Blahoslavení, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti...

„Beati qui esuriunt et sitiunt iustitiam quoniam ipsi saturabuntur."

„Blahoslavení, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni."

(Matoušovo evngelium 5,6) 

Když stanovil blahoslavenství, jež náležejí k odstraňování zla,[1] stanoví blahoslavenství, jež náleží ke konání dobra. Je dvojí dobro: totiž dobro spravedlnosti a milosrdenství. A proto mluví o obojím. Ohledně prvního praví: „Blahoslavení, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti."[2]

Spravedlnost je možné brát, podle Chrysostoma[3] a Filosofa[4], trojím způsobem. Někdy jí rozumíme jakoukoli ctnost, a takto každá ctnost se nazývá spravedlnost všeobecná[5], která rozkazuje[6] úkony ctností. Proto pokud je člověk poslušný zákona, naplňuje dílo všech ctností. Jinak se bere jako zvláštní ctnost, jedna ze čtyř kardinálních, která je protikladem lakoty nebo nespravedlnosti a týká se koupí, prodeje, nájmů. To, co se zde tedy praví: „ti, kteří hladoví po spravedlnosti", je možné chápat buď všeobecně, nebo zvláštně. Chápe-li se to všeobecně, praví se to ze dvou příčin. První příčinu udává sv. Jeroným, jenž tvrdí, že nestačí, aby člověk konal dílo spravedlnosti, ale že je třeba, aby je konal s touhou; Žalm 53,8[7]: „Dobrovolně ti budu obětovat..."; a jinde, Žalm 41,3[8]: „Žíznila má duše po Bohu, živém prameni..."; Amos 8,11: „Pošlu na tuto zemi hlad, ne hlad po chlebu, ani žízeň po vodě, ale po slyšení slova Božího". Je to tedy žízeň, pracuje-li někdo s touhou. Jiný důvod. Spravedlnost je dvojí: dokonalá a nedokonalá. Dokonalou nemůžeme mít na světě, protože „řekneme-li, že nemáme hříchu, klameme sami sebe a pravdy v nás není", 1. Janův 1,8; a Izajáš 64,6[9]: „Všechny naše spravedlnosti jako poskvrněný šat". Avšak máme ji v nebi; Izajáš 60,21: „Tvůj lid, všichni spravedliví, navěky obdrží za dědictví zemi." Ale zde můžeme mít touhu po spravedlnosti, a proto praví: „Blahoslavení, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti".

A něco podobného učinil Pýthagoras. V době Pýthagorově se totiž ti, kteří studovali, nazývali sofoi, to znamená „moudří"; Pýthagoras se však nechtěl nazývat sofos neboli moudrý, ale filosofos, to znamená „milovník moudrosti". Tak chce i Pán, aby byli jeho a aby se nazývali milovníci spravedlnosti.

Rozumíme-li tím spravedlnost zvláštní, která spočívá v tom, že člověk dá každému, co je jeho, říká se vhodně: „Blahoslavení, kteří hladoví...", protože hlad a žízeň je vlastní lakomcům, neboť nejsou nikdy dostatečně nasyceni ti, kdo touží mít nespravedlivě v držení cizí majetek, takže tento hlad, o němž mluví Pán, je protikladný lačnosti lakomců. A Pán si přeje, abychom tak dychtili po této spravedlnosti, abychom nikdy nebyli nasyceni v tomto životě, stejně jako se nikdy nenasytí lakomec. „Blahoslavení" tedy, „kteří hladoví a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni."

Je ustanovena patřičná odměna: „budou nasyceni", která předně spočívá ve věčném patření, neboť budou vidět Boha v jeho podstatě; Žalm 16,15[10]: „Nasytím se, až se zjeví tvá sláva"; tam totiž nic nebude stát v cestě naplnění touhy; Žalm 102,5[11]: „Který nasycuje dobrými věcmi touhu tvou"; Přísloví 10,24: „To, po čem touží spravedliví, jim bude dáno". Za druhé v přítomnosti. A tato odměna je dvojí: jedna spočívá v dobrech duchovních neboli v naplnění přikázání Božích; Jan 4,34: „Mým pokrmem je, abych konal vůli toho, který mne poslal, a abych dokonal jeho dílo", a tímto způsobem to vykládá Augustin. Jinak je možné to brát ve smyslu nasycení časnými statky. Nespravedliví lidé se nikdy nenasytí, kdežto lidé, kteří mají za svůj cíl samotnou spravedlnost, nepřekračují její meze; Přísloví 13,25: „Spravedlivý jí do sytosti a naplňuje duši svou".

Toto blahoslavenství je podle Augustina možné uvést zpět na dar síly, neboť aby člověk konal spravedlivě, to je úkolem síly. Také přidává něco k odměně předešlého blahoslavenství[12], neboť nasytit znamená zcela naplnit touhu.

Všimni si, že napřed praví: „Blahoslaveni plačící"[13]; člověk totiž, když je nemocen, netouží po jídle, nýbrž až tehdy začíná dostávat chuť, když už se začíná uzdravovat. A tak je tomu i v duchovních věcech: neboť když jsou lidé v hříchu, necítí duchovní hlad, avšak jakmile opustí hříchy, ihned jej pociťují, a proto ihned dodává: „Blahoslavení milosrdní"[14], neboť spravedlnost bez milosrdenství je krutostí, milosrdenství bez spravedlnosti je matkou rozvratu. Je tedy třeba, aby se obojí pojilo, podle onoho Přísloví 3,3: „Milosrdenství a pravda ať tě neopouštějí..."; Žalm 84,11[15]: „Milosrdenství a pravda si vyšly v ústrety..."

[Sancti Thomae de Aquino Super Evangelium S. Matthaei (neboli Lectura super Matthaeum), V,2. Přeložil Reginald Dacík OP. Český překlad převzat s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 5, 1931. Podle latinského originálu upravil a doplnil Lukáš Drexler. Biblické citáty jsou přeloženy podle znění Vulgaty, z níž sv. Tomáš Akvinský vychází.]

Další výklady blahoslavenství od sv. Tomáše Akvinského:

Blahoslavení chudí duchem...  

Od téhož autora:

Blahoslavení chudí duchem...
Drahocenná a obdivuhodná hostina
Ježíš Kristus - cesta k pravému životu 
Blaženost člověka spočívá v patření na Boha  
O zvěstování blahoslavené Panny 
Kristus je Hlavou Těla Církve 
Proč Kristus vstal z mrtvých? 
Proč Kristus zemřel na kříži?
Duch Svatý je Bůh  
O trojím rození  
Chudý Kristus  

Související články:

Anselm z Laonu: Výklad na Matouše
Paschasius Radbert: Výklad na Matouše 
Dominik Opatrný: Velbloud uchem jehly 
Július Pavelčík: Evangelium podle Matouše  
Kolumbán: "Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije"  
Lukáš Drexler: Jsou křesťanští mystici breathariáni? 
Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha  

Poznámky:

[1] Sv. Tomáš má na mysli tři předcházející blahoslavenství (viz Mt 5,3-5), o kterých pojednával ve svém komentáři k Matoušovu evangeliu již o něco dříve a o kterých mj. při výkladu třetího blahoslavenství („Blahoslavení plačící..." - k pořadí jednotlivých blahoslavenství u sv. Tomáše viz níže pozn. č. 13) píše: „První dvě blahoslavenství nás odlučují od zla žádostivosti a krutosti, zde máme třetí, jež nás vzdaluje od škodlivé rozkoše neboli potěšení..." Pozn. RTh.

[2] Mt 5,6. Pozn. RTh.

[3] Církevní otec sv. Jan Zlatoústý (344/354-407). Pozn. RTh.

[4] Filosof Aristotelés (384 př. Kr. - 322 př. Kr.). Pozn. RTh.

[5] Lat. legalis, což doslova znamená „zákonný", „zákonitý". Pozn. RTh.

[6] Lat. praecipit - „přikazuje", „rozkazuje", ale též „předjímá", „předem poznává". Pozn. RTh.

[7] Číslování podle Vulgaty, nyní 54,8. Pozn. RTh.

[8] Číslování podle Vulgaty, nyní 42,3. Pozn. RTh.

[9] Číslování podle Vulgaty, nyní 64,5. Pozn. RTh.

[10] Číslování podle Vulgaty, nyní 17,15. Pozn. RTh.

[11] Číslování podle Vulgaty, nyní 103,5. Pozn. RTh.

[12] Tj.: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni" (Mt 5,4, dle Vulgaty 5,5 - k pořadí jednotlivých blahoslavenství u sv. Tomáše viz níže pozn. č. 13). Pozn. RTh.

[13] Mt 5,4, ve Vulgatě jsou však blahoslavenství 4. a 5. verše prohozeny, proto o blahoslavenství 4. verše sv. Tomáš mluví jako o předcházejícím blahoslavenství v 6. verši. Pozn. RTh.

[14] Mt 5,7. Pozn. RTh.

[15] Číslování podle Vulgaty, nyní 85,11. Pozn. RTh.