Výkřiky za bloudící

Ó Hospodine můj, Bože! Jak je to pravdivé, že u Tebe jsou slova věcného života a že u Tebe najde každý smrtelník to, po čem touží jeho srdce. Není k tomu zapotřebí ničeho jiného, než aby hledal. Avšak není divu, Pane, že v té nerozumnosti a slabosti, jež působí naše špatné skutky, zapomínáme na tvá slova. Ó můj Bože! Bože! Bože Stvořiteli celého vesmíru! A čím je tento vesmír vzhledem k tomu, co bys, Pane, mohl stvořit, kdybys jen chtěl stvořit více? Jsi všemohoucí a tvá díla jsou nepochopitelná. Učiň tedy, Pane, aby tvá slova nikdy neopustila můj rozum.

Ty pravíš: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi, a já vás občerstvím."[1] Co bychom chtěli více, co bychom mohli žádat, co více bychom mohli hledat, než toto? Co jiného je příčinou toho, že světští lidé jsou tak slepí, než že se ženou za pozemským blahem? Ó můj Bože! Ó můj dobrotivý Pane! Jak smutná je to věc! Jaká to je slepota, hledat blaženost tam, kde jí nelze nalézt. Smiluj se, Pane, Stvořiteli můj, nad těmito svými tvory. Měj ohled, že nechápeme a nevíme, po čem toužíme, a že ani nedosáhneme to, oč prosíme. Dej nám, Pane, světlo. Uvaž, že je nám toho zapotřebí více, než tomu žebrákovi, slepému od narození, jenž marně toužil spatřit světlo. Protože lidé ho teď již ani nechtějí vidět. Ó, jaká to je nevyléčitelná nemoc! Ukaž zde, můj Bože, svou sílu, prokaž zde své milosrdenství. Skutečně, žádám po tobě velkou věc, můj spravedlivý Bože, ne menší, než abys miloval takového člověka, který tě nemiluje; abys otevřel dveře takovému, který neklepe; abys dal zdraví takovému, jenž si libuje v nemocech a vědomě je v sobě rozmnožuje. Ty, Pane, říkáš, že jsi přišel hledat hříšné: tak tedy, Pane, tito jsou praví hříšníci! Nehleď, můj Bože, na naši slepotu, nýbrž na spoustu krve, kterou pro nás vylil Tvůj Syn. Dej proti této převeliké zlobě zářit svému milosrdenství. Nezapomeň, Pane, že jsme tvými tvory. Nechť tvá dobrota a tvé milosrdenství přispěje k našemu dobru.

Ó milosrdný a milostný Pane mé duše! Říkáš i toto: „Pojďte ke mně všichni, kteří žízníte, a já vás občerstvím."[2] A jak by neměl žíznit ten, který bývá za živa spalován žárem touhy po těchto nicotných pozemských věcech; takový doopravdy potřebuje vodu, aby dokonce v tomto ohni neshořel na prach. Vždyť, Pane, já to vím, že jim to udělíš, protože sám jsi to přislíbil a nemůžeš nedostát svému slovu. Samozřejmě, že když si někdo již přivykl, aby žil v tomto ohni, když se bez toho již ani nemůže obejít, ten to již ani nepociťuje a ve své bláhovosti si ani nevšímá svého hrozného stavu. Je jasné, můj Bože, že takovým lze těžko pomoci. Avšak, Pane, právě proto jsi přišel na tento svět, abys v těchto velikých zlech byl k pomoci. Začni tedy u těchto, neboť tak se sluší, aby se tvá dobrota projevila v nejtěžších věcech. Nezapomeň na to, Pane, jinak by si tvoji nepřátelé získali velice mnoho. Buď milosrdný k těm, kdo jsou nemilosrdní k sobě samým, a když se již dostali do toho nešťastného duševního stavu, že si ani nepřejí se k Tobě přibližovat, jdi k nim Ty sám, ó můj Bože. V jejich jménu Tě o to prosím, a vím, že když si jednou uvědomí svůj smutný stav, když nabudou rozumu, když svou radost začnou nacházet jen v Tobě, tehdy tyto mrtvoly vstanou z mrtvých.

Ó živote můj, jenž všechno oživuješ! Neodepři mi tu sladkou vodu, již jsi přislíbil všem, kteří z ní budou žádat. Já z ní, Pane, žádám, úpěnlivě Tě o to prosím, půjdu pro ně k Tobě; neskrývej se přede mnou, Pane, vždyť Ty víš, v jak velké nouzi jsem, protože tato voda je jediným lékem na duševní ránu, kterou jsi Ty zasadil. Ó Pane, kolik rozličných ohňů je v tomto životě. Kolik příčin máme k tomu, abychom žili v bázni! Je oheň, který ničí duši, a je také oheň, který ji očišťuje, aby žila věčně a kochala se Tebou. Ó vy sladké rány mého Boha a prameny věcného života! Jak bohatě z vás kane tento oživující mok pro nás a jak jistě kráčí nebezpečími tohoto nuzného života ten, kdo svou sílu udržuje tímto božským nápojem.

(Úryvek z: Terezie od Ježíše, Výkřiky duše k Bohu. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 3, 1937. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)

Od téže autorky:

Pokora znamená chodit v pravdě
Před Boží Velebností není nic skryto
Chci pro tebe, co jsem chtěl pro sebe 
Než tě spatříme tváří v Tvář  
Žiji a přece nejsem živa   
Sonet 

Více o sv. Terezii z Avily:

Štefan Senčík: Terezie z Avily - učitelka modlitby 1

Související články:

Jan od Kříže: Duchovní píseň
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1 
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 2 
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 3 
P. Markovič: Stručné dějiny křesťanského výkladu Písně písní do sv. Bernarda z Clairvaux 
Antonio Maria Sicari: Mariánský rozměr tereziánského Karmelu
Lukáš Drexler: Velká Terezie a Malá Arabka (recenze)
Augustin: Pozdě jsem si Tě zamiloval! 
Henry Hane: Jak přicházíme k Bohu

Poznámky:

[1] Mt 11,28.

[2] Srv. J 7,37 a Iz 55,1.