Sv. František z Assisi a Eucharistie (1/2)

Kdykoli František mluví o Božském Spasiteli, vždycky má na mys­li především Nejsvětější svátost. Proto tak vroucně a živě sloužil Kristu, tak vroucně Ho následoval a miloval, poněvadž nemyslel na Krista vzdáleného časem a místem, nýbrž Ho viděl před sebou přítomného v Nejsvětější svátosti. Tam měl ustavičně jesličky i kříž. Tam stále žil jeho Božský Mistr. Zde stával rytíř Kristův den co den v předsíni a u trůnu svého nejvyššího Krále. Oltář byl domovem víry, naděje a lásky, jeho myšlení i jednání. V Eucharistii a skrze jeho Eucharistii stále nábožensky prožíval Krista. Svátost oltářní mu byla ohniskem veškerého náboženského života.

I.

Málo světců tak horlivě konalo a pěstovalo zbožnost ke Svátosti oltářní jako František. Toto byla vskutku jeho pobožnost a nikoli jen jedna z jeho pobožností. Sami nevěřící badatelé si povšimli toho, že uctívání Eucharistie „mělo důležitou úlohu v jeho náboženském myšlení a že toto uctívání bylo jakoby duší jeho zbožnosti."[1] Tak píše Sabatier v předmluvě ke spisu Speculum perfectionis.

Už bratr Lev, Františkův zpovědník, poukázal velmi něžně a jemně na „tuto převelikou úctu a zbožnost svatého Františka k Tělu Kristovu."[2] Tomáš z Celana píše: „František hořel každou žilkou svého srdce žárem lásky ke Svátosti Těla Kristova a s největším úžasem se podivoval, jak se Kristus Pán z lásky snižuje a jak poníženě miluje."[3]

Pokládal by si to za neomluvitelnou nedbalost, kdyby denně nebyl na mši svaté.[4] Byl-li nemocen a nemohl jít do kostela, prosil kněze, aby mu ve světnici sloužil mši svatou.[5] Když se nedalo provést ani toto, dal si předčítat alespoň evangelium ze mše svaté toho dne a alespoň takto byl duchovně účastný mše svaté. Říkával: „Nemohu-li skutečně být přítomen Nejsvětější oběti, klaním se Tělu Pána Ježíše v rozjímání a očima svého ducha, jako bych Ho viděl při mši svaté."[6]

„Tělo Páně přijímal často a tak zbožně, že jiné strhával ke zbožnosti. Vroucí úctu k Velebné svátosti projevoval tím, že jí zasvěcoval všechny své údy, a když přijal sladkého a neposkvrněného Beránka, věnoval Mu darem i svého ducha s veškerou plamennou horlivostí, která ustavičně plápolala na oltáři jeho srdce."[7] K tomu svatý Bonaventura poznamenává: „V tomto sladkém opojení Boží láskou upadal obyčejně do vytržení mysli."[8] František, po matce francouzského původu, měl velikou zálibu ve francouzské řeči a francouzských způsobech. V krajině Provence, kde kvetlo rytířství a kraj se rozléhal zpěvem rytířských pěvců, stála kolébka jeho matky. Ale ještě z jiného důvodu si oblíbil Francii: „Byla, jak ji světec nazývá, přítelkyní Těla Páně."[9]

Jednoho dne[10] se rozhodl, že se odstěhuje do vzdálené krajiny. Svým bratřím řekl: „Ve jménu Pána Ježíše a nejblahoslavenější Panny a jeho Matky a všech svatých jsem se rozhodl pro francouzskou Provenci. Tam je katolický lid, jenž má velikou úctu k Tělu Páně. To se mně velice líbí, a proto bych si tam přál žít."[11] Ve Francii si přál též umřít právě z úcty k Velebné svátosti.[12]

Z úcty k Velebné svátosti horlil pro všechno, co bylo alespoň v nějakém vztahu k tajemství Těla Páně. Jako mladík často kupoval drahocenná mešní roucha a posvátné nádoby a posílal je chudým kněžím a kostelům.[13] Na jedné pouti do Říma zpozoroval, že lidé dávají malé almužny pro chrám svatého Petra, a zvolal: „Tak málo dáváte pro chrám knížete apoštolů?" To řekl, sáhl do měšce a hodil plnou hrst peněz s velikým hřmotem na oltář, takže se všichni divili jeho dobročinnosti.[14]

Svaté Kláře a jejím sestrám uložil, aby šily mešní roucha pro chudé kostely, které si je nemohou koupit. František usiloval o naprostou chudobu, ale velmi dbal o to, aby bratři misionáři s sebou nosili krásná ciboria, a kde by shledali, že Tělo Páně je uchováváno ne dost důstojně, tak tam aby je uložili do přineseného ciboria. Kostelní prádlo obstarával sám, i hostie pekl na umělecky zpracované železné formě.

Takové železné formy rozesílal po bratřích do všech provincií, aby mohli všude péct krásné a bělostně čisté hostie.[15] Našel-li někde na svých cestách zanedbaný kostel, vzal smeták, pokorně a zbožně jej zametl a vyčistil a vyzdobil oltáře, aby tam všemohoucí Bůh mohl důstojně přebývat.[16]

Odedávna měl touhu opravovat chudé a sešlé kostely. Hned po svém obrácení se dal do opravy kostela svatého Damiána, pozdějšího mateřského kostela klarisek. Chodil dům od domu a sbíral stavební materiál, volal dělníky a mnoho měsíců namáhal útlé tělo, až klesalo pod tíhou práce. Když roku 1207 skončila oprava, František vyžebrával ještě olej do věčné lampy.[17]

Pak se zase ihned dal do opravy starého benediktinského kostela u svatého Petra. (Dnes je tento kostel ve městě Assisi, kdežto dříve byl za hradbami.[18]) Potom se ujal v poli stojícího kostelíčka „Panny Marie v údolí Josafat", zvaného později Porciunkula neboli kostel Panny Marie, Královny andělů. Tato svatyně, kdysi slavné poutní místo, byla na počátku 13. století opuštěná a zpustlá, ale už roku 1208 se povznesla ze zřícenin a stala se nejmilejším Františkovým kostelíčkem a mateřským kostelem celého řádu.[19] Roku 1213 postavil mezi městy Gemini a Porcaria chrám ke cti Panny Marie.[20]

Tři léta nato se dal do úpravy kostela „Matky Boží de Vescovado" v Assisi. Kostel byl tak zanedbaný, že měl jen kousek střechy nad svatostánkem. Tak velká chudoba svátostného Boha velice Františka dojala. Obnovil chrám a nad hlavním oltářem pořídil nádherná nebesa (baldachýn).[21]

Z úcty k Velebné svátosti plynula též jeho převeliká úcta ke kněžím. Nekázeň mezi tehdejším kněžstvem byla velmi rozšířená. Lid, jako obyčejně, vinil za poklesky jednotlivých kněží všechno duchovenstvo, ano, i samotný kněžský úřad. Kataři a valdenští dokonce tvrdili, že kněz, je-li ve stavu smrtelného hříchu, ztrácí kněžskou moc. Bludařství se denně vzmáhalo a stávalo se pro Církev velmi nebezpečným. Těmto bludům se František rázně vzepřel, a to zbraní nepřemožitelné víry ve svátostného Spasitele a ve slovo Boží, zbraněmi, které Bůh svěřil právě kněžím.

Dominikán Štěpán Bourbonský (+ 1261) zaznamenal událost, která jasně osvětluje úctu a vážnost svatého Františka ke kněžství. Serafínský otec kdysi putoval Lombardií. Obyvatelé jedné vesničky, kněží i lid, katolíci i bludaři, ho spěchali přivítat. Kterýsi bludař se protlačil až k Františkovi, ukazoval na místního faráře a řekl: „Řekni mi, dobrý muži, jak tento duchovní ještě smí po­žadovat důvěru a úctu od svých oveček, když má souložnici a žije v nepravostech?"

Jakmile to František uslyšel, ihned přistoupil k onomu knězi, klekl před ním do prachu, políbil mu ruce a řekl: „Nevím, jsou-li tyto ruce skutečně poskvrněny, ale i kdyby byly, tím se nezmenšuje síla a účinnost svátostí, které udělují. Tyto ruce se dotýkaly mého Pána. Z úcty před Bohem si vážím jeho zástupců. Ať je sám pro sebe špatný, pro mne je dobrý."[22]

František svým bratřím ustavičně kladl na srdce, aby si vážili kněží nade všechno na světě z úcty k Velebné svátosti. „Kdekoli potkali kněze, ať bohatého nebo chudého, bezúhonného nebo špatného, vždy se před ním uklonili a prokázali mu úctu."[23]

Kněží, kteří přisluhují svatými svátostmi, mají být obzvláště ctěni: bratři by před nimi měli nejen sklonit hlavu, ale měli by před nimi i pokleknout a líbat jim ruce.[24] František často říkával: „Blahoslavený služebník, jenž má víru v kněze, kteří žijí podle způsobu Svaté Římské Církve. Ale běda těm, kdo jimi pohrdají! I kdyby byli ve hříších, nikdo je nemá odsuzovat, neboť soudit je si vyhradil sám Pán. Poněvadž moc, kterou mají nad Tělem a Krví našeho Pána Ježíše Krista, je moc největší a nejvznešenější, proto je též větší hřích proviňovat se proti kněžím než proti ostatním lidem."[25]

Velmi dojímavým způsobem svatý František projevil úctu k Nejsvětější svátosti a ke kněžím, přisluhovatelům tohoto Tajemství, na smrtelném lůžku. Nutkalo ho, aby v tomto přeslavném okamžiku ještě jednou svým bratřím vložil na srdce to, co mu bylo na zemi nejdražší a nejvzácnější. Proto poručil bratru Lvovi, aby napsal tato slova:

„Pán mně, bratru Františkovi, vnuknul, že jsem takto začal konat pokání: Dokud jsem byl v hříších, zdálo se mi příliš odporné vidět malomocné osoby, ale Pán sám mne uvedl mezi ně a já jsem se jich milosrdně ujal. A když jsem od nich odcházel, proměnilo se mi to, co se mi zdálo hořké, ve sladkost pro duši i pro tělo. A potom jsem ještě maličko otálel a opustil jsem svět. A Pán mi dal takovou víru v chrámech, že jsem se takto prostince modlil:

,Klaníme se Tobě, Nejsvětější Pane Ježíši Kriste, zde i ve všech chrámech, které jsou po celém světě, a dobrořečíme Ti, neboť skrze svůj svatý kříž jsi vykoupil svět.‘

A potom mi Pán dal takovou víru v kněze, kteří žijí po způsobu Svaté Římské Církve, pro jejich posvěcení, že i kdyby mne pronásledovali, byl bych se k nim utíkal pod ochranu. A kdybych měl takovou moudrost jako Šalomoun a nalezl bych na farách chudičké světské kněze, nekázal bych proti jejich vůli. A těch i všech jiných jsem ochoten se bát, je milovat a je ctít jako své pány. A nechci na nich posuzovat jejich hříšnost, poněvadž v nich vidím Syna Božího a poněvadž jsou mými pány. Činím to proto, že z Nejsvětějšího Syna Božího tělesným zrakem na tomto světě nevidím nic než jeho Nejsvětější Tělo a Krev, které oni proměňují a přijímají a pouze oni je jiným podávají. A tato Nejsvětější Tajemství budu vždy nade všechno ctít, jim se klanět a na vzácných místech ukládat. A jeho nejsvětější jména a napsaná slova, kdekoli je naleznu na neslušných místech, budu sbírat a prosím, aby byla sbírána a na slušném místě ukládána. A všechny učitele víry a ty, kdo nám přisluhují přesvatým Božím slovem, musíme ctít a vážit si jich jako těch, kdo nám udělují ‚ducha a život‘[26]."[27]

V celé teologické literatuře je nesnadné najít výklad, který by tak hlubokými a přece tak prostými slovy v málo větách vyjadřoval význam Eucharistie a kněžství pro celý náboženský život. „Na této zemi nevidím z Nejsvětějšího Syna Božího nic tělesného, jenom jeho Nejsvětější Tělo a Krev, jež kněží proměňují, přijímají a jedině oni jiným podávají." Toto je slovo skálopevné víry! František skrze víru vidí za křišťálovým sklem monstrance, na lněném oltářním plátně, na jazyku přijímajících - ruce, nohy, oči, ústa, proudící krev i živé srdce, ano celou velebnou postavu a požehnanou, milostiplnou činnost toho Spasitele, jenž kdysi chodil po galilejských a judských nivách a jemuž se sám zaslíbil rytířskou službou. Toto nepochopitelné tajemství a zároveň nesmírné dobro svolává kněz z dávné palestinské minulosti do svatostánku, z nebeských výšin do chudičkého lidského srdce. Toto je myšlenka překonávající vše a lidsky nepochopitelná! František jí byl tak uchvácen, že až do smrti všemožně usiloval ctít a milovat svátostného Spasitele, eucharistické svatyně a eucharistické kněžstvo.

Sv. František z Assisi a Eucharistie (2/2)

[Úryvek z knihy Hilarin Felder: Ideály sv. Františka Serafínského, Praha 1948; jazykově upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil; uvedené citace z děl sv. Františka, jeho životopisců ap. jsou upraveny s přihlédnutím k českým překladům in Františkánské prameny, Olomouc 2001, a Františkánské prameny, Praha 2012, verze 4.2.] 

 Více o sv. Františkovi z Assisi

Související články:

František z Assisi: Výklad Otčenáše
Brigita Švédská: O svatém Františkovi 
František z Assisi: Chvály Boha Nejvyššího  
Jan Tauler: My jíme našeho Boha  

Poznámky:

[1] Sabatier, P., Speculum perfectionis, Paris 1898, p. 120.

[2] Tamtéž, c. 119.

[3] Thom. Cel. II (Tomáš z Celana, Druhý životopis), n. 201.

[4] V klášteře mohl být jen na jedné mši svaté podle svého ustanovení: „Napomínám v Pánu, aby na místech, kde jsou bratři, byla sloužena denně jenom jedna mše svatá. Kdyby tam bylo více kněží, ať se spokojí s tím, že jsou na mši svaté jednoho kněze" (List ke generální kapitule, Opuscula S. Patris Francisci Ass, Ad Claras Aquas /Quaracohi/, 1904, ed. Boehmer 60, Lemmens 104). František tak rozhodl s ohledem na lidskou nehodnost a ze starostlivosti, aby bratři každodenním přijímáním nebo celebrováním pozvolna neztráceli uctivost k Nejsvětější svátosti. Tehdy i později bylo mnoho učených a zbožných mužů, kteří v tomto bodě smýšleli stejně jako František (srov. Wadding - De la Haye, S. Francisci Opuscula, I, Augustae, Veith 1739, p. 8, Acta SS., t. II, Oct. p. 998 sq.), až Církev prohlásila, že denně důstojně slavit mši svatou odpovídá přání božského Spasitele lépe než pokorně opomíjet celebrování (Benedikt XIV., De sacrifico Missae, sectio 2, § 9 sqq.). I sv. Bonaventura, duchovní dědic serafínského patriarchy, nesloužíval mnoho dní mši svatou, „poněvadž se měl za nehodného jít ke svatému přijímání" (Catalogus Sanctor. Fratrum Min., vyd. P. Leon. Lemmens OFM, Romae 1902, 27). Avšak týž světec kárá kněze, který nikoli z uctivosti, nýbrž z nedbalosti opomíjí sloužit mši svatou, protože, „pokud je na něm, Nejsvětější Trojici olupuje o čest, anděly o radost, hříšníky o odpuštění, dobré o milost, duše v očistci o občerstvení, Církev Kristovu o pomoc, sebe sama o lék proti slabosti a denním pokleskům" (De praepar. ad Missam, c. I, n. 9, Opera VIII, 102).

[5] Sabatier, P., Speculum perfectionis, c. 87.

[6] „Když mu přečetli svaté evangelium, políbil ho pokaždé s největší uctivostí"; vlastnoruční zápis bratra Lva do breviáře, jejž mu daroval sva­tý František a jenž se uschovává v bazilice sv. Kláry v Assisi; Sabatier, P. Speculum perfectionis, p. 175, nota 2.

[7] Thom. Cel. II (Tomáš z Celana, Druhý životopis), n. 201.

[8] Leg. (Bonaventura, Legenda maior), c. 9, n. 2.

[9] Thom. Cel. II (Tomáš z Celana, Druhý životopis), n. 201.

[10] O svatodušní kapitule r. 1217.

[11] Sabatier, P., Speculum perfectionis, c. 65.

[12] Thom. Cel. II (Tomáš z Celana, Druhý životopis), n. 201.

[13] Tres Socii (Legenda tří druhů), n. 8; Thom. Cel. II (Tomáš z Celana, Druhý životopis), n. 8.

[14] Tres Socii (Legenda tří druhů), c. 3; Thom. Cel. II (Tomáš z Celana, Druhý životopis), n. 8.

[15] Thom.Cel. II (Tomáš z Celana, Druhý životopis), n. 201; Sabatier, P., Speculum perfectionis, c. 65. Až dodnes se v klášteře v Greccio uchovává jedno ze želez na pečení hostií, darované sv. Františkem. Srov. Jan Jörgensen, Das Pilgerbuch aus dem francisk. Italien, přel. Jindřiškou hrab. Holstein-Kempten, 1905, 94, n. 100.

[16] Sabatier, P., Speculum perfectionis, c. 56, 57.

[17] Tres Socii (Legenda tří druhů), n. 21-24; Thom. Cel. I (Tomáš z Celana, První životopis), n. 18.

[18] Bonav. (Bonaventura, Legenda maior), c. 2, n. 7.

[19] Thom. Cel. I (Tomáš z Celana, První životopis), n. 21; Bonav. (Bonaventura, Legenda maior), c. 2, n. 8.

[20] Wadding, Annal., ad a. 1213, n. 17.

[21] Důkazy u Lud. Lipsin, Compendiosa historia vitae S. Francisci, Assisi 1756, 19, a u Faloci-Pulignani, v Miscellanea francescana, fol. II, 33-37.

[22] Anecdotes historiques ďEtienne de Bourbon, éd. Lecoy de la Marche, Paris 1877, n. 316, pag. 246, p. 304 s.; n. 347, p. 304 s.

[23] Tres Socii (Legenda tří druhů), n. 59.

[24] Tres Socii (Legenda tří druhů), n. 57; Thom. Cel. II (Tomáš z Celana, Druhý životopis), n. 201.

[25] Verba admonitionis (František z Assisi, Napomenutí), c. 26, Opusc., ed. Boehmer, 48 sq., Lemmens, 18.

[26] Srv. J 6,63.

[27] Testament (František z Assisi, Závěť); Opusc., ed. Boehmer, 36 sq., Lemmens, 78 sq.