Desatero božích přikázání

Nakladatelství Vyšehrad letos vydalo knížku o Desateru od světově známého německého teologa Otto Hermanna Pesche. V německém originálu se jedná o desáté, přepracované vydání monografie, která vyšla poprvé v roce 1976. Tato skutečnost naznačuje, že autorovy myšlenky jsou i po více než třiceti letech stále aktuální. To je také jeden z důvodů, proč stojí za to si ji přečíst.

V úvodu autor klade důraz na aspekt svobody, který je pro Desatero a jeho pochopení zásadní,[1] protože může a má být chápán jako jisté předznamenání pro správné vnímání všech deseti přikázání.

Pesch se každému přikázání, kterému je vyhrazena jedna kapitola (kromě prvního, které je rozděleno do dvou kapitol), věnuje ve dvou fázích. Nejdřív obecně, ale stručně objasňuje původní biblický smysl přikázání a jeho možný význam, resp. jeho možné aktualizované pochopení pro dnešek. Pak se ve druhé části (s názvem „Co máme dělat?") zabývá některými současnými problémy, které s uvedeným přikázáním souvisejí. Na daném prostoru se autor přirozeně nemůže podrobně věnovat jednotlivým přikázáním,[2] to evidentně není ani cílem knihy. Je proto logické, že jeho úvahy se pohybují spíše na úrovni základních otázek; přitom se snaží poukazovat na možná principiální „pro" a „proti", je si totiž vědom složitosti a problematičnosti různých náboženských a s nimi spojených morálních problémů, které souvisejí s Desaterem. To, co pak uvádí pro různé životní situace, nejsou podle jeho slov „recepty", ale „příklady, nanejvýš návrhy, jak by mohlo příslušné přikázání v našem životě působit " (s. 17).

Autor se podle vlastních slov snaží mluvit „názorně, prostě a především prakticky" (s. 17), což se mu průběžně úspěšně daří. Tato jeho snaha se kromě jiného projevuje i v takové maličkosti, jako je jistá „aktualizace" přikázání uváděná v připojené „moderní" formulaci k původní formulaci přikázání.

Velký a zásadní důraz je kladen na „vztah k Bohu a k naší víře v Boha. Desatero totiž není nějaká laciná injekce ‚moralinu‘. Ukazuje, co z nás lidí Bůh dělá - skrze víru, kterou nám dal a stále znovu dává jako dar, a skrze naše jednání, jež z této víry vychází" (s. 17). Prioritní důraz na víru v Boha a vztah k Němu potvrzuje na jedné straně skutečnost, že prvním třem přikázáním se věnuje téměř polovina rozsahu textu k jednotlivým přikázáním, a na straně druhé fakt, že pouze první přikázání pojednává ve dvou kapitolách. Z uvedeného důrazu vyplývá, že věřící člověk nemůže Desatero správně chápat a realizovat jeho požadavky, pokud nebere svou víru skutečně vážně a se všemi důsledky pro své jednání a pro svůj život.[3]

Desatero není nějakým agregátem přikázání, která jsou k sobě volně a pouze vnějším způsobem připojena. Je to organický celek, v němž nelze od sebe oddělit vertikální rovinu života věřícího, totiž vztah k Bohu, a horizontální rovinu, totiž vztah k ostatním lidem a k sobě samému. Podobně jako v živém organismu, tak i zde porušení jednoho místa narušuje rovnováhu celého organismu. Takovéto propojení všech přikázání Pesch demonstruje např. v závěru pojednání o desátém přikázání, kde poukazuje na jeho zásadní souvislost s prvním přikázáním. Dovolím si odcitovat delší úsek: „Desáté přikázání je tudíž konkretizací prvního přikázání. Teď také vidíme, proč i naprosto skrytá touha, pouhá toužebná myšlenka může být hříchem: protože soupeří s Bohem o nejvyšší místo v našem srdci, protože popírá, že on je jediný, kdo má bezpodmínečný nárok na naše srdce. Kdo se nechá bez zábran pohánět svými přáními, ztrácí tedy ze zřetele to, co Bůh postavil na začátek Desatera: ‚Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě osvobodil!‘ Takový člověk si dělá náhradní bohy a ti ho pak ženou do věčného závodu od přání k ukojení a od ukojení k přání. A výsledkem je nesvoboda pod bičem vlastního já - protože svoboda a život je jen u Boha, který je větší než naše srdce" (s. 120).

Vypořádat se s Desaterem - to je pro každého věřícího křesťana úkol na celý život. Ve svém znění zůstává (a zůstane) neměnné. Mění se však situace, okolnosti, lidé apod. v životě člověka, a také on sám. Proto by měl velmi pozorně hledat taková řešení pro konkrétní náboženský nebo etický problém, která na jedné straně berou vážně přikázání Desatera, jeho absolutní nárok jako Božího Desatera, Božího slova (jeho božský aspekt), která však na druhé straně berou vážně také člověka - protože přikázání jsou pro člověka, formulována lidským slovem (lidský aspekt Desatera) - totiž jeho individualitu a konkrétnost, a také jistou neopakovatelnost konkrétní situace. Takto se člověk učí naplňovat Desatero. Přitom mu může být nápomocná i tato útlá knížka O. H. Pesche.

[1] Viz také J. M. Lochman: Desatero. Směrovky ke svobodě, Kalich, Praha 2012².

[2] Kde by např. rozebíral různé možnosti výkladu přikázání Desatera nebo by se více věnoval současným diskusím ohledně konkrétních etických problémů v souvislosti nebo v konfrontaci s Desaterem.

[3] Na tomto místě můžeme odkázat např. na formulace ve třetím odstavci na s. 43 nebo v prvním odstavci zdola na s. 47.