Lukáš Drexler, 1.2. 2008
"Výroky 'Já jsem' patří ke zvláštním prvkům Janova evangelia." (F. Porsch) Navazují na starozákonní výroky Hospodinova sebezjevení v knize Exodus a u proroků, a z úst Ježíše Krista vypovídají o jeho vlastní identitě.
Ve všech evangeliích se nacházejí Ježíšovy výroky typu „Já jsem", ovšem oproti Janovu evangeliu pouze ojediněle[1]. V Janově evangeliu se však stávají přímým teologickým záměrem.
V Evangeliu apoštola Jana lze vnímat 3 roviny použití sousloví „já jsem":
V následujících řádcích se budeme věnovat 2. a 3. rovině výskytu výroku „Já jsem".
Izrael je vyvoleným Božím lidem, který má osobní a jedinečnou zkušenost s Bohem. Bůh sám přichází jako první a zjevuje sám sebe pomíjejícímu stvoření[2]. Stává se tím, kdo přichází jako první a „odhaluje" své „nitro", postupně a až k dokonalému sebezjevení sebe sama skrze vtělení druhé Božské osoby v Ježíši Kristu. Postupně zjevuje své jméno, tzn. sebe sama (viz níže).
Významnou událostí v této sebezjevující linii je událost popsaná ve 2. knize Mojžíšově - zjevení Boha v hořícím keři (Ex3,1n). Bůh na naléhání Mojžíše dává poznat své jméno:
„JSEM, KTERÝ JSEM"
(hebr. אהיה אשר אהיה, řecky přeloženo εγω ειμι ο ων).
Není třeba příliš zdůrazňovat teologii jména přítomnou v židovském náboženském myšlení[3]. Snad zdůrazníme pouze ten aspekt, že jakékoliv jméno nebylo pouze pojmenováním přijatým zvnějšku, nýbrž neslo v sobě i podstatu „nositele" tohoto jména, bylo jeho vyjádřením, a znát něčí jméno znamenalo v jistém smyslu „mít ho v moci". „Jméno je totéž, co osoba, a proto ten, kdo má v moci jméno, má v moci osobu."[4] Obdobně je tomu u jména Boha. Mojžíš při setkání s Bohem v hořícím keři trvá na poznání jména Božího. Bůh mu však zjevuje jméno, jež zcela transcenduje jakékoliv možnosti případné následné manipulace s tímto jménem. Jméno, které zjevuje, odhaluje podstatu Boha. Poznání a zakoušení tohoto jména se pak vine celými dějinami Izraele. V tomto kontextu jsou velmi důležité mimo jiné pasáže u Izajáše (např. 41,4; 44,6; 48,12), v nichž se opět ohlašuje jméno zjevené Mojžíšovi při setkání s Hospodinem v hořícím keři.
Na tuto linii navazuje i Ježíš Kristus, který je vyvrcholením sebezjevení Boha. On sám je jménem Božím, které na sebe vzalo lidskou podobu. On sám je jménem, v němž[5] má Boží lid chválit Hospodina a uctívat ho „v Duchu a pravdě"[6]. To je jeho poslání - zjevit jméno Boha[7], tzn. Boha samého, lidem, aby byli skrze toto jméno spaseni: „...není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni."[8]
Teologie jména dochází svého vrcholu v Janově evangeliu a vine se jím jako zlatá nit[9]. Pisatel Janova evangelia tak v návaznosti na židovské myšlení představuje Ježíše jako zjevitele či samo zjevení jména „Boha Abrahamova, Boha Izákova a Boha Jákobova"[10]: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal."[11], „Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat..."[12] .
K popisu této skutečnosti autor Janova evangelia používá různých vyjádření. Jedním z těchto vyjádření coby odkazu na spojení osoby Ježíšovy se jménem Hospodina je i vyjádření pomocí výroku „Já jsem" (řecky εγω ειμι). Nejzřetelnějším užitím tohoto výrazu v ústech Ježíšových je pasáž v 8. kapitole Janova evangelia, kde Ježíš suverénně sám sebe označuje za Boha, za „toho, který JE": „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem."[13] Že on sám sebe skutečně takto vnímal a že se takto i označil a že i jeho posluchači tento jeho výrok takto pochopili, naznačuje i reakce Židů, kteří „se chopili kamenů a chtěli je po něm házet"[14], neboť Ježíšův výrok chápali jako rouhání, obdobně jako v Jan 10,31n: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh."[15]
Další výskyt Ježíšova výroku „Já jsem" můžeme najít např. v Jan 6,20 (a paralely v synoptických evangeliích) či v 18,5-6.
Autor Janova evangelia však samostatné výroky „Já jsem" vyjevující Ježíšovu identitu na mnoha místech rozšiřuje o určité přívlastky, které upřesňují, kým je Ježíš Kristus a jaký může mít význam pro každého člověka a jeho spásu:
Pisatel v těchto případech nezůstává pouze u onoho „Já jsem" odkazujícího na jméno Boha Izraele, nýbrž je doplňuje o všem srozumitelné obrazy a pojmy vystihující spásu, s případnými odkazy na Starý zákon jako na naplnění Hospodinem daných přislíbení v nich (např. dobrý pastýř u Ez 34 či Ž 23, chléb života jako odkaz na Ex 16 ad.).
Dalším možným inspiračním zdrojem formy takovýchto sebezjevitelských vyjádření v souvislosti s těmito rozšířenými výroky „Já jsem" kromě odkazu na jméno Hospodinovo v Ex 3 ap. mohou být i mimožidovské, gnostické texty[16] (je známo, že Janovo evangelium má mnohá vyjádření podobná vyjádřením tehdejších gnostických spisů či textů kumránského společenství[17]), ovšem v těchto případech zcela ve službách zvěsti o Kristu jako Bohu a Spasiteli.
Jak tvrdí F. Porsch, „výroky ´Já jsem´ patří k zvláštním prvkům Janova evangelia"[18]. Jsou specifickým vyjádřením toho, kdo je Ježíš Kristus. On sám lidem skrze tyto výroky odhaluje svoji vlastní podstatu, svoji totožnost a svoji osobu, a doplňujícími vyjádření zjevuje, co znamená pro celé lidstvo a pro každého člověka zvlášť. Tím, že zjevuje, kým je sám v sobě, ukazuje, že je zcela pro nás. Ježíš Kristus zjevuje jméno Otce a dovádí čtenáře k poznání, že on sám je Jménem, a to jediným jménem, v němž člověk dosahuje spásy. „Ve čtvrtém evangeliu ono ´Já to jsem´, které v sobě spojuje Ex 3 a Iz 43, vztahuje Ježíš na sebe a proto je zřejmé, že on sám je tím jménem, v němž vzýváme Boha."[19]
Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici
Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí
Musí být biskup skutečně ženatý?
František Žák: Jméno Jahve
Augustin: O Trojici (De Trinitate)
Augustin: Výklad Janova evangelia - 1. traktát
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Výklad Janova evangelia - 4. homilie
Norbert Mendecki: Šechina v židovské literatuře; Kristus a Šechina
Brigita Švédská: O svatém Janovi, apoštolu a evangelistovi
Július Pavelčík: Evangelium podle Jana
Augustin: Ježíš Kristus je Bůh i člověk
[1] Viz např. C. V. Pospíšil, Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, Praha 20022, s. 83, pozn. 230.
[2] Srov. např. Gen 12,1n; Ex 3,1n.
[3] K tomu viz např. J. Ratzinger, Úvod do křesťanství, Praha 1991, s. 63n; Slovník biblické teologie, ed. Léon-Dufour. Řím 1991, s. 162n, heslo Jméno; A. Novotný, Biblický slovník, Praha 1992, s. 299, heslo Jméno.
[4] Slovník biblické teologie..., s. 162.
[5] Viz časté Ježíšovy výroky typu „prosit ve jménu mém" (např. J 14,13; 15,16 ad.).
[6] Srov. Jan 4,23n.
[7] Jan 17,6 a 26.
[8] Sk 4,12b.
[9] Viz např. Jan 1,12; 2,23; 3,18 ad.
[10] Ex 3,6 aj.
[11] Jan 17,6.
[12] Jan 17,26.
[13] Jan 8,58.
[14] Jan 8,59a.
[15] Jan 10,33.
[16] Viz např. P. Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha 1993, s. 138; F. Porsch, Mnoho hlasů - jedna víra, Praha 1993, s. 114.
[17] Srov. např L. Tichý, Úvod do Nového zákona, Svitavy 20032, s. 108.
[18] F. Porsch, Malý Stuttgartský komentář, Nový zákon 4 - Janovo evangelium, Kostelní Vydří 1998, s. 58.
[19] J. Ratzinger, Úvod do křesťanství..., s. 75.
4. 2. 2023 - Přidána nová hesla v sekci "Křesťanské pojmy":
Stvoření - Stvořitel - Nestvořenost, nestvořený - Ex nihilo - Svět - Baptiserium - Novaciáni - Nejsvětější svatyně - Slavnost Ježíše Krista Krále - Velekněz - Katolická akce - Exercicie - Agere contra - Sláva - Sláva Boží - Glosolálie, glossolalie - Nečistý duch, nečistí duchové - Lucifer.