Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana

Ve všech evangeliích se nacházejí Ježíšovy výroky typu „Já jsem", ovšem oproti Janovu evangeliu pouze ojediněle[1]. V Janově evangeliu se však stávají přímým teologickým záměrem.

V Evangeliu apoštola Jana lze vnímat 3 roviny použití sousloví „já jsem":

1. výskyt v běžné řeči bez určitého, specifického záměru (např. 8,18),
2. osamoceně jako odkaz na jméno Boží z Ex 3,14 (např. 8,58; 18,5.6),
3. s rozšířeným vyjádřením (6,35.41.48..51; 8,12; 10,7.9.11.14; 11,25; 14,6; 15,1.5), které upřesňuje a rozšiřuje užití výroku „Já jsem" uvedené v bodě 2.

V následujících řádcích se budeme věnovat 2. a 3. rovině výskytu výroku „Já jsem".

Teologie jména

Izrael je vyvoleným Božím lidem, který má osobní a jedinečnou zkušenost s Bohem. Bůh sám přichází jako první a zjevuje sám sebe pomíjejícímu stvoření[2]. Stává se tím, kdo přichází jako první a „odhaluje" své „nitro", postupně a až k dokonalému sebezjevení sebe sama skrze vtělení druhé Božské osoby v Ježíši Kristu. Postupně zjevuje své jméno, tzn. sebe sama (viz níže).

Významnou událostí v této sebezjevující linii je událost popsaná ve 2. knize Mojžíšově - zjevení Boha v hořícím keři (Ex3,1n). Bůh na naléhání Mojžíše dává poznat své jméno:

 „JSEM, KTERÝ JSEM"
(hebr. אהיה אשר אהיה, řecky přeloženo εγω ειμι ο ων).

Není třeba příliš zdůrazňovat teologii jména přítomnou v židovském náboženském myšlení[3]. Snad zdůrazníme pouze ten aspekt, že jakékoliv jméno nebylo pouze pojmenováním přijatým zvnějšku, nýbrž neslo v sobě i podstatu „nositele" tohoto jména, bylo jeho vyjádřením, a znát něčí jméno znamenalo v jistém smyslu „mít ho v moci".  „Jméno je totéž, co osoba, a proto ten, kdo má v moci jméno, má v moci osobu."[4] Obdobně je tomu u jména Boha. Mojžíš při setkání s Bohem v hořícím keři trvá na poznání jména Božího. Bůh mu však zjevuje jméno, jež zcela transcenduje jakékoliv možnosti případné následné manipulace s tímto jménem. Jméno, které zjevuje, odhaluje podstatu Boha. Poznání a zakoušení tohoto jména se pak vine celými dějinami Izraele. V tomto kontextu jsou velmi důležité mimo jiné pasáže u Izajáše (např. 41,4; 44,6; 48,12), v nichž se opět ohlašuje jméno zjevené Mojžíšovi při setkání s Hospodinem v hořícím keři.

Ježíš Kristus jako zjevitel Jména

Na tuto linii navazuje i Ježíš Kristus, který je vyvrcholením sebezjevení Boha. On sám je jménem Božím, které na sebe vzalo lidskou podobu. On sám je jménem, v němž[5] má Boží lid chválit Hospodina a uctívat ho „v Duchu a pravdě"[6]. To je jeho poslání - zjevit jméno Boha[7], tzn. Boha samého, lidem, aby byli skrze toto jméno spaseni: „...není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni."[8]

Teologie jména dochází svého vrcholu v Janově evangeliu a vine se jím jako zlatá nit[9]. Pisatel Janova evangelia tak v návaznosti na židovské myšlení představuje Ježíše jako zjevitele či samo zjevení jména „Boha Abrahamova, Boha Izákova a Boha Jákobova"[10]: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal."[11], „Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat..."[12] .

a) „Já jsem" jako odkaz na jméno Boží

K popisu této skutečnosti autor Janova evangelia používá různých vyjádření. Jedním z těchto vyjádření coby odkazu na spojení osoby Ježíšovy se jménem Hospodina je i vyjádření pomocí výroku „Já jsem" (řecky εγω ειμι). Nejzřetelnějším užitím tohoto výrazu v ústech Ježíšových je pasáž v 8. kapitole Janova evangelia, kde Ježíš suverénně sám sebe označuje za Boha, za „toho, který JE": „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem."[13] Že on sám sebe skutečně takto vnímal a že se takto i označil a že i jeho posluchači tento jeho výrok takto pochopili, naznačuje i reakce Židů, kteří „se chopili kamenů a chtěli je po něm házet"[14], neboť Ježíšův výrok chápali jako rouhání, obdobně jako v Jan 10,31n: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh."[15]

Další výskyt Ježíšova výroku „Já jsem" můžeme najít např. v Jan 6,20 (a paralely v synoptických evangeliích) či v 18,5-6.

b) Rozšířená vyjádření „Já jsem"

Autor Janova evangelia však samostatné výroky „Já jsem" vyjevující Ježíšovu identitu na mnoha místech  rozšiřuje o určité přívlastky, které upřesňují, kým je Ježíš Kristus a jaký může mít význam pro každého člověka a jeho spásu:

• „Já jsem chléb života" (6,35.48)
• „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe" (6,41)
• „Já jsem chléb živý" (6.51)
• „Já jsem světlo světa" (8,12)
• „Já jsem dveře pro ovce" (10,7)
• „Já jsem dveře" (10,9)
• „Já jsem dobrý pastýř" (10,11.14)
• „Já jsem vzkříšení i život" (11,25)
• „Já jsem cesta, pravda i život" (14,6)
• „Já jsem pravý vinný kmen" (15,1.5)

Pisatel v těchto případech nezůstává pouze u onoho „Já jsem" odkazujícího na jméno Boha Izraele, nýbrž je doplňuje o všem srozumitelné obrazy a pojmy vystihující spásu, s případnými odkazy na Starý zákon jako na naplnění Hospodinem daných přislíbení v nich (např. dobrý pastýř u Ez 34 či Ž 23, chléb života jako odkaz na Ex 16 ad.).

Dalším možným inspiračním zdrojem formy takovýchto sebezjevitelských vyjádření v souvislosti s těmito rozšířenými výroky „Já jsem" kromě odkazu na jméno Hospodinovo v Ex 3 ap. mohou být i mimožidovské, gnostické texty[16] (je známo, že Janovo evangelium má mnohá vyjádření podobná vyjádřením tehdejších gnostických spisů či textů kumránského společenství[17]), ovšem v těchto případech zcela ve službách zvěsti o Kristu jako Bohu a Spasiteli.

Závěr

Jak tvrdí F. Porsch, „výroky ´Já jsem´ patří k zvláštním prvkům Janova evangelia"[18]. Jsou specifickým vyjádřením toho, kdo je Ježíš Kristus. On sám lidem skrze tyto výroky odhaluje svoji vlastní podstatu, svoji totožnost a svoji osobu, a doplňujícími vyjádření zjevuje, co znamená pro celé lidstvo a pro každého člověka zvlášť. Tím, že zjevuje, kým je sám v sobě, ukazuje, že je zcela pro nás. Ježíš Kristus zjevuje jméno Otce a dovádí čtenáře k poznání, že on sám je Jménem, a to jediným jménem, v němž člověk dosahuje spásy. „Ve čtvrtém evangeliu ono ´Já to jsem´, které v sobě spojuje Ex 3 a Iz 43, vztahuje Ježíš na sebe a proto je zřejmé, že on sám je tím jménem, v němž vzýváme Boha."[19]

Použitá literatura:

• Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Český ekumenický překlad, 1993
• Mareček, P., Úvod do Nového zákona (skripta CMTF UP), Olomouc 2003
• Newman, J., Sivan, G., Judaismus od A do Z, Praha 1992
• Novotný, A., Biblický slovník, Praha 1992
• Nový zákon, Přel. O. M. Petrů, Řím 1976
• Pokorný, P., Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha 1993
• Porsch, F., Mnoho hlasů - jedna víra, Praha 1993
• Porsch, F., Malý stuttgartský komentář - Evangelium sv. Jana, Kostelní Vydří 1998
• Pospíšil, C. V., Ježíš zNazareta, Pán a Spasitel, Praha 2002
• Ratzinger, J., Úvod do křesťanství, Praha 1991
• Slovník biblické teologie, Řím 1991
• Tichý, L., Úvod do Nového zákona, Svitavy 2003

Od téhož autora:

Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici  
Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí  
Musí být biskup skutečně ženatý? 

Související články:

František Žák: Jméno Jahve
Augustin: O Trojici (De Trinitate) 
Augustin: Výklad Janova evangelia - 1. traktát 
Jan Zlatoústý (Chrysostom): Výklad Janova evangelia - 4. homilie 
Norbert Mendecki: Šechina v židovské literatuře; Kristus a Šechina 
Brigita Švédská: O svatém Janovi, apoštolu a evangelistovi 
Július Pavelčík: Evangelium podle Jana  
Augustin: Ježíš Kristus je Bůh i člověk 

Poznámky:

[1] Viz např. C. V. Pospíšil, Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, Praha 2002²,  s. 83,  pozn. 230.

[2] Srov. např. Gen 12,1n; Ex 3,1n.

[3] K tomu viz např. J. Ratzinger, Úvod do křesťanství, Praha 1991, s. 63n; Slovník biblické teologie, ed. Léon-Dufour. Řím 1991, s. 162n, heslo Jméno;  A. Novotný, Biblický slovník, Praha 1992, s. 299, heslo Jméno.

[4] Slovník biblické teologie..., s. 162.

[5] Viz časté Ježíšovy výroky typu „prosit ve jménu mém" (např. J 14,13; 15,16 ad.).

[6] Srov. Jan 4,23n.

[7] Jan 17,6 a 26.

[8] Sk 4,12b.

[9] Viz např. Jan 1,12; 2,23; 3,18 ad.

[10] Ex 3,6 aj.

[11] Jan 17,6.

[12] Jan 17,26.

[13] Jan 8,58.

[14] Jan 8,59a.

[15] Jan 10,33.

[16] Viz např. P. Pokorný, Literární a teologický úvod do Nového zákona, Praha 1993, s. 138; F. Porsch, Mnoho hlasů - jedna víra, Praha 1993, s. 114.

[17] Srov. např L. Tichý, Úvod do Nového zákona, Svitavy 2003², s. 108.

[18] F. Porsch, Malý Stuttgartský komentář,  Nový zákon 4 - Janovo evangelium, Kostelní Vydří 1998, s. 58.

[19] J. Ratzinger, Úvod do křesťanství..., s. 75.