Ladislav Pokorný, 14.2. 2008
Největším křesťanským svátkem jsou Velikonoce. K jejich hlubšímu prožití slouží přípravná doba - doba postní, která má kající ráz. Věřící vycházejí spolu s Kristem na poušť a připravují se na ponoření do Kristovy smrti a vzkříšení.
Přípravou na velikonoce je doba postní. Podle přání koncilu[1] (srov. SC[2] 109) má vyjadřovat dvojí ráz: křest a pokání. Čekatelé křtu (katechumeni) se v ní mají připravit na iniciační svátosti (křest, biřmování, eucharistie) a věřící na obnovu svého křtu, když si jej připomenou a budou činit pokání. Tak se obě skupiny připraví na velikonoční slavnost. Postní doba plyne od Popeleční středy po čtyřicet dnů a končí na Zelený čtvrtek večer přede mší na památku Večeře Páně (srov. Calendarium Romanum, 1969, čl. 28).
Čtyřicetidenní půst (na památku 40denního postu Páně) se prosadil v Římě v 5. století a jeho začátek se stanovil na 1. postní neděli (Lev Veliký). Jelikož neděle není postní den a bylo třeba zachovat plných 40 dnů, přidaly se před postní neděli 4 dny, a tak se dospělo ke středě, která od 10. století zvykem udělování popelce na znamení pokání dostala název „Popeleční". Od 6./7. století jí začínala postní doba. Na Východě se nepostili ani v sobotu, proto, aby dodrželi čtyřicetidenní, museli postní dobu rozšířit na osm neděl před velikonocemi. Pod vlivem toho se i na Západě vytvořilo tzv. „předpostí" o třech nedělích (Devítník, l. a 2. po Devitníku). Reformou bylo předpostí zrušeno a aby čtyřicetidenní doba nebyla narušena tzv. „dobou utrpení Páně" (dříve od 5. postní neděle), ponechává se tato památka jen na Květnou neděli.
Podle názvu je doba postní dobou postu, tj. zdrženlivosti od masa a újmy v jídle každý den, vyjímajíc neděli, jak svědčí starokřesťanská praxe. Avšak dnes je půst jen na Popeleční středu a Velký pátek, proto obnovená postní liturgie vyzývá k jiným druhům postu: k horlivější modlitbě, ke skutkům lásky, k sebekázni (hlavně prvních pět nových prefací), k duchovnímu obrácení (výzvy proroků v nedělních čteních). Avšak je zdůrazněna i druhá myšlenka postní doby: příprava na křest nebo jeho obnova. Jsou obnovena „křestní evangelia", jež byla předčítána katechumenům (o Samaritánce, o uzdravení slepce, o vzkříšení Lazara), hlavně v cyklu A. Dnes se vztahují na všechny věřící, neboť během postní doby si celá církev spolu s těmi, kteří se na křest skutečně připravují, připomíná tajemství svého křestního zasvěcení.
Branou do postní doby je Popeleční středa, kdy se po evangeliu a promluvě světí popel a poznamenává se jím čelo věřících se slovy „Prach jsi a v prach se navrátíš", jež trestající Bůh řekl Adamovi (Gen 3,19), nebo „Čiňte pokání a věřte evangeliu" (Mk 1,15). Původ tohoto obřadu je v praxi veřejného pokání raného středověku: kajícníci byli vyhnáni z církve obřadem, připomínajícím vyhnání Adama a Evy z ráje. Slova o popelu - prachu byla pak zhmotněna v poznamenání čel kajícníků popelem. Tento obřad se od 10. století vztáhl na všechen lid, který jím měl být zasvěcen ke konání pokání v postní době.
Šestá postní neděle se nazývá „Květná" nebo „o utrpení Páně", jí začíná Svatý týden. Na ten den si církev připomíná mesiášský vjezd Krista do Jeruzaléma. Koná se průvod z některého místa mimo kostel, věřící drží v ruce ratolesti a vpředu se nese ozdobený kříž. Předtím kněz, oblečen v roucho červené barvy jako ke mši, posvětil ratolesti a přečetl evangelium o Kristově vstupu do Jeruzaléma. Za zpěvu hymnů nebo písní ke cti Krista - Krále vchází průvod do kostela, kde se slouží mše, začínající hned vstupní modlitbou (průvod nahradil vstupní obřady). Kde není možný průvod, má se v kostele konat slavnostní nebo jednoduchý vstup. Při mši se čtou pašije podle evangelisty, jehož cyklus právě běží. Zde převládá motiv utrpení, v průvodě s ratolestmi motiv oslavy Krista Krále.
Ve čtvrtek Svatého týdne (Zelený) se v biskupských chrámech slaví „mše k svěcení olejů", při níž jsou svěceny oleje, potřebné k udělování svátostí a svátostin: olej nemocných, křtěnců a křižmo. Při této mši mají být podle možnosti přítomni všichni diecézní kněží, aby před biskupem obnovili své kněžské závazky, neboť tento den je den společenství kněží s biskupem.
(Z knihy L. Pokorného Obnovená liturgie, Česká katolická Charita, Praha 1975, s. 211-213. Mírně redakčně upraveno, mezititulky jsou redakční.)
Ludvík Granadský: Půst
Hermas: O pravém postu a čistotě
Athanasius Alexandrijský: Chvála postu
Egerie: Putování Egerie (Itinerarium Egeriae)
Lev Veliký: Půst těla je bez účinku, nezřekne-li se duše zlého
Jan Maria Vianney: Půst, modlitbu a almužnu za každých okolností
Petr Chrysolog: Modlitba, půst a milosrdenství jsou základem zbožnosti
Lev Veliký: Zbožné očištění postem a milosrdenstvím
Veronika Giuliani: Výzva hříšníkům
[1] II. vatikánského koncilu. Pozn. RTh.
[2] Sacrosanctum Concilium, posvátná konstituce II. vatikánského koncilu o liturgii. Pozn. RTh.
4. 2. 2023 - Přidána nová hesla v sekci "Křesťanské pojmy":
Stvoření - Stvořitel - Nestvořenost, nestvořený - Ex nihilo - Svět - Baptiserium - Novaciáni - Nejsvětější svatyně - Slavnost Ježíše Krista Krále - Velekněz - Katolická akce - Exercicie - Agere contra - Sláva - Sláva Boží - Glosolálie, glossolalie - Nečistý duch, nečistí duchové - Lucifer.