravdy, která je v Ježíši" (4,21). Dává konkrétní příkazy a výzvy proti všem špatnostem, které člověka vzdalují od Božího obrazu, k němuž byl člověk stvořen (4,24), např. proti hněvu, lži, smilstvu, opilství atp. Obrací se ke všem, nenechává stranou ani manželské soužití (5,21n), vztahy dětí a rodičů (6,1-4), otroky (6,5-10). Křesťané jsou učiněni světlem (5,8), stali se dětmi světla (5,9) a nemají žít tak, jako žijí pohané (4,17) a mít s nimi cokoliv společného (5,7). Naopak mají jejich skutky tmy nazývat pravým jménem (5,11).

Avšak úhlavním nepřítelem křesťanů nejsou lidé („krev a tělo"), nýbrž „nadzemští duchové zla" (6,12), proti nimž „svatí" vedou svůj boj. K tomu je potřeba mít duchovní výzbroj (6,13-17) a v každý čas se v Duchu svatém modlit, prosit, přimlouvat se a bdít na modlitbách (6,18). Ukázka modlitebního nasazení autora Listu Efezským je vidět i v listu samotném (1,15n; 3,14n).

Použitá literatura:

• BIBLE. Písmo svaté Starého a Nového zákona (Český ekumenický překlad), Praha 1996.
• Hoppe, R., List Efezanům, List Kolosanům, Kostelní Vydří 2000.
• Mareček, P., Úvod do Nového zákona (skriptum pro studenty CMTF UP), Olomouc  2002.
• Nestle-Aland, Novum Testamentum, Graece et Latine, Stuttgart 1994.
• Novotný, A., Biblický slovník, Praha 1992.
• Nový zákon (Překlad O.M. Petrů), Řím 1976.
• Nový zákon Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista (Kralický překlad), Vídeň 1969.
• Ryšková, J. - Schröter, J. - Špláchal, J. - Kašpárek, K., Úvod do Písma sv., Nový zákon, Praha 1991.
• Souček, J.B., Řecko-český slovník k Novému zákonu, Praha 1997.
• Tichý, L., Úvod do Nového zákona, Svitavy 2003.

Od téhož autora:

Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí   
Musí být biskup skutečně ženatý? 

Související články:

Ignác Antiochijský: List Efezanům  

Poznámky: 

[1] Sk 18,19-21.

[2] Sk 18,23-21,14.

[3] Sk 19,20.

[4] Tato slova chybí v papyru p⁴⁶, v majuskulních kodexech א^* a B^* a v minuskulních kodexech 6 a 1739.